Akupunktura jako problém zdravotnického práva

By | 29.11.2017

     1. Úvodem

Akupunktura a požehování pomocí suchého pelyňku od roku 2010 mezinárodně spadá mezi nehmotné kulturní dědictví lidstva. Obojí tvoří tradiční čínskou medicínu, vedle dalších postupů. Zrovna akupunktura, 针灸, s podobnými technikami tvoří „vlajkovou loď“ tradiční čínské medicíny. Stáří nalezených kamenných akupunkturních jehel bývá odhadováno asi na 7 000 let.

Tradiční čínská medicína není věcně ani právně vázána pouze na pevninskou Čínu, resp. politicky pouze na Čínskou lidovou republiku a její zdravotně politické dějiny druhé půle 20. století. Uplatňuje se též v ostrovní Čínské republice na Tchaj-wanu, dále v Hong Kongu a Macau, které nyní mají zvláštní správní postavení uvnitř pevninské Číny, stejně jako v čínských menšinách po světě bez ohledu na politiku.

Nicméně, tradiční čínská medicína včetně akupunktury a celé skupiny podobných podněcujících technik bezpochyby tvoří věcný předmět „úzké spolupráce“ ve Světové zdravotnické organizaci (WHO) a „v ostatních mezinárodních organizacích i na mezinárodních zasedáních týkajících se zdravotnictví“, a to mezi Českem a pevninskou Čínou; viz čl. 6 Dohody mezi Ministerstvem zdravotnictví České republiky a Ministerstvem zdravotnictví Čínské lidové republiky o spolupráci v oblasti zdravotnictví a lékařských věd z roku 1995, (sděl. č. 269/1995 Sb.).

V létě letošního roku došlo k zákonodárnému zavedení tradiční čínské medicíny do české zdravotní soustavy. Stalo se tak novelou zákona o nelékařských zdravotnických povoláních (zák. č. 96/2004 Sb.) s účinností od září 2017. České zdravotnictví a medicína tak doznaly podstatného integrativního rysu; srov. již dříve zavedené integrativní školství nebo farmacii. Z evropsky srovnatelných zemí, které legálně upravují tradiční čínskou medicínu, si připomeňme například Portugalsko od roku 2013, resp. již od 2003. Nemluvě o Švýcarsku. U akupunktury, která je podstatnou součástí tradiční čínské medicíny, si můžeme poukázat například na Slovensko, jak si dále řekneme, anebo třeba, z posledních let, na Lotyšsko (akupuntūras ārsts jako zvláštní zdravotnické povolání).

Dále, kupříkladu Rakouská lékařská komora uznává diplomované studium akupunktury v rámci Akademie lékařů, které je určeno pro praktické lékaře a specialisty ve všech oborech. Obsah studia spočívá mj. v systematice bodů a meridiánů. Česká lékařská komora se ale naopak v roce 2013 usnesla tak, že do komorní soustavy akreditovaného lékařského vzdělávání nebude zařazovat obory, které nejsou založeny na evidence-based medicine, jako je údajně tradiční čínská medicína, tedy i akupunktura s teorií drah, nebo údajně psychosomatická medicína (ačkoli se jedná o lékařskou odbornost). Česká pacientská veřejnost tak měla a dílem má být stále vystavena zdravotním zákrokům neznalých lékařů. Těžko s něčím takovým souhlasit z hlediska veřejného zájmu na ochraně zdraví pacientské veřejnosti. Zajímavé je, že některé jiné lékařské oblasti jako třeba klimatoterapie a celé lázeňské lékařství nebo magnetoterapie Českou lékařskou komoru nezajímají nebo jí nevadí. V některých jiných zemích totiž balneologie apod. spadá pod mimolékařská zdravotnická povolání či přímo pod léčitelské obory.

Pokud bychom za bernou minci brali postoj České lékařské komory, znamenalo by to, že postup Rakouské lékařské komory je vadný, resp. odborně nesprávný či pavědecký. A přitom se říká, že lékařská věda je světová. Na doplnění, jinak se k věci staví též např. Slovenská lékařská komora, která mezi komorou akreditované specializace pro vzdělávací lékařské účely řadí mj. hypnózu a homeopatii. Vzdělávací péče je slovenskou veřejnoprávní komorou věnována též akupunktuře a tradiční čínské medicíně, což by u české komory nebylo možné. Ve srovnatelném a poměrně malém středoevropském prostoru tak existuje značný rozpor mezi jednáním zájmových lékařských komor. Tento jev může mít společensky záporný vliv z hlediska volného poskytování zdravotních služeb v Česku usazenou osobou, např. původem právě z Rakouska nebo Slovenska, anebo naopak. Co v těchto zemích běžně podléhá komornímu vzdělávání, v Česku naopak nesmí být předmětem lékařského komorního vzdělávání. Těžko tvrdit, že takový stav by snad byl v zájmu pacientské veřejnosti.

Akupunkturu jako vysokoškolský studijní obor lze v EU absolvovat např. ve Spojeném království nebo ve Švédsku či Španělsku. – Nemluvě o podobných oborech anebo o širším studijním oboru tradiční čínské medicíny, kterou lze vysokoškolsky vystudovat kupř. též na Maltě nebo v Irsku včetně doktorského studijního programu (Ph.D.), a to i se specializací mj. právě v akupunktuře. V porovnání se špičkou kulturně srovnatelného zahraničí, pokud jde o vysokoškolské studijní obory akupunktury, nám vynikne, že dosavadní české zdravotnické vzdělávání je v tomto ohledu nedostatečné; tudíž v poměru k pacientské veřejnosti možná až bezohledné. Právně „slabé“ soukromé kurzy celoživotního vzdělávání nelze obsahově ani významově jakkoli srovnávat s celým akreditovaným vysokoškolským studijním oborem.

Nedostatečné zdravotnické vzdělávání je pak objektivně způsobilé potenciálně poškozovat zdraví pacientské veřejnosti. Takováto společenská hrozba doznává ústavního rozměru; viz ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví. Je proto žádoucí a zásadně správné, že český stát letos konečně přistoupil ve veřejném zájmu na ochraně zdraví ke kategorické změně tohoto dlouhodobě neblahého stavu; byť tak učinil prostřednictvím nelékařských oborů. Podle předchozího českého veřejnoprávního stavu zdravotnického vzdělávání bychom jen těžko mohli hovořit o skutečném zdravotnickém odborníkovi v akupunktuře. Soudě alespoň podle krátkosti zájmového soukromého kurzu na vzdělávacím trhu, jímž nelze plně nahradit převážnou nevzdělanost mezi zdravotníky.

Podle úřední Evropské klasifikace dovedností nebo kompetencí, povolání a kvalifikací (ESCO), která slouží pro účely volného pohybu pracovníků v EU v Evropské síti služeb zaměstnanosti v duchu nařízení z roku 2016 (č. 2016/589), patří akupunkturista (specialista v oblasti akupunktury) pod terapeuta komplementární medicíny, včetně lékařů a jiných zdravotnických povolání. Uváděný terapeut, resp. akupunkturista, je úředně evropsky podřazen pod specialisty v oblasti tradiční a alternativní medicíny.

S účinností od září 2017 platí, že celá tradiční čínská medicína v Česku spadá pod legální výhradu nelékařských zdravotnických povolání a oborů zdravotních služeb na trhu. Platí tak zákaz poskytování služeb tradiční čínské medicíny, včetně akupunktury a jí podobných podněcujících technik, odborníky, kteří by byli nezdravotnickými praktiky, např. „pouhými“ živnostníky, kupř. přírodními léčiteli apod. Stejný zákaz ovšem platí i pro lékaře (viz dále), resp. pro kohokoli.

Nastolený český stav ale vyvolal zdravotněprávní problém, který se týká používání akupunktury v lékařské praxi; tzn. mimo klinické obory a odbornosti tradiční čínské medicíny, kam jinak akupunktura a celá skupina podobných či odvozených technik věcně i zdravotněprávně patří.

Zastavme se proto u těchto právních otázek podrobněji a pokusme se nastínit jejich budoucí právní řešení.

     2. Český návrat akupunktury a podobných technik do tradiční čínské medicíny a jejího teoretického základu

Akupuktura byla u nás dávno zavedena do klinické praxe. Stalo se tak před více než šedesáti lety. A to nemluvíme o ojedinělém případu ještě starším. Akupunkturní jehly, jakož i elektroakupunkturní přístroje patří mezi zdravotnické prostředky podle zdravotnického práva. V klinické praxi se setkáváme s akupunkturou v humánní i veterinární medicíně. Od 60. let u nás vycházejí vědecké monografie nebo příspěvky ve vědeckých a odborných časopisech na téma akupunktury nebo podobných technik. Právně je významné, že československý stát stavěl na tom, že jím poskytované akupunkturní zdravotní služby, a to prostřednictvím zdravotnických zařízení, byly v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, jinak by nesměly být poskytovány; viz a contr. § 11 odst. 1 dříve platného zák. č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu. Později, s účinností od roku 1992, to platilo pro jakákoli zdravotnická zařízení, tedy i nestátní.

O jakém zdravotněprávním problému proto můžeme hovořit?

Odpověď je jednoduchá. Vycházíme přitom z humánní medicíny. Akupunktura u nás není veřejnoprávním oborem zdravotní péče, resp. není ani veřejnoprávním oborem zdravotnického vzdělávání. V Česku neexistuje ani lékařská odbornost akupunkturisty. Narozdíl například od Slovenska. Proto u nás letos došlo k veřejnoprávnímu střetu lékařské akupunktury s nelékařskými obory tradiční čínské medicíny.

Podle staršího českého, resp. již československého zdravotnického práva se u akupunktury jednalo jen o jednu ze všeobecně použitelných, mezioborových, zdravotnických metod, přesněji o preventivní nebo léčebnou metodu či metodu analgezie; například při léčbě bolesti dolní části zad, popř. ve spojení s pulzní diagnostikou.

Problém ale spočívá v tom, že nově, po zavedení tradiční čínské medicíny do zdravotní soustavy, se nejedná o metodu „jakoukoli“, nýbrž o specifickou metodu tradiční čínské medicíny, která má v této medicíně svůj základ a souvislosti, jakož i teoretické opodstatnění; tzn., že se jedná o metodu oborovou. Připomeňme si k tomu § 22b písm. e) a j) nebo § 22c písm. e) a l) novelizované vyhl. č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů. Na mysli máme letošní novelu cit. vyhlášky, která vymezila činnosti terapeuta tradiční čínské medicíny a specialisty tradiční čínské medicíny jakožto zdravotnických pracovníků.

Do příkladmo vyčtené obsahové náplně jejich činností spadá mj.  možnost „aplikovat léčebně rehabilitační“ (a u specialisty též „léčebné“) „postupy tradiční čínské medicíny, vycházející z teorie o drahách a aktivních bodech na povrchu těla“. Jinými slovy, jedná se právě o akupunturu a podobné techniky. Dále viz pomocné činnosti týkající se akupunkturních pomůcek [§ 22b písm. j) nebo §22c písm. l) cit. vyhl.]. Nikdo jiný, žádné příslušník jiného zdravotnické povolání, lékařského či nelékařského, tuto možnost nemá. Podobně to platí o všech dalších zdravotněprávně vymezených činnostech ve zdravotnictví.

Na mysli přitom všem máme nejen akupunkturu, ale i podobné techniky tradiční čínské medicíny jako je aurikuloterapie nebo akupresura, požehování či masáže tuina, a to při stejném či podobném teoretickém základu. Těžko věcně, právně a vůbec rozumně obhájit, proč by zrovna akupunktura měla mít jiné zdravotněprávní postavení, nežli jemnější akupresura apod. A to za stavu, kdy se věcně jedná o jednu skupinu podněcujících technik stejné povahy a principiálně stejného teoretického základu v teorii o drahách. Připomeňme si např. též kombinaci akupunktury s baňkováním či masážemi tuina anebo léčebnou návaznost akupunktury na pulzní diagnostiku, jak ji kdysi návodně bralo Ministerstvo zdravotnictví; viz níže. Čínská pulzní diagnostika přitom rozpoznává 28 základních a 10 neobvyklých druhů pulzů. Některé postupy sice mají tradiční teoretický i praktický základ, avšak využívají současné technické možnosti, resp. se jedná o současné modifikace tradičních metod; např. neinvazivní elektropunktura (elektroakupunktura) či laserová akupunktura působící na akupunkturní body pomocí elektrického proudu nebo paprsku laserového záření. Teoretický základ a tradiční zkušenost však zůstávají zachovány. Všechny tyto praktiky totiž aplikačně vycházejí z teorie o drahách, o níž výslovně hovoří cit. vyhl. č. 55/2011 Sb.

Pro klinické používání akupunktury včetně technik podobných, nově (od září 2017) platí legální výhrada určitých nelékařských zdravotnických povolání a nelékařských oborů zdravotní péče, resp. dvě veřejnoprávní oborové výhrady tradiční čínské medicíny.

Při zdravotní péči, navíc například u jednoho a téhož poskytovatele zdravotních služeb, dost dobře nelze používat „dvojí“ akupunkturu. Jednu „pravou“, tj. tradiční čínskou vitalistickou, a druhou, západně pozitivisticky zkreslenou, resp. „nepravou“ či „vykleštěnou“ z podstaty. Pacientská veřejnost by tak mohla být uvedena v omyl, o jaký zdravotní výkon se má vlastně jednat a jaká je jeho kontextuální povaha a teoretický základ, včetně systematického pojetí. Dotčeno by tak mohlo být i oprávněné očekávání odborné správnosti plnění závazku péče o zdraví. Správnost (řádnost) zdravotního zákroku by bylo obtížné posoudit, pakliže by se snad měla akupunktura podávat v českém zdravotnictví dvěma způsoby, jednou tradičně čínsky, podruhé jaksi jinak při neuznávání prvního způsobu. Ve svém důsledku by mohlo být nepříznivě dotčeno samo ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví, pakliže by český stát snad neměl jasno při zajišťování tohoto práva v akupunkturní péči, resp. by se stát právně a zákonodárně choval nesrozumitelně či neurčitě, tudíž potenciálně nebezpečně v poměru k veřejnosti.

Ostatně, minulé důvody pro „dvojí“ či dokonce „trojí“ akupunkturu nebývaly lékařské ani pacientské, nýbrž ideologické, resp. světonázorové. Srov. např. přijetí a zavedení akupunktury v ateistickém a materialistickém Sovětském svazu, ovládaném „vědeckým světovým názorem“, a potažmo v Československu v době komunistického režimu.

     3. Ideologická odmítání akupunkturní zdravotní péče

Poukažme si, oproti výše uvedenému zjednodušeně materialistickému přístupu, na odmítání akupunktury, resp. celé tradiční čínské medicíny některými křesťanskými církvemi v současnosti, a to i u nás. Viz např. varování před akupunkturou na portálu Víra, provozovaném Arcibiskupstvím pražským, ze dne 27. června 2008: Je pro křesťana přijatelná akupunktura? nebo ze dne 9. prosince 2013: Čínská medicína a akupunktura z křesťanského pohledu. Akupunkturu jako „zápas o duši“ vnímá lékař a někdejší funkcionář Sdružení křesťanských zdravotníků v ČR (dnes Sdružení křesťanských zdravotníků, z. s.), Rucki; viz Rucki, Š.: Alternativní medicína – pomoc, nebo nebezpečí? 2. vyd. Albrechtice, Křesťan. život 2008, s. 59 a násl.

S podobnými nábožensky kritickými názory se setkáváme také u jógy, včetně zdravotní jógy a jógy v těhotenství. „Bohužel mám hodně případů, kdy se lidé cvičením jógy otevřeli temným silám, i když si sami dlouho mysleli, že šlo jen o tělesná cvičení. Jóga je pro křesťany skrytou pastí hinduistického náboženství. Kdo intenzivně provádí jógu, přichází vždy nakonec, i když nepozorovaně, pod vliv temných sil, které ho poutají.“ „Také cvičení jógy přizpůsobené pro ženu v těhotenství (gravidjóga) je pro křesťany nepřijatelné. I ono má kořeny ve zlu, …“. „Obecně jsou bohužel velice doporučovány tyto cviky i od lékařů.“; cit. dle římskokatolického řeholníka a publicisty Kodeta; viz Odpověď na otázku z 23. května 2013. Dále viz Jóga versus křesťanství od Jírových z hlediska Apoštolské církve.

Z nepříliš dávné minulosti si můžeme připomenout záporné prohlášení odboru medicíny Akademie věd Německé demokratické republiky k otázce akupunktury z roku 1980: „V současné době není důvod, abychom doporučovali uvolnění prostředků pro význam akupunktury. Rovněž výuka akupunktury při vzdělávání lékařů je absolutně zbytečná.“ Cit. dle Prokop, O. et al.: Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství. Praha,  Avicenum 1984, s. 311 – 312. (Překlad Eckertové.) Nadneseně a odlehčeně se nám nabízí známá filmová „hláška“ z populárního českého filmu Pelíšky z roku 1999: „Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.“.

Bez zajímavosti nemusí být poněkud kuriózní ideový stav, kdy římskokatolická či podobná náboženská kritika akupunktury se u nás dovolává tzv. vědeckých skeptiků světonázorově založených ateisticky, materialisticky a převážně i protinábožensky, resp. scientisticky. Vzpomeňme např. Heřtovy aktivistické příspěvky na anonymně provozovaném náboženském portálu Katolík asi z roku 2005. Ostatně, náznak podobné shody nalezneme také u římskokatolického vymítače ďábla, francouzského kněze, Fropa; viz Fropo, J.-R.: 90 otázek pro exorcistu. Praha: Karmelit. nakl. 2017, s. 119 a násl. (Francouzský originál je z roku 2012.) Cit. vymítač ďábla píšící kriticky nejen o ušní akupunktuře (aurikuloterapii), ale též například o józe aj., vychází z intelektuálně nepřekročitelného systémového pojetí katolické teologie a doktríny své církve. Zmínit můžeme také: „Kresťanský postoj: Duchovné pozadie akupunktúry vede ke strate viery a kresťan sa jej praktikovaním dopúšťa duchovného cudzoložstva.“, a to ve spojení s tímto tvrzením: „Vedecký postoj: Povaha akupunktúry je iracionálna a imaginárna. Filozofický základ akupunktúry je vedeckými kruhmi odmietaný.“. Cit. dle Eliášová, T.: Zdravie za akúkoľvek cenu. Prešov, M. Vaško 1997,  s. 76.

Oba jevy, ač jinak protichůdné, se ve svých kritických přístupech vyznačují shodným rysem spočívajícím ve „zbožštění systému“ a s ním spojené doktríny obsahující neměnitelné zásady (dogmata) neboli shodují se v příslovečném „zlatém teleti“. V takovém „systémovém“ případě je podružné, zda se jedná o „systém“ konvenční přírodovědy včetně některé lékařské doktríny anebo o „systém“ katolické teologie či náboženství včetně církevní doktríny. Ideový základ vždy spočívá v obraně systému před eventuální paradigmatickou změnou. V obou případech se zároveň jedná o výkon moci svého druhu.

Různí lidé mívají své vlastní výklady řádu světa podle své subjektivity, v nichž se mohou vzájemně utvrzovat a podporovat, přičemž mohou pociťovat strach z „jiných“ informací, které ze subjektivních důvodů někdy až radikálně odmítají. Připomenout si můžeme též problém ideové konkurence. Mezi „jiné“ informace některých západních lidí patří i tisícileté poznatky tradiční čínské medicíny, což je v našem prostředí umocněno převážnou neznalostí jejího teoretického i klinického současného fungování v důsledku dlouhodobě jednostranného zdravotnického vzdělávání. V tomto pohledu se proto nelze divit možnému strachu z „neznáma“ či zjitřeným emocím, což může být svým způsobem „systémově“ pochopitelné. Nikoli ale objektivně ospravedlnitelné.

Další případy ideologického odmítání akupunkturní zdravotní péče anebo jejího omezování si řekneme ještě dále.

Akupunktura se u nás nyní vrátila tam, kam patřila; totiž do lůna tradiční čínské medicíny a mezi jí podobné techniky, a to bez ohledu na západní zjednodušená materialisticky světonázorová zkreslení akupunktury na pouhé fyziatrické postupy jehlové reflexní terapie při neuznávání teorie drah,  jak se někdy podávalo i u nás. Umělé vytržení akupunktury z jejího léčebného kontextu, podobných technik, teorie a obrazu nemoci a zdraví bylo ukončeno nepřímou cestou, tj. v důsledku změny zákona o nelékařských zdravotnických povoláních a změny vyhlášky o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v roce 2017.

     4. Lékař akupunkturista?

Lékař, aby mohl napříště v klinické praxi používat akupunkturu, musel by získat patřičné zdravotnické vzdělání v oboru tradiční čínské medicíny a nabýt veřejnoprávní status příslušného nelékařského zdravotnického povolání. Jeden člověk by tak byl například praktickým lékařem ve všeobecném lékařství a vedle toho terapeutem nebo specialistou tradiční čínské medicíny (anebo třeba klinickým logopedem či klinickým psychologem).

Lékař nesmí jen tak, bez dalšího, používat léčebné či jiné zdravotnické metody, které věcně spadají do právně vymezeného rozsahu činnosti jiných státem veřejnoprávně regulovaných povolání, resp. oborů zdravotní péče pro účely oborů zdravotních služeb. Jedná se totiž o veřejnoprávní předpoklad zdravotnické odbornosti, kterou buď někdo podle zákona nabyl, anebo ji nemá. Veřejnoprávní zdravotnická odbornost (odborná způsobilost) je vždy legálně vázána na zdravotnické vzdělání, jehož rozsah je v našem případě předepsán zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních, tj. mimolékařsky. Pokud  by tomu snad mělo být v budoucnu jinak, musel by být změněn zákon. I tak by ale vznikaly důvodné pochybnosti, zda a jak by bylo státem veřejnoprávně zabezpečeno odborné plnění sociálního práva na ochranu zdraví, jestliže by lékař v budoucnu sice směl praktikovat tradiční čínskou medicínu nebo její akupunkturní část, avšak zároveň by v ní byl laikem. Muselo by se proto podstatnou měrou změnit i lékařské vzdělávání.

Zapomínat nelze na to, že lékař, stejně jako zubní lékař, je pouze jedním z mnoha zdravotnických povolání, která si jsou právně rovna. Zdravotnická povolání se liší pouze obsahovou náplní a legálně požadovanými předpoklady. Právní řád již dlouho nerozlišuje „vyšší“ a „nižší“ zdravotnická povolání. Podobně to platí o lékařských a jiných zdravotnických odbornostech, resp. oborech zdravotní péče pro účely oborů zdravotních služeb podle zákona. Lékař, kupříkladu urolog, není žádným „hlavním zdravotníkem“ nad ostatními, který by snad směl oborově a odbornostně činit cokoli, kupř. praktikovat klinickou logopedii či tradiční čínskou medicínu anebo se v klinické praxi věnovat systematické psychoterapii. Některá nelékařská zdravotnická povolání nejsou zdravotněprávně vázána ani na dohled lékaře, ani na legálně povinnou spolupráci s lékařem (nebo jiným zdravotnickým povoláním), neboť jsou vykonávána profesně samostatně, včetně diagnostiky; viz např. ergoterapeuti nebo specialisté tradiční čínské medicíny či kliničtí psychologové, hlavním samostatným dílem též porodní asistentky.

Lékaři ovšem zůstává právní možnost odborného dohledu nad léčebnou péčí terapeuta tradiční čínské medicíny, tj. i nad terapeutovou odbornou aplikací akupunktury apod. Naopak specialista tradiční čínské medicíny takový odborný dohled nepotřebuje, resp. sám jej může vykonávat v poměru k „pouhému“ terapeutovi tradiční čínské medicíny (vedle či namísto lékaře). Lékař, např. praktický lékař nebo pediatr, je při odborném dohledu nad léčebnou péčí výslovně vázán svou specializovanou způsobilostí na základě atestační zkoušky podle § 5 a příl. č. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů. Zůstává  však odbornou otázkou, zda a nakolik může lékař, který se ve studijním oboru všeobecné lékařství tradiční čínskou medicínu povinně (a vesměs ani dobrovolně přehledově) neučil, tzn. laik v oboru, vykonávat odborný dohled nad činností v této oblasti naopak kvalifikovaného terapeuta, který musí mít patřičné zdravotnické vzdělání právě v tradiční čínské medicíně. Může takový lékař skutečně kvalifikovaně poskytnout radu nebo pomoc?

     5. Právní otázka metodického návodu z roku 1980

Nic na tom všem nezmění ani metodické opatření č. 2/1981 Věst. min. zdrav. Čes. socialist. rep., nazvané „postup při provádění akupunktury“, přijaté již 18. prosince 1980. (Předtím viz metodické opatření č. 41/1976 Věst. min. zdrav. Čes. socialist. rep., přijaté zase až následujícího roku, dne 20. ledna 1977.) Obě metodická opatření Ministerstva zdravotnictví sehrála svou dobově systémovou roli v administrativně-direktivně řízeném státně socialistickém zdravotnictví.

V současnosti, stejně jako v době před letošní změnou zákona o nelékařských zdravotnických povoláních a změnou zákonné úpravy lékařské odborné způsobilosti, však pouhé „metodické opatření“ z roku 1980 postrádá právní závaznost. Soukromé podnikatele ve zdravotních službách na trhu žádné dávné ministerské metodické opatření nemusí zajímat. Cit. metodické opatření, resp. návod, nelze, jak si dále řekneme, nyní podřadit ani pod pojem „náležité odborné úrovně“ zdravotní služby podle § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů; srov. legální pojmové znaky péče řádného odborníka podle tohoto ustanovení soukromého práva. Akupunktura sice zjevně patří mezi „uznávané medicínské“ (široce zdravotnicky chápané) „postupy“ ve smyslu soukromého práva, avšak tento skutkový stav nic nevypovídá o eventuálních předpokladech jejího používání podle veřejného práva. Cit. metodický návod obsahující „postup při provádění akupunktury“, např. kontraindikace, dříve představoval „obecně uznávaný medicínský postup“ podle zákona o zdravotních službách. Přinejmenším od září 2017 ale musíme tuto skutkovou otázku právně kvalifikovat v režimu zákona o nelékařských zdravotnických povoláních a též věcným hlediskem tradiční čínské medicíny, pakliže by uváděný postup s ní byl v souladu, anebo by byl překonán zákonodárným vývojem v roce 2017.

Důvod našeho právního závěru spočívá v tom, že metodické opatření nebylo právně převzato do pozdější (a dnešní) soustavy zdravotnického práva formou a silou právního předpisu, který by upravoval akupunkturu jako specializační lékařský obor, popř. alespoň jako obor certifikovaných kurzů lékařů, a tudíž i obor zdravotní péče pro oborové účely zdravotních služeb na trhu.

Proč se tak nestalo, a to ani po zákonné úpravě specializované lékařské způsobilosti z roku 2004, je věcí Ministerstva zdravotnictví. Možná se jednalo o ministerský záměr, aby se akupunktura u nás nestala specializačním oborem specializačního vzdělávání lékařů, resp. ani oborem certifikovaných kurzů lékařů (což by ale  nebylo rozsahově dostatečné). Snad mělo jít, podobně jako u homeopatie nebo fytoterapie, o zdravotnickou metodu mezioborově, resp. klinicky univerzálně použitelnou ve všeobecném lékařství (a možná i lékařství zubním). Tomu ale brání věcná povaha, neboť u akupunktury, resp. celé tradiční čínské medicíny, (a podobně u homeopatie, antroposofického lékařství a možná i u fytoterapie) se naopak jedná o svébytné ucelené preventivní, diagnostické a léčebné soustavy mající své vlastní filozofické a vědecko-teoretické základy neboli o zvláštní věcné obory sui generis po stránce vzdělávací i služební, resp. o nedílnou součást určitého věcného oboru (u akupunktury jako součásti tradiční čínské medicíny). Vědecké základy těchto oblastí nemusí odpovídat kvantitativním konvencím současné přírodní vědy či některým doktrínám. Podobně tomu bývá například u psychoterapeutických či vodoléčebných zdravotních výkonů nebo v části psychosomatiky.

Na daném právním stavu nic nezmění, že veřejnoprávní Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, zřizovaný Ministerstvem zdravotnictví a mající katedru akupunktury a tradiční medicíny, v současnosti nabízí soukromý „základní kurz akupunktury“. Jedná se jen o dobrovolnou formu celoživotního vzdělávání, které se lékař v této podobě mohl anebo nemusel o svém zájmu účastnit. Ústav uvádí, že „vydaný certifikát je uznáván v souladu s Direktivou EK 2005/36/EC“, tj. směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. č. L 255, 30. 9. 2005). Bez odkazu na český zákon (který v tomto směru ovšem nic nepřiznává ani neuznává) je ale taková laická právní informace potenciálně matoucí veřejnost. Odbornou kvalifikaci v lékařství nelze v Česku veřejnoprávně nabýt na základě pouhého, veřejnoprávně „slabého“, celoživotního vzdělávání lékařů, o které by se tu jednalo.

Z pouhého metodického návodu z roku 1980, popř. z roku 1977, ještě nikdo žádné veřejné subjektivní statusové právo nenabyl (nejedná se o zákon). A proto také nikdo nemohl o nic právně přijít. (Dějinná otázka vzdělávací vazby na úhradu akupunkturních zdravotních výkonů z veřejného zdravotního pojištění před dubnem 1997 je věcí jinou a hlavně minulou bez vlivu na současné právo.)

     6. Akupunkturní zdravotní výkony v letech 1993 až 1997

Do dubna 1997 bývala akupunktura hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Před zavedením zákonného všeobecného zdravotního pojištění v roce 1991 bývala akupunktura v Československu a Česku hrazena v rámci státem poskytované socialistické „péče o zdraví lidu“. Pakliže by akupunktura snad měla být formou lékařova podmanivého vemlouvání účinnosti (lékařovy sugesce) či soběvemlouvání účinnosti (pacientovy autosugesce), těžko mohla být kdy hrazena z veřejného zdravotního pojištění či ze státního zdravotnictví. Srov. též jiné státy.

V současné době není mezi poskytovateli zdravotních služeb, soudě podle běžné praxe, zájem o obnovení hrazení akupunktury z veřejného zdravotního pojištění; a to s ohledem na potenciálně nízkou bodovou hodnotu, a tím i údajně nízkou výnosnost či úživnost. Sami pojištěnci si za dvacet let, žel, museli zvyknout, že jejich veřejné pojištění má své hranice, které nepřekračuje ani, u nás zakrnělé, soukromé pojištění. Ústavní rozměr bez udání důvodu, ze dne na den, omezeného sociálního práva zřejmě nikoho politicky ani právně nezajímal.

Roku 1993 byla novelizována příloha vyhlášky č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, tak, že byla stanovena omezení pro vykazování akupunkturních zdravotních výkonů. Dále dříve platívala ministerská metodika vykazování zdravotní péče podle Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a výklad některých pojmů, jak ji stanovilo Ministerstvo zdravotnictví v roce 1994; viz bod 2.15. Následujícího roku bylo při změně metodiky upřesněno, že metodika má právní význam pouhého ministerského „doporučení“, jak upravit soukromé smluvní závazky mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami. Obsahově se „výkazní metodika“ dovolávala u akupunktury, krom jiného, výše uváděného ministerského metodického opatření z roku 1980.

Zdravotní výkon „komplexního akupunkturního vyšetření“ (dřívější kód 2281) v průměrné době trvání 45 minut obsahoval „podrobnou anamnézu, výběr bodů, případně pulzní diagnostiku, dále aplikaci jehel, sledování pacienta.“. Z toho vyplývalo, že se v letech 1993 (a zřejmě již od 1992) až 1997 u nás obsahově jednalo o širší činnost, nežli by byla pouhá aplikace akupunkturních jehel. Srov. též možnou pulzní diagnostiku, která je propracována právě v čínské, resp. orientální medicíně.

Ještě do dubna 1997 snad mohla mít citovaná metodika z roku 1980 návodný význam pro vznik a plnění smluvních závazků týkajících se úhrad akupunkturních zdravotních výkonů ze všeobecného zdravotního pojištění. Zákazem těchto úhrad, k němuž došlo přijetím dnešního zákona o veřejném zdravotním pojištění v roce 1997 bez vládního udání důvodu, ovšem tento návodný význam zanikl; (předseda vlády Klaus, ministr zdravotnictví Stráský). Říká se, že se jednalo o důvod hospodářský. Na druhou stranu, státy, ve kterých je akupunktura stále hrazena z veřejných zdravotních pojištění, také argumentují důvody hospodářskými; totiž berou ohled na nákladovou efektivitu zdravotních služeb. Tak či jinak, zákonodárný postup v roce 1997 byl naprosto asociální ve vztahu k pojištěncům, resp. pracientům. Akupunkturní léčba započatá před dubnem 1997 a probíhající podle individuálního léčebného plánu i po dubnu již musela být placena pojištěncem. Pamětníci praví o akupunktuře z první poloviny 90. let, že „po relativně štedrém ohodnocení z r. 1992 se stala druhým nejčastěji vykazovaným výkonem (hned po »kontrolním vyšetření praktickým lékařem«)“; viz Akupunktura v legislativním kontextu, s. 36.

     7. Jinak po česku, jinak po slovensku (anebo po čínsku)

Nová legální úprava, o které hovoříme, mimo jiné zabraňuje, aby akupunkturu a podobné techniky nadále používali lékaři, kteří by byli třeba naprostými laiky v používání těchto cizokrajných metod, neřkuli laiky v celku tradiční čínské medicíny, z nějž by akupunkturu apod. uměle vytrhli a zbavili ji souvislostí a zejména podstaty a teoretického základu. Co se kdo nenaučil ve škole, nelze zkoušet na nemocných lidech. Tento zásadní nedostatek nezhojí ani možná dobrovolná lékařská účast na nějaké soukromé školicí akci anebo četba odborné knihy doma po večerech.

Z předchozího právního stavu, přinejmenším od dubna 1997, totiž vyplývalo, že akupunkturu mohl metodicky používat příslušník kteréhokoli zdravotnického povolání, pokud to bylo věcně případné; tj. například praktický nebo rehabilitační lékař či psychiatr i bez jakéhokoli „právně silného“ zdravotnického vzdělání v akupunktuře. „Právně slabé“ domácí samostudium apod. necháváme stranou.

Důvod spočíval v tom, že akupunktura u nás nebyla veřejnoprávním oborem zdravotnického vzdělávání (odborné způsobilosti), a tudíž ani oborem zdravotní péče pro oborové účely zdravotních služeb. Jednalo se pouze o jeden z mnoha způsobů působení na zdraví tam, kde to věcně přicházelo v úvahu. Nyní se ale akupunktura věcně i právně stala součástí oboru; viz veřejnoprávní obory terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny.

Zdravotněprávně nelze obhájit stav, kdy by kupříkladu praktický lékař používal nějakou metodu z nelékařského zdravotnického oboru, ve kterém je laikem; tj. např. z tradiční čínské medicíny. Zmíněný lékař také nesmí v praxi používat metody například biomedicínského inženýrství či klinické logopedie, ledaže by vedle toho byl též biomedicínským inženýrem či klinickým logopedem jako druhým povoláním a jednalo by se o výkon tohoto druhého povolání. Stále přitom mějme na paměti, že se věcně nejedná jen o akupunkturu, nýbrž o celou zdravotní soustavu tvořenou i dalšími podobnými metodami; viz výše. Jedním z rysů českého zdravotnického práva je značná veřejnoprávní oborová a odbornostní rozrůzněnost a zároveň vyhraněnost. Zdali to je dobře, nebo špatně, nyní necháváme stranou.

Paradoxní přitom je, že v Československu v 70. letech proběhly dvě atestační zkoušky z akupunktury. Dnes by to nebylo možné, protože by tomu bránil zák. č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů; viz taxativní legální výčet specializačních oborů specializačního lékařského vzdělávání, mezi nimiž akupunktura není, (příl. 1 cit. zák.).

Jestliže se platné zdravotnické právo dovolává provádění akupunktury „kvalifikovaným lékařem“, nutno říci, že žádná kvalifikace k tomu není právně stanovena (kromě lékařské způsobilosti samé) a beze změny výše citovaného zákona č. 95/2004 Sb. ani stanovená být nesmí; srov. bod 2.2 část B příl. 3 vyhlášky o lidské krvi (č. 142/2008 Sb.). Od září 2017 však musí být tato vyhláška v našem případě vykládána a používána v souladu se silnější právní normou, která vyplývá ze zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, resp. s ohledem na legální výhradu tradiční čínské medicíny.

Otázkou může být, zda je nový právní stav vhodný s ohledem na „staré“ lékařské akupunkturisty, kteří se kdysi zachovali v duchu ministerských návodů, jež jsou ale léta právně bezvýznamné pro výkon profese nebo hrazení výkonů. Opět se jedná o záležitost Ministerstva zdravotnictví. Za dvacet let, od dubna 1997, totiž uplynula dlouhá doba, v níž ministerstvo mělo a mohlo vyřešit akupunkturu ve zdravotnickém právu. Neučinilo ale tak. Otázkou může být, zda a nakolik byla dostatečně odborně iniciativní sama Česká lékařská akupunkturistická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s.

Vyloučit nelze ani možný ideový vliv stále platného metodického opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým se stanoví standardy diagnostických a léčebných postupů, (č. 10/1997 Věst. Min. zdrav.), ve znění z roku 2005. U „alternativních metod léčby“ průduškového astmatu ministerstvo praví, že „Akupunktura a homeopatie jsou metody, pro jejichž účinnost není dostatek objektivních důkazů. Jsou-li přesto na žádost nemocného aplikovány, nesmí v žádném případě dojít k oddálení adekvátní farmakoterapie.“; standard  207-62/1997. Zůstává otevřeno, zda za dvacet let nebyl takovýto standard věcně překonán pokroky lékařské vědy; srov. např. o šest let mladší, poněkud odlišné, závěry Světové zdravotnické organizace z roku 2003: Acupuncture: Review and Analysis of Reports on Controlled Clinical Trial; dostupno též zde. Existuje tak jistý rozpor mezi českým ministerstvem z roku 1997 a Světovou zdravotnickou organizací z roku 2003, který Ministerstvo zdravotnictví dodnes nijak nevysvětlilo.

Krom toho, žádný český předpis z oboru zdravotnického práva nehovoří o „objektivních důkazech“ účinnosti určité zdravotnické metody či postupu. Otázka „objektivních důkazů“ je filozofickou nebo světonázorovou, která nepatří do zdravotnického práva, natož do řešení právních sporů, a dokonce nepatří ani do lékařské doktríny evidence-based medicine, pakliže si hledí „jen“ současných nejlepších podkladů (current best evidence), k nímž se má v klinické praxi přihlížet, což je něco úplně jiného.

Vzpomeňme si také na odmítnutí zdravotnické metody elektroakupunktury podle Volla (EAV) předsednictvem České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v roce 2001 pro údajnou „nevědeckost“, které v dalším roce vedlo ke zrušení Sekce elektroakupunktury České lékařské akupunkturistické společnosti Purkyněho společnosti pro tvrzený rozpor se změněnými stanovami. Stalo se tak ale až po urgenci předsednictvem poté, co někteří lékařští funkcionáři s tím nesouhlasili; viz Zápis ze schůze. Na okraj, Voll byl německým lékařem, vyznamenaným Spolkovým záslužným křížem. V té době musela být zrušena i Sekce aurikuloterapie České lékařské akupunkturistické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Opět pro údajný rozpor se změněnými stanovami, resp. pro tvrzenou „nevědeckost“.

Na Slovensku podle zdravotnického práva již několik let platí, že akupunktura je specializačním lékařským oborem a lze ji používat jen ve specializované ambulanci. „Akupunkturista“ tam je lékařským profesním titulem a existuje i hlavní odborník na akupunkturu. Pro vzdělávací účely tam byla zřízena katedra akupunktury Ústavu tradiční čínské medicíny Lékařské fakulty Slovenské zdravotnické univerzity v Bratislavě, státní vysoké školy. Na Slovensku tak byl zachován a slovenskému zdravotnickému právu přizpůsoben zdravotněprávní trend, jehož počátky pramení již v Československu. V Česku se tak ale nestalo. Naopak srov. např. českou kritickou publikaci Akupunktura, Mýty a realita, od Heřta, Hnízdila a Klenera (Praha, Galén 2002); např. „vizi větví akupunktury“ na s. 180 – 181. Kniha byla napsána ve světonázorovém duchu hnutí Nového skepticismu. (Lékař Hnízdil později od hnutí odpadl.) Dále viz např. Zprav. Sisyfos, 2003, č. 4, s. 4.

Ke světonázorovému odmítnutí akupunktury v duchu hnutí Nového skepticismu (při uznání její dílčí „pomocné“ přijatelnosti) došlo u aktivisty Heřta; viz Heřt, J.: Výkladový slovník esoteriky a pavěd. Praha: E. Nosková 2008, s. 9 – 10. Roku 2013 byl Heřt obřadně pasován „rytířem českého lékařského stavu“, pročež nelze jeho světonázorové aktivity opomenout. Výmluvný byl již sám fakt, že cit. autor zařadil akupunkturu mezi „esoteriku a pavědy“. Podle Heřta má jít o „typickou, specificky neúčinnou metodu alternativní medicíny“, jejíž „Diagnostické metody jsou neúčinné a neúplné“. Léčebný účinek má být důsledkem „mohutného placebového potenciálu“, tzn. potenciálu spočívajícího v lékařově podmanivém vemlouvání účinnosti nebo v pacientově seběvemlouvání účinnosti, a zčásti i důsledkem reflexních působení vpichu do kůže (aniž ale Heřt hovořil o důsledcích jemnějších metod ze stejné léčebné skupiny, kdy nejde o vpichy). „Akupunkturu lze akceptovat jen jako pomocnou fyzikální a psychoterapeutickou metodu“, s. 10. Dodejme, že například slovenský vývoj šel zjevně jiným směrem, jestliže právně stanovil lékařskou odbornost akupunkturisty, která není s psychoterapií nijak odbornostně spojována. Nelze vyloučit, že slovenský stát se neřídil heslářem Heřtovým.

Narážíme proto i na světonázorové spory týkající se celostní medicíny a vitalistické filozofie zdraví. Letitý nedostatek právně politické koncepce tradiční a přírodní medicíny ovšem spadá na vrub Ministerstva zdravotnictví. Nepřijatý vládní návrh zákona o zdravotní péči z roku 2005 se snažil tuto koncepci alespoň trochu nastínit a přispět tak k právnímu bezpečí na hospodářském trhu služeb a na trhu práce. Podle nepřijatého vládního návrhu (ovšem nepřijatého ze všeobecných politických důvodů) mohli lékaři při zdravotní péči používat i nekonvenční metody, zejména akupunkturu a homeopatii. Pokud by tento právní stav platil, k čemuž nedošlo, nemuseli bychom se dnes tolik zabývat zdravotněprávní otázkou akupunktury, resp. neoprávněného poskytování zdravotních služeb v oboru tradiční čínské medicíny (terapeuta nebo specialisty), pod který nespadá žádná lékařská odbornost; resp. žádný lékařský obor ani lékařské vzdělání. (A nemá spadat ani v budoucnu.)

Letité, někdy až ideově vášnivé a emočně přepjaté, spory se také týkají pojetí medicíny, jejího obrazu, doktrín a proudů či směrů, resp. filozofie nebo teologie zdraví a nemoci. Odkazujeme na náš loňský příspěvek Evidence-based medicine?, pro lékaře též zde.

V klinické praxi se jeví jako zřejmé, že dvojitě zaslepené randomizované multicentrické studie, resp. jejich přehledy, jakožto „zlatý hřeb“ formalizovaného a hierarchizovaného lékařsky aplikovaného přirodovědeckého prokazování účinnosti pro epidemiologické a biostatistické účely v některých oblastech jednak neexistují či nejsou dostatečné anebo bezvadné, a to z různých důvodů, jednak je v některých oborech či léčebných postupech vůbec nelze metodicky používat; např. v psychoterapii nebo psychosomatice či v klimatoterapii, magnetoterapii anebo při vodoléčbě, u léčby zvířaty apod. O to více se zde proto důkazně opíráme o vědecké teorie, včetně různých, i protichůdných, teorií osobnosti, popř. jen o vědecké hypotézy „mechanismu účinků“. Objektivní nemožnost určitého způsobu prokazování účinnosti ještě sama o sobě nemusí znamenat neúčinnost postupu či látky. Tato objektivní nemožnost přitom spočívá v povaze zkoumaného jevu samého, který souvisí s pacientovou jedinečností, jakož i s dalšími kvalitativními znaky, které nelze konvenčně přírodovědecky zkoumat anebo jen částečně či obtížně. Mezi kvalitativní znaky patří i konvenčně fyzikálně nekvantifikovatelný tok síly v jemnohmotném významu (čchi, qì), , který je ovšem vědecky podložen teorií o drahách spojenou s empirií v podobě pozorování a dobrou zkušeností tisícileté tradice. Tak je tomu právě u akupunktury a dalších podněcujících, i jemnějších, technik ve stejné léčebné skupině. Tyto závěry platí nejen pro celou tradiční čínskou medicínu a jiná orientální lékařství, ale i pro mnohá další tradiční nebo přírodní lékařství vitalistického rázu mimo, poněkud zploštěle chápaný, pozitivismus v medicíně. Jádro ideového sporu o teorii drah, která je teoreticko-vědeckým základem akupunktury a celé tradiční čínské medicíny, spočívá v tom, jak teoreticky a empiricky pojímáme vlastnosti hmoty v její jemnohmotné podobě. Podobně tomu je i v řadě jiných tradičních lékařství.

Tak či onak, bylo věcí Ministerstva zdravotnictví, aby všechny zdravotněprávní otázky včas vyřešilo. V minulé době před přijetím letošních legálních změn týkajících se nelékařských zdravotnických povolání a zdravotnického vzdělávání lékařů nic právně nebránilo, aby ministerstvo změnou své vyhlášky č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů, ve znění pozdějších předpisů, bylo stanovilo, že akupunktura by byla veřejnoprávním lékařským oborem specializačního vzdělávání, popř. alespoň (ovšem nedostačujícím) oborem certifikovaných kurzů lékařů, čímž by se byla stala i oborem zdravotní péče pro účely zákona o zdravotních službách [§ 4 odst. 4 písm. a) zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách]. Srov. např. právní postup slovenský. Specializační obory lékařského specializačního vzdělávání přitom nemusí být úředně zatříděny pouze podle druhu choroby, resp. postiženého ústrojí, nýbrž i podle používaných postupů. Srov. německou odbornost Arzt für Naturheilverfahren anebo slovenskou odbornost akupunktúristy; u nás viz např. radiologa.

Nyní, od účinnosti námi sledované novely zákona o nelékařských zdravotnických povoláních z roku 2017, již tomu brání veřejnoprávní kolize s nelékařským zdravotnickým povoláním a zdravotnickou legální výhradou terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny. Nadto, jakékoli specializační lékařské obory by již dnes musely být stanoveny zákonem č. 95/2004 Sb., který upravuje veřejnoprávní způsobilost k lékařskému povolání.

Právním následkem ministerského nezájmu, resp. zdravotně politického či věcného záměru nestanovit akupunkturu jako lékařský specializační obor (ani jako obor nástavbový) tak v současnosti je, že lékaři, kteří by v klinické praxi používali akupunkturu, by obsahově vykonávali podstatnou část nelékařského zdravotnického povolání terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny, k čemuž by nebyli veřejnoprávně oprávněni. Byli by totiž „pouze“ lékaři, a to navíc v jiném oboru zdravotních služeb na trhu (jiné odbornosti). Nabízí se proto též právní otázka fušerství či zakázané nekalé soutěže v hospodářském styku. Srov. též § 92 zák. o nelékařských zdravotnických povoláních, ze kterého vyplývá veřejnoprávní zákaz výkonu povolání terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny osobami k tomu nezpůsobilými podle tohoto zákona, a to i zákaz jen dočasného nebo příležitostného výkonu; též viz ve spojení s deliktem neoprávněného poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách. (Vedle toho platí též zákaz používání nelékařských odbornostních označení k tomu nezpůsobilými osobami.)

Akupunktura nebo podobné techniky či pulzní diagnostika nepatří ani, alespoň v současné době, mezi tzv. funkční licence k samostatnému lékařskému výkonu odborných diagnostických nebo léčebných metod podle řádů České lékařské komory. Kdyby tomu snad mělo být v budoucnu jinak, musel by se změnit zákon, nejen stavovské řády.

     8. Závěr

Uzákonění podstatných rysů integrativní medicíny, k čemuž u nás nedávno došlo pomocí nových nelékařských zdravotnických povolání, přineslo asi nezamýšlený právní dopad na již jinak (totiž lékařsky) zavedenou akupunkturu. V podstatě se napovrch vyjevila dosavadní zdravotněprávní váhání či ideové střety ohledně akupunktury. Na světlo vyšla i hrubá právní chyba ve zdravotnickém vzdělávání, které již dávno nelze právně zakládat na ministerském metodickém opatření ze zcela jiné, zaniklé, administrativní soustavy z roku 1980 v Československu. Tohoto právního stavu, který se příčí jinak politicky a právně proklamovaným veřejným zájmům na jakosti a bezpečnosti zdravotních služeb, si muselo být Ministerstvo zdravotnictví léta vědomo.

Zůstává proto věcí Ministerstva zdravotnictví, aby současný právní stav ústavně konformním způsobem vyřešilo. Na řešení zdravotněprávního problému akupunktury cestou změny pouhé vyhlášky je dnes již pozdě.

Pokud by se u akupunktury mělo v budoucnu jednat, podobně jako je tomu například na současném Slovensku, o lékařský specializační obor specializačního vzdělávání v určitém základním kmeni, ukončený atestační zkouškou, musel by být změněn zákon o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (zák. č. 95/2004 Sb.).

Otázkou by ale bylo, zda by „rozštěpení“ akupunktury mezi lékařská a nelékařská povolání vůbec bylo věcně možné s ohledem na nutnost kontextuální souvislosti a zejména, zda by bylo účelné z hlediska veřejného zájmu na ochraně pacientské veřejnosti. Přihlédnuto by přitom muselo být i ke zdravotnickým technikám podobným akupunktuře: aurikuloterapii, akupresuře, požehování, masážím tuina apod. Srov. též již výše zmíněnou kombinaci akupunktury s baňkováním nebo její návaznost na pulzní diagnostiku aj.

I kdyby se snad v budoucnu měla akupunktura při změně předpisů eventuálně zařadit dokonce výlučně mezi lékařské činnosti, muselo by se ve veřejném zájmu naprosto zásadně právně i věcně změnit lékařské vzdělávání. Akupunkturu nelze svěřit do rukou lékařů, laiků. Stát si nesmí dovolit hazardovat s ústavně zaručeným sociálním právem na ochranu zdraví a již vůbec nikoli v rámci zdravotní soustavy podléhající veřejné správě. V některých evropských státech přitom lze samotnou akupunkturu studovat jako vysokoškolský studijní obor, např. v Irsku, Švédsku, Spojeném království a ve Španělsku (vedle toho kupř. v USA).

Podobně jako v některých jiných případech se nám i zde projevuje letitý nedostatek státní koncepce komplementární a alternativní, resp. přírodní a tradiční, medicíny. A to v porovnání např. s Maďarskem, Německem, Švýcarskem nebo Lichtenštejnskem či Portugalskem. Mezitím jsme ale zákonodárným skokem dosáhli podstatného rysu dokonce integrativní medicíny vyššího typu.

Od posledního neúspěšného vládního pokusu o hrubý zákonodárný nárys části chybějící koncepce, včetně zařazení akupunktury mezi výslovně legálně uznané nekonvenční metody lékařské zdravotní péče, z roku 2005 ale bezvýsledně uplynulo dalších 12 let.

Škoda, že ani Česká lékařská komora si v zápalu svého několikaletého ideového boje proti tradiční čínské medicíně asi neuvědomila dotčení veřejnoprávního postavení svých některých nucených členů. Stačilo se přitom podívat alespoň na Slovensko. Lékařská komora se namísto toho zabývala kritikou státní zdravotní politiky a postavením nelékařských zdravotnických povolání, což jí vůbec nepřísluší. Tam, kde zájmová komora měla a mohla vůči státu iniciativně konat, tj. ve věci akupunktury provozované lékaři, naopak nekonala.

 

     Výběr z vědeckých a odborných časopisů:

Jour. of Acupuncture and Meridian Studies

Acupuncture in Medicine

Acupuncture and Related Therapies

Medical Acupuncture

Jour. of Acupuncture and Tuina Studies

World Jour. of Acupuncture – Moxibustion

Acupunctura bohemo slovaca (Archiv)

Akupunktura v legislativním kontextu

     Výběr z vědeckých monografií:

Acupuncture and Moxibustion as an Evidence-based Therapy for Cancer (nakl. Springer)

     Jiné odkazy, např.:

Acupuncture: Review and Analysis of Reports on Controlled Clinical Trial; dostupno též zde

Moder. of Acupuncture Educ. in Europe and China: A Report from Austria

Int. Council of Med. Acupuncture and Related Techniques

Eur. TCM Assoc.

TCM Central

Evidence Based Acupuncture

         Přílohy (faksimile knižních vazeb české odborné literatury o akupunktuře z 80. let v Československu):

     1.  První vydání knihy Kovem a ohněm od lékaře Kajdoše. Vyšlo v Pressfotu v Praze roku 1974. Grafický návrh obálky Bláhův.

2. Landova práce Bodové masáže, Akupresura, vytištěná jako „metodický materiál určený pouze pro vnitřní potřebu“ vydavatele, Tělovýchovné jednoty Geofyzika Brno. Vyšlo v Brně roku 1983.

3. Druhé, upravené a rozšířené, vydání Kajdošovy knihy Kovem a ohněm z roku 1987. Vydala Panorama v Praze. Obálka Rathouského.

4. Slovenské vydání knihy českého lékaře Kajdoše, které vyšlo v Bratislavě v nakladatelství Smena v roce 1988 pod názvem Kovom a ohňom, O akupunktúre. Ilustrace Šoltészové.

     Fotografie v textu:

Obrazy z lékařského pavilónu v komplexu buddhistického chrámu Wat Pho (วัดโพธิ์) v Bangkoku v Thajsku, rok 2016. Zobrazeny jsou tlakové body na těle používané při tradiční thajské masáži pro účely toku energie podobně jako akupunkturní body v tradiční čínské medicíně. (Foto autor.)

    Autorův souvisící příspěvekTerapeut nebo specialista tradiční čínské medicíny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three × 2 =