Certifikace přírodních léčitelů

By | 12.6.2017

     1. Úvod

S nadsázkou říkáme, komu se v ruce pohne virgule, když kolem přejede tramvaj, může se prohlásit za léčitele a působit na cizí duševní nebo tělesné zdraví. Takový je český právní stav, dlouhodobě chtěný a zavedený zejména Ministerstvem zdravotnictví. V množství podnikatelů, kteří se u nás zabývají přírodním léčitelstvím, nalezneme lidi s odlišnými schopnostmi, dovednostmi a znalostmi. Nemluvě o různorodých oborech. Dosavadní právní pokusy za posledních 27 let vnést do těchto činností jistý řád ve veřejném zájmu, vždy ztroskotaly. Vesměs ale z příčin rázu všeobecně politického. A těchto snah bylo mnoho.

Prvním popřevratovým ministerským pokusem bylo ustanovení komise pro alternativní medicínu při českém Ministerstvu zdravotnictví (ministr Bojar). Dobová představa směřovala k uzákonění povolování léčitelských činností okresními úřady mimo živnostenské podnikání a mimo zdravotní péči. Po změně politického vedení ministerstva, ale byla komise zrušena. Ministerské úvahy z poslední doby se zase snaží jít cestou trestání, což je právně principiálně vadně. Nejprve bychom museli nastavit veřejnoprávní status povolání, říci, kdo je kdo, a čím se věcně zabývá, a teprve až následně uvážit možnost postihu za specifické správní delikty. Obecné deliktní právo, soukromé i veřejné, ale platí beztak. Pokud se jedná o odpovědnost trestní, třeba poukázat na legální zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. z.):  „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“. Musíme proto vždy právně zkoumat, zda uplatnění odpovědnosti podle správního práva, včetně správního trestání, nebo podle soukromého práva by bylo v konkrétním případě postačující. A to vše i za stavu, kdy není známo, že by živnostenské úřady nebo Česká obchodní inspekce vůbec kdy prováděly kontrolní činnost týkající se přírodního léčitelství na hospodářském trhu služeb. Zdravotní politiku právního státu, založeného na názorově pluralitní občanské společnosti, nelze stavět na trestní represi.

V řadě kulturně srovnatelných zemí mají podobné otázky již dávno právně vyřešeny a zachyceny i judikatorně. Srov. např. německé spolkové právo a práva zemská, švýcarské právo ústavní a práva kantonální, dále právo dánské, lichtenštejnské nebo islandské, portugalské, částečně francouzské, ale i federální právo ruské, provinční právo kanadské aj. Jelikož u nás dlouhodobě neexistuje žádný legislativní plán, jehož účelem by bylo změnit dosavadní právní stav v zájmu ochrany veřejnosti, nabízí se nám „svépomocné“ využití technické normalizace.

Na mysli máme certifikaci osob podle mezinárodní normy, resp. evropské a české normy, a to ČSN EN ISO/IEC 17024 Posuzování shody – Všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob z roku 2013. Ani tato mimozákonodárná cesta ale neaspiruje na úplnost. V úvahu přichází její praktické použití u některých léčitelských oborů, a to u těch, které jsou zásadně standardizovány; viz dále. I tak ale půjde o záležitost dobrovolnou za účelem zdůvěryhodnění vykonavatele povolání a poskytovatele služeb v očích veřejnosti. Důvěra kladená v něčí služby ovšem sama o sobě představuje významnou hodnotu, o kterou je záhodno společensky usilovat, včetně udržování důvěryhodnosti jako vlastnosti podnikatele a živnostenského stavu.

Společenskou útěchou nám může být, že soukromoprávní aspekty přírodního léčitelství, včetně závazkových práv a povinností stran, jsou vyřešeny občanským zákoníkem z roku 2012 s účinností od roku 2014; viz smluvní závazek péče o zdraví podle § 2636 a násl. o. z. Dále viz kogentní soukromoprávní postavení odborníka, včetně péče řádného odborníka, jakož i závazky deliktní. Přínosem může být uložení záznamní povinnosti. Jedná se ovšem o dispozitivní právní normu závazkového soukromého práva; srov. § 1 odst. 2 o. z. Péče řádného odborníka podle občanského zákoníku ale nenahrazuje možnou veřejnoprávní odbornost (kvalifikovanost podle veřejného práva), neboť je na ní nezávislá (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z). Vláda si byla soukromoprávního rozměru léčitelství výslovně vědoma, jak vyplývá z obou důvodových zpráv k vládním návrhům zákoníku, která mají právní povahu usnesení vlády; tudíž jsou ze zákona závazná pro všechna ministerstva, včetně Ministerstva zdravotnictví.

     2. Ohlédnutí za legislativními neúspěchy v dílčím veřejnoprávním oboru profesního práva

Léčitelské činnosti v některých evropských i jiných státech podléhají veřejnoprávním regulacím povolání a služeb. Sleduje se tím veřejný zájem na ochraně slabší, zákaznické, strany. Kupříkladu v Lichtenštejnsku spadají léčitelé mezi zdravotnická povolání. Ve Švýcarsku tam patří zase chiropraktici. Ze zvláštních evropských zákonných úprav si můžeme připomenout předpisy alespoň německé, dánské, islandské anebo švýcarské kantonální právo či právo ruské. Výraz „přírodní léčitel“ byl k nám převzat roku 1991 zřejmě pod švýcarským právním vlivem (Naturheilpraktiker). Kupříkladu na Slovensku zase platí krajně liberální, spíše ale úmyslně nevšímavý přístup, který léčitele pojímá svobodně, podobně jako umělce. Srov. svobodná či na státní regulaci nezávislá povolání, která nejsou ani ohlašovacími volnými živnostmi. V současnosti se proto můžeme setkávat s různými veřejnoprávními modely dotčených povolání a služeb, a to i v EU. Samo právo EU tyto profesní záležitosti neupravuje a ponechává je na zákonodárství členských států unie.

Z hlediska veřejného zájmu je určující, zda a v jaké míře stát vyžaduje po léčitelích veřejnoprávní odbornost a její prokázání; například odbornou zkouškou, popř. odbornou praxí. Některé léčitelské obory se tak liší právě mírou veřejnoprávní regulace povolání a služeb. Srov. např.  osteopaty nebo chiropratiky a podrobné legální úpravy jejich veřejnoprávních postavení ve Spojeném království z let 1993 a 1994. Dále viz např. německá zemská práva anebo kantonální práva švýcarská, anebo jinak pojaté právo dánské, norské a islandské. K tomu viz publikaci Světové zdravotnické organizace (WHO), ovšem již z roku 2001: Legal Status of Traditional Medicine and CAM. Podotázkou zůstává, zda některé léčitelské služby (a které?) mají být zahrnuty do zdravotních služeb v režimu zdravotnického práva; viz např. neúspěšný český vládní pokus z roku 2001 a některé přístupy zahraniční; viz zákonodárství portugalské z roku 2013.

Od května roku 1990 do konce roku 1991 spadalo v Československu lidové léčitelství do veřejnoprávního režimu soukromého podnikání občanů (zák. č. 105/1990 Sb.). Lidoví léčitelé ovšem u nás působili i v době komunistického režimu; ať již „tiše trpěni“ a občas využíváni i nemocnými komunisty a funkcionáři, anebo naopak hospodářsky kriminalizováni. Dílem ale bývaly zvláštní osobní schopnosti, například vyšší míra senzibility, některých lidí využívány ve vědeckém výzkumu a ve zdravotnictví. K těmto otázkám srov. např. dobrozdání předsedy Československé akademie věd, Kožešníka, ze dne 4. ledna 1973, týkající se Zezulkovy bioenergoterapie, zde: Dobrozdání předsedy Čs. akad. věd. Nemluvě o lidovém léčitelství ve starších dobách. Příkladem nám též slouží známý jev „žítkovských bohyní“ z Kopanic na moravsko-slovenském pomezí, který přetrval až do roku 2001. Jejich osudu byla věnována literární, dramatická i hudební díla. Ojediněle se léčitelská praxe objevila i v rámci režimních struktur; viz juvenologické středisko v Komorní Lhotce (irisdiagnostik a vynálezce Wojnar), spadající pod drobnou provozovnu Místního národního výboru v Hnojníku, v letech 1979 až 1981, kdy došlo k nucenému ukončení služeb. Zda nějaký lidový léčitel sám získal povolení místního národního výboru k poskytování služeb podle vládních nařízení z let 1982 nebo 1988, resp. zásad z roku 1965, není známo.

V roce 1991 začalo být v Československu zákonodárně politicky počítáno s rozsahem zvláštního zákona týkajícího se činnosti přírodních léčitelů. Mělo se jednat o stanovený „rozsah“ předpokládané výluky ze živnostenského zákona ve prospěch zvláštního zákona z oboru profesního veřejného práva. Takový zákon ale nebyl dosud přijat, pročež léčitelství v plném rozsahu spadalo a stále podnikatelsky spadá mezi ohlašovací volné živnosti; arg. a contrario. Významné je, že nelze objektivně zjistit „rozsah“ vynětí ze živností, který může být obsahově různý. Nejedná se totiž o žádnou paušální či skupinovou výluku ze živnostenského zákona en bloc, jako je tomu například podle slovenského živnostenského práva a jak se u nás někdy mylně dovozuje, nýbrž o výluku podmíněnou stanoveným rozsahem (výluku vázanou); srov. podobně dále u některých jiných veřejnoprávně rozdvojených povolání, kdy část zůstává v živnostech a část podléhá zdravotnickému právu. I z hlediska zaměstnanosti půjde o volné zaměstnání. Zda je tomu tak vhodně, je věcí státu; zejména Ministerstva zdravotnictví. Dnešní stav nelze nijak přičítat občanům, kteří se o něj nijak nepřičinili. Politickou odpovědnost nesou zejména ministři zdravotnictví v řadě za sebou.

Doložit tyto skutečnosti si můžeme dopisem ředitele Živnostenského úřadu českého Ministerstva obchodu a cestovního ruchu z jara roku 1992, určeného okresním úřadům: „Na základě žádosti Ministerstva zdravotnictví ČR s okamžitou platností doporučujeme pozastavit registraci žadatelů o soukromé podnikání v oborech alternativní medicíny a léčitelství, až do doby, než bude připravena legislativní úprava všech těchto činností. Současně na požádání ministerstva doporučujeme, aby živnostenské referáty u všech registrací (dosud provedených) výše uvedené činnosti prověřily. Zda podnikatelé vlastní doklad odborné způsobilosti k výkonu povolené činnosti (vydané MZ ČR). Pokud podnikatel tento doklad nevlastní, provede živnostenský referát na obecním úřadě zrušení registrace“, vyšlo v Deníku Pochodeň dne 10. března 1992 po titulkem Lidoví léčitelé do ilegality. Obsah „doporučení“ byl právně vadný. Ani s ohledem na právně politické úvahy o budoucí zvláštní zákonné úpravě nebylo žádným zákonem okresním úřadům dovoleno odmítat či „pozastavovat“ současné ohlášky volných živností. Stejně tak jim nebylo dovoleno zpětně rušit živnosti při zpětném požadování dokladu. V právním státě je takovýto navádějící ilegální ministerský krok, dokonce dvou ministerstev, naprosto nepředstavitelný. Jednalo se o zcela nepřijatelný, zjevně právně neumětelský, dílčí útok proti podstatě a roli státu. Snad bylo toto navádění k porušování předpisů zapříčiněno „jen“ nevzdělaností.

V první polovině 90. let proběhlo na různých úrovních několik neúspěšných pokusů týkajících se prosazení veřejného zájmu na zvláštní legálně úpravě přírodního léčitelství, včetně zřízení zájmové veřejnoprávní korporace profesního rázu; viz např. pracovní návrh z roku 1994: Ještě k léčitelům. Návrh z roku 1994, jakož i navazující stavovské předpisy, je znám i současnému Ministerstvu průmyslu a obchodu, spravujícímu živnosti, a Ministerstvu zdravotnictví.

V letech 1996 až 2000 došlo ke zrušení živnostenské výluky svědčící ve prospěch, stále nepřijatého, „rámce“ zvláštního zákona. Nenaplněná státní idea zvláštního zákona byla tehdy opuštěna. Přírodní (lidové) léčitelství tak i nadále zůstávalo, pod různě jednotlivě ohlašovanými předměty podnikání, mezi ohlašovacími volnými živnostmi, aby se v roce 2001 vláda bezúspěšně pokusila o jeho právně nejasné zařazení do výhrady zdravotní péče, a to v podobě konzultací. Pochybnosti vznikaly o „zbytku“ léčitelských služeb i o stanovených předpokladech.

Oproti tomu v roce 2005 se vláda zase, rozumně, pokusila o výslovnou výluku této činnosti ze zdravotní péče, aby nakonec, roku 2011, stát tuto otázku ve zdravotnickém právu vůbec nijak neřešil. Tím ale stát nijak nepřispěl k právnímu bezpečí na hospodářském trhu služeb.

Stále se proto nepřerušeně jedná o volnou ohlašovací živnost od roku 1991, resp. již o soukromé podnikání od května 1990. Anebo o volné zaměstnání ve smyslu práva pracovního.

Oproti tomu si připomeňme právně vadný, zjevně laický, dojem Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. ledna 2012, čj.: 83677/2011, podepsaný ředitelem odboru zdravotních služeb, lékařem Sajdlovou: „Léčitelé nemají v zákonech České republiky žádnou oporu. Ze živnostenského zákona byli vypuštěni, v zákonech resortu zdravotnictví být nemohou, protože nejsou zdravotnickými pracovníky se zdravotnickým vzděláním. Stát takto deklaruje, že činnost léčitelů je nežádoucí a nezákonná. V právních předpisech nejsou definováni a žádná oprávnění k jejich činnosti neexistují. Má-li žadatel vzdělání a příslušné znalosti v některých oblastech, jako jsou léčivé byliny, zdravá výživa a správná životospráva, může se registrovat v režimu živnostenského zákona jako poradce pro dobrou výživu, pro rekondici apod. Jestliže někdo zjistí, že se pod touto rouškou schovává „léčitel“ slibující léčbu a úzdravu, což je výsostnou činností zdravotnických pracovníků, musí se obrátit na nejbližší živnostenský úřad nebo na Ministerstvo průmyslu a obchodu s žádosti o prošetření a případné uložení sankcí.“; zde: Zprav. Sisyfos. Jednalo se ministerskou odpověď na aktivistickou výzvu občanského sdružení, Českého klubu skeptiků Sisyfos, z roku 2011 k zaujetí stanoviska k léčitelství a metodám alternativní medicíny. Zmiňovaný klub je součástí světonázorového hnutí Nového skepticismu. Ministerstvo nepravdivě sdělilo, že léčitelé byli ze živnostenského zákona vypuštěni, ačkoli došlo jen k obnovení předpokladu budoucí zvláštní zákonné úpravy. (I kdyby tomu tak snad bylo, jednalo by se o nezakázaná nezávislá povolání, čili o nic nezákonného.) Opětovně předpokládaná budoucí úprava by mohla, například po vzoru psychologie, masérství, pomoci při porodu a výživářství, převzít specifickou část léčitelství (tzn. veřejnoprávně odborné léčitelství) při ponechání „zbytkového“ rozsahu v živnostech (lidové léčitelství). Dalším závadným krokem ministerstva bylo sdělení o údajné oznamovací povinnosti, resp. „udání“ na živnostenský úřad nebo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Postoj Ministerstva zdravotnictví nám slouží jako ukázkový negativní příklad, jak nesmí vypadat veřejná správa; zvláště tehdy, dostane-li se do rukou lékařů, tj. laiků v právu i veřejné správě. Ministerstvo zdravotnictví navíc bylo v té době vázáno vládními usneseními z let 2009 a 2011 o návrhu nového občanského zákoníku, včetně důvodové zprávy. Ministerstvo proto mělo a mohlo vědět o vládním návrhu soukromoprávního řešení léčitelských praxí v občanském zákoníku, který byl Parlamentem schválen jen 3 týdny po vydání cit. stanoviska, a to dne 3. února 2012, (zák. č. 89/2012 Sb.). Není známo, že by Ministerstvo zdravotnictví svůj veřejně známý mylný úřední dojem z roku 2012 veřejně opravilo anebo se od něj veřejně distancovalo a veřejnosti, kterou uvedlo v omyl, se omluvilo.

Do pomyslné „sbírky právních kuriozit“ také patří, přes některé věcně správné postřehy, stanovisko předsednictva Českého kubu skeptiků Sisyfos k legislativě týkající se lidového léčitelství z roku 1997, zde: Zprav. Sisyfos.  Klubové stanovisko obsahuje například následující „právní blud“: „Schválením léčebné činnosti léčitelů by stát přebíral odpovědnost za jejich činnost.“ Jedná se o naprostý právní nesmysl. Obsah klubového stanoviska byl po letech, roku 2009, oživen světonázorovým aktivistou Heřtem: Zprav. Sisyfos. Právní závada spočívala v chybném laickém dojmu, že „Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří.“, jakož i v nepochopení závazku péče o zdraví v návrhu občanského zákoníku, který byl právně laicky brán za nesmyslný. Nepoužitelný je článek pedagoga a psychologa Vlčka, funkcionáře ve světonázorovém hnutí Nového skepticismu, který vyšel roku 2004 na téma Zákony a léčitelé: Zprav. Sisyfos. Autor, právní laik, úředník Ministerstva zdravotnictví, právně nesprávně hovořil o nepovolení léčitelství, čímž odborně vadně, zřejmě věcně podjatě, překroutil právní řád.

Právně vadné je rovněž tvrzení světonázorového aktivisty a biofyzika Mornsteina, že „Od graduovaných lékařů se lidoví léčitelé mimo jiných drobností liší tím, že za výsledky svého působení nenesou prakticky žádnou odpovědnost.“ Cit. dle Mornstein, V.: A přece se netočí. Podvody, léčitelé, šarlatáni a šejdířský byznys v kostce. Praha: Klika 2012, s. 120. O deliktní závazek, resp. o odpovědnost léčitele za škodu na zdraví se jednalo i za dříve platného občanského zákoníku z roku 1964, tj. i s účinností před 1. lednem 2014. Podle cit. autora „O výnosnosti alternativně medicínských a léčitelských praxí snad netřeba mluvit, i když advokacii nebo smlouvě v NHL se to asi nevyrovná.“, tamtéž, s. 14. Poznámky podobného druhu na úkor advokacie se někdy objevují jako předsudky bez důkazů, popř. projevy závisti, ovšem vesměs zcela mimo realitu.

Dotčeným právním otázkám a dalším souvislostem jsme se věnovali již loni ve studii Postupy přírodních léčitelů ve světle práva. Dále viz autorovy loňské statě v Právních rozhledech, a to Právní status přírodních léčitelů, 2016, č. 15/16, a Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví, 2016, č. 10. Placeně dostupno zde: Beck-online. Část posledně jmenované práce prvně vyšla na Slovensku pod názvem Hraniční jev práva duševního vlastnictví: přírodní léčitelství, a to ve sborníku z Košických dnů soukromého práva, na jejichž plénu byla přednesena dne 20. dubna 2016. Rozšířené verze obou časopiseckých příspěvků budou během letošního léta zpřístupněny v bezplatném elektronickém repozitáři Social Science Research Network, provozovaném společností Elsevier. Na doplnění si připomeňme naši informativní stať Odborné léčitelství a právo, která vyšla před lety v časopisu Gemma, 1993, č. 5.

V současnosti se tu a tam opět ozývají hlasy ve prospěch přijetí zvláštního profesního zákona; tzn. návrat do doby úvah před více než čtvrt stoletím. Zdá se ale, že rozhodující mohou být snad osobní pocity měnících se ministrů zdravotnictví anebo různé „mediální vlny“, nežli ucelené právně politické koncepce ve veřejném zájmu. Nicméně, stav je „právně čitelný“ i od přijetí zákona o zdravotních službách roku 2011, protože „obory“ a „způsob“ zdravotní péče, jakož i „zdravotnické vzdělávání“, jsou zásadně věcně odlišné od postupů léčitelských, čímž se jedná o dvě různé služby a povolání na trhu. Podobě srov. odlišnost pastorální medicíny a některých dalších působení na zdraví; např. zdravotní pedikúry, jakož i části školských služeb, aj.

Právně významné je, že zdravotní služby podle zdravotnického práva zaujímají jen výseč z různých působení na duševní nebo tělesné zdraví, nikoli jen na dobrou pohodu. Těchto způsobů a potažmo oborů je celá řada, přičemž zasahují do několika mimozdravotnických oblastí. Srov. např. pastorální medicínu jako praktické bohosloví anebo astromedicínu jako aplikovanou astrologii aj. Nikdo není povinen léčit se jen podle konvenčních „pravidel vědy“ a jen v účelových „oborech zdravotní péče“, které neznají například ani přírodní medicínu.

Faktem je, že některé oborové hranice mezi zdravotními a jinými službami na trhu nemusí být ostré. Známy jsou i různé přechodné oblasti a jejich možné prolínání, jakož i samotný rozvoj zdravotnictví, který v sobě může „pohlcovat“ i dosavadní jiné oblasti. Srov. např. tradiční čínskou medicínu u nás. Tím vším ovšem zůstává nedotčena odpovědnost za vlastní zdraví každého jedince, včetně nebezpečí špatné volby. Rozumným se proto může jevit doplňování, popř. nahrazování různých přístupů ke zdraví, jestliže to zdravotní stav a povaha choroby umožňuje. Srov. např. méně závažné choroby, prevenci, ale i snižování následků zdravotně nebezpečných vedlejších účinků chemofarmak apod.

Otázkou ale zůstává, nakolik stávající česká, již předchozí československá, zákonodárně politická úprava přírodního léčitelství jako volné živnosti bere dostatečný zřetel na veřejný zájem na ochraně zákaznické veřejnosti; například před eventuálními neodbornými zásahy do duševního nebo tělesného zdraví. České veřejné právo se v tomto ohledu spíše vymyká právně hodnotové úrovni, která by byla objektivně žádoucí po stránce civilizační; alespoň v některých léčitelských oborech.

Příkladem by nám mohlo sloužit portugalské zdravotnické právo upravující odborný výkon nekonvenčních medicínských terapií z roku 2003 po tamější zásadní zákonné novele z roku 2013: Lei n.º 71/2013; viz též popisy činností a požadavky na ně: Portuguese legal status o CAM. Vedle toho by ale zůstávala „zbytková“ oblast lidového léčitelství, kterou by bylo možno řešit dobrovolným veřejnoprávním zápisem podobně jako v Norsku nebo na Islandu; viz tamější zákony z let 2003 a 2005.

     3. Odmítači přírodního léčitelství

Vliv na léta u nás zanedbaný veřejnoprávní stav mohou mít i některé krajně odmítavé politické postoje. Například postoj poslance Boh. Svobody, bývalého prezidenta České lékařské komory a dřívějšího děkana 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ze dne 25. července 2016: „Léčitelství by mělo být stíháno jako nedovolený způsob lidské činnosti, něco jako krádež. Krást se také nesmí.“: Zdravotnictví chce lepší možnost stíhat léčiteleZda se v tomto případě jedná o zákonodárně politický postoj Občanské demokratické strany, anebo o osobní dojem jednoho jejího poslance, který nelze této politické straně přičítat, není známo. Otázkou veřejné debaty by naopak mělo být například to, proč by kupříkladu tradiční bylinářství, spadající u nás pod léčitelství, mělo být apriorně trestně stíháno? Něco takového mívalo politickou a ideologickou oporu v bývalém sovětském právu a jeho československém převzetí v době nesvobody 1948 až 1989. Podle Rypla z Krajského ústředí zdravotnické osvěty v Brně: „Je třeba, aby historie všech šarlatánů končila za souhlasu občanů rozsudkem lidového soudu.“; cit. dle Věda, víra, pověra, Brno, Kraj. nakl. 1961, s. 97 – 98, část Zázrační lékaři a právo. Jedná se o sborník příspěvků, které zazněly na brněnské lékařské fakultě v letech 1960 a 1961. Ani bylináři to neměli či nemají lehké: „Problém bylinkářů musíme posuzovat z hlediska ideologického a zdravotnického. Ideologického z toho důvodů, že ho bylo zneužíváno k šíření náboženských předsudků, a zdravotnického pro snahy léčitelské.“, uvedl Parma z brněnské lékařské fakulty, tamtéž, s. 88. Pokračujme od téhož autora: „Bylinkářské pověry jsou živnou půdou k šíření náboženských a nevědeckých předsudků, čímž brání důvěřivým občanům v poznání vědeckých poznatků a umožňují šíření idealistické ideologie. Z těchto důvodů nacházíme mezi bylinkáři i kněze, kteří pod rouškou léčitelské činnosti využívají znalostí rostlin k šíření náboženských názorů.“, s. 89, Dnešní názor na bylinkáře.

Ve svobodné a otevřené občanské společnosti jsou podobné krajní politické názory (Svoboda, Rypl, Parma) neudržitelné. Zvláště za stavu, kdy školní medicína a na ní vybudované české zdravotnictví se věnují kupříkladu fytoterapii jen okrajově anebo vůbec ne. Navíc fytofarmaka ani nejsou hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Politicky, natož právně, proto nelze plně ospravedlnit zdravotnickou výhradu na hospodářském trhu, jestliže tato obchodní výsada nevede k pokrytí zásadně všech potřeb nemocných v jejich osobním zájmu, který má právní přednost před zájmem například lékařského stavu nebo lékařské vědy; viz Úmluvu o lidských právech a biomedicíně z roku 1997; sděl. č. 96/2001 Sb. m. s. Toto všechno jsou společenské triviality, který mají znát studenti lékařství již v prvním semestru. Jinak by nebyli dostatečně školsky připraveni na styk se společenskou realitou, včetně právního rozměru svobodné společnosti.

Přírodní léčitelství bývá ale odmítáno i ze zcela jiného úhlu; totiž z důvodů církevně náboženských, resp. určitých postojů nábožensko doktrinálních. Tak je tomu například na portálu Víra, provozovaném v síti elektronických komunikací Arcibiskupstvím pražským, zde: Léčitelství. Ledaže by se snad mělo jednat o charisma uzdravování neboli o „pravý“ dar uzdravování v církevně křesťanském smyslu. Srov. tzv. bioenergetické léčitelství. „Křesťan by se měl mít na pozoru před každým léčitelem.“, řekl v rozhovoru pro Katolický týdeník roku 2015, číslo 12, bývalý římskokatolický vymítač „ďábla“, řeholník Kodet: Účel nesvětí prostředky. Faktem je, že lidí nadaných skutečně léčitelskými osobními schopnostmi bývá pomálu.  Podobně jako například špičkových umělců. Něco jiného jsou ale „běžná“ povolání, která sem zpravidla také řadíme; kupříkladu aromaterapeuti, výživoví poradci, homeopaté nelékaři, bylináři apod. Sám náboženský život je ale v našem směru rozmanitý; srov. např. tzv. léčitelskou církev, Společenství Josefa Zezulky, od roku 2014 registrovanou náboženskou společnost, zaměřenou biotronicky.

Nechme nyní stranou neutuchající vášně a ideové polemiky a věnujme se veřejnému zájmu.

Námi sledovaný léčitelský případ je do jisté míry řešitelný i bez přijetí zvláštní legální úpravy, a to pomocí technické normalizace. Sledujeme tím legitimní cíl, jímž je důvěra veřejnosti v odbornost a mravnost přírodního léčitele.

     4. Technická normalizace při certifikaci osob

Pakliže bychom chtěli využívat možnosti vyplývající z technické normalizace, jmenovitě z výše uváděné technické normy, která stanoví všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob, museli bychom nejprve zvážit, kdo by měl být „certifikačním orgánem“. Nemusí vůbec jít o státní orgán. Nabízí se například využití služeb Hospodářské komory České republiky, popř. založení účelového ústavu soukromého práva. Každopádně by mělo jít o právnickou osobu požívající obecné důvěry na veřejnosti. Samotná „certifikace osob“ nevyvolává žádný právní následek, leč posiluje odborné postavení dotčeného člověka na hospodářském nebo pracovním trhu, a to i v cizině, neboť se jedná o technickou normu mezinárodní.

Další krok by spočíval ve vytvoření „certifikačního schématu“ a celé řady dalších podkladů, které jsou podrobně, včetně profesní etiky, stanoveny citovanou technickou normou (standardem). S ohledem na to, že v praxi jsou dlouhodobě zavedeny různé soukromé kurzy zaměřené na některé obory přírodního léčitelství, nemuselo by vytvoření podkladů být až tolik obtížné. V řadě věcí by bylo možné vyjít ze stávajících dokumentů z praxe; srov. např. aromaterapii nebo výživové poradenství.

Důsledkem „certifikace osob“ by mohlo být zřízení dobrovolného soukromoprávního, ovšem veřejně přístupného, seznamu „certifikovaných přírodních léčitelů“. Seznam by mohl sloužit jako jistá společenská záruka odbornosti a jakosti služeb, jakož i dbání profesní etiky. Připomenout si můžeme například ruský rejstřík léčitelů (реeстр целителей), který je založen právě na technické normalizaci:  РОССТАНДАРТ. (Ovšem při ruském zákonném podkladu léčitelského povolání.) Český veřejnoprávní živnostenský rejstřík tuto úlohu neplní.

Těžko ale chtít, aby se všem těmto záležitostem věnovali praktici nad rámec vlastní běžné činnosti. K tomu mají právě sloužit různé pomocné útvary hospodářské nebo vzdělávací.

     5. Obory přírodního léčitelství 

Přírodní léčitelství by se mohlo na první pohled laicky jevit jako organizačně či právně neuchopitelné anebo jen obtížně. Není tomu ale tak, alespoň nikoli ve všech oborech. Existují totiž mnohé profesní a etické standardy, které byly u nás či ve světě zavedeny. „Certifikace osob“ by se tak mohla vztahovat alespoň na některé přírodně léčitelské obory, tzn. na ty obory, které byly standardizovány a zároveň se podstatnou měrou vyskytují v českém tržním prostředí. Máme na mysli zejména následující obory:

     i) chiropraxi, viz technickou normu ČSN EN 16224 Zdravotní péče poskytovaná chiropraktiky,

     ii) osteopatii, viz technickou normu ČSN EN 16686 Poskytování osteopatické zdravotní péče,

     iii) aromaterapii, viz Národní soustavu povolání, spravovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí podle zákona o zaměstnanosti pro účely trhu práce,

     iv) výživové poradenství, viz Národní soustavu povolání uvedenou shora,

     v) homeopatii provozovanou nelékaři, tj. zejména klasickou homeopatii; pokud jde o lékaře, viz technickou normu ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii,

     vi) bylinářství, které může podle okolností věcně souviset s prodejem vyhrazených léčivých přípravků, tj. s prodejem mimolékárenským; k tomu viz osvědčení o odborné způsobilosti prodejce vyhrazených léčivých přípravků podle lékového práva (§ 23 odst. 4 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů). Platí zde zásady správné praxe prodejců vyhrazených léčivých přípravků (§ 6 odst. 6 cit. zák. č. 378/2007 Sb. a vyhl. č. 106/2008 Sb., o správné praxi prodejců vyhrazených léčivých přípravků a o odborném kurzu prodejců vyhrazených léčivých přípravků,

     vii) tradiční medicínu; vyjma Parlamentem schváleného zahrnutí tradiční čínské medicíny do zdravotnictví; tj. např. ájurvédu,

a to při otevřeném výčtu dalších oborů.

Srov. též možné léčitelské průniky s psychologickým poradenstvím a diagnostikou jako vázanou živností; viz např. psychologický „rozvoj osobnosti jedince“ z axiomatického hlediska lidského ducha, a to mimo konvenčně pozitivistickou přírodní vědu i mimo náboženské konvence anebo druh vyznání. Srov. např. diagnostiku duchovního poranění, pro které je příznačná ztráta životního smyslu, a to i jako možnou příčinu psychosomatického onemocnění. Zde se jedná zejména o otázku použité metody, přičemž živnostníci mimo zdravotní služby nejsou vázáni zdravotnickým právem, a tedy ani „pravidly vědy“ podle tohoto práva.

Problému duševního a tělesného zdraví či alespoň duševní pohody a emocionální podpory těhotných žen, rodiček a šestinedělek se dotýká činnost dul. Z hlediska veřejného práva se jedná o ohlašovací volnou živnost anebo o volné zaměstnání, které je odlišné od zdravotní služby v oboru porodní asistence.

O „certifikaci osob“ bychom v naší širší souvislosti mohli uvažovat též u proutkařů, kteří jsou úředně zařazeni do Národní soustavy povolání a u nichž byla státem zavedena nejvyšší míra profesní přísnosti. Na mysli máme stanovení odborné zkoušky z detekce anomálií zemské kůry podle Národní soustavy kvalifikací, spravované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Ovšem stalo se tak bez zákonné vazby na živnostenský zákon nebo předpoklady zaměstnání. Bez ohledu na standardizovanou odbornou zkoušku se proto stále jedná o volnou živnost nebo volné zaměstnání. Změna tohoto právního stavu by předpokládala meziresortní ministerské, resp. vládní dorozumění a jeho zákonodárný projev ve veřejném zájmu. Tradiční obor proutkařství přitom může mít vazbu i na ochranu zdraví.

Věcně otevřenou otázkou zůstává naturopatie. Ve své západní podobě přírodní medicíny by naturopatie měla a mohla v budoucnu spadat do českého zdravotnictví. Srov. situaci např. ve státech USA nebo provinciích Kanady anebo německé zdravotnické pojetí Naturheilkunde; viz např. ontarijský zákon o naturopatii z roku 2007. Připomenout si můžeme klinickou naturopatii a její zahraniční vysokoškolská studia. V Česku ale obor naturopatie (ani jinak pojaté přírodní medicíny) podle zdravotnického práva neexistuje a naturopatie není ani žádnou podstatnou součástí zdravotnického vzdělávání, je-li v něm vůbec obsažena. Důraz je v českém zdravotnictví naopak paušálně kladen spíše na nákladnou biomedicínu a nákladná chemofarmaka, nikoli na přírodní medicínu a fytofarmaka, pokud by jejich použití bylo možné s ohledem na zdravotní stav pacienta. Srov. např. byliny v prevenci apod.

Rovněž tak zůstává stranou otázka antroposofické medicíny. Zřejmě bychom našli i jiné obory; viz zejména tzv. bioenergetické léčitelství neboli léčitelství v pravém smyslu. Právě zde se nejvíce setkáváme s přírodovědeckými hypotézami nebo vědeckými teoriemi biopole, volné energie (éteru) apod. S ohledem na kvalitativní jevy těžko zde pokaždé účelně používat konvenčně kvantitativní poznávací nástroje.

Nicméně, v obecné rovině se nám nabízí jednoduché rozlišovací hledisko. Spočívá v tom, zda se jedná o obor zdravotní péče pro účely vyhrazeného poskytování zdravotních služeb podle § 4 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, resp. navazujících předpisů, anebo nikoli. Zodpovězení této právní otázky proto odvisí od právního stavu, obsahu a rozsahu zdravotnického vzdělávání, které předchází nabytí veřejnoprávní odbornosti (odborné způsobilosti). Příkladem oboru zdravotní péče může sloužit psychosomatika. V námi načrtnutých přírodně léčitelských oblastech se o obory zdravotní péče nejedná.

Na okraj, „certifikace osob“ podle technické normalizace se může týkat i příslušníků zdravotnických povolání. Zde se ale jeví jako spíše nadbytečná vzhledem ke vzdělávacím, resp. odborným požadavkům zdravotnického práva. Lze si ji ale představit například v celoživotním vzdělávání zdravotnických povolání.

     6. Soukromoprávní kontrola a kontrolní osvědčení

Náš mimostátní úhel pohledu by nebyl úplný, pakliže bychom pominuli soukromoprávní závazek kontroly na základě smlouvy o kontrolní činnosti podle § 2652 a násl. o. z. Vymykáme se již technické normalizaci, pramenící v právu veřejném, a vstupujeme do ryzího hájemství občanského zákoníku. Možná vazba na technickou normalizaci (standardizaci) je ale možná. V úvahu přichází vydání kontrolního osvědčení nestranného soukromého kontrolora, kterým by byl ověřen výsledek přírodně léčitelské činnosti, pokud by to bylo věcně možné; např. u bylinářství apod. Ověření by zřejmě bylo možné i u tzv. bioenergetického léčitelství, jakož i u jemných tělesných náprav apod. Faktická potíž ale může někdy spočívat v tom, že některá zlepšení zdravotního stavu by mohla být konvenčně pozitivisticky zjistitelná jen magnetickou rezonancí zaměřenou na stav před a po zásahu; tudíž by byla nutná například výzkumná spolupráce s poskytovateli zdravotních služeb. Ani zde se ale nejedná o problém léčitelů, nýbrž organizace zdravotního výzkumu či zdravotních služeb.

Jistým řešením by mohla být obnovená veřejná podpora výzkumu námi sledovaného tématu v rámci výzkumnického práva, jak se ostatně dělo v Československu od 70. let do počátku 90. let minulého století, včetně dobové institucionalizace výzkumu; viz Univerzitu Karlovu a Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Obnovení podobného výzkumu lze považovat za věcně vhodné již s ohledem na hospodářský trh služeb a zájem nemalé části veřejnosti. Soukromoprávní kontrolní činnost ale není nutno vázat na žádnou veřejnou podporu výzkumu. Přinejmenším z metodologického pohledu kvalitativního výzkumu, který má své vědecké místo i ve zdravotním výzkumu, resp. odpovídajících kontrolních metod, není zapotřebí na nic dalšího čekat.

Patřičná kontrolní metodika by mohla být opřena o dosavadní oborové standardy, které byly v některých oblastech zavedeny, popř. o zahraniční právo nebo zahraniční zkušenosti s některými tamějšími povoláními. Otázkou zůstává, kdo by byl oním kontrolorem, neboť půjde o značně specifické činnosti, které by kontrole podléhaly. Lze si proto představit i založení účelového soukromého ústavu; viz výše  podobně u „certifikačního orgánu“ podle technické normy. Soukromoprávní kontrolní činnost by mohla navazovat na některé dnešní soukromé vzdělávací kurzy. Podpůrčí roli by mohla sehrávat i Hospodářská komora České republiky.

     7. Závěr

Ačkoli soukromoprávní stav přírodního léčitelství po přijetí a účinnosti občanského zákoníku je u nás zákaznicky příznivý, zůstávají stále otevřeny státem dlouhodobě zanedbané otázky profesního veřejného práva. Možným vzorem by nám mohla posloužit portugalská legální úprava odborného výkonu nekonvenční medicíny z roku 2003 po novele z roku 2013; tj. v rámci zdravotnictví. Vedle toho by bylo možné upravit „zbytkovou“ část lidového léčitelství po vzoru norském z roku 2003 a islandském z roku 2005, tzn. zvláštním předpisem mimo zdravotnické právo (a ovšem i mimo právo živnostenské, popř. v propojení s ním).

Pomocnou roli, zejména vzhledem k nezbytné veřejné důvěře, může sehrávat dobrovolná „certifikace osob“ podle technické normalizace, která je všeobecně vyjádřena českou technickou normou mezinárodního původu. Podobně můžeme mluvit o soukromoprávní kontrole ve smyslu občanského zákoníku.

Chybí však jakýkoli podnět v tomto směru ze strany orgánů veřejné moci; zejména Ministerstva zdravotnictví, popř. Ministerstva průmyslu a obchodu. Takovýto podnět by nebyl potřebný, pakliže by u nás dostatečně fungovaly spolky na ochranu spotřebitelů. Zákaznická veřejnost není natolik silná, zorganizovaná a odborně zdatná, aby sama vyvinula dostatečný veřejný tlak alespoň na používání certifikací poskytovatelů služeb, které spočívají v působení na duševní nebo tělesné zdraví mimo zdravotní služby.

Tak, či onak, pověstný „černý Petr“ léta zůstává v rukou ministrů zdravotnictví.

 

Z české právnické literatury jiných autorů:

K právní úpravě léčitelství v České republice a Spolkové republice Německo

Nad právní problematikou léčitelství

Právní aspekty léčitelství v mezinárodní a evropské perspektivě

Vizinger, R.: Několik úvah o právním postavení alternativní medicíny. Zdravotnictví a právo, 2008, č. 7/8.

 

Ze zahraničních předpisů:

Deutschland: Heilpraktikergesetz

Danmark: registreret alternativ behandler (RAB)

Norway: Act relat. to the alternat. treatment

Iceland: Healers Act

Portugal: Lei n.º 71/2013

 

Přílohy (faksimile knižních vazeb léčitelsky zaměřené české a slovenské odborné literatury z 80. let v Československu):

     1. Druhý díl trojdílného vydání Bylin v prevenci od Josefa A. Zentricha. Vydala Tělovýchovná jednota Geofyzika Brno. Vyšlo v Brně roku 1986:

      2. Bioterapie, Magnetoterapie od Věnceslava Patrovského. Vydala Vysokoškolská tělovýchovná jednota Medicina Praha. Vyšlo v Praze roku 1987:

       3. Publikace s názvem Jev virgule od lékaře Josefa Smoly. Vydáno nákladem IZA Jirkov v roce 1989:

     4. Jeden z několika přednáškových sborníků ze slovenských seminářů na téma Psychotronika a zdravie. Sborník vydala pobočka Československé vědeckotechnické společnosti při Slovenské odborové radě společně s Domem Revolučního odborného hnutí v Bratislavě v roce 1988:

     5. Publikace Psychotronika a její praktické využití obsahuje povídky léčitele Milana Touška pod názvem Zápisky osamělého experimentátora a pár kasuistik. Vydáno pobočkou Československé vědeckotechnické společnosti při Jednotném zemědělském družstvu Líšnice. Vyšlo v Líšnici roku 1988:

      6. První díl trojdílného sborníku přednášek z V. mezinárodní konference o psychotronice, konané v Bratislavě v roce 1983. Sborník vydal Dům techniky Československé vědeckotechnické společnosti v Bratislavě v roce 1983. Tiráž obsahuje dovětek: „Za odbornú a ideologickú náplň, i za jazykovú správnosť príspevkov v tomto zborníku zodpovedajú autori.“ Neobvyklá, i když po stránce politické svým způsobem dobově „pochopitelná“, je nakladatelská snaha o zproštění se odpovědnosti za „ideologickou náplň“ sebraných přednášek.

 

Aktualizace:

Dne 8. června 2017 byl přijat a 12. července 2017 zveřejněn změnový zákon č. 201/2017 Sb., kterým byl mj. změněn zákon o nelékařských zdravotnických povoláních (zák. č. 96/2004 Sb.) tak, že s účinností od 1. září 2017 byla zavedena 2 nová nelékařská zdravotnická povolání: terapeut tradiční čínské medicíny a specialista tradiční čínské medicíny. Zákon nově stanoví i veřejnoprávní odbornostní způsobilost pro každé z obou povolání. V důsledku toho se nově jedná též o 2 nové obory zdravotní péče pro účely zdravotních služeb. Další předpisy vyjdou formou změnových vyhlášek Ministerstva zdravotnictví. Tradiční čínská medicína nyní spadá do zdravotní soustavy. Podstatou měrou proto můžeme hovořit o integrativní medicíně. Nová zákonná úprava se týká jen výkonu povolání, nikoli úhrad zdravotních výkonů z veřejného zdravotního pojištění.

 

One thought on “Certifikace přírodních léčitelů

  1. Pingback: Certifikace přírodních léčitelů – Poznámky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *