Zákonodárně politický výhled na léčitelské povolání

By | 04/07/2018
  1. Úvodem aneb o pohnutkách

Ministerstvo zdravotnictví v roce 2018 započalo s přípravou vládního návrhu zákona o léčitelích či jeho věcného záměru. V době zveřejnění tohoto příspěvku návrh ještě nebyl hotov ani veřejně dostupný.

Záměr spočívá v tom, že se v případě léčitelství má jednat o jiné než zdravotnické povolání. Nemá jít ani o zdravotní služby a o jejich obory, ani o způsoby zdravotní péče tzv. školské či konvenčně přírodovědecké medicíny či o zdravotnické vzdělávání.

Jelikož ale půjde o zdravotní péči v rámci ochrany zdraví, zůstává otevřena otázka ústavně zaručeného sociálního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění (čl. 31 věta druhá Listiny)., resp. jeho eventuálního zákonného omezení vymezením podmínek. V tomto právním rámci musí být zohledněno i nakládání s fondy prevence zdravotních pojišťoven, pakliže je zřídily. Část přírodního léčitelství totiž směřuje právě do zdravotní prevence či k léčbě méně závažných onemocnění (anebo naopak nemocí chronických), a to i pomocí zpravidla méně nákladné fytoterapie, která nebývá na „hlavním tahu“ biomedicíny spojené zejména s uměle syntetizovanými chemofarmaky. Svou roli tak sehrává i nákladová efektivita.

Podstatný důvod obnovení úvah o přijetí zvláštního léčitelského zákona, které se vinou již od roku 1991, je ale právně politicky poněkud zastřený či až obmyslný. Podle všeho spočívá v hledání nového řešení, jak legálně pojmout tradiční čínskou medicínu, aniž by měla setrvávat ve zdravotnictví, kam byla zařazena změnou zdravotnických předpisů v roce 2017, a aniž by zároveň byla úplně právně politicky odsunuta. Pokud by snad měla být tradiční čínská medicína, jejíž těžiště spočívá zejména ve zdravotní prevenci, politicky vypuzena ze zdravotnictví někam na okraj, nezbylo by, a to již s ohledem na zahraničně a obchodně politické zájmy a právní závazky, tuto „okrajovou“ oblast specificky legálně upravit. K dnešnímu právnímu stavu viz Terapeut nebo specialista tradiční čínské medicíny, Akupunktura jako problém zdravotnického práva a The present legal status of the TCM in the Czech Republic.

Podle našeho trvalého právně politického názoru by tradiční čínská medicína měla zůstat zachována ve zdravotních službách, a to i po eventuálním přijetí léčitelského zákona. Důvod spočívá v právně lepší ochraně práv pacientů, mezioborové „vnitřní“ součinnosti, zdravotnickém vzdělávání, nově přijímané revizi Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-11) a předpokladu financování výzkumu z veřejných prostředků týkajících se zdravotnictví. Tyto důvody se týkají veřejného zájmu. Nikoli snad nějakého zájmu stavovského či zjitřených a negativních emocí některých lékařských funkcionářů. Setrvávání tradiční čínské medicíny v oborech zdravotních služeb samo sebou, bez dalšího, nemá právní vliv na hrazení zdravotních výkonů s tím spojených z veřejného zdravotního pojištění. Musely by být totiž splněny legální předpoklady úhrad podle práva veřejného zdravotního pojištění. Pakliže by ale splněny byly, nebylo by možné, aby stát jednal proti sociálnímu zájmu pojištěnecké a pacientské veřejnosti. Jedná se však o specifické otázky patřící do práva veřejného zdravotního pojištění a do státní zdravotní politiky, nikoli do zdravotních služeb.

K tomu se přidává další právně politická pohnutka, která spočívá v opakovaném ministerském pokusu o upravení veřejnoprávního postavení léčitelů, zejména co do veřejného pořádku v profesních věcech z oboru veřejného práva. Tyto motivy se čas od času u nás objevují podle dobových mediálních případů některých neštěstí či podvodů.

Slovenský přístup beroucí léčitele za svobodná (na státu nezávislá) povolání podobně jako umělce není vyhovující v tom směru, že z falešné hry na housle ještě nikdo neumřel ani nepřišel o zdraví.

Každý má ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví podle své svobodné volby, což nutně vede k určitému aktivnímu chování státu ve veřejném zájmu na jakosti a bezpečnosti péče o zdraví; ať již je vedena jakkoli a kýmkoli. Český stát se toho v léčitelství dnes dovolává pomocí pravidel příslušného oboru podle občanského zákoníku, tj. péčí řádného odborníka, která je spojena i se znalostí a pečlivostí. Do budoucna k tomu lze přiřadit přiměřený veřejnoprávní profesní rámec, aniž by ale měla být dotčena zásadně vyhovující dosavadní pravidla soukromého práva.

  1. Některé věcné a právní problémy

Zkraje se zastavme u odborného názvosloví.

Současné živnostenské právo mluví o „přírodních léčitelích“, zřejmě podle švýcarského vzoru (a později i lichtenštejnského právního názvosloví). Takové profesní označení ale bývá někdy kritizováno pro věcné zúžení. Z našeho pohledu se ale výraz „přírodní“ jeví jako možný a vhodný, i když nemusí být věcně pokaždé přesný. Jádro léčitelství se vskutku opírá o síly přírody, o vědění o nich a o přírodní léčbu včetně tradičních rostlinných léčivých přípravků. Dáno to u nás může být i tím, že ve zdravotnickém právu nemáme, na rozdíl například od Německa nebo Maďarska, specificky pojímanou přírodní medicínu (Naturheilkunde) včetně herbální medicíny, která u nás stojí stranou zdravotnického vzdělávání.

Položme si také jinou otázku.

Skutečně je potřebný zákon o léčitelích za stavu, kdy soukromoprávní závazkové pojetí je od roku 2012 s účinností od ledna 2014 zásadně vyhovující? Podobně bychom to mohli říci i o „zbytku“ právního řádu. O podrobnostech jsme psali již dříve: Právní status přírodních léčitelů a Možnost plnění závazku péče o zdraví v přírodním léčitelství.

Odpověď na naši otázku je již naznačena v otázce samotné. Má se totiž jednat o profesní zákon z oboru práva veřejného, který by upravil specifické povolání a služby na trhu. Nikoli snad soukromé závazky mezi stranami, které již dříve stát nastavil zásadně vyhovujícím způsobem. Na závazku péče o zdraví mimo zdravotní služby tak není zapotřebí nic měnit. Každá unáhlená změna by se naopak mohla projevit jako změna k horšímu, která by mohla vzniknout z pouhého nepochopení či neznalosti závazkového práva, zvláště u deliktů. Nadto, požadavek zákaznického souhlasu s úkonem péče o zdraví byl mimo zdravotnictví, tedy i v přírodním léčitelství, státem výslovně zaveden v roce 2012 (§ 2642 o. z.). Podobně to můžeme říci o vysvětlovací povinnosti přírodního léčitele apod. osob (§ 2638 a násl. o. z.).

Veřejnoprávní vymezení povolání a početní určení okruhu specifické léčitelské profese pravděpodobně přinese snadnější přístup léčitelů k pojistným službám na pojistném trhu, nežli je tomu dosud. Na mysli máme zejména pojištění odpovědnosti za újmu na životě, zdraví a na jmění způsobené nesprávným odborným postupem v rozporu s pravidly příslušného oboru. Tím se zároveň zlepší postavení zákaznické veřejnosti jako slabší strany.

Profesní právo by se mělo týkat i působení zahraničních léčitelů v Česku, např. hostujících či usazených, resp. uznávání zahraničních veřejnoprávních profesních kvalifikací.

Samostatná otázka spočívá v uzákonění léčitelské povinnosti mlčenlivosti v zájmu nemocného člověka. Dosavadní úprava v § 2650 o. z. je totiž věcně omezená. Týká se jen souhlasu ošetřovaného ke sdělení údajů o něm pro účely vědeckého nebo statistického šetření, resp. zákonné licence s tím spojené.

Uvažovaný zákon má být podle některých mediálních informací pojat minimalisticky tak, aby sledoval zavedení veřejného pořádku do této podnikatelské a vůbec hospodářské sféry. V tomto směru lze s ministerskou představou zásadně souhlasit.

Záměr zákona by tak sledoval „spočítání“ léčitelů prostřednictvím jejich veřejnoprávní, nově specificky zavedené, veřejné evidence, která dlouhodobě chybí a není nahrazena ani živnostenským rejstříkem. Důvod spočívá v tom, že se dosud jedná o volné živnosti bez zvláštního oboru, který ze živnostenského rejstříku proto ani nelze zjistit. Veřejná správa by byla vykonávána zřejmě prostřednictvím krajských úřadů podobně jako je tomu u veřejné správy zdravotních služeb. Lze si pak představit správní delikt neoprávněného poskytování léčitelských služeb.

Otázkou může být, zda přístup k léčitelskému povolání a službám na trhu má být nárokový při splnění základního předpokladu zdravotní způsobilosti k výkonu daného povolání a účelově pojaté bezúhonnosti. Samu zdravotní způsobilost ale nelze brát jen povšechně či dokonce pouze formalisticky. Je totiž známo, že některá povolání, která pracují s lidskou psychikou, mohou přitahovat lidi duševně nemocné, ale i lidi používající manipulativní praktiky ve svůj prospěch, apod.

Z hlediska pojetí povolání a šetření ústavní svobody se lze přiklonit k nárokovému přístupu v pořádkovém smyslu ohlášky. Zřejmě by se tak ale mělo dít mimo živnostenské právo v rámci specifické profesní úpravy, o jaké se uvažovalo již v Československu počátkem 90. let, resp. roku 1991, kdy byl přijat federální živnostenský zákon obsahující léčitelskou výluku ve prospěch stále neznámého „rozsahu“ zvláštního zákona.

Zůstává otevřené, zda zvláštní profesní úprava by měla zahrnovat veškeré léčitelské činnosti a postavení, anebo jen některé (a které) s tím, že „zbytková“ část by zůstala v právu živnostenském a ve svobodě náboženské. Na mysli máme duchovní léčitele, a to i ve spojení s nálezem německého Ústavního soudu ze dne 2. března 2004, sp. zn. 1 BvR 784/03, a statistickou Klasifikací zaměstnání (CZ-ISCO), sděl. č. 206/2010 Sb. Německý Ústavní soud právně správně odlišil právě duchovní léčitele od německé léčitelské odborné profese podle léčitelského veřejného práva (a vedle zdravotních služeb). Blíže k tomu zde: Duchovní léčba jako náboženský úkon.

Co se týče tzv. zbytkových živnostenských profesí, máme s nimi zkušenosti v některých jiných oborech, zejména v psychologii, masérství, výživovém poradenství a pomoci při porodu, které ostatně s léčitelstvím někdy věcně souvisí anebo se s ním dílem překrývají.

Dlužno dodat, že do budoucí léčitelské úpravy by asi u nás spadala i hermetická lékařství včetně homeopatie, spagyrie,  antroposofické medicíny nebo astromedicíny. Zvláštní postavení mívají i orientální lékařství, což by bylo nutné právně vyjasnit. Otázkou zůstává používání naznačených postupů ve zdravotních službách, když v nich apriorně zakázány nejsou. Zdá se proto, že by se mohlo jednat o zdravotní služby profesně integrované. Nikoli snad ale tak, aby kupříkladu lékař v soukromé praxi souběžně vykonával vedle sebe zdravotní službu a léčitelskou službu v jiném povolání mimo zdravotnictví. Takový stav by totiž mohl přivádět k právním a skutkovým nejasnostem a právním nebezpečím na straně veřejnosti. Řešením se proto jeví integrativní medicína obohacená podle německého  vzoru o „zvláštní terapeutické směry“. – Aniž by ovšem byly dotčeny dlouhodobě zavedené a tradiční léčitelské činnosti.

Všechna možná budoucí řešení se musí odvíjet od ochrany zájmu a blaha nemocných lidí. Nikoli snad od zájmů lékařského stavu apod. Již dřívější, neúspěšný, vládní návrh měl výslovně umožnit lékařské používání nekonvenčních metod. Na druhou stranu zde ale chybí jakékoli zdravotnické vzdělávání, a tudíž jsou lékaři v řadě oborů laiky, popř. samouky apod. Lékařským laickým příkladem slouží nejenom homeopatie, ale i konvenční fytoterapie v herbální medicíně, nikoli farmacii. Dobrovolná lékařská účast na nějakém soukromém školení nebývá dostatečná, zejména v porovnání například s úředně akreditovaným indickým vysokoškolským studiem v oboru homeopatie nebo německým vysokoškolským studiem antroposofické medicíny za stavu, kdy lékařská věda je světová.

Hledisko veřejného zájmu na ochraně slabších, tj. zákaznické veřejnosti, sleduje též důkazní jistotu provedených léčitelských výkonů týkajících se citlivé oblasti duševního nebo tělesného zdraví. Máme tím na mysli záznamy o péči o zdraví, které byly do této sféry výslovně vneseny občanským zákoníkem v roce 2012 v rámci obsahu závazku péče o zdraví. Jedná se však o dispozitivní právní normu, jak je pro závazkové právo příznačné. V tomto směru pak ministerská úvaha zřejmě směřuje k uzákonění zvláštní skutkové podstaty správního deliktu nevedení záznamů o péči o zdraví, čímž by nepřímo, prostřednictvím správního trestání, došlo ke změně dispozitivní soukromoprávní normy na donucující (kogentní).

Další věcné otázky by se mohly zaměřit na zvláštní zákaz používání výrazů způsobilých uvést v omyl o tom, že se jedná o zdravotní službu, resp. o zdravotnické zařízení, a to i v reklamě.

Otevřeným tématem bývá otázka odborné zkoušky. Bylo by možné ji uskutečnit ve veřejnoprávním režimu zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání (zák. č. 179/2006 Sb.). Dosavadní soukromé podněty směřující k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ale nebyly úspěšné, ač si hleděly veřejného zájmu na ochraně zákaznické veřejnosti i na ochraně trhu co do kvality nabízených služeb.

O odborné zkoušce by bylo možno uvažovat u některých oborů léčitelských; zejména u bylinářství, popř. v homeopatii. Vyvstává nám tím ale nepřímo další problém, jenž spočívá ve veřejnoprávním zavedení léčitelských oborů, a to alespoň tzv. hlavních či u nás nejrozšířenějších. O odbornou zkoušku by se ale mohlo v budoucnu jednat i jen dobrovolně, a to v rámci veřejnoprávní Národní soustavy kvalifikací. To by však profesně léčitelský zákon vůbec neřešil.

Kritika zavádění odborné zkoušky bývá opřena o jistou problematičnost profesních a hodnotících standardů, pokud by neměly zůstávat jen či převážně jen ve formální podobě. Nutno vidět, že některé obory, kterými se tu zaobíráme, jsou ve své podstatě založeny na kvalitativních znacích a individualitě, a to i ve vazbě na nemocného. Nejen u osoby léčitele a míry jeho senzibility. Jiná kritika se opírá o to, že v takovém případě bychom již mohli otevřeně mluvit o nelékařském zdravotnickém povolání, známém například z Lichtenštejnska.

Legální profesní úprava by měla pojmout též otázku součinnosti mezi poskytovateli léčitelských služeb, na jedné straně, a poskytovateli zdravotních služeb nebo duchovní péče ve zdravotnických zařízeních, na straně druhé. Nelze se přitom vyhnout ani právně politické úvaze o uzákonění zákazu odrazování od přijímání zdravotních služeb (nebo duchovní péče ve zdravotnických zařízeních). Samotné zpravení nemocného člověka o podstatě či zdravotních nebezpečích jiné péče, ale samo o sobě ještě neznamená odvádění ho od této péče. Kupříkladu federální ruské právo výslovně umožňuje působení léčitelů ve zdravotnických zařízeních.

  1. Závěr

Základem, který zbývá k vyřešení, zůstává samo vyměření léčitelství, přičemž by bylo možno vyjít z vládního pokusu z roku 2005 v rámci tehdy rozumně chystané léčitelské výluky ze zákona o zdravotní péči. Výluka měla platit pro „fyzické osoby, které pomocí znalosti bylin, jiných prostředků nebo schopností působí na lidské zdraví.“; (sněm. tisk. č. 1151, 4. voleb. obd.).

Uzákonění zvláštní profesní úpravy z léčitelské oblasti bude vhodným podnětem k úřednímu zařazení léčitele do veřejnoprávní Národní soustavy povolání pro účely trhu práce, jakož i do Národní soustavy kvalifikací. I kdyby snad budoucí zákon nestanovil žádné zvláštní kvalifikační předpoklady (kromě zdravotní způsobilosti a bezúhonnosti), mohlo by se tak stát pomocí dobrovolné odborné zkoušky ve spojení s profesními a hodnotícími standardy podle Národní soustavy kvalifikací, a to alespoň v některých léčitelských oborech.

Dosavadní snahy o zvláštní veřejnoprávní (profesní) úpravu léčitelského povolání a služeb na trhu někdy narážely na ideový odpor, který spočíval v tom, že fakticky či politicky by tím stát uznal tuto profesi jako společensky prospěšnou. Tak ale již dávno učinila řada kulturně a právně srovnatelných států, a to i v rámci EU. Nejednalo by se proto o nic, co by snad mělo být něčím novým například v Evropském hospodářském prostoru a Švýcarsku. Navíc, jako společensky prospěšné či alespoň neutrální (nikoli společensky škodlivé) jsou u nás léta výslovně veřejnoprávně brána povolání astrologická nebo kartářská apod., včetně astromedicíny jako aplikované astrologie. Děje se tak podle živnostenského práva. Nejednalo by se proto o nic převratného.

Výtky tohoto druhu proto nutno považovat za projev ideologického, resp. světonázorového boje včetně boje dílem církevně náboženského, který sleduje své dílčí doktrinární zájmy na úkor zájmu veřejného. Nezbývá proto, nežli je z hlediska státu a veřejného zájmu na ochraně zdraví odmítnout. Zároveň to ale neznamená rezignovat na jistou míru obezřetnosti, a to i po stránce duchovní.

      Dodatek:

K provedení zákona o uznávání odborné kvalifikace (zák. č. 18/2004 Sb.), který se týká zejména příslušníků členských států EU, vláda přijala nař. vl. č. 306/2020 Sb., o předávání údajů nezbytných k plnění informační povinnosti o regulovaných povoláních, a to s účinnosti od 1. července 2020.

Podstatné z našeho hlediska je to, že vládní nařízení upravuje pravidla posouzení přiměřenosti veřejnoprávní regulace povolání před jejím uzákoněním, resp. i před následným předáním údajů o regulovaném povolání do databáze regulovaných povolání spravované Evropskou komisí. Legitimní cíl regulace povolání by v našem případě spočíval v ochraně veřejného zdraví nebo v naléhavém důvodu veřejného zájmu, jímž by byla ochrana spotřebitelů.

Na okraj, nedotčen zůstává zákon č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů.

Ze souvisících autorových statí:

Certifikace přírodních léčitelů

Z autorových odborně-populárních prací:

Pluralita v medicíně a standard dobré péče (presentace)

Je vhodné vyznat se v právu; časopisecky vyšlo Ve hvězdách, 2020, č. 98, září – říjen, s. 40 – 41.

Léčitelství pohledem právníka. 1. – 2. část. Regenerace, 2020, č. 2 – 3, s. 23 – 25, s. 48 – 49.

Právní odpovědnost léčitele. Regenerace, 2021, č. 1, s. 46.

Nebezpečí léčitelského působení. Regenerace, 2021, č. 2, s. 48.

Etický kodex léčitele. Regenerace, 2021, č. 3, s. 38 – 40. 2., rozš. vyd. Psychoenergetika, 2021, č. 1, s. 16 – 18.

Esoterické zboží a náboženské předměty. Regenerace, 2021, č. 4, s. 56.

Nekonvenční zdravotnické prostředky. Regenerace, 2021, č. 5, s. 48 – 50.

Přírodní léčivé zdroje. Regenerace, 2021, č. 6, č. 42 – 44.

Tradiční rostlinné léčivé přípravky. Regenerace, 2021, č. 7, s. 40 – 41.

Doplňky stravy a nové potraviny. Regenerace, 2021, č. 8, s. 38 – 39.

Kosmetické přípravky. Regenerace, 2021, č. 9, s. 46 – 47.

Právní příběh homeopatie. Regenerace, 2021, č. 10, s. 44 – 45. 2. vyd. Psychoenergetika, 2021, č. 2, s. 22 – 23.

Antroposofická medicína a právo. Regenerace, 2021, č. 11, s. 44 – 45.

Právní příběh tradiční čínské medicíny. Regenerace, 2021, č. 12, s. 36 – 37.

Filipínské duchovní léčitelství s poznámkami právníka. Psychoenergetika, 2022, č. 1, s. 12 – 20.

Komplementární spiritistická terapie. Regenerace, 2022, č. 9, s. 36 – 38.

Filipínské duchovní léčitelství. Regenerace, 2022, č. 10, s. 12 – 14.

Duchovní léčitel jako povolání. Regenerace, 2022, č. 11, s. 34 – 35.

     Edit: 26. 10. 2022