Možnost plnění závazku péče o zdraví v přírodním léčitelství

By | 10.6.2018

     1. Úvodem

V současné době došlo k obnovení právně politických úvah o zvláštní zákonné úpravě přírodního léčitelství. Mluví se o tom na veřejnosti již od počátku 90. let. Různá právní pojetí jsou léta známa z některých evropských států; např. z Německa, Švýcarska, Lichtenštejnska, Portugalska, Dánska, Norska nebo Islandu, ale dílem i z Francie nebo Spojeného království. Nemluvě o zemích mimoevropských, třeba o USA, Kanadě, Rusku aj. V Evropské unii i celém Evropském hospodářském prostoru se jedná o běžné profesní téma. Dokazuje nám to i obsah úřední Evropské klasifikace dovedností nebo kompetencí, povolání a kvalifikací pro účely volného pohybu pracovníků v Evropské síti služeb zaměstnanosti: ESCO. Nalezneme zde 13 povolání tohoto druhu či zaměření. Sloužit to může k potvrzení toho, že tato povolání jsou obecně a přinejmenším trestněprávně brána jako společensky prospěšná, nikoli společensky škodlivá. (Možné jednotlivé závadné případy z praxe nyní neřešíme.)

Samotný fakt, že určité povolání je veřejnoprávně profesně výslovně upraveno, ještě ale nemusí nic vypovídat o bezpečnosti nebo účinnosti konkrétní praktiky v něm zavedené či používané. Na druhé straně ale z toho vyplývá jisté ratio, které je opřeno o právní předpoklad rozumného zákonodárce, jenž by nebral v potaz ta povolání, která by byla zjevně nesmyslná, společensky škodlivá nebo by vedla k výkonu nemožnému či dokonce apriorně podvodnému. Máme-li podle vládního nařízení o obsahových náplních jednotlivých živností (č. 278/2008 Sb.), resp. již od roku 2000, výslovně veřejnoprávně upraveny astrology nebo kartářky či numerology zabývající se vědami hermetickými, můžeme mít i přírodní léčitele. Poukažme si ale na právní princip nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z.). Existence veřejnoprávní úpravy podnikání (regulace služeb na trhu) totiž nemá vliv na plnění konkrétního závazku.

Náš příspěvek tematicky navazuje na právní studie Postupy přírodních léčitelů ve světle práva a Komplementární a alternativní medicína pohledem zdravotnického práva. Některé právní souvislosti můžeme nalézt i zde: Certifikace přírodních léčitelů nebo Právní status přírodních léčitelů. Dále viz Zahraniční právnická literatura o léčitelství nebo komplementární a alternativní medicíně anebo Technické normy v komplementární a alternativní medicíně.

     2. Předmět plnění závazku a světonázorové spory

Věcné těžiště sledovaných služeb spočívá v péči o zdraví zákazníka, popř. v péči o zdraví zákazníkova zvířete nebo rostliny po léčitelsku; tedy nikoli nutně podle pravidel vědy, jak je tomu ve zdravotních službách. Kupříkladu léčebná rada je založena na předchozím rozpoznání neduhu podle pravidel příslušného oboru ve smyslu občanského zákoníku. Rada může spočívat v doporučení používání určitého přípravku nebo postupu, třeba cvičení, podle pravidel tohoto oboru, popř. též ve spojení s jiným doporučením, například zdravého životního stylu včetně životosprávy nebo i s následnou kontrolou stavu. Nemusí ovšem jít pouze o radu či konzultaci apod. Léčitelské zákroky mohou být a v praxi bývají rozmanitější. Stačí si připomenout manuální zákroky chiropraktické nebo osteopatické. Přírodní léčitelství proto nelze zužovat pouze na „konzultace v oblasti zdravého životního stylu“ apod.

Předmět plnění závazku péče o zdraví má majetkovou povahu a spočívá v provedení výkonu s péčí řádného odborníka podle pravidel příslušného, třeba bylinářského, oboru, a to ve snaze o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu; viz § 2636 a násl. o. z. a důvodové zprávy vládních návrhů občanského zákoníku z let 2009 a 2011.

Faktem je, že některé praktiky mohou být co do své povahy a účinnosti předmětem ideologického sváru o pojetí a povahu člověka a bytí. Zároveň se jedná o spory o charakter lidského poznání, resp. spory o pravdu. Na jedné straně obvykle stojí tradiční náboženské a kulturní pravdy, na druhé pravdy západní novověké biomedicíny, resp. lékařsky aplikovaná přírodovědecká skepse či bioeticky použitý sekulární humanismus. Věnovali jsem se tomu zde: Pluralita v medicíně nebo specificky zde: Duchovní léčba jako náboženský úkon. Současně se na Západě rozvíjí integrativní medicína, která se snaží o skloubení obojího, kde to je účelné v zájmu pacienta. Zavedeno již je integrativní školství. Připomenout si můžeme české waldorfské školy, od mateřských po vyšší odbornou, které ideově souzní s antroposofickou medicínou, pěstovanou zejména ve Švýcarsku a Německu a spíše okrajově i u nás.

Jádro světonázorového sporu spočívá v tom, zda člověka biomedicínsky redukujeme, anebo jej naopak pojímáme v širokém kontextu bio-psycho-sociální a spirituální bytosti, a to i nad konvenční rámec psychosomatiky. Právní náhled si je vědom neutuchajících intelektuálních „sporů o pravdu“, stejně jako i kulturní, národní a náboženské rozmanitosti. Stát svým právem nevstupuje do těchto sporů nebo veřejných rozprav, pakliže jsou vedeny bez jakýchkoli deliktů; např. bez znevažování jiných lidí v očích veřejnosti. Není rovněž důvodu, aby tradiční medicínské vědění, známé i po tisíciletí, soupeřilo s poznatky moderní biomedicíny, když obojí má účelně sloužit nemocným lidem. Roli může sehrávat i to, zda se jedná o zdravotní péči preventivní, která bývá i na Západě více otevřena různým přístupům, anebo léčebnou. Netřeba zdůrazňovat, že některé přírodně léčitelské obory mají své těžiště právě ve zdravotní prevenci. Nelze se proto podivovat těm právně politickým nebo hospodářským úvahám, které právě zde „sází na prevenci“.

Právní uvažování si hledí právního příkazu opatrnosti či obezřetnosti, a to i před unáhlenými soudy, mocenskými pojetími pravdy, dogmaty, bezduchým formalismem, předsudky či odsudky „jiných pravd“ apod. Již sama běžná opatrnost ve smyslu občanského zákoníku, aniž bychom byli odborníky, a právní požadavek jejího dbání velí, abychom si z moderní západní přírodovědecké racionality ve smyslu objektivity, univerzality a jistoty konvenčně dokázaných pravd neučinili pověstné „zlaté tele“. Tím bychom si uzavřeli „okna poznání“, včetně možného získávání osobně překvapivých nových poznatků o světě a bytí.

Stačí si připomenout jev medicínsky nevysvětlitelných chorobných příznaků anebo některé přírodovědecky nevysvětlitelné děje, které se stávají. Stále nám chybí důkazně přesvědčivé konvenčně přírodovědecké objasnění například světově mnohočetných a esteticky působících „kruhů v obilí“ (přírodních agrosymbolů) při odmyslení si známých jednotlivých případů žertů, „padělků“ nebo umění a bez jejich zobecňování, která se až příčí rozumu. O klamy nebo sebeklamy se také nejedná. Přírodní vědy se tu pohybují na bázi hypotéz, popř. teorií, a někdy dokonce jen zjevně nepřijatelných hypotéz ad hoc například typu „nočních studentských žertů“ apod. Podobně byly popsány případy, které by mohly naznačovat možné působení tzv. volné energie anebo fyzikálně neměřitelné síly vědomí apod. Některé snahy o „konvenční“ vysvětlení těchto jevů takříkajíc „za každou cenu“ jsou ve skutečnosti spíše pavědecké až směšné, zdravému rozumu se příčící. Dlužno dodat, že výzkumu těchto jevů nebývá u nás v současnosti věnována pozornost ani veřejná podpora. To jsou ale úplně jiné problémy rázu společenského, personálního anebo souvisí s vyhýbavým výběrem výzkumných témat či s negativními emocemi typu zesměšňování apod.

     3. Objektivní nemožnost plnění závazku péče o zdraví

Po soukromoprávní stránce bývá přírodnímu léčitelství někdy vytýkána nemožnost plnění, a to zejména z pozice přírodovědeckého objektivismu, resp. vědeckého skepticismu. Děje se tak spíše paušálně bez ohledu na různorodé léčitelské obory a hlavně bez jakékoli právní argumentace; tudíž právně bezcenně.

Občanský zákoník upravuje dva legální případy objektivní nemožnosti plnění dluhu, který je obsahem závazku.

Zaprvé se jedná o počáteční nemožnost plnění (§ 580 odst. 2 o. z.), kdy právní jednání je neplatné, má-li být podle něho plněno něco objektivně nemožného; například poskytování zdravotní péče o dorůstání odňatého údu, který se přirozenou cestou neobnovuje.

Anebo půjde, zadruhé, o následnou nemožnost plnění (§ 2006 až 2008 o. z.), kdy k objektivně nemožnému plnění došlo až po uzavření smlouvy. Jedná se o stav, kdy dluh se stane objektivně nesplnitelným až po vzniku závazku; například žena pacientka po vzniku závazku otěhotní, čímž není objektivně možné provést dohodnutý zdravotní zákrok na jejím těle. Závazek proto zaniká. Podstatné je ovšem to, že dluh není objektivně nemožný, lze-li jej splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby, například lékaře specialisty, nebo až po určené době; např. až po slehnutí. V takovém případě závazek nezaniká. Platí též pravidlo pro částečnou následnou nemožnost plnění (§ 2007 o. z.). Následnou nemožnost plnění prokazuje dlužník (poskytovatel zdravotní služby), který též nese oznamovací povinnost vůči věřiteli (pacientovi). Na okraj zde poukazujeme i na následnou pouhou obtížnost plnění v rámci změny okolností po uzavření smlouvy, která nemá vliv na povinnost splnit dluh (§ 1764 až 1766 o. z.); vyjma zvlášť hrubého nepoměru mezi stranami, který by nastal například neúměrným zvýšením nákladů dlužníkova plnění. Pro takový případ platí zvláštní režim, včetně možné soudní ochrany v podobě změnění nebo zrušení závazku ze smlouvy, (§ 1765 o. z.).

Tolik stručný nástin části závazkového práva podle občanského zákoníku.

V našem případě máme na mysli nemožnost plnění od samého počátku, kdy by snad mělo být plněno něco, co vůbec není objektivně možné. V této souvislosti bývá diskutováno například léčivé působení na nemocného „léčivým magnetismem“ pramenícím ze zvláštních osobních schopností léčitele nebo jím zprostředkovaného díky těmto jeho  schopnostem. Aniž by se ale mělo, alespoň nikoli primárně, jednat o podmanivé působení (sugesci) nebo o soběvemlouvání (autosugesci) s výsledným i bezprostředním zlepšením zdraví. Příklady z domácí i světové praxe jsou obecně známy. Ovšem jedná se o případy ojedinělé. Některé byly sledovány i lékařsky. Vzpomeňme například Bruna Gröninga v Německu nebo Džunu Davitašvili v Rusku aj. V současném Česku odhadujeme počet těchto lidí v řádu spíše jednotek.

Vydávat všechny tyto obecně známé (či i další) případy pokaždé za pouhá podmanivá působení nebo soběvemlouvání se zřejmě nejeví jako rozumné. Pominout bychom tak mohli i některé snahy o výzkum vědomí a jeho vlivu na tělesné choroby. Otázkou nám ale zůstává, zda a jak zdravotnické vzdělávání zohledňuje některé jevy, včetně medicínky nevysvětlitelných příznaků.

     4. Rozpor s přírodními zákony?

Předesíláme a zdůrazňujeme, že v tomto příspěvku, stejně jako i v souvisících textech, si všímáme právního pohledu, včetně způsobu dokazování podle procesních předpisů. Bylo by proto chybou vznášet zde eventuální námitky nepatřičnosti nebo závadnosti či neznalosti z hlediska současné metodologie přírodních věd. Zkoumáme totiž právní řád jako jeden z nezávislých společenských řádů pomocí právně hermeneutických postupů. Dogmatickou exegezi práva lze snad přirovnávat k teologii, nikoli však zásadně k přírodní vědě a její metodologii. Na tom spočívá již sama právovědná propedeutika. (Pár výjimek nechme stranou.)

Komplementární a alternativní medicína podobně jako přírodní léčitelství bývá stoupenci vědeckého naturalismu jako jednoho ze světových názorů kritizována pro tvrzený rozpor s přírodními zákony. V důsledku toho bývají tyto oblasti zdravotní péče někdy paušálně vydávány za nesmysl nebo podvod či zlehčovány. Právně vzato pak bývá tvrzena nemožnost plnění závazku od samého počátku. Navzdory tomu, že některé zdravotní výkony tohoto druhu či zaměření jsou v určitých kulturně srovnatelných zemích hrazeny ze zákonného veřejného zdravotního pojištění nebo ze smluvního připojištění, a to s péčí řádného hospodáře (anebo snad podvodníka?). Zapotřebí by proto bylo říci, proč by mělo jít o rozpor se všemi přírodními zákony, popř. kterým z nich, a samozřejmě z jakého důvodu. A to vše při nezbytné otevřenosti vědeckého zkoumání a myšlení vůbec. Stav vědeckých poznatků je proměnlivý a může být ovlivněn různými činiteli, včetně použitého výzkumného designu. Kromě toho bychom museli mít stále na zřeteli metodologické a pojmoslovné rozdíly mezi metodologií přírodních věd a právní metodologií, resp. právovědou.

Naznačený pojmoslovný, ale nakonec i metodologický, rozdíl je asi nejlépe patrný na odlišném pojímání příčinnosti. Zatímco v přírodovědeckém smyslu by určité děje mohly naznačovat či prokazovat „pouhou“ vzájemnou souvztažnost bez dalšího, například jen časovou následnost, v právním pohledu by se již mohlo jednat o míru pravděpodobnosti příčinnosti. Základ spočívá v rozdílném dokazování a hodnocení důkazů. Nepochopení těchto myšlenkových rozdílů, jimiž se vyznačují různé řády, bývá jádrem společenských nedorozumění.

Za příklad nám slouží loňský rozsudek Soudního dvora v Lucemburku a soudcovské usuzování o příčinnosti. Případ se týkal újmy vadnou vakcínou při dobrovolném očkování, nicméně vystihl podstatu právního dokazování; viz rozsudek Soudního dvora v Lucemburku ze dne 21. června 2017 ve věci sp. zn. C-621/15, jakož i předcházející stanovisko generálního advokáta; tamtéž. Z výroku rozsudku citujeme v českém překladu: navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí.“. Uvedený výrok je v souladu s právně procesní zásadou volného hodnocení důkazů, která je státy běžně stanovena. Nemusí jít o újmu na zdraví, nýbrž naopak o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu. Dodejme jen, že citovaný rozsudek vyvolal u mnohých lékařů rozčarování nebo kritiku. Ovšem z důvodu nepochopení nebo neznalosti oborových růzností.

Vraťme se k tvrzené rozpornosti s přírodními zákony.

Takové tvrzení se opírá o dobově konvenční pojetí přírodní vědy a určitý, hrubý, „obraz hmoty“. Vedle něj můžeme nezávisle postavit následující tvrzení, které odpovídá způsobu dokazování před soudy nebo správními úřady. Dlužno dodat, že i dokazování v právním smyslu má svého druhu také konvenční povahu. Ta je spjata s legálním násilím (státní vynutitelností rozhodnutí), čímž má společensky navrch nad přírodovědeckou konvencí, která tento znak postrádá.

Časová následnost (pouhá souvztažnost) jevů, tj. zákroku a zlepšení či zachování zdraví, se může – vzhledem ke konkrétnímu případu založenému na přímých nebo nepřímých skutkových důkazech – logicky změnit na příčinnost dějů, a to v určitém stupni pravděpodobnosti; tzn. od malé, přes velkou či značnou až po pravděpodobnost hraničící s jistotou či po pravděpodobnost se vší jistotou. Při tomto posuzování ovšem nevycházíme ze specifického sociálního konstruktu, jímž je dobová přírodovědecká konvence, nýbrž z právního myšlení. Tento způsob uvažování je totiž rozhodný pro případ eventuálních sporů, tj. sporů o řádnost plnění závazku, popř. sporů o újmu na zdraví v důsledku zanedbání apod.

Jak si dále řekneme, udělení léčebné nebo preventivní rady či provedení, kupříkladu chiropraktického nebo osteopatického, zákroku ve snaze o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu zákazníka představuje plnění, které bývá objektivně možné a zároveň nikoli klamavé. (Eventuální podvodné nebo sebepřeceňující případy známé ze všech oblastí života ponechme stranou.) Vyvinutí této snahy se totiž nepříčí přírodním zákonům nebo v současnosti dostupným světovým poznatkům vědy nebo techniky; viz níže.

Důvod spočívá v tom, že současný stav přírodovědeckého poznání zahrnuje též vědecké poznatky, jejichž vědecká správnost je odůvodněna teoretickými vědeckými důkazy, a to mnohdy i ve spojení s empirickými důkazy například na základě pozorování příznaků apod. Svou roli sehrává i vědecká kazuistika. Formalizace vědeckých poznatků například v impaktovaných vědeckých časopisech nehraje v právním smyslu žádnou roli, leč jednu ze škály možných důkazů podléhajících soudcovskému nebo úřednickému volnému hodnocení. – Na rozdíl od lékařských, resp. přírodovědných konvencí typu evidence-based medicine, science-based medicine apod.

Jistým problémem ale zůstává, že vědecky správné mohou být i protichůdné vědecké teorie, které vědecky obstojí vedle sebe. Setkáváme se s tím například i při psychoterapeutických zdravotních výkonech ve zdravotních službách, hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Hodnocení účinnosti a bezpečnosti zákroku se tak odvíjí od volné (nevázané) úvahy soudcovské nebo úřednické na základě provedeného dokazování, popř. též se zohledněním legálních pojmových znaků, je-li tak stanoveno. Volná úvaha jako procesněprávní pojem ovšem neznamená libovůli nebo svévoli. Podrobnostmi právního dokazování a jeho teorií se zde ale nezabýváme.

Otázka věrohodnosti důkazů podléhá právně procesnímu posouzení jako cokoli jiného. Další hodnotící otázkou může být spolehlivost získaných údajů, pakliže je lze vůbec získat bez nadměrných obtíží, apod.

Právně nelze vyloučit ani přírodovědně hypotetickou objektivní možnost závazkového plnění v odvážném právním smyslu závislosti na nejisté skutečnosti, např. na konvenčně nejisté existenci životní síly (živy, prány, čchi, many apod.) a jejího působení. A to vše vzhledem k pouze částečně objektivně známému fungování materiálního světa, což je zřetelné kupříkladu na vesmíru a pojetí hmoty v něm. Nelze proto apriorně odmítnout právně odvážnou nejistotu o objektivní existenci a o působení – podle dobové přírodovědné konvence – neznámých (skrytých, neobjevených) či jen dílem známých dějů nebo zákonitostí; tudíž skutečností nejistých. Řadit sem můžeme i skutečnosti, které nebyly uznány z mocenských či osobních důvodů anebo se tak stalo jen na území jedné země, zatímco jinde byly naopak uznány. Někdy může být neznámý či nejistý „mechanismus účinků“, ačkoli účinky samy jsou známy. Diskutovanou otázkou ale zůstává, zda beze změny přírodovědeckého paradigmatu můžeme vůbec osvětlit některé známé a popsané jevy.

Za zmínku stojí v odborné literatuře popsaný civilní spor (Městský soud v Brně, sp. zn. 54 C 312/93) týkající se výsledku proutkařského hledání výskytu spodní vody; (viz David, L.: Žaloba proti proutkaři. Práv. praxe, 1994, č. 8). Žalobce neúspěšně požadoval po senzibilovi náhradu škody za nezjištění místa spodní vody. Soud věc právně kvalifikoval podle tehdejšího občanského zákoníku tak, že se mezi stranami nejednalo o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu povahy odvážné, kdy žalovaný proutkař neodpovídá za dosažení výsledku. Podle soudu bylo rizikem žalobce, že dal před odborným průzkumem (nutno ale říci, že podstatně dražším) přednost empirickému postupu s nejistým výsledkem. Soud nicméně vzal proutkařovo plnění za možné. Na tom, že poskytovatel zdravotní služby jednající lege artis zpravidla neodpovídá za výsledek zákroku je ostatně vybudován i zákon o zdravotních službách a občanský zákoník. Proutkařství dnes patří do Národní soustavy povolání pro účely trhu a práce a pod názvem detekce anomálií zemské kůry do Národní soustavy kvalifikací.

Krom toho všeho nelze pouštět ze zřetele význam dání něčemu rozumný smysl z hlediska fyziologického a psychologického nebo spirituálního. Na mysli máme například tradiční vodoléčby, fyzikální terapie teplem nebo tradiční celotělové zábaly s využitím výtěžku přírodního léčivého zdroje, které jsou jako fyzioterapeutické výkony u nás hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Rozumný smysl dává i tradiční klimatoterapie v rámci balneologie, ačkoli se v některých zemích vymyká zdravotnictví. Nepochybně to můžeme říci i o duchovní péči o nemocného včetně klinické pastorační praxe.

Samostatnou kapitolu tvoří přípustné riziko, například léčebné, jako okolnost vylučující protiprávnost činu v trestním právu. V soukromém právu není přípustné riziko takto pojato. Mohlo by se ale jednat o okolnost vylučující protiprávnost opomenutí právní prevence újmy na zdraví, a to vzhledem k možnému zvyklostně přípustnému přírodně léčitelskému riziku (§ 2900 o. z.). Blíže se tím zde nezabýváme.

Dlužno podotknout, že právní náhled se může dotýkat osobních pocitů jistoty definitivně platné přírodovědecké (a konvenčně lékařsky aplikované) pravdy, která by svým tíhnutím k univerzalismu mohla považovat jiná tvrzení i důkazy za bludné či klamné. Ateista nebo agnostik hledící si svého rozumu a člověk nadaný citem pro zbožnost se jen těžko shodnou již na samotném pojetí sebe samých jako bytostí. Nemluvě o mnoha dalších věcech, včetně již zmiňovaných medicínsky nevysvětlitelných chorobných příznaků či přírodovědecky nevysvětlitelných jevů. Vytěsňování těchto úkazů z našeho myšlení by ale představovalo útěk od reality.

Konvenční biochemická, biofyzikální, scientistně psychologická nebo scientistně bioetická odpověď na všechny neduhy a zejména jejich příčiny nemusí být pokaždé dostačující. Závěr takto dosažený by nebyl ničím jiným, nežli závěrem „právě takto“ dosaženým. O věci samé by to vypovídalo jen to, že zvolenou metodou, například biochemickou, ji nelze potvrdit, popř. vyvrátit.

      5. Exkurz o závazkovém plnění duchovní péče ve zdravotnických zařízeních

V praxi se setkáváme s tím, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb nabízí pacientům též (vedle toho) duchovní péči. Děje se tak i jejich vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a ve shodě se zákonem o zdravotních službách. Duchovní péče je založena na náboženské pravdě. Nikoli na pravdě přírodovědecké nebo na její lékařské aplikaci, leda snad podpůrně anebo dokonce jen náhodně.

Vyložit to lze na příkladu společné modlitby za zdraví, a to vedle například podpůrné psychoterapie, která spadá do zdravotní péče. V náboženském významu se ale nejedná „pouze“ o duševní úlevu, útěchu, vyslyšení, soucítění, podporu apod. Anebo se o ně nejedná primárně. Bezpochyby půjde o společensky žádoucí jevy, které mohou nést znaky i některých psychoterapeutických směrů ze zdravotní péče. Duchovní péče však není primárně péčí o duševní nebo tělesné zdraví, nýbrž péčí o niterného ducha jakožto prvek metafyzický, který je z „jiného světa“. Z hlediska duchovní péče je proto nutno v modlitbě za uzdravení spatřovat upřímné a procítěné vyvolání „energetického“ účinku mimo konvenční biofyziku. Spolehlivost tohoto postupu se odvíjí od poznatků získaných vlastním prožitím jako druhem osobní zkušenosti anebo generačně předávanou dobrou tradicí spjatou s tradičním věděním, nežli od poznatků přírodovědeckých. Podobně to platí o některých oborech přírodního léčitelství, ne-li o většině. Čát přírodního léčitelství je proto v tomto směru podobná pastorální medicíně v klinické pastorační praxi. A nepochybně též antroposofické medicíně. U duchovní péče a části přírodního léčitelství se konvenčně vzato jedná o metafyziku, nikoli o biofyziku nebo biochemii, alespoň ne přímo. Všechno ostatní, byť přínosné, je v tomto základu doplňkové.

Z hlediska závazkového rázu duchovní péče, například u nemocničních kaplanů v klinické pastorační péči mimo náboženské úkony, nutno u právního posouzení objektivní možnosti plnění vyjít z předpokladu duchovního bytí, jakož i ze současného stavu poznatků o něm v duchovních vědách mimo přírodní vědy. Nejedná se o žádný „akademický problém“, který by byl odtržený od života. Kupříkadu součástí Nemocnice Písek, a. s., sídlem v Písku, je oddělení spirituální péče.

Dále musíme právně odvážně brát naznačené závazkové plnění jako závislé na skutečnosti v racionálně právním smyslu nejistě existující a působící (otázka lidského ducha aj.). Tzn. na skutečnosti spočívající v (konvenčně vzato) metafyzickém prvku, jehož existence a působení je však při běžné opatrnosti s dostačující mírou pravděpodobnosti v právním smyslu objektivně možná; tudíž nemůže jít o prvek klamavý s právními následky s tím spojovanými. A to vše i s poznatkovým přihlédnutím k přímým či nepřímým empirickým (i osobně zkušenostním) nebo teoretickým vědeckým či filozofickým anebo teologickým důkazům, popř. alespoň k důvodným náznakům. – Ponecháme-li stranou zjevení („zdrojovou informaci“). „Nejistota“ (odvážnost) plnění není právně pojmově totéž, co „nemožnost“ plnění.

Připomenout si zde můžeme vysokoškolsky pěstovanou systematickou teologii, jejíž součástí je nauka o andělech a nauka o démonech jakožto o skutečných jevech. – Řekněme „energetické“ povahy a na jiné úrovni vnímání kromě možných přesahů. S tím prakticky pracuje služba osvobozování od „zlého“, tj. vymítání „ďábla“ například u lékařsky diagnostikovaného stavu transu a posedlosti. Například starokatolický kněz Vinš, absolvent kurzu vymítání, patří mezi členy Českého klubu skeptiků Sysifos, z. s.,: Zlo existuje. Tento fakt proto vede některé organizované ateisty ke kritice skeptiků: Selektivní skeptici. Do stejného klubu patří i řeckokatolický kněz a římskokatolický jáhen Kašparů anebo známí římští katolíci Grygar a Hořejší; vzpomenout lze i věřícího novináře Cikrta.

Společensky škodlivého zneužívání některých výše popsaných jevů či podobných činů k újmě na zdraví, například k uhranutí, aniž by muselo primárně jít o podmanivé vemluvení (sugesci) nebo soběvemluvení (autosugesci) neduhu, si hledí moderní protičarodějnická zákonodárství, která jsou známa z některých zemí. Tato zákonodárství ve vazbě na místní kulturní nebo náboženská prostředí vycházejí z předpokladu potenciální účinnosti „energie“ v metafyzickém pojmu a zároveň ve skutečně působícím smyslu. (K tomu srov. Rosinský, T.: Choroby z nenávisti. Uřknutí, očarování, prokletí. Bratislava, CAD Press 2008. Autor je lékař.) Do jisté míry podobně tomu je v systematické teologii, jakož i v církevním nebo sekulárním vymítání „ďábla“ u nás nebo v kulturně srovnatelném světě. Mimochodem, jedno ze současných světových lidskoprávních témat se týká čarodějnictví a lidských práv z hlediska nařčení z něj.

Jak z toho všeho vykročit z hlediska výkonu přírodního léčitelství?

Racionální úvahu o míře pravděpodobnosti v právním smyslu nutno v některých případech přiměřeně přizpůsobit metafyzické, nikoli snad pouze biofyzikální nebo pouze biochemické, stránce nemocného člověka či použité praktiky, látky apod.

Podobně můžeme tyto právní závěry vztáhnout na jakoukoli duchovní léčbu. Podrobněji v autorově příspěvku Duchovní léčba jako náboženský úkon.

Hovoří-li se v tisícileté praxi kupříkladu o „léčebné energii“ (léčebném magnetismu) ve spojení se záznamy z minulosti i současnosti, včetně záznamů biblických, nemá se tím samozřejmě na mysli „energie“ v konvenčně fyzikálním smyslu. „Energie“ je tu brána ve významu metafyzickém (konvenčně pojato). Tím ale nelze vyloučit některé konvenčně přírodovědecké možnosti zkoumání vnějšího působení určitých jevů. Připomenout si můžeme různé přírodovědecké hypotézy nebo teorie volné energie, éteru, ale i různé psychologické teorie vědomí apod., které se ještě stále mohou pohybovat v materialistickém rámci, ovšem jemnohmotném. Jeden ze „sporů o pravdu“ se týká právě vědeckého a filozofického (ovšem i světonázorového) sporu o povahu hmoty a jejího působení ve světě. Další spor je veden o povahu duchovna a vyšších sfér vůbec. Někdy se „přízemně“ hovoří o povaze „vědomí“ tak, aby se vyhlo „vědeckému nařčení“ z používání náboženských výrazů. Nelze zapomenout, že v životě, byť nikoli často, se lze setkávat s objektivně existujícími jevy, které nelze konvenčně přírodovědecky vysvětlit. Natož poznat jejich smysl. Hledání odpovědí výlučně v žertech, klamech a sebeklamech by bylo přinejmenším pavědecké, a to zejména vzhledem na okolnosti případů, mezi které patří například opakování nebo četnost podobných jevů. Subjektivní reakce typu, co neznám, tomu se vysmívám, není příliš opatrná.

Někteří lidé nebo světonázorové skupiny v této souvislosti operují s intelektuální doktrínou dvou nepřekrývajících se učení (náboženství a vědy). Slabina (a na druhé straně možná výhoda) tohoto pohledu spočívá v tom, že v konkrétním jedinci se obě „učení“ mohou naopak překrývat anebo alespoň vzájemně doplňovat za účelem poznávacího celku.

      6. Zákaz vázanosti státu výlučnou ideologií nebo náboženstvím

Při právním posuzování námi sledovaných otázek soudem nebo správním úřadem nutno zohlednit, že pro stát platí ústavní zákaz vázanosti výlučnou ideologií, tzn. i vědeckým světovým názorem ve kterékoli podobě, nebo náboženstvím; viz čl. 2 odst. 1 Listiny.

Ústavně konformní tak je závěr o právně odvážné závislosti plnění závazku péče o zdraví, kupříkladu v hermetických oborech homeopatie, spagyrie nebo antroposofické medicíny, jakož například i při veřejnoprávně výslovně uznávaném povolání proutkařském. Mluvíme o závislosti plnění na skutečnosti, která je v právním smyslu nejistá. Leč co do své existence nebo působení objektivně možná. A to s dostatečnou mírou pravděpodobnosti v právním smyslu na základě zhodnocení skutkového stavu, včetně světového stavu poznání bez ohledu na dobově převažující mocenské konvence (či tzv. mainstream) v přírodní, popř. jiné vědě.

Účinnost a bezpečnost určitých přípravků nebo postupů, popř. prostředků je potenciálně prokazatelná vědeckými důkazy v obecném smyslu vědy, a to i bez ohledu na vědecké důkazy v současnosti konvenčně (mocensky) uznávané, resp. neuznávané vědeckou lékařskou nebo přírodovědeckou obcí. Důvod spočívá v povaze určitých oborů samých, která pracuje s kvalitativními a zároveň individualizovanými znaky, jež se povahově a pojmově příčí univerzalismu pro epidemiologické a biostatistické účely. Za zmínku stojí například též postupy psychoterapeutické používané v klinické praxi lékaři nebo klinickými psychology, které jsou založeny na různých teoriích osobnosti. Nikoli na přírodovědecké objektivitě anebo ne pokaždé.

Důkazní postupy duchovních věd (nebo společenských věd) jsou nezávislé na důkazních postupech přírodních věd. Kupříkladu antroposofická medicína bývá v Německu vědoslovně řazena mezi duchovní vědy. Přesto všechno se může účinnost určitých oborových praktik, nahlížená ve vědeckém smyslu kvalitativních vlastností hmoty, někdy opírat o vědeckou platnost některých teorií současné kvantové fyziky, jejichž vědecká správnost je odůvodněna teoretickými vědeckými důkazy, popř. též empirií, do které patří i pozorování, anebo se jedná alespoň o přírodovědecké hypotézy účinnosti.

Výše zmiňované a další teorie, spolu s jinými poznatky, například tradičním věděním či poznatky biomedicíny, představují dosažený stav poznání. Souladu se stavem poznání se dovolává trestní zákoník při společensky prospěšné činnosti, jíž je i snaha o zachování nebo zlepšení zdravotního stavu (nikoli snaha o újmu), spojené s přípustným rizikem jako okolností vylučující protiprávnost činu (§ 31).

     7. Zásada volného hodnocení důkazů

Pro případ konkrétního právního sporu o účinnost nebo bezpečnost, popř. klamavost přípravku, postupu nebo prostředku či reklamy, anebo jiného právního sporu, by tyto skutečnosti podléhaly prokazování jakýmikoli důkazy na základě volného hodnocení důkazů podle procesních předpisů. Důkazem by tak sloužily i pověstné „tisíce děkovných dopisů“, pakliže by se nejednalo o prokázané podvrhy. Jinou věcí by bylo, jak by soud či správní úřad takové důkazy zhodnotil. Apriorně je ale nelze vyloučit ani zlehčit, a tím ani osobně zlehčit jejich původce. Soud nebo správní úřad musí zhodnotit i takové důkazy, které se poznatkově opírají o osobní zkušenost; například formou svědeckých výpovědí, popř. výslechu účastníka řízení aj. Zde spočívá jeden ze základních rozdílů mezi státem stanoveným právně procesním dokazováním a průkaznosti dějů v konvečně přírodovědeckém smyslu pro epidemiologické a biostatistické účely. Poznatky získané osobní zkušeností bývají z posledního způsobu dokazování doktrinálně, již apriorně a paušálně, vylučovány pro možnou hrozbu subjektivismu, a tudíž nespolehlivosti nebo zkreslenosti z účelového hlediska přírodovědecké objektivity pro jí sledovaná specifická určení. Státem přikázaný právně procesní způsob dokazování proto mívá blíže k sociomedicíně, jakož i k vědeckému hodnocení typu health technology assessment používaným též v právní politice států, nežli k tzv. školské, západní, biomedicíně (alespoň konvenčně vzato).

Na podkladě takto zjištěného a důkazně zhodnoceného skutkového stavu lze usuzovat o míře pravděpodobnosti příčinnosti skutkových dějů, a to v právním smyslu příčinnosti. Při rozhodování právních sporů je totiž rozhodné posouzení právní příčinnosti dějů (příčinné souvislosti v právním smyslu), a to na základě logické úvahy o míře pravděpodobnosti příčinnosti nebo zvážení více možných příčin a jejich pravděpodobností po provedeném a zhodnoceném dokazování dějů; tj. včetně důkazů nepřímých apod. Nejedná se o posouzení příčinnosti přírodovědecké, např. pro účely přírodovědecké rozpravy. Zejména se nejedná (alespoň nikoli nutně) o posouzení přímé přírodovědecké příčinnosti na základě tzv. silné přírodovědecké objektivity v konvenčním smyslu. Soud ani správní úřad totiž nejsou vázány žádnými dobovými či oborovými konvencemi, které samy o sobě nejsou ničím jiným nežli sociálními konstrukty.

Přírodovědecky konvenční vázané dokazování podle nadřazených nebo podřazených formalizovaných biomedicínských důkazů, které je sociálně určené pro univerzalistické účely epidemiologické a biostatistické, se v právním případě neuplatní. Leda by došlo k náhodné shodě.

Stranou necháváme zakázané obchodní praktiky podle práva spotřebitelského nebo nekalosoutěžního, které se týkají kohokoli; tj. přírodních léčitelů i lékařů nebo klinických psychologů v soukromé praxi aj.

Další věc, kterou se tu nezabýváme, spočívá ve známém faktu, že některá povolání mohou více nežli jiná přitahovat různé typy lidí, včetně lidí trpících duševní poruchou nebo poruchou chování. Jsme však daleko od nepatřičného zobecňování či dokonce profesního nařčení.

     8. Závěr

Hledání, jak oddělit „zrno od plev“ v přírodním léčitelství patří mezi legitimní zdravotní a právní politiku. Zůstává však skutečností, že dokazování skutků může být v některých oblastech lidských činností obtížné. K tomu nám ale napomáhá právní teorie dokazování a její zavedené metodiky v duchu právní metodologie.

Dílčí pomůckou nám mohou posloužit oborová pravidla (profesní standardy), a to podle u nás alespoň nejrozšířenějších oborů. Jestliže se lidé z řad zákaznické veřejnosti o své vůli podrobují přírodně léčitelským zákrokům, postupům nebo přípravkům, nechť se tak děje alespoň podle oborových pravidel, stanovených nebo uznávaných v příslušném oboru. Bez toho by mohlo být obtížné posoudit řádnost plnění závazku podle těchto pravidel předpokládaných občanským zákoníkem.

Přesto všechno v mnoha případech, zřejmě s výjimkou některých oborů, půjde o právně odvážná jednání, postavená na nejistotě o poznání některých jevů. Nedostatek přírodovědeckých důkazů ale nemusí být pokaždé na závadu. V právu se totiž  pohybujeme ve vlastním myšlenkovém řádu, který je na jakékoli vědě nezávislý. Soud nebo správní úřad musí věc rozhodnout bez výmluvy na nedostatek přírodovědeckých důkazů. Stát ani není (nesmí) být ovládán vědeckým světovým názorem jako svého druhu ideologií.

To ale na druhou stranu neznamená rezignaci na zdravý rozum nebo na to, zda nějaký postup či přípravek dává rozumný smysl z hlediska fyziologického, psychologického nebo spirituálního. Ovšem, i tady se někdy lišíme v samotných předpokladech a výchozích filozofických otázkách (obrazech člověka, života, zdraví a nemoci).

Otevřenými problémy zůstává univerzální používání některých technických přístrojů, a to i zdravotnických prostředků. Jednak to svou všeobecností nemusí pokaždé odpovídat individuální medicíně či přírodnímu léčitelství, jednak může být otázkou, jak a kdy lze technicky přístrojově vycházet z hermetické medicíny. Pohybujeme se totiž ve velmi specifické oblasti, která může běžet souběžně s biomedicínou a biomedicínským inženýrstvím.

Převážná shoda panuje zejména v bylinářství (tradiční či lidové fytoterapii), chiropraxi, osteopatii či některých dalších manuálních praktikách, které v některých zemích patří do zdravotnictví. Výrobků se zdravotními účinky je obrovské množství, z nichž některé veřejnoprávně spadají do lékového práva, jiné zase do potravinového či kosmetického, aby část z nich měla jen obecný výrobkový význam.

Další převážné dorozumění směřuje do zdravotní prevence, v níž ostatně spočívá těžiště řady přírodně léčitelských oborů.

 

 Souvisící autorův příspěvek:

Homeopatie pohledem objevitelského práva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

two × 4 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.