Německý romanopisec Stefan Zweig napsal na počátku třicátých let dvacátého století trojromán Die Heilung durch den Geist, Léčení duchem. Román pojednává o lékaři a využivateli životního magnetismu Franzi Antonu Mesmerovi, o zakladatelce Křesťanské vědy, Mary Baker-Eddyové, a o Sigmundu Freudovi a jeho psychoanalýze. Český překlad vyšel roku 1981 s doslovem uvádějícím obsah „na pravou míru“ materialistické filozofie a vědeckého světového názoru.
Doba se změnila.
V loňském létě v knihkupectví u Dobrovského v Brně, na rohu České a Joštovy ulice, prodávali 85 pět různých knižních titulů pojednávajících o andělech. Přestože jsou andělé součástí katechismu u nás nejrozšířenější Církve římskokatolické, žádná z knih nebyla pojata v tomto církevním duchu.
Posvátná kniha křesťanů, Nový zákon, na řadě míst připomíná duchovně léčebné zákroky; např. Matouš, 9:2, 9:18, 9:23, 9:27, 9:32.
1. Úvodem
Na podstatu člověka a bytí bývá nahlíženo různě. Někdy je člověk filozoficky chápán jako smyslem naplněná vícerozměrná živá bytost. Jindy zase jinak, tj. biologicky redukovaně a náhodně. V právním náhledu, co se přirozeného osobnostního práva týče, obezřetně hovoříme o alespoň potenciálně trojsložkové stránce duchovní, duševní a tělesné. Vyplývá z toho i značná rozmanitost neduhů, jimiž může být člověk postižen. A to nemluvíme o sociálním významu a rozměru lidského bytí.
Připomenout si můžeme nemajetkovou újmu podle deliktního práva. Spočívat může v duševním strádání z důvodu emočního poranění. V psychologii duchovního života mluvíme o duchovním poranění.
Pastorální medicína jako praktická teologie anebo některé směry a školy psychoterapie, adiktologie či psychosomatiky vycházejí z bio-psycho-socio-spirituálního pojetí člověka a vzorce péče o lidské zdraví, např. u léčby závislostí; viz např. klinickou adiktologii, ale i klinickou psychologii. Dodejme jen, že zmíněný a v příslušných odborných kruzích uznávaný vzorec zdravotní péče, zejména péče o duševní zdraví, ještě neznamená přístup podle některého náboženství, náboženského vyznání nebo specifických náboženských úkonů. Lidská spiritualita je širším (i osobnostně právním) pojmem, nežli by bylo její zúžení „jen“ na určité náboženské vyznání.
Kupříkladu Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci nabízí akreditovaný doktorský studijní program Humanitních studií v oboru Spirituální a sociální determinanty zdraví.
S naším tématem souvisí duchovní péče nemocničních kaplanů. V praxi se můžeme setkávat s ambulancemi této péče, např. v Nemocnici Písek, a. s. Nejedná se ale o „ambulance“ ve smyslu ambulantní formy zdravotní péče podle zákona o zdravotních službách, nýbrž o právně souběžnou a souvisící službu duchovní péče za celostným účelem ve prospěch pacientů, s čímž tento zákon výslovně počítá (vedle zdravotní služby).
2. Právní otázka plurality medicíny
Každý má ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví a zároveň svobodnou volbu péče o zdraví, včetně způsobů této péče a používaných přípravků nebo prostředků. Hovoříme o sociálním jevu pluralitní medicíny či plurality v medicíně jako předmětu sociomedicíny a lékařské etiky. „Medicínou“ v sociálním a světovém významu rozumíme jakoukoli péči o zdraví, tedy třeba i působení sibiřských šamanů nebo indiánských medicinmanů či samoléčbu. Nikoli jen západní konvenční biomedicínu přírodovědeckého střihu, která se zpravidla formálně opírá i o veřejnou moc akademických vědeckých rad jako orgánů veřejné moci, jež sehrávají roli ve veřejném prostoru.
Ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví stát zabezpečuje různými právními (i mimoprávními) nástroji tak, aby mohla být uplatněna svobodná volba péče o zdraví jakýmkoli způsobem (Kurierfreiheit, Therapiefreiheit). Otázky duchovního léčení mívají blíže k sociomedicíně, nežli biomedicíně v jejím konvenčně přírodovědeckém ladění aplikované biologie.
Každý člověk má svobodnou volbu, jakým způsobem, kdy a u koho se hodlá léčit. Odpovědnost za vlastní volbu za daných okolností si neseme každý sám, včetně odpovědnosti za špatnou volbu. Pozadí osobní volby může spočívat nejen v osobní zkušenosti, ale může mít ráz též světonázorový, náboženský nebo kulturní. Od toho se pak odvíjejí i přání nebo preference nemocného člověka projevené vůči poskytovateli péče o zdraví v právní podobě závazného pokynu podle občanského zákoníku.
Všeobecně si odkažme například na autorův článek Svoboda volby péče o vlastní zdraví. Námi sledované téma souvisí i se spirituálními lidskými právy.
V Česku se můžeme setkávat s úředně registrovanou náboženskou společností, Společenstvím Josefa Zezulky, spojenou s biotronikou a památkou léčitele Zezulky. Někdy se o ní hovoří jako o tzv. léčitelské církvi. K léčebným účinkům modlitby se přímo hlásí například Církev Nový život aj. Antroposofická medicína, řazená mezi tradiční evropská lékařství, zase souvisí s Obcí křesťanů v České republice. Léčitelské věci bývají blízké Náboženské společnosti českých unitářů. Podobně bychom to mohli říci o 4 českých náboženských korporacích se základy víry opřenými o východní myšlení; např. ve spojení s indickou ájurvédou. A to nemluvíme o pastorální medicíně, včetně klinické pastorační praxe, v duchu u nás největších křesťanských církví.
Z mimocírkevní oblasti můžeme připomenout Bruno Gröning-Freundeskreis a jeho místní společenství po světe, včetně společenství českého, sledující památku německého duchovního léčitele Gröninga a udržující jeho odkaz. U řady duchovních léčitelů, Gröninga nevyjímaje, se při jejich činnosti projevuje či projevovala vysoká míra zbožnosti, a to i bez ohledu na možné právní přináležení k určité církvi nebo náboženské společnosti. Podstata duchovní léčby má podle těchto léčitelů spočívat ve zprostředkování, resp. přeměně objektivně existujícího toku živoucí léčivé síly (Heilstrom), nejlépe v důvěře, při správném držení těla a při otevřeném nitru plném přesvědčení.
Způsoby duchovní léčby patří mezi zděděné a v obecném povědomí udržované duchovní a kulturní bohatství lidstva.
Duchovní péče o zdraví bývá předmětem kvalitativního zdravotního výzkumu, který používá obecně uznávané vědecké metody, známé tomuto druhu výzkumu. Tuto péči lze vědecky zkoumat i pomocí postupu health technology assessment.
3. Svoboda myšlení svědomí a náboženského vyznání
Lidé jsou svobodni, což stát ústavně konstatuje a bere na vědomí; viz čl. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jakož i svobodné projevy náboženství nebo víry stát zaručuje čl. 15 a 16 Listiny.
Legální zajištění této ústavní svobody stát provedl zákonem o církvích a náboženských společnostech (zák. č. 3/2002 Sb.). Věcně přesněji, jedná se o zákon o svobodě náboženského vyznání a o civilním statusu náboženských korporací, tj. církví a náboženských společností jakožto korporací soukromého práva.
Podstatné je, že každý má zákonem přiznané právo svobodně projevovat třeba i své léčitelské náboženství nebo víru v účinnost duchovní léčby lidského ducha s možnými příznivými vnějšími projevy na duševním nebo tělesném zdravotním stavu, včetně možného pozorování příznaků jak nemoci, tak vyléčení.
Platí přitom, že příčinná souvislost mezi náboženským úkonem (duchovní léčbou), včetně možné modlitby za uzdravení, a zlepšením nebo zachováním zdravotního stavu, popř. zmírněním utrpení, nemůže v důsledku své role a povahy metafyzického prvku podléhat konvečně přírodovědeckému hodnocení. To je naopak spojeno s biochemií, biofyzikou či jinak lékařsky aplikovanou přírodní vědou, popř. též s vědou technickou u biomedicínského inženýrství. Osobní prožití skutku uzdravení se v těchto případech již pojmově vzpírá kvantitativnímu přírodovědeckému posuzování a jeho konvenčně racionálním nástrojům.
Jinak řečeno, osobní zkušenost, ač je pojmově nepřenosná, má (či alespoň může mít) v daném referenčním rámci poznávací přednost před intersubjektivní objektivizací, zejména v tzv. silném přírodovědeckém smyslu (alespoň podle dobové konvence). Zásadní roli tak sehrává přesvědčení, nikoli nutně školské znalosti osvojované v určitém duchu zdravotnického vzdělávání.
Právní řád na řadě míst pracuje s lidským přesvědčením v právním smyslu a dovolává se jej, včetně právních následků spojených s jeho vnějším projevem. Přesvědčení jakožto součást fora interna nelze nikomu brát ani se mu za ně posmívat či nikoho pro ně zlehčovat, znevýhodňovat (diskriminovat) apod. Zkušenost na základě osobního prožití dějů je nepřenosná, totiž jedinečná či vysoce individuální. Správně proto stát svým občanským zákoníkem výslovně pojímá lidskou osobnost ve spojení s jedinečností. Podobně tak stát činí autorským zákonem u jedinečného uměleckého či vědeckého díla nebo uměleckého výkonu. Stát tyto nehmotné statky zákonodárně chápe jako jedinečné tvůrčí projevy osobní povahy (výtvory).
Zmiňované osobní projevy jsou spojeny s nadáním, které není u každého člověka stejné nebo stejně rozvinuté a může být odvislé od různých subjektivních okolností. Proto také tradičně mluvíme o „daru uzdravování“ (charismatu) ve významu nadání léčebnou schopností na různé úrovni pomoci. Právně vzato se jedná o zvláštní osobní schopnost léčitele, resp. duchovního, na jejímž využití záleží plnění závazku. Význam to má pro nezastupitelnost plnění závazku péče o zdraví podle občanského zákoníku. Ztrátou této způsobilosti nebo smrtí poskytovatele péče závazek zaniká (§ 2558 odst. 1 o. z., per analogiam).
4. Právnická osoba, nebo společnost podle občanského práva
Významné je státem uznané právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně (čl. 16 odst. 1 Listiny a nadbytečně opakovaně § 2 odst. 1 cit. zák. č. 3/2002 Sb.). Může jít například o svobodné veřejné společné projevy víry v léčebnou (živoucí) sílu a její působení, včetně možného vnějšího projevu vnitřního přesvědčení o léčebné síle („energii“ jako živoucnosti) modlitby apod. Nic na tom nemění, že to, co hoví jednomu, nemusí hovět jinému anebo nikoli pokaždé. Lidé jsou různorodí ve svých osobnostních laděních, začasto rázu až intimního. V čem někdo spatřuje posvátno přesahující materii, jiný shledává pomíjivou světskost materiální pozemskosti anebo dokonce sebeklam nebo pokaždé podvod.
Svoboda vyznání (konfesní svoboda) není žádným zákonem omezena jen na vyznání, k němuž se hlásí některá z úředně registrovaných církví nebo náboženských společností.
Společenství náboženského účelu nemusí mít vlastní právní osobnost (právní subjektivitu). Žádný zákon v tom nikoho neomezuje ani nikoho k ničemu nenutí, ledaže by chtěl získat určitá veřejná subjektivní práva registrovaných církví a náboženských společností; např. právo zřizovat církevní školy podle školského zákona, (§ 6 odst. 3 cit. zák. č. 3/2002 Sb.). Nicméně založení právnické osoby v právní formě některé náboženské korporace může být podle okolností vhodné (anebo právně nutné k získání veřejných subjektivních práv).
Vyloučit nelze, aby církev nebo náboženská společnost splňovala legální předpoklady veřejně prospěšné právnické osoby podle § 146 o. z. Dokonce to bývá v praxi běžné právě u těchto právnických osob sledujících veřejně prospěšný účel; zejména péči o duchovní dobro jako obecné blaho. Důkazem civilního stavu veřejné prospěšnosti právnické osoby bývá vlastní prohlášení o veřejné prospěšnosti, popř. lze uvážit kontrolní osvědčení na základě nezávislého ověření stavu, a to při plnění kontrolního závazku podle občanského zákoníku.
Pakliže by nedošlo k založení právnické osoby, jednalo by se o společnost podle občanského práva (societu) neboli o právně volné společenství k náboženskému účelu v majetkoprávním závazkovém smyslu společnosti podle § 2716 a násl. o. z. Podobně tomu majetkoprávně bývá například u hudebních těles či jiných uměleckých souborů, tvůrčích skupin, sdružení advokátů apod.
O právně volná společenství bez právní osobnosti v praxi půjde také u různých světonázorových hnutí, třeba i léčitelských, pakliže by nebyla založena korporační právnická osoba; popř. by existovala jen majetkově podpůrčí fundační právnická osoba; viz nadace či nadační fond. Na tom nic nemění ani závazkově právní organizovanost společnosti občanského práva (society); viz výše.
5. Zákázané činnosti
Stát zákonem příkladmo stanovil zvláštní předpoklady vzniku a činnosti církví a náboženských společností. Stalo se tak formou příkladmého výčtu zakázaných činností (§ 5 cit. zák. č. 3/2002 Sb.). Jedná se o přednostní právní úpravu v poměru k občanskému zákoníku (§ 145), pojednávajícímu o obecném zákazu založení právnické osoby k zakázaným účelům.
V našem případě dlužno upozornit na zákaz omezení osobní svobody zejména využíváním psychického nebo fyzického nátlaku k vytvoření závislosti vedoucí k fyzickému, psychickému nebo ekonomickému poškozování závislých lidí nebo jejich rodinných příslušníků. Již na první pohled sem proto nepatří dary z vděčnosti ani pořízení pro případ smrti z téhož morálního důvodu.
Rovněž tak musíme poukázat na skutkovou podstatu, která spočívá v zabraňování nezletilým přijmout zdravotní péči (objektivně) odpovídající zdravotním potřebám. Mezi legální důvody zakázaných činností spadá také, byť by jen částečné, utajování učení církve nebo náboženské společnosti nebo její organizační struktury či vazby na zahraniční složky, pakliže by se v našem případě jednalo o českou část církve nebo náboženské společnosti působící mimo české území, tj. o českou část světové nebo zahraniční náboženské korporace.
6. Právní vymezení duchovní péče o zdraví
Pro zjednodušení hovoříme o duchovní „léčbě“ zdraví. Rozumíme tím ale nejen léčbu, nýbrž i diagnostiku a prevenci, resp. též konzultace individuálního duchovně léčebného postupu. Duchovní péči o zdraví můžeme právně vyměřit tak, že se vyznačuje působením na zdraví nehmotného ducha, a tím nepřímo na duševní procesy (duševní zdraví) nebo na tělesné zdraví. Děje se tak po způsobu, který je této péči vlastní a který má podobu náboženských úkonů či podobných úkonů duchovního významu. Uváděný formální výměr musíme chápat jako účelové vymezení z hlediska českého právního řádu, resp. druhů služeb a povolání tak, aby byly od sebe navzájem právně odlišitelné s ohledem na svobodnou volbu péče o zdraví a očekávání veřejnosti s těmito službami spojená.
Duchovní péči o zdraví právně zohledňujeme při poskytování duchovních služeb, a to vedle oborových služeb zdravotních nebo služeb sociálních apod.
Podstatné je, že duchovní služby, obsahující duchovní péči o zdraví ducha, bývají poskytovány formou:
a) náboženských úkonů prostřednictvím duchovních, popř. i laiků, jestliže by takové působení laiků odpovídalo náboženským pravidlům; a to náboženských úkonů obřadních nebo prostých, týkajících se působení na zdraví ducha, jako je například svátost pomazání nemocných, svátost smíření, včetně zpovědi s možným ozdravným významem, anebo služba osvobozování od zlého, ale i rozjímání, poutě na posvátná místa aj. Připomeňme si též možnou úzdravnou sílu modlitby. Příkladem může sloužit světoznámý jev filipínského léčitelství, který představuje jednu z rozšířených podob křesťanské duchovní služby působení na zdraví ducha a následně na tělo či psychiku. Křesťanské léčitelství tohoto druhu bývá organizačně spojeno s některými křesťanskými filipínskými náboženskými společnostmi. U zmiňovaných projevů filipínského léčitelství můžeme sledovat náboženské úkony spojené s náboženským obřadem; např. s úvodní společnou modlitbou. Náboženské úkony bývají díky své povaze a účelu vykonávaný vůči lidem, kteří se o své vůli hlásí k dané náboženské korporaci, a tudíž i k jejím náboženským úkonům. Vůči komukoli jinému jen na jeho požádání. Tak lze léčebný náboženský úkon vykonat i vůči jinověrci nebo bezvěrci, ledaže by tomu bránilo samo náboženské pravidlo,
b) jiných úkonů prostřednictvím jiných lidí, nežli duchovních, popř. laiků, podle práva náboženských korporací, kdy nemusí ani jít o náboženské úkony (anebo nikoli z konvenčního hlediska určitého náboženského vyznání). Příkladem slouží „bezkonfesní“ prostá modlitba založená na všeobecně lidském vnitřním duchovním prožití dějů bez ohledu na pozemská náboženství, bohoslužebné pořady (liturgie), resp. ideologie. Zmínit můžeme i některá působení přírodně léčitelská, která nejsou právně vázána na „pravidla vědy“ ani „pravidla náboženství“. Tudíž se mohou volně věnovat i péči o zdraví ducha jakožto nehmotného prvku metafyzického rázu, resp. původu, a to v běžném slova smyslu, tzn. bez společenské vyhraněnosti některým náboženstvím nebo kulturou, doktrínou, dogmatem apod.
V uváděných případech nutno brát v úvahu i možný léčebný potenciál samotných náboženských či podobných obřadů, vliv vysoké emoční rozjitřenosti, rozechvění i samotný duševní význam navozeného očekávání, touhy a naděje, pocitu pomoci a vyslyšení apod.
Podle náboženských názorů, ale primárně nejde o „pouhý“ pomocný léčebný rituál samotný, leda doprovodně za účelem vnitřního naladění a duchovního otevření se nemocného člověka. Podle těchto názorů má jít o duchovním, resp. léčitelem zprostředkovanou (přeměněnou) vlastní účinnost léčebně využitelné objektivní přirozené živoucí síly kvalitativní povahy, a to mimo poznávací konvence a pojmosloví současné přírodovědy (vyjma některých hypotéz a teorií). Vědění o této síle je tradiční a prochází všemi kulturami, náboženstvími i dějinami po tisíciletí, a to i bez ohledu na možná zkreslení apod. Poznatky se opírají o zobecnělou dobrou zkušenost mnoha generací lidstva na Zemi na základě mnohočetných osobních prožití, jakož i o tvrzená „informační“ zjevení. Mluvíme zde o „energii“ v tradičním či filozofickém nebo náboženském slova smyslu. Lidstvo používá pro tuto sílu řadu tradičně zavedených pojmů. Připomeňme si též některé přírodovědecké hypotézy nebo teorie tzv. volné energie (éteru neboli prány, čchi, ki, many, živy, manasu aj.) a její kvalitativní vlastnosti, včetně potenciální přeměnitelnosti k léčebnému využívání prostřednictvím určité kvality.
K některým souvisícím právním otázkám viz autorovu stať Postupy přírodních léčitelů ve světle práva.
Praktiky duchovní péče o zdraví se odvíjejí od vlastních pravidel příslušného duchovně léčebného působení, resp. oboru. Tím se mohou navzájem lišit. Na jedné straně můžeme spatřit u nás dávno zavedenou pastorální medicínu v křesťanském duchu, včetně klinické pastorační praxe. Na straně druhé zase například filipínské duchovní léčitelství, které známe i z evropských pastoračních cest. Obojí je přitom součástí křesťanství. Platí to též o antroposofické medicíně a o jejím křesťanském spojení, např. s Obcí křesťanů v České republice. Z hlediska vlastních oborových pravidel musíme vzpomenout též astromedicínu jako aplikovanou astrologii. Opomenout, zvláště při současné globalizaci, nelze léčivé praktiky tantrické, včetně tradiční tantrické liturgie.
Církve a náboženské společnosti ustavují své duchovní včetně těch, jejichž prostřednictvím poskytují duchovní péči o zdraví, nezávisle na státních orgánech (čl. 16 odst. 2 Listiny). Jedná se o výkon náboženské samosprávy, která je nezávislá na státní (i jiné veřejné) moci. Předpoklady duchovenské činnosti si proto stanoví každá náboženská korporace sama. Proto mohou být tyto předpoklady v náboženském světě odlišné. Příkladem slouží předpoklady pro pastorální medicínu anebo funkci vymítače při službě osvobozování od zlého, stanovené kupříkladu Církví římskokatolickou s působností i na našem území. Vedle toho si lze poukázat například na předpoklady duchovně zdravotní péče reverendů filipínských tzv. léčitelských náboženských společností anebo na statusové poměry českého Společenství Josefa Zezulky, braného za tzv. léčitelskou církev; srov. Poslání a základní články víry.
V právním pohledu je významné, že postupy duchovní péče o zdraví se nemusí odehrávat (a zpravidla ani neodvíjejí) podle „pravidel vědy“, jak by tomu muselo být u zdravotních služeb na trhu, nýbrž podle pravidel náboženství, popř. jiných mimovědeckých pravidel, která mohou mít povahově blíže k umění, nežli k vědě (neřkuli ke konvenční přírodovědě). Mimovědecká pravidla zpravidla více (nebo výlučně) zohledňují citovou stránku, nežli by tomu bylo u vědeckého rozumu, resp. přírodovědecké skepse. Kde končí racionální a kvantitativní biofyzika nebo biochemie či biomedicínské inženýrství, začíná kvalitativně laděná metafyzika se svými vlastními poznávacími nástroji, včetně intuice, „šestého smyslu“ apod. Nemluvě o všelidském „informačním přínosu“ zjevení.
O spolehlivost poznání světa se lze přít. Nyní ale neřešíme filozofický ani teologický či přírodovědecký význam nebo důkazní sílu jednotlivých důkazů, nýbrž ústavně poukazujeme na svobodnou volbu poznávacího postupu v občanské společnosti.
Obsah náboženské svobody spočívá též ve svobodně určeném náboženském učení. Podobně to můžeme říci o jakémkoli jiném učení o světě v rámci svobody myšlení, včetně rázu sekulárního. Náboženská učení mohou spočívat a také v praxi spočívají i na určitých teologiích zdraví a nemoci, resp. obrazech zdraví a nemoci. Vyznačují se právě metafyzickými prvky.
Nezabýváme se ani intelektuálními nebo ideově konkurenčními spory o to, kdy se v jednotlivém léčebném případě jedná o církevně uznané charisma uzdravování (a kterou církví nebo náboženskou společností a podle jakých hledisek), a kdy naopak o církevně (a kým a proč) odmítané přírodní léčitelství nebo podobné tvrzeně nežádoucí činnosti, jako je tradiční čínská medicína, které mají být prosté daru uzdravování. Samo křesťanství v tom ale není zajedno. Nemluvě o jiných náboženstvích nebo bezkonfesních spiritualitách.
7. Právní pojem náboženského úkonu při duchovní péči o zdraví
Při poskytování duchovní péče o zdraví musíme nejprve posoudit, zda se vůbec jedná o právní jednání (založení závazku péče o zdraví podle práva), anebo o úkon náboženský, popř. o obojí souběžně. Rozhodné je, zda jednající osoby sledovaly zřízení a plnění náboženského závazku podle náboženského řádu (a kterého), například náboženského závazku s plněním v podobě udělení svátosti pomazání nemocných (svaté Tajiny pomazání nemocných), anebo se jim jednalo o závazek soukromoprávní podle soukromoprávního řádu státu s vůlí vzájemně se řídit obsahem smlouvy v právním smyslu (§ 1724 o. z.).
Za příklad si uveďme duchovní péči nebo podporu prostřednictvím nemocničních kaplanů, která by mohla věcně vykazovat rysy obojího. V takovém případě by mohlo být právně rozhodné, kdo tuto službu vůbec poskytuje, popř. i komu. Zpravidla to bývá poskytovatel zdravotní služby, který vedle zdravotní služby v určitém oboru podle zdravotnického práva poskytuje též další službu zákaznické veřejnosti formou závazkového plnění, totiž péči duchovní svým zaměstnancem. Lze si ale představit i jiné právní postupy v konkrétních případech. Podobně by tomu bylo u souběhu poskytování oborově vymezených zdravotních služeb podle zdravotnického práva a osobních služeb přírodního léčitelství podle živnostenského práva. I v tomto případě by se právně jednalo o dvojí předmět činnosti (o dvě služby, resp. plnění).
Podobně to platí pro rozlišování morálních závazků podle morálního řádu (a morálního odsudku za jejich neplnění), vedle závazků právních či náboženských, vybavených vlastními postihy. Nezbývá proto, nežli odlišovat mezi jednotlivými společenskými řády, které platí souběžně vedle sebe. Taktéž to platí o řádu politickém, hospodářském nebo vědeckém apod.; viz např. zvyklosti vědního oboru právní vědy apod. Co platí v jednom řádu, například politický předpoklad politické viny politika, neplatí v řádu jiném, resp. může platit opak, kupř. trestněprávní předpoklad trestněprávní neviny podezřelého. Co může být náboženským deliktem, například rouhání, nemusí být deliktem právním, státně postižitelným (anebo nikoli všude po světě). Rouhání patřilo mezi zločin rušení náboženství, který byl v Československu zrušen komunisty v roce 1950.
Hledisko toho, zda se v určitém případě jedná o úkon náboženský, morální či jiný anebo o jednání politické či právní, spočívá v tom, ponecháme-li stranou věcnou stránku, zda jednající člověk nebo osoby svým svobodně projeveným záměrem sledovaly vyvolání právních následků svého volního jednání (účinků v legálně upravené sféře), včetně možnosti státní vynutitelnosti plnění. Roli sehrává i to, zda plnění má vůbec majetkovou povahu. Alespoň v tom, že vadné plnění by mohlo přivodit újmu na jmění.
Z jiné stránky si můžeme připomenout pouhé společenské úsluhy (liberality jako nezávaznosti v právním smyslu). To jest osobní úsluhu například v podobě doprovodu do společnosti, domácí výpomoci, pozvání na oběd nebo na výlet apod. Záměrem založení a plnění osobních úsluh či podobných úkonů ve společenském styku není vyvolat právní účinky spojené s legálním vynucením plnění orgány veřejné moci. Proto se nejedná ani o volní projev ve smyslu být smluvně vázán určitým plněním v právním smyslu. Projevem pouhé úslužnosti, ochotnosti, pozornosti či laskavosti ve společenském styku (nikoli v právním styku) nikdo nesleduje smluvní založení právního závazku; srov. § 2055 odst. 2 o. z., kdy „Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.“; kupř. u osobní úsluhy zaplacením obědu v restauraci za pozvaného hosta apod. Plněním z pouhé společenské úsluhy by tak mohlo být i pozvání k duchovnímu léčení, popř. toto léčení samo. O duchovním léčení totiž někdy hovoříme jako o volné službě z lásky. Dlužno ale dodat, že bychom museli každý případ posuzovat podle okolností, zejména chování stran.
In margine, na hranici osobní úsluhy může u nás stát náhradní mateřství, které je pojmově známé občanskému zákoníku; tudíž o něm alespoň v obecném smyslu platí, že není právně zakázané (bez ohledu na okolnosti případu). Hraniční právní postavení náhradního mateřství vyplývá z toho, že v konkrétních případech bývá plnění z náhradního mateřství účelově spojeno se souhlasem rodičky (náhradní matky) k osvojení takto narozeného dítěte zájemkyní (objednatelkou), což již vyvolává právní následek.
Za náboženský úkon duchovní péče o zdraví jsme si již označili svátost pomazání nemocných, podobně svátost smíření, resp. zpověď, anebo i svátost svěcení. Platí to též pro službu osvobozování od zlého (vymítání „ďábla“), kterou u nás zavedeně praktikuje například Církev římskokatolická prostřednictvím svých vymítačů. Poukažme si u toho na lékařsky diagnostikovaný stav transu a posedlosti podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), přijaté Světovou zdravotnickou organizací (WHO), která je používána v klinické praxi; (sděl. č. 495/2003 Sb.). Existuje bohatá česká překladová literatura o současném církevním vymítání. Odkázat si můžeme i na poměrně známý polský časopis Miesięcznik Egzorcysta.
Vedle církevního vymítání „zlého“ se můžeme v praxi u nás setkávat i s vymítáním sekulárním zejména tam, kde by dotčení lidé nesplňovali křesťanské církevní předpoklady pro poskytnutí služby osvobozování od zlého; např. by nebyli pokřtěni anebo by jako muž a žena společně nežili ve svátosti manželství.
Je věcí soukromoprávní náboženské samosprávy, do které stát nesmí zasahovat, které své vlastní záležitosti a jakým způsobem si církve a náboženské společnosti spravují. Mezi záležitosti náboženské samosprávy patří i to, jaké náboženské úkony příslušné společenství provádí, včetně jejich účelu, obsahu a formy, například podoby obřadní (rituální) anebo prosté. Tam, kde duchovní péče má povahu působení na duchovní zdraví (a potažmo i na zdraví duševní nebo tělesné), půjde o svobodně stanovené náboženské úkony tohoto působení; např. společná modlitba za zdraví nemocného apod.
Správnost náboženského úkonu, například správnost požehnání člověka nebo žehnání věci, správnost půstu v postní dny či svěcení náboženských svátků, se řídí náboženským řádem; tzn., že se jedná o náboženskou správnost podle náboženských pravidel, ať zvykových nebo formálně stanoveným náboženským předpisem. Odborná správnost zdravotního výkonu podle zdravotnického práva s tím právně nijak nesouvisí. Při duchovní péči o zdraví totiž postupujeme podle náboženských pravidel. Nikoli podle „pravidel vědy“ a jiných legálních pojmový znaků „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb (lege artis medicinae) podle § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. O tyto služby se zde vůbec nejedná. Pohybujeme se mimo působnost zdravotnického práva, totiž v samostatné a právně nezávislé legální úpravě výkonu náboženské svobody. Pokud by se v konkrétním případě jednalo o personální nebo věcnou shodu, byla by to shoda pouze náhodná.
Náboženský úkon péče o duchovní zdraví může být zúplatněný anebo nikoli. Vzpomenout si můžeme například na štóly, ofěry (obětiny) nebo mešní stipendia například k tomu, aby účinky mše směřovaly k dárcově úmyslu uzdravení.
8. Metafyzický prvek duchovní léčby
Z hlediska západní filozofické konvence a snadnějšího racionálního pochopení pracujeme s pojmem metafyzického prvku duchovní léčby. Můžeme tak odlišit sledovaný způsob léčby od působení biofyzikálního nebo biochemického apod.
Vzhledem k tomu, co jsme si již řekli o kvalitativní povaze námi sledovaného působení na zdraví ducha (Heilstrom podle Gröninga), není věcně možné hodnotit účinnost tohoto působení konvenčně kvantitativními přírodovědeckými nástroji lékařské vědy jako aplikované biologie. Randomizované dvojitě zaslepené pokusy v těchto případech nebývají či nemusí být pokaždé proveditelné, nemá-li dojít ke zkreslením nebo náhodám apod. Důvod spočívá v tom, že z duchovědného hlediska přinejmenším hypoteticky pracujeme buď přímo s přeměněnými silovými projevy nehmotného duchovna, pramenícími mimo materiální, a tím pádem mimo přírodovědecky uchopitelný svět, anebo si hledíme přeměněných silových (živoucích) projevů jemnohmotných, spojených s dosud zdaleka neprozkoumanými kvalitativními vlastnostmi hmoty. Kromě toho pracujeme s kvalitativními vlastnostmi jak na straně poskytovatele duchovní péče o zdraví, tak i příjemce této péče. Uzdraveným lidem ovšem bývá vědecké hodnocení zásadně jedno.
Metafyzický prvek duchovního léčebného působení na zdraví lidí, zvířat nebo rostlin spočívá v samotné povaze tohoto působení, kterém bývá bráno jako živoucně energetické ve filozofickém smyslu pojmu energie. Takové pojetí ale nemusí být nutně v rozporu s některými vědeckými teoriemi z oboru kvantové fyziky, jejichž vědecká správnost se opírá o vědecké důkazy teoretické; někdy spojené s empirií v podobě pozorování.
Metafyzický prvek tím ale není pojmově vyčerpán. Logicky dospíváme ke zdroji léčebného působení. Filozoficky zde tradičně hovoříme o Absolutnu (anebo také o Lásce). Narážíme tu ale na lidské poznávací meze. Ze světových kultur a náboženství známe „zdrojové informace“ formou zjevení, jež povahově přesahují lidské poznávací schopnosti a racionální pojmy.
V pohledu materialistického vědeckého světového názoru, například vědeckého naturalismu či vědeckého skepticismu, ale nebývá brán zřetel na jakýkoli axiomatický metafyzický prvek. Natož pak na jeho předpokládané působení s léčebným účinkem na lidi, zvířata nebo rostliny, včetně teorií přeměn kvalitativních toků apod. Existence takového prvku bývá v tomto světonázorovém úhlu popírána anebo se s ní záměrně nepočítá či vyhrazuje se mimo tento světonázor; např. do sféry životní filozofie, filozofie zdraví, náboženství apod., v níž platí jiné dokazování dějů, nežli by tomu bylo pro konvenčně přírodovědecké, resp. biomedicínské, účely epidemiologické nebo biostatistické.
Proto bývají účinky duchovně zdravotního působení v pohledu konvenční přírodovědy buď vůbec neřešeny, anebo shledávány v jiné příčině; například ve vzbuzení vlastních sebeuzdravujících sil lidského, zvířecího nebo rostlinného organismu, v podmanivém působení lékaře, zvěrolékaře, rostlinolékaře, přírodního léčitele či duchovního na nemocného člověka, zvíře nebo rostlinu, v soběvemlouvání nemocných lidí a možná i zvířat a rostlin, apod. Někdy bývají tyto účinky brány za lidský a možná i zvířecí a rostlinný sebeklam. Důvody těchto závěrů, které porůznu pracují s pojmem vědomí, mohou mít subjektivní povahu, která spočívá v osobním světonázoru a poměrně netradičním rozumově konvenčně vymezeném rozsahu vědění o světě a celém Vesmíru.
Existuje tak kategorický ideový rozpor mezi několika miliardami lidí po současném světě i v minulosti, na jedné straně, a nemalou částí západní přírodovědecké obce, na straně druhé. Podle důsledně dovedených názoru této obce, včetně podstatné části obce lékařské, několik miliard lidí světa žije v sebeklamech anebo je oběťmi podvodů či pouze neumí rozpoznat pravou příčinu vyléčení lidí, zvířat nebo rostlin; např. pravou příčinu vyléčení včel v ekologickém zemědělství, které podle konvenčně přírodovědeckých názorů nemá být způsobeno podle práva podanými veterinárními homeopatickými přípravky, nýbrž podmanivým chováním zvěrolékaře nebo chovatele vůči nemocnému včelstvu, jež má samo vzbudit ozdravné procesy u včel.
9. Bezpečnost a účinnost duchovní léčby
Nejprve si připomeňme, že působení na duchovní zdraví, tj. na zdraví nehmotného ducha, a potažmo na zdraví psychické nebo tělesné, spočívá v námi sledovaných náboženských praktikách v právní podobě obřadných nebo prostých náboženských úkonů podle pravidel příslušného náboženství; např. křesťanství určitého vyznání. Příkladem slouží léčba dotykem, ale i pomocí rozjímání nebo modlitby. Hovořit můžeme i o praktikách podobných.
Bezpečnost těchto postupů, použitých látek nebo prostředků se řídí jejich věcnou povahou. Podléhá volnému hodnocení důkazů bezpečnosti, které nemusí být objektivizovány v konvenčně přísném přírodovědeckém smyslu, jako je tomu například pro účely farmakologické anebo při zatříďování zdravotnických prostředků. Pohybujeme se totiž mimo působnost zdravotnického práva. Svůj význam tak má i hodnocení bezpečnosti, které vyplývá z příslušného náboženského řádu a jeho pravidel.
Příkladem může sloužit používání svěcené vody, která se má podle náboženského učení (i některých sekulárních názorů) vyznačovat jinými, lepšími, kvalitativními vlastnostmi, nežli voda obyčejná. Má jít o vodu svým způsobem a zároveň obřadně „energeticky nabitou“ s využitím působení tzv. volné energie či podobných alespoň tvrzených jevů. Podobně tomu má být u „sekulárních“ vod, používaných například v některých oborech přírodního léčitelství.
Co jsme si řekli o bezpečnosti, můžeme podobně říci o účinnosti praktik, látek nebo použitých prostředků. Mechanismus účinku je ale posuzován podle jiných hledisek, nežli by tomu bylo u konvenčně přírodovědeckého postupu. Svůj význam sehrává dobrá zkušenost na základě tradice opřené o četná pozorování napříč světem a dějinami. Podobně tomu bývá nejen v přírodním léčitelství, tradičních lékařstvích, ale též v některých veřejnoprávních případech podle lékového práva. Máme na mysli tradiční rostlinné léčivé přípravky a homeopatické přípravky a jejich zvláštní veřejnoprávní režimy.
Osobní kvality duchovního, resp. léčitele, zejména jeho procítěná zbožnost, ale i odbornost ve svém oboru a znalost jeho pravidel, hrají v naších případech mimořádně důležitou roli. Ostatně podobně, byť s možným zřetelem na jiné vlastnosti, tomu bývá například u psychoterapeutů při zdravotní péči o duševní zdraví ve zdravotních službách podle zdravotnického práva.
Při hodnocení bezpečnosti a účinnosti duchovně léčebných postupů, látek nebo prostředků sehrává svou roli též víra nebo přesvědčení o jejich vlastnostech a o způsobilosti pomoci. Podle náboženských názorů a některých přírodovědeckých hypotéz či fyzikálních teorií z oboru kvantové fyziky se ale nejedná o pouhou subjektivní víru v účinnost, nýbrž o vlastní účinnost, byť by byla přijímána i za osobní podpory víry v ní. Anebo se podle těchto názorů jedná o subjektivní víru pouze podpůrně, a to za účelem vydatnějšího, otevřenějšího a osobně připravenějšího přijímání předpokládaného specifického působení určitých jevů.
Každé náboženské myšlení se opírá o pravdu víry. Nikoli o konvenční přírodovědeckou objektivitu, např. v podobě přírodovědecké, resp. lékařské, doktríny tzv. silné objektivity s hierarchizovanými (nikoli volnými) důkazy.
Pravda víry vychází z osobní zkušenosti prožití, například z prožití děje uzdravení sebe sama za určitých okolností, anebo ze zjevení, zejména tam, kde bychom se již pohybovali za lidskými poznávacími mezemi. Svou roli mohou sehrávat též posvátné knihy a výklad jejich textů. Zřejmé je, že tyto poznávací postupy běží souběžně s přírodovědeckou metodikou, přičemž zohledňují jiné „mechanismy“ účinku. Možnou shodu v závěrech při poznávání světa, zejména jemnohmotného materiálna, tím samozřejmě nelze vyloučit.
10. Právní otázka řádné duchovní péče o zdraví
Nikoli na posledním místě musíme zmínit právní otázku řádné péče. Tam, kde je duchovní péče o zdraví poskytována v podobě náboženských úkonů při společnostním plnění náboženských závazků, mluvíme o řádné náboženské péči podle náboženských pravidel.
V případech, kdy duchovní péče o zdraví nesleduje výkon náboženské svobody, jako je tomu v některých oborech přírodního léčitelství, půjde o plnění závazku péče o zdraví podle občanského zákoníku; tudíž mluvíme o péči řádného odborníka podle obecného soukromého, tj. občanského, práva.
O rozlišování mezi náboženským úkonem a právním jednáním jsme si již řekli výše.
V obou případech musí jít o péči řádnou, byť podle odlišných a souběžně existujících společenských pravidel. To ale na druhé straně a podle okolností případu nemusí vyloučit možnou shodu či podobnost. V obou případech totiž sledujeme snahu pomoci jinému se zřetelem na jeho zájem a blaho, ač se způsoby nebo formy této snahy mohou lišit.
11. Právo na čest, vážnost nebo pověst
Každý samosprávně ustavený duchovní, tedy i duchovní léčitel, je náboženským služebníkem ve smyslu právní úpravy náboženské svobody a soukromé samosprávy; tzn., že svou službu vykonává v náboženském poměru k náboženské korporaci. Nikoli v poměru právním při plnění závazku práce podle zákoníku práce a občanského zákoníku. Podle komunisty zrušeného československého trestního práva požíval náboženský služebník zvlášť kvalifikované trestněprávní ochrany proti urážce při výkonu náboženského obřadu. Podobné případy by dnes byly trestněprávně kvalifikovány mírněji, a to jen správním trestáním a navíc pouze v rámci obecné skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití, a to urážkou na cti podle § 7 odst. 1 písm. a) nebo § 7 odst. 2 písm. a) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Přestupek by byl spáchán ublížením jinému, například duchovnímu, na cti, a to zesměšněním nebo hrubým uražením jiným způsobem. Administrativně trestně je chráněno též způsobení újmy jinému, např. duševního strádání, resp. emoční újmy, pro jeho víru nebo náboženství [§ 7 odst. 3 písm. b) cit. zák.]. Po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby jakkoli strádal pro svou víru nebo náboženství.
Zásadní právní význam ale sehrává soukromoprávní ochrana protiprávně dotčeného práva na čest, které patří mezi státem výslovně uznaná a chráněná přirozená práva spjatá s osobností každého člověka (§ 81 o. z.); tzn. i s osobností duchovního. Neoprávněný zásah do práva na čest může být způsoben například podsouváním nečestného záměru léčícímu duchovnímu, kupř. podsouvání mu ziskuchtivosti na úkor nemocných lidí, podsouvání mu klamání postižených anebo podsouvání mu nepoctivého těžení z důvěřivosti nemocí oslabených a lehce zranitelných lidí. Legální předpoklad poctivosti právního jednání (§ 7 o. z.), pokud by se jednalo o právní jednání, nikoli o náboženský úkon, by musel být důkazně vyvrácen.
Vedle toho nezbývá než zmínit jiné státem uznané přirozené právo spjaté s lidskou osobností, a to právo na vážnost (§ 81 o. z.), zejména v očích veřejnosti. K soukromoprávnímu deliktu znevážení by mohlo dojít například zlehčováním osoby duchovního, včetně znevážení toho, co je s jeho osobou a osobním výkonem spjato; tzn. zlehčováním účinnosti nebo bezpečnosti jeho osobní duchovní péče, popř. látek nebo prostředků jím při tom používaných.
Deliktně je bezvýznamné, zda zásahem do některého z osobnostních práv by byla současně způsobena újma. Podstatné je, že by bylo zasaženo do osobnostní sféry, která je sama o sobě zákonem chráněnou hodnotou. Nicméně, vedle toho by deliktem na cti nebo na vážnosti mohla být též, souběžně, spáchána újma, ať majetková nebo nemajetková. Po nikom nelze spravedlivě (objektivně) požadovat, aby snášel kupříkladu duševní trápení v důsledku svého zneuctění nebo znevážení bez právního důvodu; tzn. např. bez pravomocného soudního výroku o vině, a i tehdy jen v mezích oprávněné kritiky.
U náboženské korporace, která by byla právnickou osobou, včetně právnické osoby podle zahraničního práva a sídlem v cizině, by se mohlo jednat o protiprávní zásah do práva na pověst právnické osoby (§ 135 odst. 2 o. z.). Stát toto právo stanovil mezi osobní práva osobního stavu (statusová práva) právnických osob.
Vyjmenované hodnoty chráněné občanským zákoníkem požívají též ústavní ochrany (čl. 10 odst. 1 Listiny). Naznačené případy tak doznávají ústavní rozměr.
Každá kritika, náboženskou kritiku nevyjímaje, představuje uplatnění svobody projevu spadající pod ústavně zaručená politická práva (čl. 17 Listiny). Předmět kritiky může být nepříznivě vnímán tím, koho se týká. Samo nepříznivé vnímání cizí kritiky ale ještě právně nic neznamená, pakliže by kritika byla pravdivá, věcná (nikoli ad personam) a přiměřená svým rozsahem, formou a účelem.
Tak jako všude jinde, i v duchovních, zdravotních, sociálních nebo osobních (či právních aj.) službách se můžeme občas setkávat s vadným používáním těchto služeb lidmi přeceňujícími své schopnosti, dovednosti nebo znalosti anebo dokonce i se zneužíváním těchto služeb podvodníky. Z hlediska veřejného zájmu tomu nutno čelit alespoň průhledností činnosti a osvětou. Ochrana dotčených práv je vyhovujícím způsobem dána zákonem.
Správně nebo soudně trestní odpovědnost za eventuální újmu na zdraví zůstává nedotčena. Platí to pro kohokoli, bez ohledu na to, je-li duchovním, popř. přírodním léčitelem (nebo lékařem) apod.
12. Protináboženské útoky a otázka nesnášenlivosti
Námi právně sledované či podobné postupy bývají odmítány některými světonázorovými hnutími, jako je například hnutí Nového skepticismu nebo hnutí Nového ateismu, které někdy kráčí společně ruku v ruce. Tato či podobná sekulárně humanistická hnutí, zaměřená i na kritiku náboženství, zároveň patří mezi ideové konkurenty například pastorální medicíny, antroposofické medicíny, jakož i astromedicíny a všeho hermetického lékařství anebo přírodního léčitelství apod. Do jisté míry to může platit i o světonázorovém antikultovním hnutí, které se ideově opírá o „zavedené“ církve a může sloužit jejich ideové obraně před „novotami“ nebo „cizotami“. Některé církve z náboženských důvodů odmítají například i tradiční čínskou medicínu, která je legální součástí české (nebo třeba portugalské či švýcarské a dílem i slovenské) zdravotní soustavy.
Protináboženské postoje si můžeme dokumentovat například na „základním vyjádření k alternativní medicíně“, podaném pracovní skupinou zvanou „nevědecké léčebné a diagnostické metody“ při předsednictvu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., bez data, asi z roku 2015. Vyjádření skupiny je bráno za Spolkové stanovisko.
Cit. stanovisko dílem představuje veřejný a trvající dílčí protináboženský útok. Lékařský spolek totiž uvádí, že „existuje mnoho »léčebných« a »vyšetřovacích« metod, které jsou provozovány šarlatány bez lékařského vzdělání. Můžeme zmínit např. (…) psychickou »chirurgii filipínského typu«,“ (…). Pomineme-li možnou pojmovou záměnu s psychochirurgickými zdravotními výkony lékařů s trvalými zdravotními následky podle zákona o specifických zdravotních službách, dlužno říci, že právě filipínské duchovní léčitelství představuje jeden z příkladů křesťanské duchovní péče o zdraví. Obecně je znám právě křesťanský základ této péče vyznačující se zpravidla vysokou mírou osobní zbožnosti. Vytýkat v takovém případě, že „Jsou uvažovány dosud nepoznané nebo iracionální síly“ je věcně nemístné, protože to platí pro všechna náboženství nebo světonázory, které se nespokojují se zjednodušeným materialistickým myšlením. Příkladem slouží otázky materializace nehmotných či jemnohmotných obrazů neduhů, které nejsou konvenčně přírodovědecky, resp. lékařsky, řešitelné beze změny přírodovědeckého paradigmatu, resp. doktríny. Materializací určitých jevů se zabývá též církevní služba osvobozování od zlého, jakož i sekulární podoby této služby.
Ve stejném lékařském duchu by byl „šarlatánem bez lékařského vzdělání“ i vymítač „ďábla“ při službě osvobozování od zlého poskytované u nás například Církví římskokatolickou podle náboženských pravidel. Nakonec by snad byl „šarlatánem bez lékařského vzdělání“ i nemocniční kaplan.
Vyloučit proto nelze úvahu o tom, zda mezi některými českými lékařskými funkcionáři stále výlučně působí ideje typu Ateismus v myšlení socialistického lékaře, jak zní název knižního díla lékaře Matouška, (Praha, Avicenum 1977). Jinam než do „sbírky kuriozit“ asi nelze řadit citované stanovisko České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., které praví, že lékař musí rozhodnout, zda „komplementární a alternativní medicínu“, kam tento spolek řadí i zmiňovanou křesťanskou duchovní péči, „pacientovi doporučí (nebo povolí) či nikoli, pokud bude dotázán.“ Lékař lidem nepovoloval křesťanskou duchovní péči ani v době nesvobody v letech 1948 až 1989. Vzájemná informovanost v zájmu a blahu pacienta je něčím jiným. „Pánem zakázky“ v závazkově právním smyslu občanského zákoníku je naopak pacient. Závisí tak na poučeném pacientovi, co lékaři „povolí“.
Cit. spolkové stanovisko se může objektivně dostávat do rozporu s ústavně chráněnou hodnotou snášenlivosti, na které je vybudována názorově pluralitní občanská společnost. Mohlo by zároveň dojít až ke zlehčování ideové a hospodářské konkurence. Jakékoli přímé nebo nepřímé rozněcování nesnášenlivosti na veřejnosti nebo podněcování k němu je v občanské společnosti nepřijatelné, i kdyby snad bylo vedeno snahou o ideologický boj za vědecký světový názor anebo stavovským zájmem některého společenského stavu.
Poukázat si můžeme též na světonázorové hnutí Nového skepticismu, založené v 70. letech americkým (USA) ateistickým filozofem, sekulárním humanistou a kritikem náboženství Kurtzem. V českém prostředí se stoupenci tohoto hnutí soustředí kolem a uvnitř Českého klubu skeptiků Sisyfos, z. s. Mezi oblasti kritického zájmu této tvrzeně „vědecké společnosti“, která je dlouhodobě přímo nebo nepřímo veřejně podporována státem, Akademií věd České republiky, a Univerzitou Karlovou v Praze, patří mj. „posmrtný život“; viz sdělení veřejnosti ze dne 27. května 2006: Český klub skeptiků a jeho cíle. Otázky posmrtného života ale patří do náboženství nebo filozofie, včetně přesvědčení nebo víry, a tudíž nejsou konvenčně přírodovědecky zkoumatelné, ledaže by se mělo jednat o ideologický boj za vědecký světový názor proti náboženství a některým filozofiím. Něco takového by ale ústavně vzato nesměl stát podporovat, a to ani prostřednictvím své (světově i dějinně atypické) organizační složky, Akademie věd České republiky. Stát by se tím vystavil přinejmenším právním pochybnostem o řádném plnění ústavního zákazu vázanosti výlučnou ideologií. Nakonec i v případě Univerzity Karlovy, jejímiž zavedenými součástmi jsou 3 teologické fakulty, by něco takového mohlo být podivné; totiž vnitřně rozporné. Systematickou teologii, například katolickou, si nelze obsahově představit bez nauky o spáse, bez nauky o andělech a nauky o démonech.
Na věci nic nemění, ba naopak prohlubuje naše ústavní pochybnosti, jiné veřejné sdělení jmenovaného světonázorového klubu, které bylo učiněno prostřednictvím státu a bylo datováno dnem 25. června 2008. Zveřejněno bylo v Akademickém bulletinu, vydávaném Akademií věd České republiky; tzn. státem. (Podle vydavatelských údajů se ale jedná o červen 2005), zde: Český klub skeptiků Sisyfos. Oblast kritického klubového zájmu o „posmrtný život“ se pro jiné publikační účely srázu proměnila v kritický zájem o „vhledy do minulých životů“. I kdyby se snad mělo jednat o ideologický ústupek, stále zůstává, že i oblast „minulých životů“ a „vhledů“ do nich, například při některých způsobech náboženského rozjímání jako náboženském úkonu, patří do sféry náboženské nebo filozofické, zejména mezi směry nepozitivistické a nemarxistické. Svědčí o tom současná světová náboženství a kultury. Nemusí se pokaždé jednat o náboženské pojetí většinové. Podstatné je, že se jedná o pojetí i náboženské, tzn. mimo přírodovědecké. Ze současného křesťanského náboženství, v němž přesvědčení o minulých životech patří mezi menšinové křesťanské proudy, si můžeme připomenout například činnost Obce křesťanů v České republice; viz kupř. sborníky Okruh a střed, zejména č. 1 z roku 2000. Dále si můžeme poukázat na články víry Společenství Josefa Zezulky, českých hinduistických společenství anebo českého společenství buddhistického.
Český stát je ústavním zařízením mimonáboženským, resp. v těchto věcech neutrálním. Nikoli však protináboženským, což platí pro všechny organizační složky státu, Akademii věd České republiky nevyjímaje.
13. Závěr
Podle všeho existuje obecná či převážná shoda na potenciálně příznivém vlivu léčebných rituálů, podmanivosti, soběvemlouvání, ale i emočního vzepětí v touze po uzdravení a v naději v ně, a to alespoň co do vzbuzení sebeuzdravujících sil vlastní psychiky nebo tělesného organismu. S těmito jevy počítají i někteří poskytovatelé zdravotních služeb při zdravotní péči v určitých oborech podle zdravotnického práva. Méně shody již ale panuje ohledně účinků těchto jevů na zdraví zvířat nebo rostlin. Zdravotní výzkum vědomí je stále otevřený.
Rovněž tak méně shody, alespoň na Západě, panuje tam, kde se má jednat, vedle výše uvedeného, o vlastní účinnost léčebně využitelného toku neboli živoucí energie mimo konvenčně přírodovědecké pojmosloví. Patří sem tradiční a světové případy zprostředkování či přeměny tohoto toku pro léčebné účely v rámci duchovní péče o duchovní zdraví, a to i anebo zejména v podobě náboženských úkonů podle náboženských pravidel.
Jádro poznávacího sporu leží ve výlučnosti rozumového poznání, resp. v jeho mezích. Zároveň je tento spor podstatnou měrou společensky předurčen zrovna panujícím přírodovědeckým paradigmatem, včetně konvencí a doktrín s tím spojených. Do řešení sporů se nám proto promítají subjektivní prvky světonázorové, resp. též ideologické nebo náboženské a kulturní. Na první pohled je patrné, že kategoricky odlišná chápání člověka, bytí a jeho smyslu musí vést k zásadně neslučitelným ideovým závěrům.
Úkolem státu však není řešit světonázorové spory, nýbrž chránit svobodu a snášenlivost. Rovněž tak ale chránit slabšího, jímž je nemocný člověk.
Anglicky zde:
Spiritual Healing as a Religious Act. Czech Legal View
Odkazy na jiné autorovy statě:
Svoboda volby péče o vlastní zdraví
Postupy přírodních léčitelů ve světle práva
Edit (20. října 2017):
Po zveřejnění příspěvku se mi v rámci ohlasů dostal do rukou nález německého Spolkového ústavního soudu ze dne 2. března 2004, sp. zn. 1 BvR 784/03 v ústavní věci porušení základního práva. Ústavní stížnost se týkala správního řízení v souvislosti s tzv. duchovní léčbou (so genannten geistiges Heilen). Ústavní stížnosti bylo vyhověno zrušením předchozích rozhodnutí s tím, že tzv. duchovní léčba nepodléhá veřejnoprávnímu režimu podle německého zákona o léčitelích (Heilpraktikergesetz); natož podle německého lékařského práva.
Německé slovo „geistige“ je zde použito ve významu „spirituelle“ nebo „geistliche“. Česky proto hovoříme o „duchovní“ léčbě spojené s lidskou duchovností (spiritualitou). Nikoli o duševní léčbě, kterou zdravotněprávně pojmově vážeme na léčbu duševních poruch nebo poruch chování ve smyslu zdravotnického práva. Na druhé straně ale slovo „geistliche“ nechápeme jen v náboženském smyslu.
Edit (9. listopadu 2017):
Výše uvedenému přístupu německého Spolkového ústavního soudu odpovídá i současná statistická Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO), sděl. č. 206/2010 Sb. „Duchovní léčitelé“ jsou podle úředních vysvětlivek k této statistické klasifikaci řazeni mezi „odborné pracovníky v církevní oblasti a příbuzných oborech“, (kód 3413), tj. mimo zdravotnictví; zde Vysvětlivky, s. 50, 141.