Dva paradoxy trestání

By | 3.7.2018

Saul Smilansky se proslavil především svou publikací Free Will and Illusion, je ale také autorem útlejší knihy 10 Moral Paradoxes, v níž shrnuje mnoho let úvah nad paradoxy v oblasti, kde by je dříve hledal jen málokdo: v oblasti morálky. Paradoxy, o nichž Smilansky píše, se od těch dobře známých z logiky či sémantiky liší tím, že se bezprostředně dotýkají našich životů v individuální i společenské dimenzi; někdy jsou opravdu děsivé a mají potenciál radikálně nabourat zažité vzorce našeho myšlení a jednání.

Dva zajímavé paradoxy se týkají teorie trestání. Vycházejí z několika jednoduchých předpokladů, první dva jsou spíše teoretické povahy, zatímco druhé dva jsou empirické. Smilansky předpokládá, že:

  1. Smyslem trestního systému je odstrašování potenciálních pachatelů trestných činů.
  1. Někteří lidé si zaslouží mírnější trest za stejný zločin, za který jiní zaslouží trest přísnější.

První předpoklad není samozřejmý, ale lze ho chápat jako vnější podmínku ospravedlňující trestní systémy, která, jak ostatně ukazuje druhý předpoklad, není v rozporu s tím, že uvnitř trestních systémů hraje zásluha (pachatel si svým činem vysloužil nějaký trest) svou důležitou roli. Druhý předpoklad také není sám o sobě zřejmý, ale není myslím si v rozporu s našimi intuicemi ohledně spravedlnosti a ani se samotnou praxí (mohli bychom např. říci, že někteří lidé si svým utrpením v dětství, které je negativně ovlivnilo a přivedlo na zločineckou dráhu, již část svého trestu odpykali).

Dva empirické předpoklady jsou následující:

  1. Trestní systém se svými jasně stanovenými tresty za kriminální činnost skutečně má potenciál odstrašovat možné zločince.
  1. Lidé, kteří pocházejí ze špatných socioekonomických podmínek, budou mít větší tendenci k páchání trestné činnosti, navíc na ně bude z různých důvodů odstrašující efekt trestního systému působit méně.

Tyto empirické předpoklady se mi zdají zhruba korektní (u některých trestů, např. trestu smrti, neexistuje shoda, zda skutečně má odstrašující účinek, ale řekněme, že o trestním systému jako celku to platí).

Platí-li všechny čtyři předpoklady, potom není obtížné formulovat první paradox trestání. Nejdříve ale musíme rozlišit ty, kteří pocházejí z velmi špatných podmínek (chudoba, špatná výchova, psychické týrání v dětství apod.) – Smilansky jim říká méně privilegovaní – od těch, jejichž podmínky byly dobré, rodiče ani okolí je netýrali, vyrůstali v dobrých ekonomických podmínkách, nestrádali apod.; Smilansky jim říká privilegovaní. První paradox trestání vzniká v okamžiku, kdy aplikujeme všechny čtyři předpoklady „zdravého rozumu“ na méně privilegované a lze ho formulovat takto: spravedlnost požaduje, abychom méně privilegovaným ukládali mírnější resty, než jaké by je mohli odradit od trestné činnosti. Z toho také plyne, že by spravedlivá společnost měla nastavit svůj trestní systém takovým způsobem, že spáchat nějaký zločin bude lákavější pro ty, pro které by systém měl být nastavený přísněji, aby je od jejich trestné činnosti skutečně odstrašoval. Tento morální paradox se rozehrává na pozadí napětí mezi zásluhou za určitý kriminální skutek a ospravedlněním trestního systému jako celku. Pokud méně privilegovaní zasluhují méně přísný trest za určitý skutek, potom by tomu měl být trestní systém přizpůsobený; z toho ale plyne, že ztratí své ospravedlnění, protože budeme určité skupině ukládat nižší tresty, které nemají potenciál je skutečně odstrašit od jejich kriminálního jednání. Z toho také plyne, že má-li mít trestní systém své morální ospravedlnění (= být spravedlivý), potom skutečně musíme trestat méně (zásluha) tam, kde bychom měli trestat více (odstrašení.

Druhý paradox je také velmi zajímavý. Představme si, že méně privilegované musíme za jejich zločiny trestat v míře P (Tuto míru můžeme stanovit v počtu let ve vězení; je zřejmé, že P se bude lišit v závislosti na druhu zločinu). Odtud plyne, že privilegované musíme trestat více (stanovili jsme, že méně privilegovaní si zaslouží mírnější tresty), např. v míře (P + x). Paradox vzniká v okamžiku, kdy si uvědomíme, že privilegovaní by mohli být trestáni v míře (P – y), tedy mírněji než méně privilegovaní, protože míra (P – y) má postačující odstrašující účinek. Odtud bezprostředně plyne, že privilegované budeme trestat nadměrně, totiž o (x + y) více, než by bylo dostatečné. To však je v rozporu s dalším důležitým předpokladem teorie trestání: trest působí trestaným újmu a z toho důvodu by měl být limitovaný na nejnižší míru potřebnou k dosažení toho účinku, který od trestního systému očekáváme (odstrašení).

Oba paradoxy (první: čím více je třeba méně privilegované odstrašit od páchání trestné činnosti, tím méně si svůj trest zaslouží; druhý: privilegované musíme trestat více, aby to vypadalo, že méně privilegované ve srovnání trestáme méně) podle Smilanskyho vážným způsobem podkopávají samotnou možnost existence spravedlivého trestního systému.

Smilansky se možná mýlí, možná některé předpoklady nejsou tak samozřejmé, jak si myslí, možná můžeme oba paradoxy chápat jako důvod, proč opustit jeho hybridní chápání teorie trestání (založené na zásluze i na odstrašení), nicméně oba paradoxy plynou z jeho předpokladů a minimálně nám nabízejí možnost zamyslet se nad některými bezproblémově přijímanými intuicemi, které ohledně spravedlností, trestáním a zásluhou máme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

fifteen − 8 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.