V první polovině letošního roku se Nevyšší soud vyjádřil hned ke dvěma zásadním otázkám týkajících se přechodu práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění (ZSÚ) na dědice. Předmětným rozhodnutím je usnesení NS 25 Cdo 3556/2016, které bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
První otázka, kterou se Nejvyšší soud zabýval, zněla, zda pozůstalost dle občanského zákoníku z roku 2012 (OZ 2012) tvoří i právo na náhradu za bolest a ZSÚ, bylo-li uznáno či uplatněno u orgánu veřejné moci před smrtí poškozeného zůstavitele. Nejvyšší soud tuto otázku zodpověděl kladně.
Dle ustanovení § 1475 odst. 2 OZ 2012 platí, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci a současně dle § 2009 odst. 2 OZ 2012 platí, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.
Doktrína i judikatura za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (OZ 1964) shodně zastávaly názor, že právo na bolestné a ZSÚ je právem omezeným jen na osobu poškozeného, tudíž s ohledem na ustanovení § 579 odst. 2 OZ 1964 (smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění) smrtí poškozeného zůstavitele zaniká.
Provedeme-li však komparaci ustanovení § 579 odst. 2 OZ 1964 a § 2009 OZ 2012 při zohlednění § 1475 odst. 2 OZ 2012, je zřejmé, že dosavadní názory se za účinnosti OZ 2012 neuplatní, jelikož zákonodárce nově vypustil dovětek, že smrtí věřitele právo na bolestné a ZSÚ zaniká a současně doplnil, že práva výlučně vázaná na osobu zůstavitele tvoří součást pozůstalosti, byla-li před jeho smrtí uznána či uplatněna u orgánu veřejné moci (soudu).
Počínaje 1. 1. 2014 proto pozůstalost tvoří i právo na náhradu za bolest a ZSÚ, bylo-li uznáno či uplatněno u orgánu veřejné moci před smrtí poškozeného zůstavitele.
Druhá, o poznání komplikovanější otázka, se týkala skutkových okolností, kdy zůstavitel zemřel za účinnosti OZ 2012, avšak ke škodné události (porušení právní povinnosti) došlo za účinnosti OZ 1964. Otázka zněla, zda právo na bolest a ZSÚ tvoří součást pozůstalosti, pokud byla tato práva uplatněna před smrtí poškozeného zůstavitele uplatněna u soudu.
Jde zde o zdánlivý konflikt intertemporálních ustanovení § 3069 OZ 2012 (při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele) a § 3079 odst. 1 OZ 2012 (právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo-li k porušení právní povinnosti za účinnosti OZ 1964, řídí se základ a výše nároků poškozeného OZ 1964, přičemž otázky spojené s děděním po poškozeném zůstaviteli zemřelém počínaje 1. 1. 2014 (včetně předmětu dědictví), se řídí OZ 2012. Lze uzavřít, že v tomto případě se právní odpovědnost řídí OZ 1964 (základ a výše nároků), avšak součásti pozůstalosti se řídí OZ 2012. Za uvedených skutkových okolností proto právo na bolestné a ZSÚ tvoří součást pozůstalosti, jeho právní povaha se však řídí OZ 1964.