Terapeut nebo specialista tradiční čínské medicíny

By | 7.12.2017

      1. Úvodem

Dne 8. června 2017 byl přijat zákon, kterým byl novelizován zákon o nelékařských zdravotnických povoláních (zák. č. 96/2004 Sb.). Změnový zákon byl vyhlášen pod č. 201/2017 Sb. S účinností od 1. září 2017 byla ve zdravotnictví zavedena 2 nová nelékařská zdravotnická povolání: terapeut tradiční čínské medicíny a specialista tradiční čínské medicíny; viz § 21d a § 21e.

Zákon stanoví veřejnoprávní odbornostní způsobilost pro každé z obou dvou povolání. V důsledku toho se jedná též o 2 nové obory zdravotní péče pro účely zdravotních služeb na trhu [§ 4 odst. 4 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.].

Na legální změnu navázala novela vyhlášky o zkouškách podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních (vyhl .č. 189/2009 Sb.), která u aprobační zkoušky (§ 85b cit. zák. č. 96/2004 Sb.) s účinností od 31. října 2017 stanovila délku praktické části, a to u specialisty tradiční čínské medicíny v trvání 60 dní a u terapeuta 40 dní; viz příl. cit. vyhl. Aprobační zkouška se týká uznávání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání těch lidí, na které se nevztahuje veřejnoprávní uznávací režim podle části první hlavy sedmé cit. zák. č. 96/2004 Sb.; tzn. například státních příslušníků jiného než členského státu EU, bez dalšího.

Další podzákonná úprava se týká činností obou nových zdravotnických povolání. Obsahová náplň činnosti terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny byla stanovena ministerskou novelou vyhl. č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, (§ 22b a § 22c). Novela byla vyhlášena pod č. 391/2017 Sb. s účinností od 14. prosince 2017.

Třetí podzákonná právní norma vyplývá z novelizované přílohy nař. vl. č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, (body 2.19.48 a 2.19.49). Novela byla vyhlášena pod č. 399/2017 Sb. s účinností od ledna 2018.  Změna reagovala na obě nová zdravotnická povolání. Významné je, že u specialisty tradiční čínské medicíny se katalogově jedná též o práce ve výzkumu a vývoji.

Čtvrtý podzákonný předpis, směřující do zdravotnického vzdělávání, je připravován. Jedná se o ministerskou vyhlášku, „kterou se stanoví minimální požadavky a vzdělávací programy k získání odborné způsobilosti k výkonu povolání terapeut tradiční čínské medicíny a na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu povolání specialista tradiční čínské medicíny“.

Tradiční čínská medicína nyní spadá do české zdravotní soustavy. Podstatou měrou proto můžeme hovořit o integrativní medicíně, která zahrnuje významnou část tradiční medicíny i západní biomedicínu v duchu politiky Světové zdravotnické organizace (WHO). Nová zákonná úprava se ale týká jen výkonu povolání. Nikoli úhrad zdravotních výkonů tradiční čínské medicíny z veřejného zdravotního pojištění; viz však dále o fondech prevence zdravotních pojišťoven.

Počátkem letošního roku byl založen Nadační fond Tradiční čínské medicíny (TCM), sídlem v Praze, který má vládní podporu. Členy nadačních orgánů jsou 3 náměstci ministra zdravotnictví a 2 bývalí ministři, z toho 1 bývalý ministr zdravotnictví (Holcát). Následně vznikl Spolek lékařů čínské medicíny Střední a Východní Evropy, z. s., původně pod názvem Česko-čínský spolek lékařů čínské medicíny, z. s., taktéž sídlem v Praze. Vedle toho existují další české fondy nebo korporace zaměřené v tomto duchu; např. Nadační fond na podporu Tradiční čínské medicíny a alternativ z roku 2015. Některé korporace, včetně vzdělávacích, u nás působí již od počátku 90. let.

Státní činnosti, které vedly k uzákonění obou výše zmiňovaných povolání a služeb a k dalším právním a věcným postupům, představují vnitrostátní kroky, které nutno právně posuzovat též mezinárodněprávním pohledem ochrany zahraničních, tj. čínských, investic na českém území; viz Dohodu mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou o podpoře a ochraně investic z roku 2005, sděl. č. 89/2006 Sb. m. s. Dosavadní projevy českého státu tak představují podporu konkrétní zahraniční kapitálové investici (finálně vybudování a provozu královéhradecké nemocniční kliniky), která je spjata s mezinárodněprávní ochrannou povinností. Zákonodárné a další státní činy, tj. vládní a ministerské, navodily právně významný stav důvodného očekávání příznivých podmínek, a to i pro konkrétní investici, která je chráněna mezinárodním právem. Na tom nic nemění ani možné odlišné, a v tomto smyslu protistátně laděné, korporační zájmy některých českých zájmových skupin, spolků či jedinců; viz dále.

Akupunktura a požehování patří od roku 2010 podle mezinárodního práva do nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Na současném Západě si získala oblibu nemalé části pacientské veřejnosti. Může se jednat o jeden z projevů probíhající celkové změny životního stylu, ale i myšlení, ideologií, náboženství apod. Také by se mohlo jednat o reakci na hospodářsky nákladnou konvenční biomedicínu, z níž se, přes všechny pokroky, někdy vytrácí sám nemocný člověk ve své jedinečnosti. Významnou roli sehrává globalizace obchodu a sama otevřená společnost. Vzpomeňme na Paloušův pojem „světověku“ po novověku.

Dobrovského knihkupectví v Praze na Václavském náměstí v dubnu letošního roku nabízelo 18 knižních titulů z tradiční čínské medicíny v češtině a 1 knihu o tradiční medicíně tibetské. Bez čtenářského zájmu české veřejnosti by tyto knihy těžko vycházely. Zdá se, že holistické a vitalistické, ale i dílem subjektivní a intuitivní, zdravotní paradigma dochází obliby a zájmu části pacientské veřejnosti. A to vedle biomedicínského redukcionismu a zjednodušeně materialistického obrazu nemoci. Říká se, že právě tradiční čínská medicína tvoří světový prototyp holistické a vitalistické medicíny.

S ambulancemi tradiční čínské medicíny se u nás po léta setkáváme zejména v praktickém lékařství. Kromě jednotlivých roztroušených ambulancí se v poslední době jedná zejména o ambulantní česko-čínské centrum tradiční čínské medicíny Fakultní nemocnice Hradec Králové, která je veřejnoprávním ústavem v právní formě státní příspěvkové organizace zřizované Ministerstvem zdravotnictví. Zároveň se jedná o zřejmě největší české zdravotnické zařízení. Zde má také vzniknout první klinika tradiční čínské medicíny u nás. S postupy tradiční čínské medicíny se můžeme setkávat také například v Léčebných lázních Bohdaneč, a. s., sídlem v Lázních Bohdaneč, aj.

Již v 80. letech existovalo oddělení akupunktury Fakultní nemocnice Brno-Bohunice. V dnešní Fakultní nemocnici Brno se akupunktuře věnuje oddělení léčby bolesti. Akupunktura, která tvoří nedílnou součást tradiční čínské medicíny, byla u nás klinicky zavedena již v době československého tzv. socialistického zdravotnictví, kam lékařsky pronikla někdy před šedesáti lety (necháme-li stranou ještě starší jednotlivé používání). Akupunktura bývala u nás hrazena státem v rámci „péče o zdraví lidu“ a později z veřejného zdravotního pojištění až do dubna 1997. Na Slovensku patří akupunktura mezi lékařské specializační obory (u nás nikoli). Vedle akupunktury, akupresury a aurikuloterapie či podobných technik jako je požehování patří do oboru tradiční čínské medicíny též tradiční fytoterapie, určitá diagnostika, například pulzní diagnostika, dietetika, cvičení qi gong a masáže tuina.

Kupříkladu v kulturně blízkém Bavorsku již po pětadvacet let působí nemocnice zaměřená na tradiční čínskou medicínu, TCM-Klinik Bad Kötzting. 

Ve Švýcarsku od roku 2017 trvale patří zdravotní služby tradiční čínské medicíny mezi hrazené zdravotní výkony z veřejného zdravotního pojištění. Společně s některými dalšími obory komplementární medicíny. Stalo se tak po vědeckém vyhodnocení trvalého hrazení této péče namísto hrazení dočasného. Akupunktura tam již bývala trvale hrazena dříve (podobně jako u nás před dubnem 1997).

Z mimoevropských zemí si můžeme uvést kupříkladu kanadské ontarijské zdravotnické právo, podle kterého praktici tradiční čínské medicíny a akupunkturisté patří mezi zdravotnická povolání na základě zákona o tradiční čínské medicíně z roku 2006. Zmínit lze také singapurský zákon o prakticích tradiční čínské medicíny z roku 2000, kterým byla zřízena zvláštní veřejnoprávní profesní korporace (nelékařská komora). Některé státy směřují zákonodárnou cestou zřizování zvláštních profesních komor veřejného práva.

Zůstaneme-li v Evropě, nemůžeme přehlédnout britské vysoké školství. Ve Spojeném království se setkáváme s vysokoškolskými studijními obory z námi sledované oblasti; např. na velšské Prifysgol Abertawe (Swansea University), anglické University of Westminster v Londýně, velšské Prifysgol Glyndŵr (Wrexham Glyndŵr University) anebo rovněž velšské Prifysgol Fetropolitan Caerdydd (Cardiff Metropolitan University). Tradiční čínská medicína patří mezi vysokoškolské studijní obory též např. ve Španělsku nebo Irsku či na Maltě. Nemluvě o USA, Kanadě, Malajsii, Austrálii aj. U nás se takové vysokoškolské studijní obory připravují.

      2. Kritika snah o ideově politické zkreslení a politické znevážení tradiční čínské medicíny

U tradiční čínské medicíny, ale i u jiných tradičních nebo přírodních lékařství, se často jedná o živý nástroj klinické praxe a univerzitního vzdělávání i výzkumu. Nikoli pouze o památku předků anebo o jev z dějin lékařství. Připomeňme si například nepřetržité tradiční pěstování čínské medicíny v ostrovní nekomunistické Čínské republice, v Hong Kongu pod britskou správou ukončenou v roce 1997 či v Macau, které přestalo být portugalskou kolonií až v roce 1999, anebo v čínských menšinách po světě. Srov. např. macaoské předpisy týkající se čínské medicíny z let 1990 a 1994.

Z těchto důvodů nelze říci, že by se v případě tradiční čínské medicíny snad mělo výlučně jednat o účelový zdravotně politický (a ideologicky „přefiltrovaný“) víceméně nouzový postup z čínské pevniny po jejím ovládnutí komunisty v půli minulého století, jak bývá někdy nesprávně uváděno. Tím pak docházívá k politickým zkreslením, zlehčením apod.

Připomenout si můžeme např. Státní výzkumný ústav čínské medicíny spadající pod Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí Čínské republiky v Tchaj-peji na ostrově Tchaj-wan. Výzkumný ústav byl založen v roce 1963 po přípravném období od roku 1957. Roku 1956 tam byla přijata zákonná úprava vzdělávání v čínské medicíně. Součástí tchaj-wanského Ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí je odbor čínské medicíny a farmacie. Snad z politických důvodů se někdy jazykově a formálně rozlišuje mezi pevninskou „tradiční čínskou medicínou“ a ostrovní (tchaj-wanskou), hongkongskou a macaoskou „čínskou medicínou“, která je ovšem také tradiční. Na Západě se vžil, a to i zákonodárně, jediný pojem „tradiční čínská medicína“ bez ohledu na čínské poměry, politické dějiny nebo politické rozlišování zemí původu či jakákoli jiná politická schémata; viz např. portugalské právo či pojistnou praxi ve Švýcarsku nebo Německu aj.

Příští rok má být celosvětově zavedena 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, která je odborně připravená Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Klasifikace počítá s diagnózami i ve smyslu tradičního lékařství založeného na tradiční čínské, japonské a korejské medicíně. Podklad spočívá v Mezinárodní klasifikaci tradiční medicíny, jejíž úřední příprava počala v roce 2010. Nezbývá proto, nežli včas připravit české zdravotníky na tuto změnu.

Přehlédnout nelze mezinárodněprávní závazek vzájemné spolupráce mezi Českem a pevninskou Čínou, v zájmu obou států, ve Světové zdravotnické organizaci a v ostatních mezinárodních organizacích i na mezinárodních zasedáních týkajících se zdravotnictví; viz čl. 6 Dohody mezi Ministerstvem zdravotnictví České republiky a Ministerstvem zdravotnictví Čínské lidové republiky o spolupráci v oblasti zdravotnictví a lékařských věd z roku 1995; sděl. č. 269/1995 Sb. Z existence této dohody ale nelze nijak dovozovat povahu o obsah tradiční čínské medicíny samé, neboť ta, jak jsme si vysvětlili výše, není vázána jen na pevninskou Čínu a tamější politický režim před více než šedesáti lety či v současnosti.

Vědeckým tématem tradiční čínské medicíny se zaobírají renomované nakladatelské domy Springer nebo Elsevier.

Nelze se divit, že český stát reagoval na soudobé podněty a zavedenou strategii Světové zdravotnické organizace. Přehlédnout samozřejmě nelze zahraničně obchodní a investiční pohnutky. Stejně jako ani mezinárodněprávní ochranu zahraniční investice. Sama obchodní či politická motivace rozšíření zdravotních služeb ale nemusí být ničím nepatřičným nebo dokonce závadným, je-li k veřejnému prospěchu zdraví pacientů a jejich svobodné volby účinného a bezpečného způsobu léčby, jestliže tak je věcně namístě. Poukažme si též na zdravotní prevenci, na kterou je v tradiční čínské medicíně kladem značný důraz a která bývá nákladově efektivní z farmakoekonomického hlediska.

     3. Sociomedicína versus biomedicína?

Zdravotněprávní zavedení tradiční čínské medicíny obsahuje výrazný sociomedicínský rozměr, včetně sociálního lékařství a sociální farmacie s vazbou na určitou filozofii zdraví. Význam tak má vliv různých společenských činitelů péče o zdraví, včetně zdravotních zvyklostí nebo světonázorů, které se mohou měnit, jakož i vliv různých pacientských zájmů a osobních potřeb. Hlediska biomedicínská hrají v sociálním úhlu pohledu až druhou roli.

Rozdíl mezi sociomedicínským a biomedicínským pohledem si můžeme ukázat například na oboru lékového práva. Na mysli máme tradiční rostlinné léčivé přípravky nebo homeopatika, včetně spagyrik a některých antroposofik. Rozdíly spočívají v odlišném dokazování účinnosti nebo bezpečnosti. Srov. např. specifické humánní homeopatické přípravky s léčebnou indikací. V některých sociomedicínských (ovšem i právních a farmakologických) přístupech platí za bernou minci důkaz tradicí v podobě zobecnělé dobré zkušenosti. Nejedná se proto o pouhou „starobylost“ samu o sobě bez dalšího. V konvenční západní biomedicíně, která pracuje se svými vlastními sociálními konstrukty, by naopak důkaz klinickou zkušeností mohl být až odmítán, a to podle určité lékařské doktríny a míry jejího mocenského uplatňování. Blíže k oběma současným medicínským vzorcům viz dále.

Aniž bychom postupovali pavědecky, totiž mocensky, nelze všeobecně či apriorně říci, který z důkazních prostředků má mít přednost či větší význam. Každý z nich totiž vědecky zohledňuje mimoběžné ukazatele a sleduje jiné účely. Na tom nic nemění ani veřejný zájem na klinickém hodnocení nových uměle syntetizovaných chemických léčiv, která obsahují nové sloučeniny s potenciálně nebezpečnými zdravotními účinky, včetně možné smrti. U nových chemických sloučenin se samozřejmě nelze empiricky dovolávat tradice, dobré zavedenosti a dobré zkušenosti třeba po tisíciletí. Na druhou stranu, je-li něco „staré“, samo o sobě to ještě neznamená, že je dobré. Přidat bychom k tomu museli alespoň dobrou klinickou zkušenost včetně generačně předávané odborné zkušenosti, jakož i její získávání pod odborným dohledem. Až tyto „další“ skutečnosti mohou umožnit jistou míru zobecnění.

Faktem je, že vedle biomedicínského kvantitativního přírodovědeckého výzkumu a jeho kontrolní a vylučující povahy nelze opomíjet fenomenologický nebo hermeneutický přístup ke zdravotním jevům, včetně zájmu a pohledu jedinečného pacienta a intrasubjektivity. Srov. též kvalitativní zdravotní výzkum a jeho obecně uznávané vědecké metody. V obou úhlech se nám mohou zračit i odlišné vzorce současného lékařství, které však mohou směřovat k integrativnímu modelu, jak dosvědčují některé již nastalé zahraniční, i evropské, klinické zkušenosti, včetně současného stavu českého. Podstatnou roli přitom sehrává pojetí lékového práva.

Zdravotněprávně vzato, není žádného důvodu, proč by biomedicína musela mít pokaždé, tzn. paušálně, ideově navrch před sociomedicínou. I sociomedicína přináší vědecké důkazy. Sám pojem „vědy“ nelze metodologicky zužovat jen na přírodní vědu a její aplikace. Stačí si připomenout rozmanitost diagnostických a léčebných postupů v klinické praxi, např. též pulzní diagnostiku, akupunkturu, homeopatii, psychoterapii se svými mnoha směry, psychosomatiku, fytoterapii tradičními rostlinnými léčivými přípravky, vodoléčbu, magnetoterapii, různé léčebné masáže, hypnózu, léčbu zvířaty aj. Zdaleka nikoli vždy se jedná o předepisování chemofarmak anebo o postupy založené výhradně na biomedicínském inženýrství.

Dále si připomeňme například klinický výzkum individualizované medicíny, včetně studií na jednom pacientovi, resp. single patient trials. Blíže např. ve slovenské literatuře Hlavatý, T.: Základy klinického výskumu, (Praha, Grada 2016), s. 84 an. Sám zdravotní výzkum je pojmově schopen svými racionálními nástroji v zájmu nemocných lidí překonávat ideovou brázdu mezi přírodovědeckým univerzalismem lékařské vědy a individualismem závazkové zdravotní péče v klinické praxi. Srov. též kritiku evidence-based medicine, tamtéž, s. 83 – 84.

Skutečnost, že český stát při zavádění tradiční čínské medicíny do zdravotní soustavy zohlednil možná více okolnosti sociomedicínské, nežli biomedicínské, není ničím nepřípadným ani evropsky neobvyklým. Z hlediska zdravotní politiky a zdravotnického práva to je naopak pochopitelné a těmto jevům vlastní. Zdravotně politická rozhodnutí státu totiž nelze poměřovat účelovými měřítky obhajoby disertační práce z biochemie či biofyziky obsahující výsledky kvantitativního zdravotního výzkumu. Srov. též odlišnosti zdravotního výzkumu kvalitativního nebo kvantitativního, jakož i rozdíly mezi sociální farmacií a klinickou farmacií.

Sociomedicína sleduje jevy typu real-world medicine a opinion-based medcine, nikoli nutně science-based medicine či evidence-based medicine v lékařsky doktrinálním a formálně hierarchizovaném biomedicínském smyslu zvláštního sociálního konstruktu pro účely epidemiologické a biostatistické.

Nutno si uvědomit, že z hlediska státu ani neexistuje vázanost ideologickým panstvím vědeckého světového názoru; např. ani v podobě vědeckého naturalismu. Ústavně vzato dokonce nic takového nesmí existovat.

Přírodovědecky silná objektivita s přímočarou příčinností, často spojená s kvantitativním zdravotním výzkumem pro univerzalistické účely epidemiologické a biostatistické nebo i s „biomocí“, není jediným společenským ukazatelem ani ničím všeobecně mocenským; tudíž snad obecně rozhodným ve všech jednotlivých zdravotních případech; zvláště u nemocí chronických či neduhů psychosomatických anebo u medicínsky nevysvětlitelných chorobných příznaků. Srov. různorodost pacientů a jejich jedinečnost, včetně pacientských preferencí, kulturních návyků, náboženství, přání apod.

Připomenout si můžeme též některé současné fyzikální teorie z oboru kvantové fyziky nebo kosmologie či výzkumu vědomí, popř. přírodovědecké hypotézy, jakož i jejich celosvětovou vědeckou popularizaci a společenský vliv na praktikování určitých postupů ve zdravotní péči; a to i ve spojení s empirií, zejména pozorováním v klinické praxi s vazbou na získávání a předávání klinické zkušenosti s účinností a bezpečností. Fakt, že o společenské, tedy i mocenské, uznání některých vědeckých teorií se může vést ideový boj, na tom nic nemění.

Pohledem západní filozofie zdraví a medicíny platí, že tradiční čínská medicína patří mezi vitalistické zdravotní proudy. Nikoli přístupy pozitivistické. Připomeňme si bioenergoinformační vzorce lékařství a některé vědecké teorie nebo hypotézy kvantové fyziky v jejich teoretickém základu. Vitalismus býval ve 20. století i dříve medicínsky rozšířen i u nás, kde ideově bojoval nejprve s mechanismem a pozitivismem, aby byl nakonec politicky potlačen „vědeckým světovým názorem, marxismem-leninismem“, řečeno slovy Ústavy z roku 1960. Po politickém pádu ideologického panství „vědeckého světového názoru“ roku 1989 byl vitalismum v českém zdravotnictví oživen. Vedle toho vitalismus měl a má své nepřerušené místo v přírodním, resp. lidovém léčitelství, jakož i v části náboženství, pokud jde o duchovní léčbu.

Samo vitalistické založení tradiční čínské medicíny ale není důvodem jejího společenského „ponižování“ na „pouhé“ lidové léčitelství trpěné někde na okraji společnosti spíše jako sociální kuriozita, jak se u nás někdy děje ze strany některých lékařských funkcionářů. V medicíně nezbytně platí pluralismus v zájmu individuálních blah jedinečných pacientů, resp. zákazníků v důsledku jejich plurality. Připomeňme si též politiku Světové zdravotnické organizace. Již s ohledem na různorodost individuálních pacientských stavů a pacientské (zákaznické) preference to ani není jinak možné. – Ledaže by tomu bránily věcné důvody jako je stádium choroby, povaha zranění apod.

Filozoficky vzato půjde u tradiční čínské medicíny o jeden z poměrně častých intelektuálních sporů o pravdu.

Otázka zní, zda musí být pokaždé rozhodná výhradně „vědecká pravda“ v zužujícím přírodovědeckém smyslu splňujícím konvenční, tj. relativní a mocenské, ukazatele přírodovědeckosti. Anebo, zda lze soustavnost a ověřitelnost „shody se skutečností“ posuzovat jinak či i jinak. „Marxisticko-leninsky“ přehledově kriticky viz Čudinov, E. M.: Povaha vedeckej pravdy, (Bratislava, Pravda 1981). Ruský originál z roku 1977. Dále si kriticky připomeňme dílo východoněmeckých autorů, původně z roku 1973; viz Thom, A. – Weiss, K.: Lékařství a světový názor. Praha, Horizont 1974. V obecné rovině, pokud jde o boje proti „pavědám“, srov. sovětský boj: „Mičurinská biologie rozdrtila pavědu o vymyšlených genech, která pomíjí skutečnosti, které jí nevyhovují, a překrucuje ostatní poznatky“; viz Buchníček, J.: Přírodní vědy proti náboženskému tmářství, (Praha, Orbis 1956), s. 33. Cit. autor hovořil například o „sovětském tvůrčím darwinismu“. Dalo by se říci, že přírodovědecká biomedicína „rozdrtila pavědu o vymyšlených energiích“, příznačných právě pro tradiční lékařství, včetně čínského? Zdá se, že tomu tak nemusí být anebo nikoli najisto. Soudě alespoň podle některých teoretických vědeckých poznatků na základě fyzikálních teorií z oboru kvantové fyziky anebo empirií z klinických praxí po světě.

Dále a v podrobnostech si můžeme odkázat na naši studii na pomezí práva a sociomedicíny pod názvem Pluralita v medicíně. Dílčí přípravný výtah bez poznámek byl zveřejněn zde: Hlediska ovlivňující právo komplementární a alternativmí medicíny.

      4. Současná česká vysokoškolská výuka tradiční čínské medicíny

Na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze je zřízena katedra akupunktury a tradiční medicíny. Předmět Komplementární medicína je vyučován na Fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci, kde je zaveden i anglický předmět Basics of Traditional Chinese Medicine. Na královéhradecké Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy jsou vyučovány předměty Úvod do integrativní medicíny, Základy čínské fytofarmakoterapie a Fytoterapie. Působí zde též Informační a edukační centrum pro nutraceutika. Zmínit můžeme i celoživotní vzdělávání v oboru léčivých rostlin. Na uvedené fakultě je zároveň věnována další pozornost v oblasti Integrativní a komplementární medicíny: vzdělávání, výzkumu a implementace do praxe. Působí tam pracovní skupina pro výzkum integrativní a komplementární medicíny při katedře sociální a klinické farmacie. Předmět Rostlinné léky a tradiční medicína je vyučován na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Na Univerzitě Karlově v Praze je vyučována Tradiční čínská medicína (na 1. lékařské fakultě). Srov. však  Komentář k výuce předmětů spojených s asijskou medicínou z 16. června 2016 od Černého, který uvádí věc na „pravou míru“ tak, že se jedná jen o výuku „o asijské medicíně“ na fakultním Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků, nikoli o výuku této medicíny samé. Univerzitu Karlovu, která se asi nechce „ušpinit“ teoretickou a klinickou výukou tradiční čínské medicíny, v tom ovšem nelze srovnávat například s vysoce renomovanou lékařskou univerzitou, Karolinska Institutet, ve Stockholmu, která naopak při výuce tradiční čínské medicíny spolupracuje s Chinese University of Hong Kong. Aniž by snad švédská Karolinska Institutet, uznávaná mezi světově vůdčími lékařskými univerzitami, měla potřebu zveřejňovat mediální prohlášení o uvedení věci „na pravou míru“. Pražskou Univerzitu Karlovu nelze v tomto směru srovnávat ani s budapešťskou lékařskou Semmelweisovou univerzitou, která spolupracuje se Šanghajskou univerzitou tradiční čínské medicíny.

Témata námi sledovaného zaměření bývají předmětem kvalifikačních prací studentů různých oborů českých vysokých škol.

Z blízkého Slovenska můžeme zmínit Ústav tradiční čínské medicíny Lékařské fakulty Slovenské zdravotnické univerzity v Bratislavě, státní vysoké školy. Součástí fakultního ústavu je katedra akupunktury. Tradiční čínská medicína je vyučována na banskobystrické fakultě zdravotnictví této univerzity. Na Lékařské fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafaríka v Košicích byl před pár lety otevřen předmět Komplexní medicína.

Výuka nelékařských zdravotnických oborů bývá v praxi soustředěna zpravidla mimo lékařské fakulty, tj. na fakultách zdravotnických věd či podobně zaměřených univerzitních součástech, popř. vysokých školách neuniverzitního typu. Vyloučit nelze ani budoucí veřejnoprávní akreditaci nově založené vysoké školy, resp. „přeměnu“ některých dosavadních, v odborné praxi léta zavedených, soukromých vzdělávacích kurzů do veřejnoprávního oborového režimu neuniverzitní vysoké školy.

     5. Dvě nová nelékařská zdravotnická povolání a obory zdravotní péče

Odborné způsobilosti k výkonu zdravotnických povolání terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny jsou vymezeny zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních. Zákon podrobně stanoví, jak se tyto způsobilosti získávají, a co se rozumí výkonem těchto povolání (§ 21d nebo 21e cit. zák. č. 96/2004 Sb.). Podrobnosti zde nerozvádíme.

Jak jsme si již řekli úvodem, v našem případě nepůjde jen o nová zdravotnická povolání, ale též o dva nové obory zdravotní péče pro účely zdravotních služeb podle § 4 odst. 4 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Dospěli jsem tak k obecně žádoucímu právnímu stavu, kdy tradiční čínská medicína v rozsahu činnosti obou výše zmiňovaných nelékařských zdravotnických povolání spadá pod legální výhradu (a obchodní výsadu) zdravotních služeb. Tím došlo k výraznému a dosud u nás nebývalému veřejnoprávními zpřísnění přístupu k určitým povoláním a poskytování služeb. Zvýšila se tak ochrana postavení pacientů, když z běžných zákazníků se nyní stali pacienti podle zdravotnického práva se všemi svými právy, včetně práva stížnosti proti nesprávnému postupu ke krajskému úřadu s procesním postavením účastníka správního řízení. Z dosavadní praxe není známo, že by živnostenské úřady nebo Česká obchodní inspekce, do jejichž kontrolní působnosti dříve spadali praktici tradiční čínské medicíny, vůbec kdy kontrolní činnost v tomto směru prováděly.

Uvedeným zákonodárným krokem došlo k dílčímu, ovšem podstatnému, naplnění politiky Světové zdravotnické organizace, která dlouhodobě sleduje začlenění tradičních lékařství do vnitrostátních zdravotních soustav členských států. Nikoli jen ve státech rozvojových s nedostatečným přítupem k západní biomedicíně, ale v jakýchkoli členských zemích. Současně tak došlo, alespoň po stránce zdravotnického práva, k vytvoření modelu integrativního zdravotnictví ve prospěch zájmů a blaha pacientů. Nejedná se ještě o plnou integraci medicínské plurality do české vnitrostátní soustavy, nicméně právě tradiční čínská medicína díky svému celosvětovému rozšíření, významu a rozsahu slouží jako pars pro toto.

Zákonné novele z roku 2017 lze ale vytknout absenci přechodných ustanovení, která by upravila dosavadní právní status praktiků tradiční čínské medicíny; tj. dosavadních živnostníků na základě volné ohlašovací živnosti anebo zaměstnanců ve volném zaměstnání. Od účinnosti novely, tj. od září 2017, se totiž jedná o státem veřejnoprávně regulovaná povolání a služby na trhu. Na straně státu se proto musí alespoň fakticky projevit rozumná míra dočasné shovívavosti. Jedná se totiž o právní stav, který byl přivozen zanedbáním státu, nikoli občanů.

Nelze vyloučit české nostrifikace zahraničních, např. britských, španělských, irských nebo maltských vysokoškolských vzdělání ve studijních oborech odpovídajících studijním oborům terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny. Uznávacím orgánem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podle mezinárodní smlouvy (§ 89 a násl. zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů); viz evropské nebo některé dvoustranné smlouvy. Kde není uzavřena mezinárodní smlouva o uznávání zahraničního vzdělání s ministerským zmocněním, osvědčoval by uznání rektor české vysoké školy, která uskutečňuje obsahově podobný program. Zatím ale taková vysoká škola u nás chybí. V současnosti proto přichází v úvahu jen ministerské osvědčení uznání vzdělání podle mezinárodní smlouvy z evropské oblasti.

Zmínit musíme též mezinárodní Dohodu o usnadnění vzájemného uznávání vysokoškolského vzdělání a kvalifikací mezi Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a Ministerstvem školství Čínské lidové republiky z roku 2016; sděl. č. 60/2016 Sb. m. s. Dohoda má ale jen pomocný význam, žádný uznávací orgán nestanoví.

Na základě českého uznání (nostrifikace) zahraničního vysokoškolského vzdělání a vedle toho dle uznání způsobilosti cizího státního příslušníka k výkonu zdravotnického povolání podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních (zák. č. 96/2004 Sb.) lze požádat příslušný krajský úřad o udělení veřejnoprávního oprávnění (povolení) k poskytování zdravotních služeb v oboru terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny podle zákona o zdravotních službách.

Zařazení tradiční čínské medicíny do zdravotní soustavy vyvolalo potřebu odbornosti i po veřejnoprávní stránce forenzní (soudní). Na mysli máme účelnost úředních jmenování znalců z oboru zdravotnictví, odvětví „zdravotnická odvětví různá“ se specializací na tradiční čínskou medicínu, resp. zapsání znaleckých ústavů tohoto zaměření; viz znalecké právo, zejména zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Další úřední potřeba odborníků v tradiční čínské medicíně se týká nezávislých odborníků nebo nezávislých odborných komisí v souvislosti s rozhodováním krajských úřadů o stížnostech pacientů podle zákona o zdravotních službách; např. o pacientské stížnosti na nesprávný postup nebo při namítání ublížení na zdraví. Faktem je, že mezi českými lékaři lze nalézt odborníky tohoto druhu.

Diskutovanou věcnou otázkou může být, zda zákonná novela měla zahrnout veškerou východní medicínu (oriental medicine) jako celek, který by ale stejně musel být dále specifikován a specializován. Stranou zvláštního povolání a veřejnoprávního oboru tak zůstávají například indická ájurvéda, persko-arabská medicína unani aj. Kupříkladu ájurvédu, coby soubor specifických a evropsky klinicky zavedených postupů, ovšem lze, stejně jako dříve, zařadit do výkonu lékařského povolání a oborů zdravotní péče tam, kde to je věcně možné. Při posouzvání otázky „obecného uznávání“ těchto postupů v místě a čase nutno vzít v úvahu též legální možnost odchýlení se od „obecně uznávaných“ postupů (dispozitivitu) podle zákona o zdravotních službách. Zrovna tradiční čínská medicína je ale podle všeho evropsky i světově nejrozšířenější ze všech orientálních medicín, což platí i pro Česko. Některá východní lékařství ji také mají za svůj základ; viz medicínu korejskou či japonskou. Kupříkladu medicína tibetská je u nás jen okrajová. Indická ájurvéda je sice u nás rozšířenější, ale četností ji nelze v českých poměrech srovnávat s tradiční čínskou medicínou. Podobně bychom to u nás mohli říci například o antroposofickém lékařství, které je ovšem evropského původu.

      6. Péče řádného odborníka v tradiční čínské medicíně

Pro zdravotnická povolání, obě nová nevyjímaje, platí nejen veřejnoprávní předpoklady odborné způsobilosti, ale též soukromoprávní postavení odborníka podle občanského zákoníku (§ 5 odst. 1). Závazek péče o zdraví tak musí být plněn s odbornou péčí (péčí řádného odborníka neboli odborně odpovědně). Jelikož se jedná o obory zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách, uplatní se zde specifický postup lege artis medicinae (§ 4 odst. 5 zák. o zdravot. službách). Podstatný rys „náležité odborné úrovně“ spočívá v postupu mj. podle „pravidel vědy“. Nikoli podle pravidel náboženství, včetně duchovní léčby, resp. pastorální medicíny, či podle pravidel politiky apod. K problematičnosti legálního pojmového znaku „pravidel vědy“ však viz autorovy příspěvky Zdravotní služby podle pravidel vědy a Zdravotní služby podle pravidel vědy podruhé.

Nicméně, můžeme učinit dílčí právní závěr, že „vědu“ nutno ve zdravotních službách chápat v širokém významu tak, že pokrývá například i teoreticko-vědecké základy tradiční čínské medicíny (teorii o drahách) spojené s empirií, zejména na podkladě pozorování, včetně zobecnělé klinické zkušenosti a dobré zavedenosti z hlediska účinnosti a bezpečnosti. Pojmový význam tak má jak sociomedicínské pojetí, tak biomedicínské. Mezi obojím lze přitom metodicky, resp. metodologicky rozlišovat. Můžeme proto hovořit o již dříve u nás existující pluralitě v medicíně, včetně metodologického pluralismu, který byl ve zdravotních službách již běžně uplatňován před zářím 2017; viz např. psychoterapii v lékařství nebo klinické psychologii, která je založena na různých, dokonce i protichůdných, teoriích osobnosti. Věda jako taková, což platí právě pro zdravotní péči, se zaměřuje jak na objektivní, tak i subjektivní skutečnost, včetně lidského nitra; tzn. včetně vědy o subjektivní skutečnosti. Bez toho bychom si nemohli ani představit plné fungování zdravotních služeb a státní zabezpečení ústavně zaručeného sociálního práva na ochranu duševního nebo tělesného zdraví včetně jeho sociálního rozměru.

Jinak řečeno, na tzv. vědeckou medicínu, jíž se implicitně dovolává zákon o zdravotních službách u péče řádného odborníka, musíme výkladově a aplikačně nahlížet úhlem jak přírodní vědy (science), tak pohledem duchovních věd (Geisteswissenschaften, humanities, léttres). V opačném případě bychom totiž nemohli plně klinicky obstát z hlediska zájmu a blaha nemocného, pokud jde o duševní a tělesné zdraví včetně jeho sociálního rozměru a v pacientské jedinečnosti. Za příklad si můžeme uvést lékařskou podpůrnou psychoterapii hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.

V případě zájmového nebo hodnotového střetu či pochybností nutno dát hodnotovou přednost zájmu a blahu pacienta, tj. slabší strany, před jedinými zájmy zdravotnictví nebo lékařské vědy; viz čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, (sděl. č. 96/2001 Sb.). Mluvíme proto o lidskoprávně konformním výkladu a používání zdravotnického práva (zákona o zdravotních službách aj.), který též zohledňuje povahově sloužící, resp. pomáhající, roli poskytovatele zdravotních služeb na trhu; podobně jako u jiných služeb, např. sociálních nebo v přírodním léčitelství. Srov. podobně též např. v advokacii, při patentovém zastupování anebo v daňovém poradenství apod.

     7. Mezinárodní technické normy v tradiční čínské medicíně

V rámci Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO), které je Česko členem, existuje 26 mezinárodních technických norem týkajících se tradiční čínské medicíny (a částečně i japonské a korejské) anebo zdravotních informací o ní a dalších 50 je připravováno; viz ISO. Tyto mezinárodní technické normy ale nebyly převzaty do soustavy českých technických norem. Do budoucna by proto bylo žádoucí jejich převzetí. Neexistuje totiž žádný věcný ani právní důvod, aby čeští pacienti v cizině měli mít zacházení s lepším či vyjasněnějším standardem, nežli je tomu v českém zdravotnickém prostředí, které může být v tomto ohledu nestandardní, tzn. kdesi „pod laťkou“.

Odborný zájem Mezinárodní organizace pro normalizaci o tradiční čínskou medicínu svědčí o tom, že ji nebere jako žádný historický relikt. Pokud by tomu snad mělo být jinak, nebylo by zapotřebí v současnosti nic takového standardizovat a již vůbec nikoli na světové úrovni.

Obecně viz autorův loňský informativní příspěvek Technické normy v komplementární a alternativní medicíně.

     8. Evropský lékopis aneb vliv lékového práva na zdravotní péči a její současné vzorce

V roce 2016 bylo do úředního Evropského lékopisu zaneseno 66 čínských rostlinných léčivých přípravků podle evropského lékového práva. Představuje to okolo třetiny všech rostlinných léčivých přípravků tam úředně zapsaných. Tento stav odsouhlasilo všech 37 signatářských států Úmluvy pro vypracování Evropského lékopisu ze dne 16. listopadu 1989 a Protokolu k Úmluvě pro vypracování Evropského lékopisu, spravované Radou Evropy, (sděl. č. 255/1998 Sb.), včetně Česka. Příprav Evropského lékopisu se podle českého zákona účastní Ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv.

Evropský lékopis představuje veřejnoprávní lékové zařazení fytofarmak z tradiční čínské medicíny do integrativního pojetí léčiv a lékového práva v Radě Evropy; tzn. i mimo EU. Dovozce těchto léčiv nebo jejich distributor, jakož i další povinné osoby, musí zacházet s léčivy a dodržovat požadavky podle Evropského lékopisu (i Českého lékopisu); viz zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech.

Obsah Evropského lékopisunepřímo vliv na odborné znalosti i při zdravotní péči. V patřičném zdravotnickém vzdělávání, nemá-li být vadné pro neúplnost, totiž nelze pominout obsah Evropského lékopisu. Na mysli máme fytofarmakoterapii, která zahrnuje léčebné používání též tradičních rostlinných léčivých přípravků původem v tradiční čínské medicíně, jež jsou veřejnoprávně zohledněny právě Evropským lékopisem, resp. lékovým právem. Zdravotnické vzdělávání, resp. ani zdravotnické právo, totiž nelze jakkoli uměle vytrhávat z kontextu práva lékového, s nímž úzce věcně i právně souvisí.

Požadavek, aby veškeré léčivé přípravky v Evropském lékopisu byly používány při zdravotní péči, a tudíž i dostupny na jednotném evropském trhu léčiv, je legitimní.

Dlouhodobě u nás klinicky platí, že vedle biomedicínského, resp. chemofarmakového vzorce, existuje též vzorec léčebné tradice, který se opírá zejména o tradiční rostlinné léčivé přípravky, vedle např. tradičních cvičení. Léčebná tradice, opřená o dobrou zkušenost, není vázaná na přírodovědecky konvenční biomedicínský nebo farmakologický přístup, neboť běží souběžně.

Paušálně nelze říci, který z obou vzorců je v individuální zdravotní péči, tj. při plnění konkrétního závazku péče o zdraví, hlavní. Musíme také rozlišovat druhy a formy zdravotní péče. Tradiční nebo přírodní pojetí může sehrávat vůdčí roli kupříkladu v prevenci, u méně závažných nemocí anebo naopak u chronických onemocnění až u medicínsky nevysvětlitelných chorobných příznaků. Jinak tomu zase bývá například v urgentní medicíně či chirurgii s využitím moderní zdravotní techniky aj.

Kromě jiného, je to zejména lékové právo, které ve spojení s používáním určitých léčiv ve zdravotní péči, kupř. tradičních rostlinných léčivých přípravků, ale i homeopatik, spagyrik a antroposofik, nás vede k důvodnému závěru o léta existujícím souběžném víceparadigmatickém pojetí současné české (i evropské) medicíny. S integrativní farmacií, resp. integrativní farmakologií, věcně souvisí integrativní medicína, resp. medicína komplementární či komplementární a alternativní, jak jí bývá na Západě šablonovitě říkáno. Podotýkáme jen, že integrativní farmakologie patří v USA mezi vysokoškolské studijní obory.

V současné české realitě zdravotních služeb (ovšem již dávno před zákonodárnou změnou z letošního roku) se vedle sebe zcela zřejmě teoreticky a klinicky uplatňují, velmi schematicky řečeno, dva souběžné medicínské vzorce:

a) tradiční nebo přírodní, který je hermeneuticky opřen o letitou až tisíciletou generačně předávanou a zobecnělou dobrou zkušenost, včetně dobré zavedenosti v klinické praxi, a který sleduje zejména individualitu nemocného po všech duševních a tělesných stránkách v jeho osobní, rodinné a sociální situaci, přičemž zahrnuje i, alespoň některá, hermetická lékařství, jakož i tradiční vědění; srov. např. kvalitativní zdravotní výzkum a lékově např. tradiční fytofarmaka; viz např. kořen ženšenu podle Evropské lékové agentury, která spadá pod EU: ginseng radix; dále viz např. doplňky stravy rostlinného původu s fyziologickými nebo výživovými účinky anebo některé potraviny nového typu, tzn. rostlinné anebo ze živočichů, hub, řas a mikroorganismů, podle potravinového práva. Sociomedicínsky a právně připomeňme např. německou lékařskou odbornost Arzt für Naturheilverfahren, slovenskou lékařskou odbornost akupunktúristy, a to i při používání těchto odbornostních označení hostujícími lékaři u nás, některá švýcarská nebo lichtenštejnská zdravotnická povolání, německé zdravotněprávní pojetí „zvláštních terapeutických směrů“, maďarský zdravotněprávní přístup či evropská zahraniční vysokoškolská studia tradiční čínské medicíny, komplementární medicíny či antroposofické medicíny aj. anebo český a evropský standard lékařského praktikování homeopatie: ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na zdravotní péči poskytovanou lékaři s doplňující kvalifikací v homeopatii. Schematicky zde mluvíme o lékařském vzorci holistickém a vitalistickém,

b) biomedicínský a biomedicínsky inženýrský, který je zaměřen univerzalisticky a zároveň redukovaně; srov. např. kvantitativní zdravotní výzkum a lékově např. chemofarmaka, včetně farmaceutických patentů na nové chemické sloučeniny. Z účelového hlediska veřejného zdravotního pojištění platí, že tento vzorec, ač je farmakoekonomicky nákladný, je v Česku nepřímo, tj. finančněprávně, upřednostňovaný.

Každý z obou medicínských vzorců má, českým státem přímo či nepřímo uznaný, vlastní referenční rámec, přičemž se metodologicky opírá o převážně jiný způsob prokazování účinnosti. Tento stav někdy vyplývá i z odlišných teoretických základů, aniž bychom ale museli vybočovat z některé vědecké teorie, popř. vědecké hypotézy; srov. např. teorii o drahách v tradiční čínské medicíně anebo různé teorie osobnosti v klinické psychologii či různé teoreticky podložené směry v psychosomatice aj.

Oba vzorce se od sebe navzájem liší tím, že zatímco první z nich ze svého rámce nevylučuje kvalitativní význam metafyzického prvku či alespoň smyslu v lidském životě, nemoci a zdraví anebo s ním terapeuticky přímo počítá, druhý, redukovaně sledující materiální rovinu bytí, jakýkoli metafyzický prvek či smysl ze svého pojetí vyděluje, popř. jej dokonce odmítá. Tím ovšem obě pojetí doznávají rysy světonázorové, a to i světonázorově protikladné. Čelit tomu lze pragmaticky: doplňováním nebo nahrazováním jednotlivých úhlů tam, kde to je věcně možné vzhledem k nemoci, úrazu či stavu pacienta, a to i se zřetelem na pacientovy preference a jeho zájem. „Pánem zakázky“ je pacient (zákazník), jemuž poskytovatel zdravotní služby prostřednictvím pomáhajících profesí slouží. Zcela odlišná direktivní soustava státně socialistické „péče o zdraví lidu“ podle sovětského vzoru byla u nás již dávno opuštěna. Vyloučit ale nelze, že jistá mentalita tohoto druhu někdy může individuálně přetrvávat z různých subjektivních příčin.

Nelze vyloučit neostré hranice nebo přechodné oblasti apod., zejména v prevenci anebo u léčby duševních poruch a poruch chování či u léčby nemocí chronických nebo psychosomatických. Zejména však nelze vyloučit vzájemné obohacování se obou vzorců v souvztažném rámci integrativní medicíny spojené s integrativní farmacií, resp. integrativní farmakologií, a to za společným účelem, jímž je zájem a blaho pacienta v jeho jedinečnosti.

Vraťme se k výrobkům se zdravotními účinky.

Největší česká lékárenská síť Dr. Max nabízí výrobky tradiční čínské medicíny ve veřejnoprávní podobě doplňků stravy rostlinného původu podle potravinového práva; viz například látky z pivoňky čínské, skořicovníku čínského, klanoprašky čínské, koptisu čínského, anděliky čínské, jujuby čínské, prorostlíku čínského anebo kustovnice čínské či ženšenu pravého aj.

V obchodní praxi se můžeme setkat s názorem, že zaručenější kvalita dovážených výrobků tradiční čínské medicíny bývá u těch, které pocházejí z Tchaj-wanu, (Made in R.O.C. neboli Taiwan TCM). Právě s ohledem na jakost léčiv nám proto vzrůstá význam Evropského lékopisu.

Nutno dodat, že výrobků se zdravotními účinky je na trhu značné množství, přičemž pro ně platí několik veřejnoprávních kategorizací, které se navzájem i podstatně právně liší; viz léčiva různého právního druhu podle lékového práva, potraviny různého právního druhu podle potravinového práva, kosmetické výrobky podle kosmetického práva anebo jen tzv. prosté výrobky použitelné pro zdraví. Informativně viz autorův příspěvek Výrobky se zdravotními účinky.

     9. Zdravotnické prostředky tradiční čínské medicíny

Za asi nejznámější zdravotnické prostředky tradiční čínské medicíny lze považovat akupunkturní jehly. Veřejnoprávně vzato, nahlíženo právem zdravotnických prostředků, půjde o zdravotnické prostředy zařazené do rizikové třídy IIa podle zákona o zdravotnických prostředcích č. 268/2014 Sb. Podrobnostmi se zde nezabýváme.

V Československu jsem měli již v 80. letech zkušenost s výrobou vlastních zdravotnických prostředků pro účely akupunkturní zdravotní péče; viz přístroje pod značkami Akudiast 1 nebo VESA či Stimul 3.

      10. Tradiční čínská medicína a zdravotní pojištění

Paradoxem  může být, že zatímco do září 2017 bylo možné některé metody tradiční čínské medicíny podřadit pod obsah zdravotních výkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění, nyní tomu tak není. Platívalo to samozřejmě při splnění obecných legálních předpokladů podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Obecně k tomu viz autorův příspěvek Sociální právo a veřejné zdravotní pojištění v časopisu Právník.

Příkladem z minulosti slouží klinická vyšetření ve všeobecném praktickém lékařství za použití některé z metod tradiční čínské medicíny, včetně možného odchýlení se od „uznávaného medicínského postupu“ podle zákona o zdravotních službách, pakliže by se snad mělo jednat o postup v místě a čase neuznávaný. Připomínáme pulzní diagnostiku, kterou dříve výslovně uznávalo Ministerstvo zdravotnictví v souvislosti s akupunkturní zdravotní péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění před dubnem 1997. Dále viz některé zdravotní výkony fyzioterapeutické před zářím 2017, pokud jejich obsahem byly postupy tradiční čínské medicíny. Příkladem mohly sloužit některé léčebné masáže. Podobně jsme mohli hovořit o hrazených zdravotních výkonech nutričního terapeuta, pakliže v té době postupoval podle tradiční čínské dietetiky.

Dnes již tomu všemu brání nově zavedená oborová a odbornostní vyhraněnost tradiční čínské medicíny. Ta se systematicky promítá do odbornostního vymezení zdravotních výkonů pro účely jejich úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Muselo by tak dojít ke změně přílohy vyhl. č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů. Budoucí změna by musela spočívat v zařazení nových zdravotních výkonů, které by odpovídaly nové odbornosti tradiční čínské medicíny, ať již na úrovni terapeuta nebo specialisty. V tomto směru proto půjde o možné budoucí zdravotně politické a farmakoekonomické uvážení Ministerstva zdravotnictví v podobě změny předpisu. Zohledněna by přitom měla být zejména nákladová efektivita. Nemluvě o podstatě věci, jíž je sociální právo pojištěnce.

Význam má též to, že žádnou změnou právní úpravy ve prospěch širší volby pacientů by pojištěnci principiálně neměli tratit na rozsahu svých dosavadních veřejných subjektivních sociálních práv; viz i níže. Na věci by ale nic neměnil dřívější stav v praxi, kdy někteří poskytovatelé zdravotních služeb protiprávně požadovali platby od pojištěnců tam, kde se mělo jednat o zdravotní výkony hrazené z veřejného zdravotního pojištění; tj. vyjma akupunktury od dubna 1997. Bezprávní stav, zapříčiněný snad nižší právní gramotností, některými lékařsky rozšířenými „právními bludy“ anebo vyšší ziskuchtivostí, jakož i neschopností účinné právní ochrany pojištěnců, není bernou mincí. Právě naopak, na bezpráví na úkor slabších a nemocí znevýhodněných pojištěnců nelze ve státě nic budovat.

Jinak řečeno, současný právní stav, pokud by v budoucnu nedošlo ke změně cit. vyhlášky č. 134/1998 Sb., je pro pojištěnce horší, nežli byl před zářím 2017. To, co dříve mohlo a mělo být z postupů tradiční čínské medicíny hrazeno z veřejného zdravotního pojištění v rámci úhrad zdravotních výkonů všeobecného praktického lékařství, fyzioterapie nebo nutriční terapie, nyní podléhá nově zavedeným oborům zdravotní péče. Rozšíření seznamu zdravotních výkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění o výkony tradiční čínské medicíny přitom nebylo ministerstvem provedeno. Třeba ale říci, že jakýkoli právní závěr by nesměl být nemístně formalistický na úkor ústavně zaručeného sociálního práva pojištěnců.

Nutno uvážit i věcnou skutečnost, že některé zdravotní výkony co do použití určitých postupů mohou být víceoborové či prolínající se více veřejnoprávními obory zdravotní péče; tzn., že kupříkladu určitou metodu by bylo lze používat jak v oboru fyzioterapie nebo oboru zdravotnického masérství, tak i v oborech tradiční čínské medicíny. Na druhou stranu ale nelze zapomínat na účel veřejnoprávní oborovosti, který spočívá ve veřejnoprávní odbornosti, včetně znalostí; tzn. i v předpokladu  bezpečnosti a jakosti plnění vůči nemocí oslabené druhé smluvní straně. Proto můžeme obhájit veřejný zájem na veřejnoprávně osvědčené odbornosti poskytovatele zdravotní služby, který nesmí být laikem. A to ani laikem v tradiční čínské medicíně.

Zastavme se u fondů prevence zdravotních pojišťoven. Hradit z nich lze zdravotní služby nad rámec zdravotních výkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Právě z fondů prevence vyplývá současná legální možnost hrazení tradiční čínské medicíny zdravotními pojišťovnami. Tato možnost ovšem platila již před zářím 2017, přičemž se týká celé komplementární a alternativní medicíny. Se zákonodárným zavedením tradiční čínské medicíny do české zdravotní soustavy v roce 2017 to proto nijak zvlášť nesouvisí.

Nevýhodou ovšem je, že fond prevence je dobrovolným právně nesamostatným peněžním fondem zdravotní pojišťovny, která jej nemusí (oproti jiným fondům) zřídit.

Fondy prevence vyplývají z ustanovení § 7 odst. 2 zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nebo z § 16 odst. 3 nebo 4 zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů; též viz vyhl. č. 41/2000 Sb., pokud jde o fond pro úhradu preventivní péče Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky.

Obecný legální předpoklad úhrad z fondů prevence spočívá v tom, zda určitá zdravotní služba přináší prokazatelný preventivní, diagnostický nebo léčebný efekt v souvislosti s existujícím nebo hrozícím onemocněním pojištěnce. Rozhodná tak je zdravotní přínosnost u pojištěnce. V tomto případě se jedná o legální předpoklad mírnější nebo slabší, nežli u vlastního hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění. Neprokazuje se zde totiž existence souladu se „současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. Například u cvičení qi gong nebo masáží tuina podle všeho není důkazních pochybností o zdravotní přínosnosti (efektu) u pojištěnce, a to přinejmenším ve smyslu preventivně zdravotního efektu (necháme-li stranou léčebný účinek); tzn. i u zdravého pojištěnce při hrozícím onemocnění. Podobně srov. např. zdravotní jógu, též ve spojení s ájurvédou. S fondy prevence lze nakládat též dalšími zákonem vymezenými způsoby, které umožňují jejich různá využívání i při zohledňování tradiční čínské medicíny.

Pro případ soukromoprávního sporu o úhradu účinné služby z fondu prevence platí příkaz volného hodnocení důkazů účinku (§ 125 o. s. ř.); tzn. i bez ohledu na možné konvenčně přírodovědecké názory na formální nadřazenost důkazů určitého druhu nad jinými důkazy, resp. i mimo vědecký světonázor a ideologii na něm postavenou.

Zda a v jakém rozsahu by ale zdravotní pojišťovna použila fond prevence k hrazení zdravotních služeb tradiční čínské medicíny je věcí vnitřních poměrů každé zdravotní pojišťovny. V tomto ohledu existuje konkurenční tržní prostor. Nezdá se ale, že by byl v současném českém hospodářském prostředí plně využíván. Opačně si vzpomeňme na konkurenci v průběhu 90. let.

Vedle veřejného zdravotního pojištění a fondů prevence se musíme dotknout i zdravotního pojištění soukromého, tj. smluvního. Trh soukromého zdravotního pojištění u nás není rozvinut. Dlouholetě je zanedbán a je víceméně pustý, necháme-li stranou soukromé cestovní zdravotní pojištění a některé dílčí případy další, rázu jen pomocného.

Pražská Pojišťovna VZP, a. s., která je dceřinnou společností veřejnoprávní Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jež je také jejím jediným akcionářem, na pojistného trhu od roku 2017 nabízí soukromé zdravotní pojištění služeb tradiční čínské medicíny. Ovšem jen lidem, kteří ze zákona nepodléhají českému veřejnému zdravotnímu pojištění, a tudíž si sjednávají zdravotní pojištění smluvní (soukromé). Nabízí se proto hospodářská cesta dobrovolného rozšíření okruhu pojištěných osob, tzn. o pojištěnce českého veřejného zdravotního pojištění pro případy pojistných událostí nad rámec rozsahu tohoto zákonného pojištění. O takový případ by se jednalo právě u zdravotní péče z tradiční čínské medicíny. Poučit se lze z kulturně srovnatelných zemí; např. z Německa.

Fytofarmaka, vitaminy a minerály, ať by se týkaly tradiční čínské medicíny anebo nikoli, u nás pro účely veřejného zdravotního pojištění úředně patří mezi léčivé látky k „doplňkové“ nebo „podpůrné“ léčbě; tudíž nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Platí pro ně výluka.

Úhrada léčivých látek z veřejného zdravotního pojištění je totiž v Česku právně a hospodářsky pojata ve prospěch výsady umělých syntetických látek chemického původu (chemofarmak), a to na úkor úhrady například rostlinných drog, včetně tradičních rostlinných léčivých přípravků podle lékového práva. Sociální právo pojištěnců je v tomto ohledu podstatně omezeno. Otázka hrazení zdravotních výkonů nebo léčivých látek či zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění má sice značný sociální význam a ústavní rozměr, avšak z hlediska poskytování zdravotní služby (plnění smluvního závazku) půjde o záležitost právně druhotnou.

     11. Zdravotněprávní problém akupunktury

Z důvodu zjednodušení textu jsme uveřejnili tuto dílčí problematiku samostatně: Akupunktura jako problém zdravotnického práva. V odkazované stati se věnujeme aktuálnímu právnímu problému akupunktury velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem.

     12. Odpírači přístupu pacientů k tradiční čínské medicíně

V poslední části dejme slovo odpíračům přístupu nemocných lidí k tradiční čínské medicíně. Dlouholeté ponechávání tradiční čínské medicíny ve volných živnostech či volných zaměstnáních bez zájmu státu, jak tomu u nás bylo doposud od roku 1991, resp. již od května 1990, není ve veřejném zájmu sledujícím kvalitu a bezpečnost služeb tohoto druhu na trhu. Proto je také zákonodárný krok z roku 2017 objektivně ospravedlnitelný z hlediska veřejného zájmu sledujícího ochranu zdraví veřejnosti před potenciálně nebezpečnými neodbornými zásahy do zdraví.

Zastavme se blíže u některých odpíračů přístupu pacientské veřejnosti k tradiční čínské medicíně.

Začněme emočním výronem předsedkyně etické komise České lékařské komory, Stehlíkové, z konce roku 2016 na adresu používání tradiční čínské medicíny u nás: „Já to považuju za neskutečný tunel, šizení, vykrádání veřejného zdravotního systému a naprostou debilizaci národa, šíření a tolerance hlouposti. Naše společnost se stává nevzdělanou, hloupou a přijímá takovéto blbosti. Přestaňte s tím, je to ostuda,“: Etička o debilizaci národa. Komorní etička se tím diskvalifikovala ze stavovského projednávání jakékoli etické věci, která by souvisela s tradiční čínskou medicínou, z důvodu věcné podjatosti. O jaké „vykrádání veřejného zdravotního systému“ se mělo jednat, není známo. Pokud snad měla etička na mysli veřejné zdravotní pojištění, tak opak je pravdou; viz výše. Vyjdeme-li z dojmu komorní etičky Stehlíkové, muselo by platit, že „hloupé“ anebo snad ještě „hloupější“ jsou ty evropské společnosti, v jejichž zemích lze vysokoškolsky studovat akreditované studijní obory tradiční čínské medicíny.

Prezident České lékařské komory, Kubek, v televizním pořadu v květnu 2017 zase přirovnal tradiční čínskou medicínu k „prostituci“, kterou nelze vymýtit, zde: Máte slovo. Proti tomu se v pořadu ohradil jiný lékař, Bílek, prezident Komory Tradiční čínské medicíny, z. s. Ze slov komorního prezidenta Kubka fakticky vyplývá, že část lékařů, nucených členů České lékařské komory, která se klinicky věnovala tradiční čínské medicíně, nemluvě o lékařích zahraničních, by byla něco jako „prostitutky“, má-li se to mít s touto medicínou asi jako s „prostitucí“. Není známo, že by se Česká lékařská komora zabývala etickým rozměrem výroku svého prezidenta v poměru k části lékařského stavu a svých nucených členů. Anebo naopak, etikou povolání některých svých členů.

Připomenout si můžeme nedávnou veřejnoprávní věc z oboru zdravotnického práva, která se týkala Fakultní nemocnice Hradec Králové a tamějšího působení zahraničního lékaře. Ministerstvo zdravotnictví v tomto případě použilo § 36, zřejmě odst. 2, zák. č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo tak podle zákona rozhodlo o dočasném povolení výkonu povolání lékaře člověku z Číny (Čínské lidové republiky) ve Fakultní nemocnici Hradec Králové; tzn. legálním postupem, který nevyžaduje uznání způsobilosti. Prezident České lékařské komory, Kubek, přesto podal v této věci 7 podnětů různým orgánům veřejné moci, včetně trestního oznámení. Všechny prezidentovy podněty byly odloženy jako bezdůvodné; viz Tempus medicorum, 2016, č. 7/8, s. 41.

Sjezd delegátů České lékařské komory konaný v Brně ve dnech 16. až 17. listopadu 2013 konstatoval, že „ke zkvalitnění postgraduálního vzdělávání lékařů jsou nezbytná následující opatření“ (…) „Nezařazovat do systému postgraduálního vzdělávání obory, které nejsou založeny na principech EBM“ (rozuměno evidence-based medicine, pozn. aut.), „jako jsou například psychosomatická medicína a čínská medicína.“; bod 43 usnesení tohoto XXVII. sjezdu. Stavovské usnesení se ale zjevně míjí se světovými vědeckými poznatky zdravotního výzkumu, zejména kvalitativního, některými vědeckými teoriemi, jakož i se zobecnělou klinickou zkušeností a částí vysokoškolské výuky v Česku (nemluvě o zahraničí). Otázkou proto je, zda a nakolik se za tohoto stavu vědeckého poznání a zahraničního vysokoškolského vzdělávání ještě jedná o legitimní stavovský zájem? Blíže viz autorův příspěvek Evidence-based medicine? nebo pro lékaře zde Evidence-based medicine?.

Česká lékařská komora postupovala proti části zdravotnického vzdělávání i v roce 2016. Představenstvo komory přijalo dne 5. listopadu 2016 stanovisko, na základě doporučení svého poradního sboru, „vědecké rady“, která není orgánem komory, ze dne 3. listopadu 2016, že komora „nebude do systému Celoživotního vzdělávání lékařů garantovaného ČLK zařazovat vzdělávací akce, které obsahují přednášky z homeopatie, čínského léčitelství (označovaného jako tzv. tradiční čínská medicína) a z dalších oblastí nevědeckých léčitelských metod.“. Údaje z portálu České lékařské komory, viz ČLK ; viz též Tempus medicorum, 25, 2016, č. 11, s. 21 (Zpráva o činnosti vědecké rady ČLK 2016 od Mrozka). Odlišný je ovšem přístup Slovenské lékařské komory či Rakouské lékařské komory.

Česká lékařská komora se poslední dobou snaží „nálepkovat“ tradiční čínskou medicínu jako „pouhé“ léčitelství, a tím ji znevážit v očích české pacientské veřejnosti. Lékařská korporace se tím ale dotýká profesní cti a vážnosti nemalé části světového lékařského stavu, včetně některých svých nucených členů, a zjevně popírá ideu pluralismu v medicíně, a to bez ohledu na osobní zájmy pacientské veřejnosti a nakonec i ústavní základy občanské společnosti. Nemluvě o tom, že funkcionáři komory podle všeho vnímají samu „vědu“ zkresleně a hlavně mimo realitu zdravotní péče. Vědecké poznatky z oboru lékařské vědy lze získávat i kvalitativním zdravotním výzkumem. A to nemluvíme o poznatcích sociomedicínských nebo o vědeckých závěrech učiněných na základě health technology assessment; viz např. švýcarský státní přístup. Česká lékařské komora tak vychází pouze z jednoho z mnoha sociálních konstruktů, který si ideově vybrala za svůj. Tím ale komora upřednostnila pouhý stavovsky korporační zájem nad zřejmý zájem pacientů, což neodpovídá zavedenému pojetí Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, čehož si komora musela být vědoma.

Představenstvo a prezident České lékařské komory mají k ruce poradní orgán, zvaný „vědecká rada“. Na rozdíl od vědeckých rad fakult nebo vysokých škol se ale nejedná o orgán veřejné moci. Tento poradní sbor se roku 2017 usnesl tak, že zásadně odmítl (sněmovním výborem pro zdravotnictví doporučený a Parlamentem později přijatý) poslanecký návrh na zavedení odborné způsobilosti terapeuta a specialisty tradiční čínské medicíny s tím, že se jedná o „léčitelství“. Poslanecký návrh byl ve shodě též se zdravotní politikou Ministerstva zdravotnictví a vládním postupem.

Podle komorních vědeckých poradců by návrh novely zvýhodnil čínské „léčitelství“ oproti jiným „léčitelským metodám“. Ponecháme-li stranou „řečové hry“ o „léčitelství“, „medicíně“ a „lékařství“, není známo, v čem by čínská medicína měla být zvýhodněna oproti, řekněme, jiným tradičním lékařstvím. Zdravotněprávní zařazení tradiční čínské medicíny mezi obory zdravotní péče a zdravotnická povolání, bez dalšího, totiž žádná zvýhodnění nepřináší. Ba, naopak. Návrh totiž ve veřejném zájmu zaváděl značné veřejnoprávní zpřísnění přístupu k povolání a na trh služeb, které pro řadu lidí může znamenat ukončení dlouholetě zavedené činnosti. Současně se návrh týkal zvýšení ochrany práv pacientů, právě proto, že se z nich stávají „pacienti“ podle zdravotnického práva. Opak je tak pravdou. Tradiční čínská medicína je nově kladenými legálními požadavky spíše znevýhodněna oproti jiným tradičním, popř. přírodním medicínám, které u nás nadále zůstávají i ve volných živnostech nebo volných zaměstnáních. Přesto se s cit. poradním stanoviskem ztotožnilo představenstvo České lékařské komory dne 25. března 2017; viz ČLK.

Zůstává neznámé, o jaké sociomedicínské vědecké důkazy komorní vědečtí poradci opřeli svůj názor. Vycházeli ze sociálně lékařské vědy založené na důkazech? Anebo projevili subjektivní dojmy laiků v tradiční čínské medicíně a právu? Sociomedicínské důkazy jsou totiž významné právě pro zdravotně politická a zákonodárná rozhodnutí, která vyžadují i právní zorientovanost.

Česká lékařská komora je zájmovou lékařskou korporací. Zároveň disponuje orgány veřejné moci se zákonnou pravomocí a působností ve veřejné správě na úseku lékařské samosprávy. Komora tak směřuje do věcí lékařského stavu, jehož záležitosti spravuje. Nikoli snad do záležitostí jiných zdravotnických povolání anebo zdravotnictví jako celku, jehož veřejná správa připadá Ministerstvu zdravotnictví a dílem Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Proto lékařská komora svým ohrazením se proti budoucím nelékařským zdravotnickým povoláním vybočila ze svého veřejnoprávního postavení a účelu zřízení.

Nabízí se proto otázka budoucího veřejnoprávního ponížení významu České lékařské komory, pakliže by vybočovala z toho, co smí a má činit. Nejedná se o žádnou stolní společnost, ve které by se vedly řeči o zdravotnictví. Posláním komory není „péče o zdraví lidu“. Lékařská komora není ani žádným „strážcem čistoty“ zdravotnických povolání na trhu, kromě vlastního lékařského stavu v podobě svých nucených členů. Zákonodárně politická změna v nelékařských zdravotnických povoláních a oborech se lékařského stavu samého netýká, leda snad některých jednotlivých lékařů, kteří dosud praktikovali tradiční čínskou medicínu, o nichž však zájmová korporace mlčí a nijak se jich ani nezastává. Právě naopak, viz usnesení sjezdu delegátů z roku 2013 a usnesení představenstva z roku 2016; obojí výše.

S ohledem na dlouhodobý stav trhu zdravotních služeb, klinicky zavedenou praxi, preference nemocných lidí a poptávku nemalé části pacientské veřejnosti, jakož i stav světové lékařské vědy a vzdělávání, si musíme veřejně položit otázku, zda postup stavovské komory byl ve veřejném zájmu. A zda právně ladil duchu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

Někteří čeští lékaři, znalí teorie a klinické praxe tradiční čínské medicíny, včetně absolventů zahraničních škol, zastávají odlišné odborné názory, nežli někteří lékařští funkcionáři, laici v oboru.

V poměru k České lékařské komoře se u nás můžeme setkat s protichůdným zdravotně vzdělávacím postojem. Na mysli máme veřejnoprávní Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, kde existuje katedra akupunktury a tradiční medicíny. Vzdělávací činnost tohoto veřejnoprávního ústavu, zřizovaného Ministerstvem zdravotnictví, se zásadně příčí přístupu České lékařské komory z let 2016 a 2013; viz výše. Akupunktura byla a je podstatnou součástí tradiční čínské medicíny. V českém veřejném zdravotnictví tak existuje podstatný rozpor.

I proto zůstává otázkou k veřejné diskusi, zda někteří funkcionáři lékařského stavu osobně rozlišují vědecké důkazy získané hodnocením typu health technology assessment pro účely zdravotní politiky a zákonodárství od přírodovědeckých důkazů jako sociálních konstruktů ve stylu Cochrane Collaboration Standards pro účely epidemiologie a biostatistiky. První uváděné vědecké hodnocení mívá širší záběr, více ukazatelů, typu „real-world medicine“ či „real-world effectiveness“. Proto  bývá používáno právě pro účely zdravotní politiky a zákonodárství; viz např. postup švýcarský při vědeckém posuzování komplementární medicíny, včetně tradiční medicíny čínské. Nemluvě o otázce lékařské znalosti volného hodnocení důkazů v právních procesech týkajících se zdraví. Jakmile tyto tři hodnotící postupy (myšlenkové řády) navzájem zaměníme, dopustíme se nejen chyb uvažování, ale zaviníme si sami, jinak zbytečná, společenská nedorozumění. Nutno dodat, že by se mělo jednat o vysvětlující látku již prvního semestru studia všeobecného nebo zubního lékařství.

Podle prohlášení předsednictva České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., ze dne 30. května 2017 sice tradiční čínská medicína „může mít určité příznivé léčebné účinky, ale nemá dostatečné vědecké doklady o svém léčebném účinku“, zde Prohlášení předsednictva Purkyněho společnosti. Vyloučit nelze, že světoví výzkumníci zabývající se zdravotním nebo farmakologickým výzkumem a publikující v impaktovaných vědeckých časopisech by alespoň dílem dospěli k jiným závěrům, například u akupunktury nebo fytoterapie, nežli funkcionáři českého lékařského spolku, kteří jsou v oboru laiky. Prohlášení spolkového předsednictva se proto jeví jako účelově tendenční; totiž vytržené ze zdravotnického a výzkumného kontextu. Má snad například klimatoterapie, vodoléčba či magnetoterapie „dostatečné vědecké doklady“ ve scientistním kvantitativním epidemiologickém smyslu? Má či může mít takové doklady hypnóza v psychiatrii, mnohé metody psychoterapie anebo zákroky psychosomatické medicíny? Objektivně vzato to ani není pokaždé možné anebo obtížné či jen částečné. Takový je ovšem dávno zavedený a obecně známý stav zdravotní péče, která si všímá duševního i tělesného individuálního blaha jedinců a jeho sociálního rozměru.

Položme si proto otázku, která je z pohledu pacientské veřejnosti legitimní.

Kdy se stává vědecký doklad „dostatečným“ z hlediska formalizované a hierarchizované lékařské doktríny evidence-based medicine, jestliže pracujeme s kvalitativními jevy a jedinečnými pacienty?

Ve kterém světovém impaktovaném vědeckém časopisu si přečteme přehledy studií založených na dvojitě zaslepených randomizovaných multicentrických pokusech s jednotlivými metodami psychoterapie, metodami léčebných masáží anebo s magnetoterapií či třeba vodoléčbou? Anebo s metodami léčby zvířaty? A jakými zvířaty?

Nezapomínejme na to, že kupříkladu magnetoterapie, vodoléčba a léčebné masáže patří mezi zdravotní výkony u nás hrazené z veřejného zdravotního pojištění; tudíž pro ně platí zdravotněprávní závěr, že jsou v souladu s dostupnými vědeckými poznatky, z čehož neexistuje žádná legální výjimka. Leda snad soudem zhodnocený důkaz opaku v soudním procesu týkajícím se konkrétní úhrady zdravotního výkonu s použitím určité metody. K ničemu takovému ale nedošlo (anebo to není obecně známo), natož, abychom to snad mohli jakkoli právně zobecnit.

Českým spolkovým funkcionářům zřejmě nestačily vědecké důkazy vyplývající z vědeckého použití health technology assessment. Ačkoli švýcarským úřadům tyto vědecké důkazy před pár lety stačily při hodnocení tradiční čínské medicíny v rámci posuzování komplementární medicíny pro účely trvalých úhrad z veřejného zdravotního pojištění.

Ještě ostřejší byl loni Svačina, předseda předsednictva uvedeného spolku, když napsal: „Čínská medicína, která má typické znaky klasické nevědeckosti a je jistě z více než 90 % šarlatánstvím, pronikla do Čech.“; viz Svačina, Š.: O lidech, medicíně a dění kolem nás, Praha, Axonite CZ, 2016, s. 112. Spolkový lékařský funkcionář tak bez důkazů zřejmě sebejistě obvinil množství svých kolegů u nás i ve světě ze „šarlatánství“, což bývá objektivně bráno jako profesní urážka mezi lékaři.

Jiný lékař, Šrámek, místopředseda předsednictva Českého klubu skeptiků Sisyfos, z. s., veřejně bral svého lékařského kolegu, univerzitního profesora a poslance, který na jaře roku 2017 předložil sněmovnou i senátem schválený a ministerstvem podpořený pozměňovací návrh týkající se zdravotnických odborníků na tradiční čínskou medicínu, za „prodejné amorální dobytče“ jeho „formátu“; viz Šrámkův veřejný diskuzní příspěvek v souvislosti s veřejným zdravotním pojištěním na veřejném profilu skupiny zvané Český klub skeptiků Sisyfos na Facebooku ze dne 8. června 2017. Jiný spolkový funkcionář, shodou okolností předseda předsednictva cit. spolku, Kyša, laik ve zdravotnictví a právu, zase veřejně označil zákonodárný postup v dané věci za „svinstvo“; viz diskusi na veřejně přístupném osobním profilu v uvedené síti ze dne 8. června 2017. Zmíněný klub je dlouhodobě podporován státem, Akademií věd České republiky, a Univerzitou Karlovou v Praze.

Stanovisko Českého klubu skeptiků Sisyfos, z. s., ze dne 28. května 2017 se přidalo k názoru předsednictva České lékařské komory; viz Stanovisko Sisyfos. V cit. stanovisku se ale právně laicky mluví o legislativním „přílepku“, aniž by se o něco takového právně jednalo. Novela zákona má totiž věcnou souvislost s dalším zdravotnickým obsahem. Právně vzato se proto jedná o klubový nesmysl. Jmenovaný spolek, spadající do světonázorového hnutí Nového skepticismu, roku 2016 o své vůli udělil Fakultní nemocnici Hradec Králové svou „anticenu“ Bludný balvan za „příkladnou péči o dílo Velikého Mao Ce-tunga v oblasti zdravotnictví“, resp. za „byznys s tradiční čínskou medicínou“: Bludný balvan.

Veřejnou debatu o věcech obecného zájmu lze jistě vést i pomocí satirických šlehů využívajících výsměchu za účelem veřejné kritiky nešvarů či jiných záporných společenských jevů. Předpokladem by ovšem bylo, že by tradiční čínská medicína byla záporným jevem, volajícím po veřejném zesměšnění ve společenské obraně před ním. Vzhledem k některým v současnosti dostupným vědeckým poznatkům sociomedicíny, biomedicíny a teorií kvantové fyziky, jakož i ze zobecnělých klinických zkušeností po světě, to ale nelze takto paušálně tvrdit. Nemluvě o poznatcích filozofických a o empiriích z praxí anebo o zájmech a preferencích nemalé části pacientské veřejnosti. (Možné jednotlivé případy závad ponecháváme stranou; ty ostatně existují i v západní biomedicíně a v čemkoli jiném.) Ačkoli chce být citovaný spolek „vědeckou společností“ pro účely veřejné podpory, neodkázal na žádnou současnou významnou vědeckou literaturu; viz např. Elsevier nebo Springer. „Sisyfos je společnost aktivistická v tom smyslu, že ona sama si vybírá své soupeře a obvykle jako první »zaútočí«.“ (…) „Orgány trestního řízení se nám dosud nedaří významně zapojit.“, z rozhovoru s tehdejším spolkovým předsedou, Zlatníkem; viz Nosková, V.: Čeští skeptici. Kdo jsou a co chtějí (Praha, V. Nosková-Klika, 2015), s. 130. Otázka zní, zda taková aktivistická společnost je ještě „společností vědeckou“ a zvláště pak pro účely veřejné podpory vědy ze strany státu nebo veřejné vysoké školy.

Právní problematičnost zesměšnění klubem napadeného zdravotního jevu se nám vyjeví více, jestliže zohledníme následující skutkovou okolnost. Citovaný spolek totiž v souvislosti se svou „anticenou“ Bludný balvan dlouholetě, zavedeně a veřejně používá zkrácené označení „Bl. b.“, odvozené z názvu „anticeny“, aniž by to bylo jazykově nutné; viz např. zde: BlB. Kontextuálně by tak mohlo docházet ke znevažujícímu označení nositele „anticeny“ na veřejnosti, včetně záměrné a trvalé medializace věci na internetu. Nabízela by se proto právní kvalifikace skutku jako neoprávněného zásahu do přirozeného práva na vážnost (§ 81 odst. 2 o. z.), anebo, jako by tomu bylo u Fakultní nemocnice Hradec Králové, do práva na pověst právnické osoby (§ 135 odst. 2 o. z.); podobně podle předchozího občanského zákoníku účinného před rokem 2014.

Kritika obsahující hodnotící soud, která by byla nepravdivá, ač by jinak byla věcná (ad rem) a přiměřená obsahem a jeho rozsahem, formou i účelem, například společenskou obranou zájmu pacientů na nepoškozování zdraví, by byla i přesto neoprávněná. Jednalo by se o zneužití svobody projevu ve smyslu práva ústavního a občanského, popř. i správně nebo soudně trestního. Jádrem věci, resp. předběžnou otázkou, zůstává filozofický spor o pravdu o účinnosti a bezpečnosti tradiční čínské medicíny.

Pro případ soudního sporu by došlo k soudcovskému uplatnění procesní zásady volného hodnocení důkazů; tzn. včetně vědeckých závěrů typu health technology assessment, klinických zkušeností jako druhu odborných zkušeností,  jakož i včetně osobních zkušeností pacientů aj. Soud ani správní orgán projednávající delikt by nebyl vázán formalizovanými a hierarchizovanými důkazy v lékařském konvenčním stylu Cochrane Collaboration Standards, protože by se jednalo o procesněprávní způsob dokazování pro účely nalezení spravedlnosti. Nikoli o speciálně standardizované konvenčně přírodovědecké dokazování za účelem epidemiologickým nebo biostatistickým.

Světonázorový aktivista Grygar, který předává tzv. anticeny, je ovšem římskokatolickým věřícím; tzn. věřícím též v „anděly“ a „ďábly“ podle Katechismu katolické církve; dále viz např.: Věří v Boha, nemá čas věřit pitomostem. I proto si z jiného ideového, resp. světonázorového okruhu poukažme na portál Víra, provozovaný Arcibiskupstvím pražským. Dočteme se tam: „potvrzuji, že způsob, jakým se u nás používá tzv. čínská medicína včetně akupunktury, je branou pro temné a okultní síly. Z tohoto pohledu ji nelze pro křesťana doporučit.“; viz anonymní odpověď v Otázkách a odpovědích pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském; otázka ze dne 29. dubna 2008: Křesťanský náhled na čínskou medicínu a akupunkturu. O okultismu se vážně zmiňují ve své knize o akupunktuře z roku 2002 též lékaři Heřt, Hnízdil a Klener, (Akupunktura, Mýty a realita, Praha, Galén 2002, s. 123 a 159). Kniha byla ideově napsána z hlediska světonázorového hnutí Nového skepticismu. (Lékař Hnízdil později od hnutí odpadl.)

Výzva předsednictva Purkyněho společnosti, určená poslancům, (viz výše), aby v naší souvislosti připravili samostatný zákon o léčitelství, se míjí adresáty. Takový zákon mělo v prvé řadě připravit Ministerstvo zdravotnictví, resp. vláda. Nicméně, i tak může být funkcionářská výzva vítaným příspěvkem do veřejné debaty vlekoucí se od počátku 90. let. Škoda jen, že podobná lékařská výzva nezaznívala již během posledního čtvrtstoletí, kdy všechny pokusy o podobný zákon selhávaly. Výzva to je proto opožděná. Purkyněho společnost měla a mohla nabídnout svou pomoc státu již dávno, a to eventuálně i za cenu střetu s Českou lékařskou komorou. Otázkou ale je, zda by to vůbec k něčemu bylo, jestliže někteří spolkoví funkcionáři světonázorově vycházejí z ideologie scientismu, čímž by na jejich straně mohlo hrozit již samo pojmové zkreslení „vědy“ a „vědeckosti“. Druhý problém spočívá v právní neznalosti. Kupříkladu podle lékařského spolkového funkcionáře Beneše by léčitel měl vydávat zápis o provedených úkonech a doporučeních; viz Tempus medicorum, 2017, č. 4, s. 5. Taková povinnost ale u nás platí již od roku 2012 s účinností od ledna 2014; viz § 2647 a násl. o. z.; též v právně historickém výkladovém spojení se dvěma vládními usneseními z let 2009 a 2011 obsahujícími důvodové zprávy k návrhům občanského zákoníku. Těžko komukoli cokoli zákonodárně radit za stavu vlastní právní neznalosti.

Výše uvedené a další podobné subjektivní dojmy či emoční výrony jistě nelze nikomu brát. Pokud by nebyly právně a morálně deliktní, měly by své místo ve svobodné společnosti, která se vyznačuje názorovou pluralitou i duchovní jinorodostí.

Společenským problémem by se ale tyto přístupy staly tehdy, jestliže by mohly vést k omezení přístupu pacientské veřejnosti k prevenci, diagnostice nebo léčbě podle své vlastní volby. V takovém případě by se podobné projevy, i kdyby snad nebyly právně deliktní, dostaly do střetu s veřejným zájmem.

      12. Závěr

Česká zdravotní soustava do značné míry právně představuje integrativní model zdravotnictví, alespoň co se týče zdravotní péče a vazby na lékové právo. Zasloužilo se o to zejména zařazení tradiční čínské medicíny mezi obory zdravotnického vzdělávání a potažmo i obory zdravotní péče pro účely zdravotních služeb. Skutečnost, že se to týká nelékařské části zdravotnictví na tom nic nemění. Každá novota se může setkávat s odporem některých lidí nebo jejich zájmových skupin. Z hlediska veřejného zdravotnictví je ovšem důležitý veřejný prospěch, a to i bez ohledu na stavovské prefence. Připomenout si můžeme již dříve u nás zavedené integrativní všeobecné školství a integrativní farmacii.

Závěrem můžeme poukázat na několik stávajících úkolů ve veřejném zájmu, které je účelné provést. Uvádíme je bez pořadí důležitosti nebo naléhavosti následovně:
a) řádné plnění povinností obsažených v mezinárodněprávních závazcích o ochraně zahraničních investic tak, aby si český stát svým eventuálním vadným jednáním nepřivodil škodu v důsledku spáchání mezinárodněprávního deliktu; tyto otázky jsou též v gesci Ministerstva financí,
b) převzetí mezinárodních technických norem ISO, které se týkají tradiční čínské medicíny, do soustavy českých technických norem (ČSN), což je věcí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, ovšem s vazbou na vyjádření Ministerstva zdravotnictví,
c) dokončení přípravy a přijetí vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, „kterou se stanoví minimální požadavky a vzdělávací programy k získání odborné způsobilosti k výkonu povolání terapeut tradiční čínské medicíny a na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu povolání specialista tradiční čínské medicíny“,
d) uznávání zahraničních vysokoškolských vzdělání v oblastech tradiční čínské medicíny Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na základě mezinárodních smluv, a to na jednotlivé žádosti,
e) uznávání způsobilostí k výkonu zdravotnických povolání terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny získaných v jiném státě, a to Ministerstvem zdravotnictví na jednotlivé žádosti, popř. další úřední postupy týkající se působení zahraničních osob,
f) jmenování znalců z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, s odbornou specializací na tradiční čínskou medicínu, a to ministrem spravedlnosti, popř. předsedy krajských soudů, resp. ministerské zapsání znaleckých ústavů z oboru zdravotnictví s patřičnou odborností, dle jednotlivých žádostí,
g) úřední zařazení povolání terapeuta tradiční čínské medicíny a specialisty tradiční čínské medicíny do Národní soustavy povolání pro účely pracovního trhu; tzn. v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí,
h) používání fondů prevence zdravotních pojišťoven k úhradám služeb souvisících s tradiční čínskou medicínou, tj. nad rámec zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění,
i) provádění zdravotnické osvěty souvisící s tradiční čínskou medicínou, a to i mezi příslušníky lékařského stavu, kterým v tomto směru zásadně chybí školské vzdělání; též za účelem rozvíjení zdravotní gramotnosti, jakož i s vazbou na  zdravotněprávní edukaci lékařů a jiných zdravotnických povolání,
j) obchodní rozvinutí pojistného trhu o nabídky smluvního (komerčního) zdravotního pojištění zdravotních služeb tradiční čínské medicíny,
k) věcné a právní řešení problematiky tradiční čínské medicíny bez ideologizace tématu v duchu některých náboženství nebo světových názorů a jejich ideového střetávání a boje; též bez osobních napadání nebo urážek mezi lékaři.
Oproti tomu platí, že politické úvahy či současné senátní snahy o navrácení činností v tradiční čínské medicíně mezi volné ohlašovací živnosti a volná zaměstnání bez veřejnoprávní vazby na odbornou způsobilost a zdravotnické vzdělání by již na první pohled představovaly krok zpět proti veřejné zájmu na ochraně zdraví veřejnosti, která má o služby tohoto druhu dlouhodobý zájem; tudíž je nutno, aby si stát hleděl i kvality a bezpečnosti těchto služeb. Protikladné kroky nelze než označit jako jevy proti veřejnému zájmu, a tak je právně a politicky posuzovat.

Ke vzájemné komunikaci a součinnosti v zájmu pacientské veřejnosti by mohlo posloužit založení společné platformy lékařů, terapeutů a specialistů tradiční čínské medicíny. Následně by ji bylo možno rozšířit i o některé další zdravotnické profese, např. o fyzioterapeuty, maséry ve zdravotnictví a nutriční terapeuty. Uvažovaná mezioborová platforma by měla vystupovat v obecném zájmu i vůči orgánům veřejné moci, zřizovatelům veřejných nemocnic a zdravotním pojišťovnám. Podstatnou roli musí sehrávat i větší zapojení pacientské veřejnosti a jejich spolků.

 

     Výběr z odkazů:

TCM ve vědeckém nakladatelství Elsevier

TCM ve vědeckém nakladatelství Springer

WHO: Trad. and Compl. Med.

TCM Database@Taiwan

R.O.C.: Nation. Research Inst. of CM

Develop. of CM in Hong Kong

Consort. for Global. of CM

Shanghai Univ. of TCM

Macau Univ. of Science and Tech., Fac. of CM

Eur. Found. of TCM

Eur. TCM Assoc.

TCM and EU Law

The Role of Eur. Pharm. (Ph Eur) in Quality Control of TC Herb. Med. in Eur. Mem. States

Acupunctura bohemo slovaca (Archiv)

Živá praxe tradiční čínské medicíny

Léčivé rostlinné drogy TČM a možnosti jejich uplatnění

Problém je v omezenosti lékařských špiček

Komora TČM

TCM Revue

Brněnský seminář KAM a právo (a další souvisící odkazy)

 

    Přílohy (faksimile knižních vazeb české odborné literatury z 80. let v Československu, zaměřené na tradiční čínskou medicínu):

Kniha Akupunktura v teorii a praxi, napsaná lékařem Růžičkou a vydaná Ústředním svazem železničního zdravotnictví v Nakladatelství dopravy a spojů v Praze roku 1985.

Aurikuloterapie od lékaře Debefa. Vydala Balnea, reprezentace československých lázní a vřídel, v nakladatelství Avicenum v Praze roku 1986. Vyšlo pro účely generálního ředitelství Lázní a zřídel pro Českou socialistickou republiku.

Kniha Křížovka života od autora Jonáše, lékaře, kterou vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem v roce 1988 v nákladu 30 000 výtisků. Grafický návrh Karpašův.

 

Autorův souvisící příspěvek:           Akupunktura jako problém zdravotnického práva

Z dalších autorových příspěvků:    Bull. advokacie: KAM pohledem zdravotnického práva

 

 

4 thoughts on “Terapeut nebo specialista tradiční čínské medicíny

  1. Tomáš Doležal

    Je vidět, že zařazení těchto dvou oborů čínské medicíny mezi zdravotnická povolání budí vášně abude předmětem dalších diskusí:
    https://zdravi.euro.cz/denni-zpravy/z-domova/senat-podporil-vyrazeni-cinskeho-lecitelstvi-ze-zdravotnich-oboru-485891

    Když pominu problematickou hranici zařazení těchto oborů do oborů zdravotnických nebo léčitelských, je zde jiný problematický aspekt – a to sepětí státní moci s čínským kapitálem a zjevné pochybnosti o nezávislosti rozhodování.
    Pokud prof. Telec ve svém příspěvku píše, že se někteří členové Lékařské komory diskvalifikovali svými výroky z další objektivní debaty o čínské medicíně a jejím místě v systému českého zdravotnictví, není pak ve stejné roli celé Ministerstvo zdravotnictví, když v čele Nadačního fondu Tradiční čínské medicíny stojí dva současní náměstci MZ, jeden bývalý ministr MZ a dlouholetý poradce ministrů zdravotnictví a vedle nich stojí zástupce čínských zájmů Ing. Tvrdík? Já bych o objektivitě rozhodování MZ měl značné pochybnosti a toto propojení zcela jistě nesloží k objektivnímu zhodnocení povahy a zařazení tradiční čínské medicíny do českého zdravotního systému, ale pouze k ochraně čínských kapitálových investic.

    Reply
    1. Ivo Telec Post author

      Ano, máte pravdu, že zaujatost může být z obou stran. Tedy i od MZd a ovšem i od vládního usnesení v pozadí.

      Mezinárodněprávně jsme se ale nyní ocitli ve stavu, kdy už asi rok, ne-li více, musíme právně chránit zahraniční investici.

      Kroky v Senátu jsou důkazem o tom, že stát nebere mezinárodněprávní ochranu investice vážně, protože je asi rozpolcen. Senátnímu pokusu lze „vyčíst“, že na to nebere zřetel, ač škodu by musel stát nahradit. Nemluvě o újmě na pověsti státu v mezinárodním obchodu.

      Nejsem si jist, zda se některé lékařské kruhy neprobraly pozdě. Na pořadu dne to bylo v letech 2015 až 2016, asi.

      Teď už si musíme posoudit, který z následků by byl pro veřejný zájem (a na čem) horší.

      Reply
  2. Ivo Telec Post author

    Ad Tomáš Doležal:

    Diskusní může být i to, zda to stát přehnal, či nepřehnal s plněním mezinárodněprávní povinnosti „příznivých“ podmínek pro zahraniční investici.

    Alternativou by bývalo bylo ponechání TČM ve volných živnostech a volných zaměstnáních. Ovšem fakticky bez možnosti pojištění odpovědnosti, když by nešlo o legálně vymezenou profesi. Pojišťovny do toho nejdou. A fakticky bez kontroly státu a ponechání zákazníka spíše všanc.

    Výslovná zákonná úprava je mezinárodně investičně určitě „příznivější“.

    Pak je ale otázkou, zda měla být obsažena ve zdravotnictví, anebo mimo ně; např. v léčitelském zákonu vázaném na odbornou způsobilost, jak se to myslelo v roce 1994 (ovšem bezvýsledně). Pokud bychom dnes měli léčitelský zákon, předvídaný od 1991, nemuseli jsme nic nyni legislativně řešit a investičně příznivé podmínky by tu legislativně byly dávno, přes 25 let, včetně pojistitelnosti.

    Jenže, vedoucí lékařské kruhy u nás léta nestály o léčitelský zákon, protože by společensky legitimizoval léčitelství (i konkurenci). Tudíž jej dodnes nemáme.

    Jestliže stát dnes zvolil přísnější cestu zdravotnictví, je to věc státní zdravotní a právní politiky. Ta může být sice proměnlivá, ovšem nyní již s hranicí danou mezinárodnim právem. Jinak se dnes nezbavime rizika deliktních činů státu podle mezinárodního práva se škodným následkem a s možnou ztrátou dobrého jména státu v mezinárodním obchodu.

    Reply
  3. Ivo Telec Post author

    Mezinárodněprávní ochrana zahraniční investice:

    Z veřejného obchodního a nadačního rejstříku je patrno, že předmětem mezinárodněprávní investiční ochrany je dále uvedená část čínské kapitálové investice do základního kapitálu české obchodní korporace CEFC Group (Europe) Company, a. s., vzniklé 16. 6. 2015, s celkovou a splacenou výší kapitálu 1 150 mil. Kč.

    Jediným zakladatelem a akcionářem této české obchodní společnosti je čínská korporace Shanghai Huaxin Group (Hongkong) Limited.

    Jedná se o tu část čínské kapitálové investice, která byla prostřednictvím výše uvedené české CEFC Group (Europe) Company, a. s., vložena do českého Nadačního fondu Tradiční čínské medicíny (TCM), vzniklého 3. 1. 2017, jejímž zakladatelem je tato česká korporace s čínským kapitálem a akcionářem, a to ve výši 270 mil. Kč, při splacení 100 mil. Kč, a to za účelem, zjednodušeně, zdravotních služeb tradiční čínské medicíny ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.

    Kryto českou vládou a nepřímo i MZd. Stále mi z toho vychází mezinárodněprávní povinnost „příznivých“ podmínek a důvodné očekávání nezmaření zahraniční investice, navozené českým státem, (blíže viz vlastní text a mé další poznámky zde).

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 − 10 =