Homeopatie pohledem objevitelského práva

By | 22/02/2017
  1. Úvodem

V českých právních kruzích bývá v poslední době věnována dílčí pozornost právním otázkám homeopatie. Souvisí to s některými správními řízeními ve věcech neoprávěnéného poskytování zdravotních služeb homeopaty nelékaři. Blíže např. zde: Nelékařská homeopatie před soudem.

Všeobecně víme, že diagnostické a léčebné postupy homeopatické mají v pacientské i lékařské veřejnosti své příznivce, praktiky i odpůrce, zvláště mezi tzv. vědeckými skeptiky či tzv. vědeckými katolíky. Oba tábory bývají názorově vyhraněné. Některým lidem jsou ale názorové střety cizí a homeopatika občas používají podle svých zkušeností nebo rad. Ve veřejnoprávních případech ekologického zemědělství již léta musí být veterinární homeopatika (nebo fytofarmaka) používána dokonce právně přednostně před alopatiky. Pokusme se proto na homeopatický případ podívat širšíma právníma očima; zejména pohledem práva duševního vlastnictví. Učiníme tak ve věcném kontextu vědeckého poznávání materiálního světa a jeho teoretických předpokladů „vibrací“ či „záření“.

Věcně vzato nám ale nepůjde pouze o homeopatika, ale též o antroposofika či spagyrika neboli o „jinoléky“. Mluvíme-li o homeopatické medicíně, musíme mít zásadně na mysli i jiná hermetická lékařství, která jsou vybudována na podobném hermeneutickém způsobu uvažování a obrazu světa v duchu Geisteswissenschaften. Podotýkám, že na tom nemusí být nutně nic iracionálního ve smyslu negace rozumovosti. Spíše půjde o „jiný“, celostní, úhel nazírání a o vědecké vnímání humanitní, nikoli konvenčně přírodovědecké, které zohledňuje i poznávací roli vnitřního prožití či vhledu; viz např. význam osobní zkušenosti, byť nepřenosné a biostatisticky zřejmě nezajímavé.

Vzpomeňme například různé postupy psychoterapeutické ve zdravotních službách anebo některé psychologické teorie osobnosti. Na mysli máme kupříkladu Franklovu logoterapii (léčbu životním smyslem) založenou na lidské touze po smyslu a praktikovanou i u nás ve zdravotních službách, včetně psychoterapeutických výcviků. Připomenout si můžeme též pastorální medicínu jako praktické bohosloví s duší a tělem, včetně axiomaticky založených doktorských studijních programů Teologie. Sám pojem „smyslu“ se vymyká bezbožnému konvenčně přírodovědeckému zkoumání v mechanistickém duchu pozitivisticko-materialistické filozofie přírodní vědy. Do zdravotních služeb ovšem životní smyl patří či se k nim druží; srov. např. klinickou pastorační praxi, vedle psychoterapie.

Ostatně i u normativního právního poznatku získaného při poznávání světa se jedná jak o výsledek racionálního právovědného myšlení, tak i o výron právně citového poznání jemným vycítěním hodnoty, ideje, objektivní spravedlnosti. Srov. účeloslovně hodnotovou právní vědu známou nejen z vědního oboru konstitucionalistiky. I sám český občanský zákoník, jako předmět civilistiky, výslovně pojednává o poznání přirozených práv spojených s osobností nejen rozumem, ale i citem (§ 19 odst. 1 o. z.). Příznačné to je kupříkladu u poznání objektivní existence uměleckého díla výtvarného, vyjádřeného v materiálním světě, a tudíž i pro poznání existence přirozeného osobnostního práva autorského, uznaného zákonem. Anebo u tzv. jiné osoby blízké aj.

Pravdivost poznání v právní vědě (vědecká pravda), jak ji konvenčně chápeme očima poválečné politické a právní doktríny přirozených lidských práv, resp. uznání přirozené lidské důstojnosti (natural dignity), bývá argumentačně podložena přezkoumatelnou odbornou správností myšlenkových postupů; například při výkladu předpisu, jímž vyjevujeme účel a obsah nehmotné právní normy. Vedle toho se ale pravdivost poznání ideje právnosti opírá i o naši osobní zkušenost prožitím dobra spravedlnosti. Připomeňme si jen soudcovský cit anebo rozhodcovské rozhodování podle úředně nepsaných zásad spravedlnosti (natural justice). K vyloučení nebo omezené svévole právní věda (i právní řád) disponuje různými objektivizačními klausulemi, fikcemi, principy, ale i metodami. Nicméně, najdou se lidé, i přírodovědci, kteří právní vědu vůbec nepovažují za „vědu“, protože ta jim rozumově splývá s vědou přírodní. Vše ostatní pak již není věda, leda snad nějaká odbornost, anebo umění či náboženství.

V pohledu filozofie vědy, „vědy o vědě“ a metodologie vědy může mít homeopatický způsob uvažování blízko k pojetí Feyerabendovu. Ze čtyř velkých postav západní filozofie vědy a metodologie vědy 20. století, Poppera, Kuhna, Lakatose a Feyerabenda, by námi sledované téma nejspíše odpovídalo metodologické pluralitě Feyerabendově, která zároveň politicky souzní s ústavní hodnotou názorové snášenlivosti v občanské společnosti; tudíž i s pluralitní medicínou. (Nemluvě obecně o změnách vědeckého paradigmatu podle Kuhna.) U nás též srov. práce Neubauerovy.

Úvodem si dovolím odkázat na článek v časopisu Vhled, 2001, č. 1, od Ivana M. Havla: Homeopatie a logika, z něhož ocituji závěr: „Vládnou-li vzrušeným debatám příliš lidské emoce, jsou příčiny vždy někde jinde, než ve věci, o které se debatuje.“

Podívejme se na homeopatický případ námi použitou mimovědeckou expertní metodou „ďáblova advokáta“.

      2. Homeopatie jako pozitivní myšlení či dobrá nálada? Placebo?

Jádro sporu spočívá v tom, zda homeopatie představuje léčebně účinnou modalitu a pokud ano, čím je způsobena. Někteří lékaři, typu slovenských aktivistických Lovců šarlatánů, léčebnou účinnost homeopatie odmítají. Jiní lékaři se „smířlivěji“ kloní k účinnosti, ovšem jen jako placebo; tzn. ve významu účinnosti z jiného důvodu, nežli samotného přípravku. Třetí homeopatii pragmaticky používají, vycházejíce z klinické zkušenosti s její účinností (a teorie ani „mechanismy účinků“ tolik neřeší). Vedle toho u nás existují i nelékařští odborníci na homeopatii.

Má-li být homeopatie (a v podstatě i celá homeopatická farmacie) podle svých některých lékařských kritiků na úrovni pouhého „pozitivního myšlení“ či dobré nálady a jejího možného vlivu na duševní nebo tělesné zdraví anebo dobrou pohodu, stačil by k tomu snad nějaký víkendový kurz well-being anebo zaškolení lékařů či studentů medicíny v odborně správné komunikaci s pacienty. Podle evropské technické normalizace se to ale jeví úplně jinak; viz Technické normy v komplementární a alternativní medicíně. Dále viz aktualizaci na konci příspěvku.

Každý ví, že dobrá nálada, vlídné slovo, úleva, povzbuzení, potěšení či útěcha nebo projev upřímné soustrasti emocionálně pomáhá. Uvolnění „hormonů štěstí“, endorfinů, se může příznivě projevit i fyziologicky v nemocném těle. Příběhů a návodů tohoto ražení jsou plná knihkupectví a „ženské časopisy“. Uvést můžeme též psychologický, popř. i fyziologický, nikoli jen náboženský, význam zpovědi. Podle některých lékařů je „placebem“ i dobrá pověst lékaře; Lidové noviny, 15. 2. 2017, s. 13, rubrika Medicína & věda. V tomto duchu by klinicky účinným „placebem“ mohlo být i to, že zdravotní výkon je potěšitelně hrazen z veřejného zdravotního pojištění. V lékařském žargonu se slovo „placebo“ používá zcela jinak, nežli je tomu ve zdravotnickém právu, které je bere v kontrolním významu. Docházívá tím ke společenským nedorozuměním.

Mezi lékaři došlo k myšlenkovému posunutí a rozmělnění farmakologického a zdravotně výzkumného vědeckého pojmu placebo (kontrolní výzkumné metody) tak, že se pod něj ve zdravotních službách na trhu účelově schovává kdeco. Někdy bývá tento původně vědecko metodický pojem používán zlehčeně nebo posměšně ve významu „jen placebo“. S mírnou nadsázkou řečeno, „placebo je v lékařské zdravotní péči jako UFO“; tedy cokoli, co nejsme schopni nebo ochotni vysvětlit či důkazně přijmout. V takovémto lékařském přístupu ale již nepůjde o lékařskou vědu, nýbrž spíše o pavědu, pro kterou by bylo příznačné zamlžení a rozmělnění významu vědeckého pojmosloví a metodiky při současném „žonglování“ s „pravidly vědy“ podle zákona o zdravotních službách dle subjektivního světonázorového naladění nebo osobních dojmů.

Nezapomínejme také na § 2639 odst. 2 o. z., který pomocí vysvětlující povinnosti řeší stav, kdy poskytovatel péče o zdraví si musí být vědom, že u ošetřovaného vyvolal představu, že homeopatickou (či jinou) péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, např. zlepšení zdravotního stavu, ač ví nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo.

Otázkou nadále zůstává, proč lékařsky říkat „pozitivnímu myšlení“, jeho technikám nebo lékařskému sebejistotnému odbornému vystupování či budování terapeutického vztahu „placebo“? „Placebem“ by pak mohl být i psychoterapeutický pohovor, který je podle práva léta věcným obsahem klinických vyšetření, tj. komplexního, opakovaného komplexního, cíleného, kontrolního nebo konsiliárního, podle příl. vyhl. č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle již starších postupů. Sám psychoterapeutický pohovor by mohl u pacienta podle okolností vyvolat vnitřní psychický stav subjektivního očekávání uzdravení. „Placebo“ by se tím stalo součástí zdravotního výkonu hrazeného z veřejného zdravotního pojištění. Je snad něco takového úmyslem?

Položme si otázku: Jaké očekávání je lékařem vzbuzeno u kojence a jakým klinickým způsobem tak, aby u něho údajně začala působit endogenní opioidní soustava takovým fyziologickým způsobem, že by došlo k vyléčení například kožní vyrážky? Pokud by k vyléčení vyrážky nemluvněte fyziologicky stačilo například matčino konejšení, byla by celá farmakologie v mnoha věcech zbytečná. Větší význam by možná mělo zaříkávání nebo šamanismus. Jak lze vzbudit psychické očekávání uzdravení u včel? Podmíněným reflexem hospodářských zvířat? Anebo sebeuklidněním chovatele s následným včelím smyslovým vnímáním chovatelova uklidnění? Anebo včelím vnímáním chovatelovy sebejistoty či „dobrého slova“, a to s přírodovědecky přímočarým příčinným následkem spočívajícím v alespoň dočasném zlepšení včelího zdraví? Někteří lidé by řekli, že se tím vším jen hledá – přes veškerý význam duševna a psychosomatiky pro fyziologické pochody v lidském nebo zvířecím těle – pouze zástupný důvod toho, aby nemuselo dojít ke společenskému uznání vlastní teorie a praxe humánní a veterinární homeopatie jako takové.

Pakliže bychom za „placebo“ lékařsky zástupně označovali téměř „cokoli“, museli bychom tento odborný přístup zohlednit i farmakologicky. Nemohli bychom totiž vyloučit znehodnocení, resp. zkreslení klinického hodnocení léčiv. Princip placebo tam totiž má vědecky jasně definovaný význam a obsah vědecké metody kontrolního použití neúčinné látky.

Otázka proto zní: mají pravdu kritici nadužívání a vědecky pojmového vyprázdnění slova „placebo“ při zdravotní péči? Jsou ze strany některých lékařů zamlženy nebo zamlčeny rozličné skryté techniky ve skutečnosti stojící za tímto zástupným a významově matoucím slovem? Nemluvě o právní a etické problematičnosti používání „placebo“ ve zdravotních službách, pokud by mělo jít o placebo v pravém slova smyslu; tzn. o úmyslné uvedení pacienta v omyl o účinné látce, prostředku nebo postupu. Nemluvíme zde o farmakologii nebo zdravotním výzkumu ani eventuálně o klinickém hodnocení zdravotnických prostředků, kde by kontrolní metoda placebo měla vědecký, resp. metodologický význam. (Výjimečně se s placebem, ovšem v jeho kontrolním významu, setkáváme i při zdravotní péči.) Blíže viz autorovu stať z roku 2016 pro právníky ve Všehrdu: Placebo ve zdravotních službách: porozumění, nebo zamlžení problému? a Dokončení a pro lékaře v Psychosomu: Placebo ve zdravotních službách: porozumění, nebo zamlžení problému?.  

Doplňme si, že homeopatie je oblastí, která je římskokatolicko církevně odmítaná v rámci církevní kritiky New Age z roku 2003, včetně až varování právě před ní, jakož i před akupunkturou nebo duchovní jógou, na portálu Víra, provozovaném Arcibiskupstvím pražským, ze dne 11. 3. 2008: „Dlouhodobé užívání homeopatie vede k závislosti na silách okultního původu. Z hlediska duchovního může dojít až ke spoutání konkrétním démonem homeopatie, ze kterého musí být člověk osvobozen modlitbou za rozvázání.“; Homeopatie – okultní pozadí?

„Hlavní nebezpečí homeopatie pro křesťana nespočívá v polykání pilulek bez účinné látky, nýbrž v přejímání učení, které je s touto léčbou spojeno a má svůj původ v magii a okultismu (víra v neznámou kosmickou energii ovlivňující naše zdraví).“, cit. dle  Rucki, Š.: Alternativní medicína – pomoc, nebo nebezpečí? 2. vyd. Albrechtice: Křesťan. život 2008, s. 57. Autor je lékař, který z náboženských důvodů odmítá i jógu jakožto „vstupní bránu hinduismu“.

Podle dřívějšího českého římskokatolického vymítače „ďábla“, řeholníka Kodeta: „Vedecký prístup nám pomáha v tom, že vedci potvrdzujú, že tam naozaj nemá čo liečiť. Ale pozor, ono to lieči. To znamená, že buď je tam niečo, čo zatiaľ veda neobjavila, ale ja a moji kolegovia, ktorí slúžime službou oslobodzovania od zlého, sme sa veľakrát stretli s tým, že to, čo uzdravuje, je magická sila. Účinnosť homeopatických liekov, a to väčšina ľudí asi ešte nevie, vzniká zariekavaním konkrétnych mágov nad týmito liekmi. Ak si ich homeopat vyrába sám, tak si tie zariekavania a pretrepávania robí sám. Ak je to továreň na výrobu homeopatík, tak tam majú na tento účel vyčleneného človeka, ktorý lieky naozaj magicky zariekava. Je to novodobá mágia.“; rozhovor pro slovenský časopis Cesta z roku 2013, č. 9, s. 6: Prístupové cesty zlého. Časopis vychází s církevním schválením Řeckokatolického biskupského úřadu v Prešově po cenzuře věrouky a mravouky.

V křesťanském náboženském pohledu bývá někdy odmítána i klinická hypnóza při zdravotní péči. Srov. Kašparů, M.: Hypnóza, pastorální kauza. Svitavy: Trinitas 2006. Autor je psychiatr a tehdy i římskokatolický jáhen. V určitém obrazu jemnohmotného světa a jeho eventuálních nebezpečí by odmítání hypnózy ale nemuselo být tak nesmyslné nebo „zpátečnické“, jak by se snad mohlo na první pohled zdát.

Názorové protiklady ohledně homeopatie nebo i tradiční čínské medicíny existují nejen mezi lékaři a zvěrolékaři, ale i věřícími některých církví; a to i mezi lékaři nábožensky věřícími a lékaři nábožensky nevěřícími, resp. lékaři ateisty. Střety tohoto druhu mohou přímo či nepřímo ovlivňovat i jednotlivé státy, jejich zdravotní politiky a předpisy, jakož i míru názorové snášenlivosti ve společnosti, potažmo i svobodu. Vzpomeňme například na poměrně vzrušenou náboženskou a lékařskou debatu o homeopatii na Slovensku, zejména roku 2016 v době homeopatické reklamní kampaně.

Jestliže někteří lékaři zastávají hypotézu, že u homeopatie léčí účinky víry v uzdravení, tj. vědomí působící na tělo, nikoli sám farmaceutický homeopatický přípravek s „jemným otiskem“, měly by zřejmě pravdu křesťanské církve nebo jiná náboženská společenství, která počítají s léčbou vírou, silově vedoucí k uzdravení nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu nemocného člověka. U kojence, duševně postiženého, člověka v bezvědomí anebo u zvířete či rostliny by se tak asi dělo prostřednictvím víry („energie“) někoho jiného, třeba dospělého anebo majitele, chovatele nebo pěstitele. Tím bychom se ale mohli dostat tam, kam většina lékařů a přírodovědců nechce někdy vstoupit anebo má strach osobně vkročit; totiž do „biologie víry“ nebo „fyziky víry“ čili do jemnohmotného světa předpokládané objektivní existence „psychoenergie“, jejíž působení ale bývá zároveň popíráno anebo redukováno na běžné fyziologické projevy či „vtipy“ nebo něčí zlomyslnosti. Neuznávána tak bývá i existence živy, čchi, , prány, ódu, životního magnetismu, plazmy svého druhu, fyzikálního vakua, torzních polí anebo éteru, tzv. volné energie apod. coby možných objektivních kvalitativních vlastností materiálního světa s potenciálně léčebným využitím. Srov. ale naopak určité fyzikální teorie, resp. zahraniční nebo domácí státem udělené patenty či užitné vzory, u nichž jsou praktická technická řešení vybudována na vědecké platnosti některých fyzikálních teorií, popř. hypotéz, zejména ze současné kvantové fyziky. Některé fyzikální teorie či výzkumy vědomí doznaly vědeckých popularizací po celém světě, čímž byly zpřístupněny širší veřejnosti.

Na druhou stranu ale určité křesťanské církve v tom všem kvalitativně spatřují „svět démonů“, který berou za skutečný, včetně vnějších projevů na zdraví apod. Připomeňme si například vymítání „zlého ducha“ při službě osvobozování od zlého v některých křesťanských církvích, včetně současného českého římskokatolického prostředí. Démonologie, podobně jako angelologie, je ostatně součástí studia systematické teologie. Andělé i zlí duchové patří do katechismu katolické církve z roku 1997. S něčím podobným se setkáváme i v jiných obrazech světa. Někteří mediálně známí (asi 4) domácí přírodovědečtí odpůrci homeopatie, stoupenci světonázorového hnutí Nového skepticismu, jsou zároveň římskokatolickými věřícími; tzn. lidmi věřícími mj. v reálnou existenci andělů a zlých duchů. Podobně jako je tomu například u šamanů anebo v podstatné části západní vlny New Age.

     3. Homeopatické poznatky očima objevitelského práva

Homeopatii někdy bývá přírodovědecky vytýkáno, že je v rozporu s ustálenými přírodovědeckými představami, např. o struktuře látek aj. Vyjdeme-li z tohoto dojmu, každý vědecký pokrok pojmově bývá v „rozporu“ se současnými poznatky, které překonává, zpochybňuje nebo vyvrací. Jinak by se ani o žádný pokrok nejednalo. Nebyli bychom ani o „krok“ dále.

Jedna z čerstvých výtek podobného druhu zazněla v memorandu č. 2, O pavědeckosti homeopatie, přijatém Komisí pro boj s pavědou a falšováním vědeckých výzkumů při prezídiu Ruské akademie věd dne 6. 2. 2017; Меморандум No 2 О лженаучноcти гомеопатии. V ruském originálu se hovoří o „pavědeckosti“ či „lživé vědeckosti“ (лженаучнocти). Srov.  hanlivý sovětský ideologický výraz „buržoazní pavěda“ (буржуазная лженаука), jehož mocenské používání přispělo k omezení svobody vědeckého bádání. Vědecké memorandum o „pavědeckosti homeopatie“ (O лженаучности гомеопатии), připomínající spíše policejní (či sovětská) opatření, volá po nutnosti státního zásahu a vyzývá státní orgány ke konkrétním činům. Zajímavé ale je, že podle ruského práva mohou ve zdravotnických zařízeních výslovně působit léčitelé (целители). [Maně jsem si přitom vzpomněl na usnesení ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) ze dne 4. 7. 1936, O pedologických zvrácenostech v soustavě lidových komisariátů osvěty.] Homeopatie je zmiňovanou „bojovou“ komisí kladena do stejné řady jako magie, léčitelství a „extrasenzorika“, s. 5. V zásadě ve shodě s některými křesťanskými církvemi. Poslední ruský vývoj formou „vědeckého doporučení“ v podstatě opakuje sovětskou dobu, kdy homeopatie sice nebyla zakázána (a dílem využívána i nemocnými komunisty), avšak nebyla součástí zdravotní soustavy, do níž pronikla až v 90. letech. Zkoumána také byla jen utajeně.

Existuje tak zcela zásadní odborný rozpor mezi ruskou „bojovou“ komisí a například indickou Ústřední radou pro výzkum v homeopatii, založenou roku 1978 a spadající pod svazové Ministerstvo Ayush (Ayurveda, Yoga & Naturopathy, Unani, Siddha and Homoeopathy). V zápalu ideové boje s pavědou bychom neměli opomíjet výsledky evidence-based homeopathy; srov. pravidelné revize Scientific Framework of Homeopathy, naposledy datováno rokem 2016:  Scientific Framework of Homeopathy, anebo výsledky vědecky provedeného hodnocení zdravotnické technologie (health technology assessment), pokud jde o homeopatii, zde: Homeopathy in Healthcare a tady: HTA: Homeopathy. Dále viz např. Homeopathy Research Institute.

Podle starého československého (převzatého sovětského) objevitelského práva z roku 1957 platívalo, že za objev se právně pokládalo „stanovení dříve neznámých, objektivně existujících jevů, vlastností nebo zákonitostí materiálního světa“ (§ 26 odst. 1 zák. č. 34/1957 Sb., o vynálezech, objevech a zlepšovacích návrzích). V popisu objevu měly být vyloženy teoreticky nebo experimentálně zdůvodněné zásady nových, dříve neznámých, jevů, vlastností nebo zákonitostí. Objev v právním smyslu býval úředně zapsán do rejstříku objevů jako hypotéza tehdy, jestliže nebylo možné přihlášený objev dostatečně prověřit, avšak zásady, které přihlašovatel objevu uvedl a odůvodnil, bylo možno považovat za správné a věrohodné. Původce hypotézy obdržel její úřední osvědčení s tím, že bude-li prokázána hodnověrnost objevu, bude přihlašovateli vydán „vyšší“ diplom na objev; viz § 10 vl. nř. č. 44/1957 Sb., o objevech. V námi sledovaném pohledu homeopatickém by bylo významné, že již sama hypotéza by byla právně brána v potaz. Nikoli snad pouhým mávnutím ruky nad „pouhou“ hypotézou. (Příklad jedné homeopatické hypotézy z roku 1991 je zde: A Working Hypothesis for Homeopathic Microdiluted Remedies.)

Pozdější československé objevitelské právo z roku 1972 doplnilo předchozí legální výměr objevu o pojmový znak „dokázání vědeckou metodou“ (§ 9 odst. 1 zák. č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech). Hovořilo se proto o „vědeckých objevech“. K přihlášce objevu musely být připojeny experimentálně ověřené důkazy, prokazující předpokládaný objev. Pokud to povaha předmětu objevu nepřipouštěla, připojovaly se doklady, ve kterých byl proveden teoretický důkaz (§ 4 vyhl. č. 104/1972 Sb., o řízení ve věcech objevů, vynálezů a průmyslových vzorů). Předmět objevu přitom měl vystihnout podstatu dříve neznámých jevů. Právně významné bylo to, že v určitých případech, daných objektivní povahou objevu, postačovaly teoretické důkazy podané vědeckou metodou bez jejich pokusného ověření; např. u objevu kosmologického, oceánografického apod. Srov. teoretickou vědeckou metodu modelování. V letech 1972 až 1990 se ale již nemluvilo o zvláštní právní ochraně hypotéz, známé z roku 1957.

Objevitelské právo bylo roku 1990 v Československu zrušeno pro administrativní náročnost, obvyklou zdlouhavost správního procesu, opuštění administrativně-direktivního řízení hospodářství, jakož i pro světovou ojedinělost. Mezinárodní smlouva o mezinárodním zápisu objevů, rozuměno vědeckých objevů (scientific discoveries) nikdy nevstoupila v platnost pro zanedbatelný zájem států světa. Jednalo se o právní výdobytek sovětské právní rodiny, který koncepčně odpovídal světově atypické soustavě sovětského vynálezeckého práva. Dodnes se k tomu hlásí kubánské právo.

Přes jakkoli kritické politické hodnocení minulosti nezbývá než říci, že tehdejší soukromoprávní pojmové znaky objevu, resp. vědeckého objevu, v právním smyslu mají stále zásadně všeobecný význam a dopad, včetně mimoprávního. A to i přesto, že soukromoprávní ochrana objevů, včetně hypotéz, je dnes pouze nepřímá; a to pomocí ochrany před nekalou soutěží anebo ochranou držby podle občanského zákoníku; srov. též ochranu držby tzv. prostých výzkumných údajů jako nehmotných věcí v právním smyslu, apod.

Proč o tom všem mluvíme?

Důvod spočívá v tom, že teoreticky zdůvodněné zásady účinnosti homeopatie nebo jevů v jejím pozadí by potenciálně mohly být předmětem objevu, popř. hypotézy, v právním smyslu někdejšího objevitelského práva. V dané době by se ale již nejednalo o nový objev, leda v nových prvcích, které nebyly do té doby známy, anebo v nové hypotéze „mechanismu účinku“. Předpokladem by bylo, že homeopatie přes veškerou svou jemnohmotnost si stále ještě hledí vlastností „materiálního světa“; nikoli už duchovna. Podobně zde uvažujeme o spagyrii a antroposofickém lékařství s jejími antroposofiky. V řadě antroposofických případů, nikoli ale ve všech, bývá použit výrobní postup, který bývá zjednodušeně nazýván výrobou po homeopaticku (homeopatickým ředěním).. Vitalistická, nikoli pozitivistická, podstata věci nespočívá na „hrubé“ molekulární úrovni, nýbrž na předpokladu „jemnější“ hmoty.

Žádný homeopatický objev nebyl v Československu v letech 1957 až 1990 přihlášen. Politicky by to asi ani nebylo, kromě posledního roku, schůdné. Homeopatie také u nás byla pozapomenuta pod vlivem „socialistického zdravotnictví“ a vědeckého světového názoru v ideologickém boji s idealismem.

Na okraj, z let 1948 až 1989 je ale zato známo několik státem chráněných československých  vynálezů z přístrojové oblasti, jak bychom dnes řekli, komplementární a alternativní medicíny, což platí i pro pozdější léta; viz např. vynálezy přístrojových řešení irisdiagnostiky z let 1974 a 1975 aj. České Ministerstvo zdravotnictví roku 1976  udělilo osvědčení na novou diagnostickou metodu, Způsob vyhodnocování anomálií na povrchu oční duhovky iridoskopem pomocí šablony. Osvědčení bylo úředně uděleno podle československého zvláštního práva zdravotnických metod, které u nás platívalo v letech 1957 až 2000. Celý přístrojový „iridokomplex“ byl roku 1976 na brněnské mezinárodní výstavě vynálezů a technických novinek, Invex, navržen na zlatou medaili. Uvedené děje by i dnes odpovídaly pojetím určitého typu zdravotního pojištění např. německých nemocničních pokladen nebo zdravotních pojišťoven. Podobným odborným otázkám se u nás kdysi věnovala Československá vědecko-technická společnost. Nemluvě o Psychoenergetické laboratoři Chemické fakulty Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, která zanikla počátkem 90. let.

Možné objevy v homeopatii (a podobných jevech materiálního světa) ale zřejmě nelze apriorně vyloučit ani nyní nebo do budoucna, a to bez ohledu na dříve platné objevitelské právo. Srov. např. právní účely ochrany poznatků před nekalou soutěží na hospodářském trhu výzkumných služeb. I zde bychom ovšem museli nejprve popisně nebo i nutně výkresově vymezit předmět objevu, resp. vystihnout alespoň hypotézu. Uvážit by bylo zapotřebí, zda bychom si s ohledem na povahu předmětu mohli vystačit s teoretickými důkazy bez pokusného ověření. Randomizované dvojitě zaslepené pokusy nemusí být v našem případě pokaždé objektivně možné vzhledem k práci s kvalitativními jevy; srov. podobně např. v duševní části psychosomatiky nebo u klinické hypnózy či v psychoterapii vůbec. Homeopatie tak spadá mezi „měkké“ zdravotní oblasti, kterých je celá řada. Podobně tomu je v antroposofickém lékařství či ve spagyrii.

Zřejmě bychom pochybovali o zdravotní i vědecké gramotnosti toho, kdo by chtěl dosáhnout přírodovědecké poznatky o klinické účinnosti například biblioterapie nebo arteterapie či cannisterapie výlučně pomocí standardizovaných randomizovaných dvojitě zaslepených pokusů. Přesto se přitom stále pohybujeme ve zdravotní péči, resp. službách podle zdravotnického práva (a též ve školství).

U homeopatie ale nemusí jít pouze o objevy materiálního světa. Na mysli máme nová technická řešení pomocných přístrojů, která jsou průmyslověprávně známa i z jiných oblasti komplementární a alternativní medicíny nebo přírodního léčitelství. V našem případě si připomeňme původní českou Autoizopatickou baňku, chráněnou (uplynutím doby již zaniklým) českým užitným vzorem (č. zápisu 12592) s právem přednosti ke dni 10. 7. 2002: Technické řešení Autoizopatické baňky: Jedná se o pomůcku vycházející z homeopatie. Novému technickému řešení předcházel určitý vnější vzhled výrobku, Autoizopatické baňky, jak je vzhled úředně zobrazen, stále chráněný českým průmyslovým vzorem (č. zápisu 31370) s právem přednosti od 26. 6. 2002: Průmyslový vzor Autoizopatické baňky:

Dále můžeme zmínit 3 platné (průmyslové) vzory Společenství s právy přednosti od 31. 3. 2005 (č. 000318787-0001, -0002 a -0003): (Průmyslové) vzory Společenství.

Anglické slovo „discovery“ má v naší souvislosti význam „odkrytí“ skrytého, toho, co sice objektivně existuje, ale není známé anebo nikoli dostatečně. Na tom je ovšem léta vybudována celá hermetická medicína a její tradice. Dnes někdy mluvíme o léčebném využívání kvalitativních bioenergetických jevů, což ovšem není v podstatě nic jiného, nežli „skryté“ tradiční nebo přírodní lékařství či léčitelství. Srov. kvalitativně energetické dráhy východní akupunktury nebo požehování. Akupunktura, patřící do bioenergetického medicínského vzorce, je přitom u nás dávno zavedena v klinické praxi, a to nejen ve zkresleném západním pojetí.

Homeopatické postupy (anebo praktiky třeba tradiční čínské medicíny) již byly před lety klinicky zavedeny v členských zemích Evropského hospodářského prostoru nebo ve Švýcarsku, pročež se u nás nepovažují za nezavedené, které by snad měly podléhat ověřování podle českého zákona o specifických zdravotních službách [§ 33 odst. 2 písm. a) zák. č. 373/2011 Sb.]. Srov. některé evropské homeopatické kliniky.

V první polovině 90. let byla ostatně homeopatická vyšetření u nás hrazena z veřejného zdravotního pojištění, alespoň některými zdravotními pojišťovnami; viz Podnikovou zdravotní pojišťovnu Garant. (Akupunktura včetně pulzní diagnostiky bývala hrazena až do dubna 1997.)

     4. Hypotézy nebo teoretické vědecké důkazy homeopatie?

Říká se, že zásadní metodická, resp. metodologická a vědecko filozofická chyba, současné pozitivistické přírodovědy, resp. i lékařské vědy, spočívá v ideovém předpokladu, že v materiálním světě objektivně existuje jen to, co lze změřit, nutně omezenými, současnými přístroji. Mnoho jevů v lidských životech ale takto měřit nelze; třeba předtuchu. Srov. k tomu anomální psychologii.

Vedle odmítání homeopatie nebo jejího „ponížení“ mezi nicneříkající „všeobsažné placebo“ se lze setkávat s pohledy odlišnými, včetně některých fyzikálních teorií nebo hypotéz. V pohledu přírodovědeckých konvencí a společenské biomoci se ale jedná o menšinu. V jádru se jedná o filozofický a přírodovědecký spor o kvalitativní povahu hmoty. Na mysli máme např. naše zcela nedostatečné vědecké poznatky o povaze hmoty ve vesmíru. Zřejmě nelze vyloučit, že některé fyzikální teorie, ač by se nám dnes mohly zdát podivné, se empiricky ukážou jako správné. Nemusí k tomu ale vůbec dojít, protože vesmírné či jiné pokusy s hmotou jsou z řady příčin omezené nebo objektivně nemožné. Každopádně můžeme mluvit alespoň o vědecky legitimních výzkumných otázkách. Celou řadu i běžně pozorovatelných jevů v přírodě nejsme schopni konvenčně přírodovědecky vysvětlit, leda mocensky „neuznávanou“ hypotézou či teorií; třeba jev „vyššího“ smyslu zvířat. Člověk nemusí být přírodovědcem, stačí jen vnímat dění kolem sebe.

Světonázoroví aktivisté brojící proti homeopatii ale žádné náznaky vědeckých vysvětlení klinického uzdravení osobně neuznávají (kromě eventuální podmanivosti, soběvemlouvání, sebeklamu, samoúzdravy či „pozitivního myšlení“ apod.). Anebo jen za duchovní cenu „upsání čertu“. Říkává se, že nemusí být až tak obtížné něco objevit, jako dosáhnout společenského uznání objevu. Narážíme zde totiž na naprosto odlišné druhy filozofie vědy a zvláště filozofie přírodní vědy, což se promítá i do pluralitní metodologie. Srov. např. kvalitativní nebo kvantitativní zdravotní výzkum a jeho odlišné, byť obecně uznávané, metody.

Zahraniční vysokoškolská studia v oboru homeopatie nebo oborech příbuzných mohou být akademicky svobodně založena na některých vědeckých teoriích, například z kvantové fyziky, podložených teoretickými vědeckými důkazy badatelsky získanými teoretickými vědeckými metodami. Pro vědeckou platnost vědeckých teorií je rozhodná jejich vědecká správnost na základě teoretických vědeckých důkazů. Jedná se proto o teoreticky metodicky dosažené vědecké poznatky; byť v různých teoriích mohou být obsaženy i protichůdné poznatky. Empirické potvrzení vědecké teorie pozorováním, měřením nebo pokusem je jistě žádoucí z hlediska klinické praxe. Tam, kde ale pracujeme s kvalitami, tedy i s lidskou jedinečností, nezbývá nežli se empiricky důkazně spokojit například s výsledky pozorování příznaků, popř. měření. Smířit se musíme s tím, že replikovatelnost výzkumných výsledků dalšími pokusy nemusí být podle zkoumaného druhu pokaždé možná anebo by byla jen náhodná. Srov. např. nejen míru sugestibility pacienta jako kvalitativní vlastnost a její význam ve zdravotním výzkumu, ale zejména jedinečnost každého člověka v jeho bytí bez ohledu na biostatistiku. Ověření klinického postupu lze jistě opřít o systematicky nahromaděnou dobrou klinickou zkušenost. V tomto smyslu pak těžko hovořit o homeopatických postupech jako o „neověřených“; viz i pojem dobré zavedenosti v klinické praxi.

Oproti tomu společenské „uznávání“ určité vědecké teorie, resp. vědeckých poznatků, již bývá věcí odlišnou od vědecké platnosti. Společenské „uznávání“ může být v místě a čase odvislé od řady proměnlivých subjektivních činitelů, včetně osobní libosti, soukromé nebo veřejné moci či náboženské věrouky, resp. ideologie, anebo zájmu hospodářského. Jestliže některé teoretické vědecké poznatky v místě a čase nepatří do „hlavního proudu“, neznamená to nutně, že by díky tomu musely být vědecky nesprávné.

V námi sledovaných homeopatických případech ale zřejmě nepůjde pouze o teorie anebo dokonce jen o hypotézy „mechanismu účinku“, nýbrž i o zobecnělou, nahromaděnou a generačně předávanou klinickou zkušenost, včetně té zkušenosti, která byla získána pod odborným dohledem. Srov. též vědecké kazuistiky. Nakonec i u řady alopatických léků pozorujeme jejich léčebnou účinnost, aniž by byl „mechanismus účinku“ plně vyzkoumán, resp. k tomu dochází i mnohem později.

Celý problém homeopatie má ještě jeden aspekt.

Společenské „uznání“ určitých teoretických vědeckých poznatků, resp. hypotéz nebo fyzikálních teorií zabývajících se „jemnou“ hmotou, by mohlo ve svém důsledku eventuálně vést k zásadní shodě či podobnosti s intuitivními mimovědeckými prastarými náboženskými nebo kulturními pravdami napříč lidstvem a světadíly. „Objektivní svět“ by mohl být odhalen jako ve skutečnosti „jiný“, nežli bychom se třeba domnívali pod vlivem různých společenských konstruktů. A to by mohlo být pro stoupence některých světonázorů, zejména různých podob vědeckého světového názoru, osobně nepřijatelné. Považováno by to mohlo být za hrozbu určitému světonázoru a mocenským strukturám s tím spojeným, které by mohly být společensky zneklidněny.

Z podobného soudku si poukažme např. na patenty na přístrojová technická řešení měření „aury“ (tzv. biopole), na jedné straně, a na svatozář staletí známou ze sakrálního umění, na straně druhé. Majitelem jednoho takového platného patentu je slovenská státní vysoká škola, Akademie ozbrojených sil M. R. Štefánika. Buď se jedná o kolosální podvody či spiknutí států, církví a vysokých škol dohromady, o „opium lidstva“, anebo, přes veškerá možná zkreslení, v jádru o pravdu či alespoň o její náznaky.

Homeopatie (a podobně antroposofie nebo spagyrie) se již dávno stala předmětem mimovědeckého ideologického boje. Samo pojetí evidence-based medicine tak může být zamlženo. Srov. např. světonázorové hnutí Nového skepticismu, dílem u nás (světově atypicky) rozumově provázané s katolickou doktrínou při přísném ideovém oddělení „vědeckého rozumu“ od „duše“, nemluvě o duchu. Lze potom nepředsudečně vědecky zkoumat vliv vědomí?

Otázkou může být, zda české ideové souznění vědeckého skepticismu s náboženským katolicismem, resp. racionální katolickou (nebo i jinou) teologií, může spíše přispívat pokroku v poznávání světa, anebo ne.

Zdá se, že pokroku by mohla bránit řada společenských nebo osobních překážek. Paradoxně se v praxi stává, že některé křesťanské církve se u nás dovolávají názorů ateistických přírodovědců nebo lékařů, ba i naopak. Z přírodovědeckých i církevních důvodů by se pak některé výzkumné otázky mohly stát společensky (mocensky) nežádoucími.

Nezbývá proto, nežli hledat poznatky ve světové vědě. Nikoli v současné konzervativní vědě domácí, leda jen menšinově. Zdá se totiž, že české vědecké myšlení a výzkumné prostředí by mohlo být nepřímo ovlivněno Komisí pro dohled nad dodržováním fyzikálních zákonů, která vznikla asi roku 1997 v Českém klubu skeptiků Sisyfos, dodnes podporovaném státem, Akademií věd České republiky, a Univerzitou Karlovou. Patří sem i reálná obava z veřejného zostuzení, zejména ze strany některých aktivistických vědeckých skeptiků a zároveň katolíků, a to i za účastenství státu a jmenované vysoké školy. Určitá výzkumná témata z materiálního světa by tak mohla být u nás již předem zesměšněna, včetně některých hypotéz nebo teorií, a tím i nepřímo vyloučena z veřejné podpory výzkumu. Ačkoli je v cizině lze vysokoškolsky studovat jako veřejnoprávně akreditované studijní obory; třeba právě homeopatii. I dnes existují značné ideové rozdíly uvnitř Evropského výzkumného prostoru. Na tom nic nemění ani existence slepých cest nebo vědeckých omylů.

     5. Závěr

Homeopatické postupy, podobně jako antroposofické nebo spagyrické, patří mezi zavedené praktiky svobodné péče o zdraví. Bez ohledu na to, zda se u nás jedná o proud menšinový. Česko patří mezi země EU s homeopatickou tradicí ve smyslu lékového práva. Vedle lékařů (a samozřejmě farmaceutů) se v praxi setkáváme i s nelékařskými odborníky na homeopatii (nebo antroposofii či spagyrii či astromedicínu).

Pro účely lékového práva platí pro homeopatika zvláštní způsob prokazování účinnosti (je-li prokazována) a bezpečnosti. Zvláštní způsob platí i pro tradiční rostlinné léčivé přípravky s léčebnými indikacemi. V našem případě můžeme zmínit důkazy pomocí výsledků výzkumu, který je zákonem označován za homeopatický způsob dokazování a který je založen na podání látky člověku za účelem zjištění příznaků vyvolaných touto látkou; viz specifické humánní homeopatické přípravky s léčebnou indikací (§ 28a odst. 3 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech). Dodrženy ovšem musí být teoretické principy homeopatického způsobu dokazování na podkladě vlastní teorie; tzn. i se zřetelem na jedinečnost nemocného a jeho homeopaticky (tj. odborně) správné typové zařazení na základě anamnesy. Různá spektakulární hromadná „předávkování“ homeopatiky by si proto musela hledět všech homeopatických diagnostických a léčebných principů a postupů, aby mohla mít větší vypovídací hodnotu, nežli pouhé pouliční představení a rozruch. Nejedná se totiž o univerzalistickou léčbu nemoci v epidemiologickém významu, známou u uměle syntetizovaných chemických léčiv se zdravotně často nebezpečnými vedlejšími účinky, nýbrž o léčbu konkrétního nemocného člověka v jedinečnosti jeho bytí bez ontologické redukce. Uplatníme-li obecný biomedicínsko-farmakologický model na homeopatii, můžeme dospět ke zkreslením nebo falešně negativním výsledkům. Správně podobné otázky připomíná Vithoulkas, uvádějíc konkrétní závěry: Serious mistakes in meta-analysis of homeopathic research.

Léčebná účinnost homeopatie se opírá o vlastní teorii působení a v zásadě i o vlastní filozofii zdraví a obraz světa. Dovolává se též dvousetleté tradice obsahující nahromaděnou zkušenost. Na některých zahraničních vysokých školách je nabízeno akreditované vysokoškolské studium ve studijním oboru homeopatie, nejčastěji bakalářské, ale i navazující magisterské. Nejvíce je těchto vysokých škol v Indii. Založeny jsou na vysokoškolské výuce o tom, že se v případě homeopatie nejedná o „účinek placebo“. Naopak, má se jednat o léčebný účinek ve větší míře, nežli by byl účinek pouhého „placebo“, tzn. účinnost přesahující kontrolní „placebo“. Důkazy bývají teoretické i empirické, zejména pozorování. Ve světovém vědeckém písemnictví se ale můžeme setkávat i s „přísnými“ přírodovědeckými důkazy dílčí účinnosti homeopatie typu evidence-based medicine; viz výše. Na věci nic nemění, že část lékařského stavu tyto výsledky přehlíží a přidržuje se problematického klišé (v lepším případě hypotézy) o léčebném účinku „placebo“ (tzn. „něčeho jiného“) při zdravotní službě na trhu.

Jestliže bychom vycházeli z myšlenkově stále použitelných právních pojmů někdejšího československého objevitelského práva, včetně právní možnosti teoretických důkazů nebo hypotéz, nemusela by nám homeopatie připadat  právně podivná. Ostatně, pokud by byla homeopatie podvodná, těžko by mohla být v některých kulturně srovnatelných zemích dlouhodobě hrazena z veřejného zdravotního pojištění s péčí řádného hospodáře. Srov. např. švýcarskou nebo německou pojistnou praxi.

Na věci nic nemění, že o homeopatii se vedou a zřejmě ještě povedou učené i laické spory, někdy světonázorového nebo náboženského ladění. Zájemci o homeopatii z řad veřejnosti se většinou dovolávají dobrých osobních zkušeností. Lékaři homeopati se zase dovolávají klinické zkušenosti samé. Podobně činí homeopaté nelékaři. Podle přírodovědeckých odpůrců homeopatie ale osobní zkušenost nehraje žádnou roli, resp. je nepřenosná, klamná a biostatisticky nevýznamná. Nemocný člověk, o kterého se jedná, sám sebe ale za pouhou biostatistickou jednotkou obvykle nepovažuje.

Všeobecně od autora:

Vědecké objevy a právo

Aktualizace:

ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii

Dále:

Zdravotní rada Srbska v březnu 2017 podle srbského zákona o ochraně zdraví akreditovala program kontinuálního vzdělávání v klasické homeopatii.

Dne 22. července 2017 indická svazová vláda schválila memorandum o porozumění ve spolupráci v tradičních systémech lékařství a homeopatii mezi Indií a Srí Lankou. Spolupráci v podobných věcech má Indie rozvinutou i s řadou jiných států.

6 thoughts on “Homeopatie pohledem objevitelského práva

    1. Ivo Telec Post author

      Vážený pane kolego z akademického světa,

      apríl je vskutku zvláštní měsíc.

      7. dubna 2017 byla úředně vyhlášena česká technická norma ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii. Technická norma je v prodeji.

      Zajímavé bude, jak se tento vzdělávací a profesní standard promítne do výuky studentů medicíny a do celoživotního vzdělávání lékařů, včetně toho, které je garantováno Českou lékařskou komorou. A také, jak se promítne do soudně znaleckého posuzování, pokud takový případ nastane. 🙂

      Pokud by se standard nepromítl, jednalo by se o zdravotnické vzdělávání nebo posuzování apod. nestandardní; tudíž pod hranicí použitelnosti de lege artis medicinae podle mezinárodního práva, které je součástí českého právního řádu, jakož i pod odbornou hranicí soudně znaleckou.

      Od 7. dubna 2017 je „všechno jinak“. 🙂

      S pozdravem a přáním pěkných aprílových dnů
      IT

      1. .

        Važený pane profesore,

        tato apologetika homeopatie nereflektuje skutečnost, že již byla vědeckou metodou prokázána její neúčinnost [Ernst, E. (2010). „Homeopathy: What does the „best“ evidence tell us?“. Medical Journal of Australia. 192 (8): 458–460. PMID 20402610].

        Pokud by se vám zdál výraz „apologetika“ jako neadekvátní, doporučuji se zamyslet nad tím, proč do vašeho stručného exkurzu z historie objevitelského práva mícháte právě homeopatii, a ne třeba perpetuum-mobile, nebo pouštění žilou. Oboje zajisté mohlo být předmětem patentové ochrany.

        Mimochodem, technické normy nejsou obecně závazné. Sama anotace vámi citované technické normy uvádí, že ji nelze aplikovat na […] praxi homeopatického prokazování. Z toho vyvozuji, že jde jen o váš další pokus o obhajobu zmíněného šarlatánství.

        S pozdravem

        SL

        1. Ivo Telec Post author

          Vážená paní nebo pane,

          děkuji za Váš diskuzní příspěvek.

          Debaty o přírodovědeckém dokazování účinnosti homeopatie podle tzv. silné objektivity asi nikdy neskončí. Obě strany se snaží předkládat vlastní důkazy, které si navzájem neuznávají. Někdy se důkazy i účelově vybírají. Občas se od toho „utíká“ směrem ke kvalitativnímu zdravotnímu výzkumu nebo dokonce k pojetí humanitních věd.
          Zrovna u Ernstových prací bývá někdy kritizována předpojatost „odpadlíka“. Zda se to nějak metodicky nebo metodologicky projevilo, ale nevím.

          Procesněprávní dokazování před soudem nebo správním úřadem se ale řídí jinými principy (volným hodnocením důkazů), resp. mírou pravděpodobnosti příčinnosti v právním smyslu bez ohledu na přírodovědeckou pravděpodobnost. Shodu samozřejmě nelze vyloučit, ale jednalo by se jen o náhodný případ shody.

          Do jisté míry se u mě jedná o „apologetiku“, ovšem o „apologetiku“ pluralitní občanské společnosti, včetně svobody volby péče o vlastní zdraví a volby terapie. I s odpovědnostními následky a možným postihem. Pluralitní medicína je současným tématem filozofie lékařství a odpovídá ústavnímu pojetí státu. Jedná se proto o běžně téma.

          – perpetuum mobile ani pouštění žilou nelze právně patentovat (byť pokaždé z jiných důvodů), proto nemá právní význam o tom hovořit,

          – lékařský nebo laický výraz „šarlatán“ se v právu ani právní vědě nepoužívá pro jeho konkureční nebo až ideologické zabarvení. Jde-li o prokázaný podvod, klamání apod., mluvíme o podvodníkovi,

          – technické normy sice nejsou právně závazné, avšak prostřednictvím Úmluvy o lidských právech a medicíně musí být v diskutovaném případě postupováno podle profesních standardů. Některé profesní standardy mívají, poměrně často, právě formu technických norem. Tak se stalo mj. právě u homeopatie. Obsahově a významově se proto jedná o standard, který je závazný jakožto standard zdravotní péče. V odůvodněném případě se záznamem ve zdravotnické dokumentaci se lze od standardu („uznávaného medicínského postupu“) odchýlit; viz zák o zdravotních službách.
          K „uznávání“ medicínského postupu může dojít skutkově různě. A to i tak, že stát schválí určitý medicínský postup v podobě technické normy (standardu). Tak se stalo právě zde.

          S pozdravem
          IT

          1. SL

            Vážený pane profesore,

            i z vašich dalších příspěvků je zřejmé, že jste fanda pseudovědy. Bohožel mi nezbývá, než se uchýlit k argumentačnímu faulování, neboť nejsem tím, kdo s ním začal.

            V bodech:

            – neexistuje nic jako tzv. silná objektivita. U komplexních – nezjevných jevů se lze spolehnout pouze na vědeckou metodu poznání. Vše ostatní jsou doměnky. Pro vaši informaci, úplně nejslabším důkazem jsou osobní zkušenosti.

            – poznámka o odpadlíkovi je ubohý ad hominem.

            – věřím, že jako profesor práva víte, že volné hodnocení důkazů neznamená svévoli. Pokud váháte, doporučuji např. závěry usnesení NSČR ve věci sp.zn. 5 Tdo 31/2010.

            – Neexistuje žádná „pluraritní medicína“. Alternativní medicíně, která funguje, se říká prostě „medicína“. Svého času byla homeopatie příjmána za postup de lege artis, protože se mylně věřilo v její účinnost. Z toho bludu vyvedla i Českou lékařskou společnost věda.

            – perpetuum mobile bylo nesčetněkrát patentováno. Nyní nelze pantentovat ze shodných důvodů, pro které by to nemělo být umožněno ani homeopatickým pomůckám. Mimochodem, vaše míchání patentů a užitných vzorů a jejich zobecnění na homeopatii je příklad unáhleného zobecnění.

            – U podvoníka je, jak správně uvádíte, zapotřebí prokázat zavinění ve vztahu ke vzniku škody. Šarlatán je proto vhodnější označení, které zahrnuje i osoby žijící v nezaviněném sebeklamu. U akademických pracovníků je to ale na pováženou.

            – Technická norma ještě nemusí být nutně technickým standardem, jak sám uvádíte. Ale jen odborník v medicíně (obecně se mu říká lékař) může posoudit, zda je pouzžití homeopatie vhodným postupem při léčbě pacienta. V žádném případě někdo, kdo absolvuje jakoukoliv soukromou výuku v tomto oboru. Z toho důvodu je a bude homeopatie svěřena pouze do rukou odborníků v medicíně, kteří nemohou svým postupem napáchat víc škody, než užitku, mají provesní odpovědnost a jsou pro případ jejího porušení povinně pojištění.

            1. Ivo Telec Post author

              Vážená paní nebo pane,

              každý můžeme být fanda něčeho jiného, to už tak bývá. 🙂 Na homeopatii apod. fandím otevřenosti vědeckého výzkumu, který může (anebo ne) přinést i zcela mimořádná poznání; třeba v pojetí hmoty vůbec atd. V tomto (teoretickém) úhlu pohledu nemusí být homeopatické hypotézy až tak nesmyslné.
              Přírodovědeckou hierarchizaci důkazů znám. Právní pojetí je ale vskutku jiné.
              Pokud poukazujete na jedno trestní rozhodnutí, platí zde ultima ratio, tedy až podpůrné používání trestní represe. Dokazování v trestním procesu a civilním nemusí být pokaždé úplně totéž. Někdy totiž a někde stačí větší anebo naopak menší míra pravděpodobnosti. V trestním právu větší, jinak platí in dubio pro reo. V civilním procesu takovou zásadu nemáme anebo ne tak vyhrocenou.
              Samo patentování něčeho ještě neznamená, že to je přínosné. Toho jsem si vědom.
              S definicí šarlatána lze souhlasit, nebo i polemizovat. Nejsem si jist, zda sebeklam je nutně šarlatánství, pokud se navenek neprojevuje. Ale o to až tak nejde … Chápu, že to je tradiční lékařský výraz …, kterému se v právu raději vyhýbáme pro jeho možnou nepřesnost.
              Poslední Váš odstavec je normativní, preskriptivní. Může být brán jako Vaše úvaha. Tyto věci dnes leží na soudu a dílem i v Parlamentu. Počkejme výsledků.
              Mimochodem např. v Indii trvá jen bakalářská studium homeopatie 4,5 roku. Nemluvě o navazujícím magistrovi nebo doktorátu. Jistě, nejsme v Indii, ale pokud existuje jen jedna medicína, tak ani tu „indickou“ z ní nelze vyjímat.

              S pozdravem

              IT
              P.S. Rád se sejdu osobně a můžeme podobné věci probrat právě s ohledem na soudní řízení, forenzní význam apod.

Comments are closed.