Kritický pohled na nález Ústavního soudu: uznání kalifornského rodičovského statusu stejnopohlavního manžela

By | 28/07/2017

     1. Úvodem

Ústavní soud vynesl senátní nález ze dne 29. června 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16, ve věci nejlepšího zájmu dítěte a práva na rodinný život. Zrušil tím rozsudek Nejvyššího soudu. Jednalo se o řízení o ústavních stížnostech na zásah Nejvyššího soudu, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší soud zamítl návrh na uznání kalifornského rozhodnutí o rodičovství jednoho ze stejnopohlavních mužských manželů (neznámo, zda biologického otce), tvořících stejnopohlavní pár. Nejvyšší soud tak učinil z důvodu zřejmého, na první pohled patrného, rozporu takového zahraničního rozhodnutí o osobním stavu s veřejným pořádkem podle českého mezinárodního práva soukromého. Český právní řád, který patří mezi obsahové prvky veřejného pořádku, nic takového nedovoluje. Nejedná se přitom o žádnou „nechtěnou mezeru“ v českém právu, nýbrž o zákonodárně-politický záměr, který lze vyvodit z českého zákonodárného kontextu úpravy civilního stavu lidí a jeho zákonodárného vývoje.

Ústavní soud věc posoudil jinak, nežli Nejvyšší soud.

Na rozdíl od českého práva kalifornské právo dovoluje, aby rodiči v právním smyslu byli dva muži-manželé, rozuměno stejnopohlavně orientovaní lidé (homosexuálové). Celosvětově převažující úpravy civilního statusu nic takového  neumožňují. Dovoleno to není ani českým právem. Srov. k tomu techniku obstarávání dětí stejnopohlavně orientovanými páry prostřednictvím náhradního mateřství za lékařsky asistované reprodukce.

Nezletilé dítě tak sice má dva mužské rodiče v kalifornském právním smyslu („muže/rodiče A“ a „muže/rodiče B“), avšak jeho biologický otec zůstává utajený. Svůj původ tedy dítě najisto nezná. A to ani co se týče anonymní dárkyně ženského vajíčka. Známa je pouze „žena nosnice“, která smluvně poskytla službu náhradního mateřství a která dítě po asistované reprodukci donosila a porodila. Podle českého práva by ovšem byla matkou (§ 775 o. z.). Podle kalifornského nikoli. Ani tato záležitost nemusí být úplně od věci.

Přehled věci podávám zjednodušeně.

Celý případ by pro někoho mohl znít jako horror, který by televize směla vysílat až po 22. hodině. Pro někoho jiného, a zdá se i pro Ústavní soud, by se zase jednalo o legitimní vzorec chování.

Senát Ústavního soudu si nicméně musel být vědom, že do budoucna otevírá pověstnou Pandořinu skříňku. Džina z láhve ale již před pár lety vypustil Parlament, když na vládní návrh uznal náhradní mateřství v občanském zákoníku, které bývá někdy bráno jako jev proti lidským právům; srov. Surrogate Motherhood: A Violation of Human Rights.

          2. Kritika právní argumentace Ústavního soudu

Členové prvního senátu Ústavní soudu asi uvažovali tak, že když už jednou existuje kalifornský rodičovský status, bylo by proti nejlepšímu zájmu dítěte, aby při jeho pobytu na českém území takovýto rodičovský status neměl mít žádné právní účinky. Dítě by tím zřejmě bylo u nás dotčeno na své právní identitě. Předesílám, že právní argument zájmu na ochraně právní identity dítěte vyjádřené tím, kdo je jeho rodičem v právním smyslu, považuji za velmi silný, resp. potenciálně přeshraniční. Stěžovatelé ale podle nálezu Ústavního soudu hodlají do Česka cestovat „čas od času“ (bod 39.); což nelze pominout z hlediska dotčenosti českého veřejného zájmu. Podle Ústavního soudu „Podcenit nelze ani zájem dítěte na materiálním zabezpečení a absenci jeho práva v České republice na výživné či dědictví vůči druhému stěžovateli, pokud by v budoucnu nastala situace, kdy to bude relevantní.“, bod 39. Celkově Ústavní soud zohlednil „nebezpečí mnoha nepříjemností a těžkostí“, pokud by se dítě po Česku, resp. přes hranice pohybovalo jen v doprovodu u nás právně neuznaného rodiče (muže-manžela); viz tamtéž.

Závažný by se mohl zdát právní názor Ústavního soudu, podle kterého: „Přestože u stěžovatelů rodinný život existuje, tak v momentě, kdy při návštěvě České republiky vystoupí na Letišti Václava Havla z letadla, přestává v důsledku napadeného rozsudku existovat jakýkoliv právní vztah mezi druhým a třetím stěžovatelem. A to výlučně v důsledku skutečnosti, že první a druhý stěžovatel jsou homosexuální pár, tedy na základě jejich sexuální orientace. I napadený rozsudek tedy z prvního a druhého stěžovatele činí v Česku osoby druhého řádu na základě jejich sexuální orientace, byť, jak již Ústavní soud vyslovil, sexuální orientace není volba, ale osobnostní charakteristika, kterou nelze změnit …“; bod 46. Takovýto právní názor je ale právně vadný. Po vystoupení z letadla na Letišti Václava Havla, ba i na Letišti Brno, cestou z USA přes Londýn, sice již nepůsobí kalifornské statusově právní účinky, avšak není pravdou, že mezi dotčenými lidmi by nebyl žádný právní poměr.

Půjde o právní poměr, když by nikoli rodinný, tak podobný poměru rodinnému, a to tzv. jiných osob blízkých podle §  22 odst. 1 o. z. V tomto právním smyslu pak vyjde nastejno, zda by se jednalo o poměr „rodinný“ anebo „obdobný poměru rodinnému“. Právo na rodinný život v ústavněprávním významu by také působilo beztak. A to vše z důvodu výhrady českého veřejného pořádku. Vskutku by to při občasných cestách doznávalo až ústavního rozměru dotčení právní identity dítěte? Fakticky by si takových právních nuancí dítě, a to i velké, možná ani nevšimlo. Na faktickém soužití by se totiž nic nezměnilo. A i kdyby, dítě by poznalo existenci kulturní rozmanitosti, což by také nemuselo být k zahození (poněkud odlehčeně řečeno).
Ústavní soud tak upřednostnil „nejlepší zájem dítěte“ na zachování kalifornského statusu jeho rodiče, resp. dvou stejnopohlavně orientovaných mužů jako rodičů v právním smyslu, před veřejným pořádkem panujícím v České republice, který nic takového nedovoluje. Paradoxní může být, že český veřejný pořádek to nedovoluje rovněž tak z důvodu „nejlepšího zájmu dítěte“. V podstatě se jedná o střet dvou odlišných ideových pojetí toho, co je v „nejlepším zájmu dítěte“; tj. pojetí kalifornského (a světově menšinového), nebo českého (a světově většinového). Faktem ale je, že Ústavní soud neřešil tuto právně srovnávací otázku v obecné rovině, nýbrž účelově vzhledem k občasným pobytům dítěte na českém území.
Na okraj podotýkáme, že USA, oproti Česku, nepřistoupily k celosvětové Úmluvě o právech dítěte z roku 1989, z níž vyplývá nejlepší zájem dítěte a právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči, pokud to je objektivně možné, (čl. 7 odst. 1). Nepochybně bývá objektivně možné znát své rodiče. Pokud by rodiče své rodičovství před dítětem tajili, jednali by proti jeho právu. (Problém asistované reprodukce s použitím vajíček nebo semen anonymních dárců ponecháváme stranou.) [Stranou také necháváme československé politické prohlášení u čl. 7 odst. 1 cit. úmluvy (nikoli však výhradu podle smluvního práva), které ani nebylo zveřejněno ve Sbírce zákonů, a tudíž nejde ani o vnitrostátně závaznou právní normu bez ohledu na právní formu.]

Může být, že jedna kolidující hodnota (nejlepší zájem dítěte) bude podle okolností případu právně argumentačně upřednostněna před jinou kolidující hodnotou (blahem veřejného pořádku ve věcech osobních stavů lidí). Abychom se vyvarovali nebezpečí subjektivismu, používáme k tomu v právu obecně uznávané metodické poměřování kolidujících hodnot (práv, statků, zájmů). Výhoda metodického postupu podle „právní vědy založené na důkazech“ spočívá v možnosti právně racionálního přezkoumání celého postupu i dosaženého právního závěru.

Zjednodušeně řečeno, podstata právního poměřování spočívá v tom, zda by v konkrétní věci bylo možno dosáhnout stejného nebo srovnatelného legitimního cíle (zde ochrany nejlepšího zájmu dítěte) šetrněji v poměru k dotčené jiné hodnotě (zde veřejnému pořádku). Pokud ano, měl by být použit šetrnější způsob jednání, aby bylo po právu.

Čili, lze na českém území dosáhnout alespoň srovnatelné ochrany nejlepšího zájmu dítěte i jinak, nežli uznáním zahraničního rodičovského statusu, který je ve zřejmém rozporu s českým veřejným pořádkem?

Odpověď zní, že ano. Nikoli však pomocí uznání zahraničního osobního stavu, což již na první pohled vylučuje výhrada českého veřejného pořádku, nýbrž obligačně; tedy závazkově právně.

Položme si proto následující právní otázku.

Pokud by oba muži ve stejnopohlavním páru nebyli na českém území statusově brání jako rodiče dítěte, nenesli by vůči němu rodičovskou odpovědnost, resp. by nebyli povinni rodičovskou péčí o dítě (péčí řádného rodiče) podle českého občanského zákoníku (nebyli by ani pěstouny); srov. § 865 a násl. o. z. Z ustanovení § 4 odst. 1 o. z. bychom sice dovodili právní povinnost „jen“ běžné péče a opatrnosti obou mužů v poměru k dítěti, a to v poměru podobném rodinnému (§  22 odst. 1  o. z.). Nic ale nebrání tomu, aby oba muži o své vůli převzali vyšší standard péče o dítě na našem území v poměru podobném poměru rodinnému, který by nesl podobné prvky jako by tomu bylo u rodičovské odpovědnosti. Nikomu nelze bránit, aby řádně pečoval o dítě i tak „jako by byl rodičem“, kdyby jím u nás právně byl, a to v poměru podobném rodinnému, pakliže by to nebylo proti zájmu dítěte. I v takovém „nestatusovém“ případě by se jednalo o výkon práva na rodinný život. Srov. též poměr druha a družky a právo na jejich rodinný život v podobě nesezdaného soužití.

Navíc, jedná se tu o tzv. jiné osoby blízké podle § 22 odst. 1 o. z. Srov. podobně otčíma nebo macechu a jejich obvyklou péči o dítě druhého manžela z jeho jiného manželství; tj. péči o cizí dítě v rodině, jehož nejsou rodiči. V našem případě se sice nejedná o otčímy (nebo macechy), nicméně situace by byla na našem území podobná. Kromě toho lze předpokládat, že oba muže by do jejich odpovědnosti podobné rodičovské nikdo u nás nemusel právně nutit, ba právě naopak. Argument podobností patří do teorie právní argumentace, přičemž sledovaný účel péče podobné péči rodičovské by byl také podobný, resp. srovnatelný.

Přineslo by závazkově právní jednání dotčených lidí s účinky na českém území takové následky (dobro), které by byly srovnatelné s nejlepším zájmem dítěte jako v případě, kdyby došlo k soudnímu uznání zahraničního rodičovského stavu, přičemž by ale nebyl nedotčen (byl by šetřen) český veřejný pořádek ve věcech statusových?

Odpověď zní, že zásadní měrou, jež by byla pro daný případ veskrze postačující, by tomu tak bylo. Srov. široký civilní status osob blízkých a závazkové možnosti podle občanského zákoníku. Viz např. neformální příkaznictví mezi tzv. jinými osobami blízkými v poměru obdobném poměru rodinnému, jehož obsahem by byla příkazníkova právní povinnost péče o dítě na českém území při občasných návštěvách, event. i jeho (právně ovšem nadbytečnou) písemnou formu, včetně možné veřejné listiny; kupř. pro účely důkazní jistoty navenek.

Co by se dítěti právně stalo, jestliže by vysedlo z letadla v Praze, na Letišti Václava Havla, bez českého uznání kalifornského právního stavu jeho obou rodičů, dvou stejnopohlavně orientovaných mužů? Co by se mu stalo tak právně vydatně, že by kvůli tomu musel jít zcela stranou český veřejný pořádek?

Fakticky by se dítěti nestalo nic závažného, jak si dále řekneme; též viz výše péči o dítě (odpovědnost). Formálně by ale jeho právní identita narušena byla. Ovšem jen formálně.

Dítě by i nadále fakticky zůstávalo v péči obou „mužů-manželů-rodičů“ v kalifornském právním smyslu. Důvod pro jejich svěření českým soudem do náhradní rodinné péče by sám o sobě, bez dalšího, nenastal. Srov. legální předpoklady české sociálně-právní ochrany dětí a soudní ochrany práv dětí. I vše ostatní by bylo zásadně řešitelné; viz např. postavení tzv. jiných osob blízkých v poměru podobnému poměru rodinnému, včetně jejich faktického soužití, zaopatřovací závazky, včetně důchodu dítěti i s možným zajištěním, jestliže plnění vyživovacího závazku vůči dětem bez tak v praxi mívá podobu i pravidelných peněžních dávek, tj. důchodu. Dále viz např. příkaz, správu cizího majetku, pořízení pro případ smrti, smluvní zastoupení, zastoupení členem domácnosti, opatrovnictví, ale i spoluvlastnictví atd.

Všechna právní jednání by mohla mít i formu veřejné listiny; resp. by se jednalo přímo o rozhodnutí soudu. Právní jednání by mohla být zásadně pojata i na téže listině v právním smyslu, což by mohlo být vhodné pro praktické potřeby. Nejedná se ale o právní povinnost použití téže listiny. Prakticky vhodný by mohl být listinný důkaz o souhlasném prohlášení stavu tzv. jiných osob blízkých v poměru podobnému poměru rodinnému. I zde by bylo možno, nikoli nutno, využít právní formy veřejné listiny. Podobně srov. důkaz o členech domácnosti.

Zastavme se u „těžkosti v oblasti zdravotní péče o dítě“; bod 39. cit. nál.

Neexistuje právní překážka, která by bránila založení nebo plnění závazku péče o zdraví dítěte v takovém případě. Nepřítomnost jednoho muže při právních jednáních je běžně řešitelná zástupčím oprávněním druhého muže jako jeho zmocněnce na základě smluvního zastoupení (§ 441 a násl. o. z.). Využít k tomu lze i formu veřejné listiny, pokud by to bylo vhodné. Není to ale právně nutné. Rozsah zástupčího oprávnění se může týkat i uplatnění práva na informace o zdravotním stavu dítěte, které je obsahem závazku péče o zdraví.

Veřejnoprávní otázkou účasti dotčeného dítěte na českém zdravotním pojištění, popř. účasti na soukromém zdravotním pojištění, se Ústavní soud nezabýval.

Zastavme se u Ústavním soudem zmiňované „absence práva na dědictví“ vzhledem k u nás neuznanému rodiči; bod 39.

Podle všeho by jediným soukromoprávním problémem eventuálního neuznání cizího civilního statusu byla potenciální nemožnost budoucího postavení dítěte jako nepominutelného dědice podle českého práva po neuznaném rodiči s právem na povinný díl z jeho budoucí pozůstalosti. Dítě by totiž nebylo potomkem „rodiče B“ v českém právním smyslu (a s nejistotou v biologickém smyslu). Nedostatek prvotřídní zákonné dědické posloupnosti potomka je přitom nahraditelný, ostatně legálně upřednostněným, pořízením pro případ smrti. Uvedená situace by ale přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by bylo dědictví v budoucnu projednáváno podle českého práva, nikoli kalifornského.

Právní otázkou proto zůstává, zda by zrovna tento důvod, který ani nemusíbudoucnu nastat, měl být natolik určující pro současný „nejlepší“ zájem dítěte, že by měl být právně upřednostněn před použitím výhrady veřejného pořádku podle českého mezinárodního práva soukromého. V úvahu nutno vzít konkrétní okolnosti případu, tzn. i odhad dožití zůstavitele („rodiče B“) podle průměrného mužského věku v určité populaci, jakož i to, že po něm v budoucnu vůbec nemusí zůstat žádná pozůstalost; tudíž by v budoucnu nevzniklo ani žádné subjektivní dědické právo dotčeného dítěte k pozůstalosti, pakliže by v den úmrtí zůstavitele žádná nebyla. Vyloučit by nebylo možno ani budoucí majetek nepatrné hodnoty, tzn. majetek vydávaný podle českého práva jakémukoli vypraviteli pohřbu mimo subjektivní dědické právo dotčeného dítěte.

V běžném životě samozřejmě nelze vyloučit eventuální právní spor například mezi „rodičem B“ a některým podnikatelem ve zdravotních službách či s nějakou školskou právnickou osobou apod., pakliže by tyto osoby jednaly v konkrétním případě protiprávně. Pro takové případy české právo zná dostatek prostředků ochrany dotčeného práva, které svědčí komukoli bez ohledu na jeho pohlavní orientaci nebo kalifornský civilní status. Kvůli hypotetickým (ani v minulosti snad nastalým) případům konkrétních právních sporů ještě není nutno potlačit český veřejný pořádek. Takové případy samy o sobě nemají žádný ústavní rozměr. S možným nevraživým chováním některé zdravotní sestry v ambulanci nebo školníka ve škole se můžeme v životě občas setkávat všichni. Někdy také může jít o naše spoluzavinění či se sami můžeme dopustit neslušnosti.

Ještě jednu právně argumentační úroveň můžeme uvést.

Již prvotní použití kalifornského předpisu, přes formální zdání právnosti, v tomto konkrétním případě představuje vyvolání zla v právním smyslu. Dospělí lidé totiž jednali již na první pohled bezohledně vůči právu a zájmu dítěte, včetně již počatého dítěte, anebo dokonce ve zlém úmyslu. Z tohoto důvodu byli ve stavu zlé víry. Věděli anebo měli (byli právně povinni) vědět a objektivně mohli vědět, že svým právním jednáním se od počátku dotknou práva dítěte znát své rodiče nebo jeho právního zájmu (nejlepšího zájmu dítěte); tzn. zájmu na plném a harmonickém osobnostním rozvoji dítěte, pokud jde o vyrůstání v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění; viz preambuli Úmluvy o právech dítěte, (sděl. č. 104/1991 Sb.). – Ovšem bez účasti USA na této úmluvě. Lidská práva v důsledku své univerzální přirozené povahy ale neznají státní hranice ani politická odmítání některými státy.

I kdybychom snad přirozené právo znát své rodiče brali za „slabé“, nelze nijak vyrušit atmosféru dětského štěstí, kterou si nelze plně představit bez štěstí mateřské lásky a štěstí lásky otcovské, ideálně i lásky žijících prarodičů. Nedostatek mateřské lásky a otcovské lásky, každé trochu jiné, a proto přirozeně dvojí, těžko plnohodnotně nahradí láska stejnopohlavního páru, protože vždy bude fakticky chybět mateřství nebo otcovství.

I kdybychom snad jakkoli právně smyšleně, sociálně inženýrsky, biomedicínsky, ideologicky a politicky byli ochotni konstruovat formálně právní, nikoli přirozené, „rodičovství muže a muže“ (nebo ženy a ženy), nikdy tím nevymažeme ze světa přirozenost mateřství a otcovství. Právní řád jako společenský projev převažujícího politického dorozumění může v podstatě cokoli. Může třeba přikázat, že každá druhá sobota v měsíci se musí považovat za úterý. Zůstává jen otázkou, nakolik by to bylo rozumné a zejména, zvláštně v našem případě, objektivně spravedlivé s ohledem na malé děti (slabší stranu). Děti si nelze kupovat v nákupním košíku jako hračky. I kdyby to bylo biomedicínsky a inženýrsky jakkoli možné a snad i cenově dostupné na trhu. Je-li něco potenciálně technicky nebo vědecky možné, neříká to ještě nic o tom, je-li to objektivně spravedlivé, v našem případě zejména ohleduplné v poměru ke slabšímu, který je ještě duševně a tělesně nezralý, resp. teprve počatý.

Jestliže kalifornský právní stav představuje vyvolání zla v právním smyslu (dotčení práva a právního zájmu dítěte), nelze účinky právního zla územně rozšiřovat na české (ani jiné) státní území; tzn. nelze uznat kalifornské rozhodnutí o osobním stavu a nutno trvat na výhradě veřejného pořádku podle českého mezinárodního práva soukromého. Dotčení této výhrady by bylo podstatné právě proto, že by se odvíjelo od zahraničního právního zla, které není ani ve světě obecně uznáváno jako dobro.

Nezapomínejme ani na to, že prvotní kalifornský stav nepředstavoval žádnou volbu mezi „stejnopohlavním právním rodičovstvím“, anebo sežráním dětí vlky v hlubokém lese. Ani omylem nešlo o krajní nouzi apod., nýbrž o záměr.

Pro dokreslení případu odkazujeme na rozhovor s jedním z mužů-manželů a rodičů podle kalifornského práva: Dětem je jedno, jestli mají matku.

     3. Závěr

Výše jsme podali některé právně argumentační námitky vůči citovanému nálezu Ústavního soudu. Každý rozumný člověk si musí být vědom, že se jedná o jeden z případů, kdy by „každé rozhodnutí“ našlo svou právní argumentaci.

Za podstatné však považujeme nedostatečně provedené právní poměření kolidujících hodnot ze strany Ústavního soudu. Chybí jakýkoli metodický postup, který nelze mechanicky nahrazovat odkazy na evropská či jiná rozhodnutí. Mohlo by to zavánět argumentačně nepřípustným důkazem autoritou. Zejména s ohledem na to, že Ústavní soud vůbec argumentačně nehledal cestu, která by byla šetrná k českému veřejnému pořádku, jenž patří mezi obecně sdílená dobra. Srov. též kulturní rozmanitost. Některé argumenty Ústavního soudu o „těžkostech“ v dané věci jsou právně mylné.

Za největší právní problém ale považujeme přenos kalifornského právního zla do českého prostředí. Bezohlednost (hrubou nedbalost) či dokonce zlý úmysl na úkor práva nebo právního zájmu dítěte nelze rozšiřovat do světa. Navíc, když kalifornských statusových následků by bylo možno u nás zásadně srovnatelně dosáhnout závazkově. Na cesty do Česka „čas od času“ by to snad stačilo.

Na celém případu je nejhorší to, že od samého kalifornského počátku je dítě obětí přinejmenším hrubé nedbalosti jeho práva a právního zájmu. Hledejme pak, jak z toho u nás právně ven … Falešné by ale bylo dělat z pachatelů „mučedníky“.

Lze si představit, že jiný senát Ústavního soudu by rozhodl úplně jinak.

Edit:

Časopisecky vyšlo pro právníky v Právních rozhledech, 2017, č. 19, s. 670 – 674, pro předplatitele zde, a pro lékaře v Psychosomu, 2017, č. 3, nestr., volně zde. Pro politiky viz Newsletter Plus Institutu Václava Klause, 2017, srpen, s. 18 – 29, volně zde.

Dovětek z 13. 1. 2021 (edit: 9. 2. 2021):

Ústavní soud svým plenárním nálezem ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, vyhlášeném pod č. 47/2021 Sb., zamítl návrh odvolacího Krajského soudu v Praze na zrušení části zákona o mezinárodním právu soukromém ve slovech „a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva“. Věc se civilně procesně týkala odvolání dvou mužů, registrovaných partnerů stejného pohlaví, občana Česka a občana Trinidadu a Tobaga, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, kterým byl zamítnut jejich návrh na uznání rozhodnutí Vrchního soudu státu New Jersey, USA, jímž tito muži osvojili dvě nezletilé děti, občany USA.

Osvojení v takovém případě není podle českého práva přípustné.

Soudci Ústavního soudu Šámal, Šimáčková a Šimíček společně vyjádřili odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění plenárního nálezu; viz odkaz výše.

K odlišnému stanovisku uvádíme, že disentující ústavní soudci vytýkají většině pléna, krom jiného, že se nevypořádala se senátním nálezem ze dne 29. června 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16, který jsme podrobili naší kritice výše a na kterém se podílela disentující soudkyně Šimáčková; viz bod 8. disentu.

Na druhou stranu ale disentující soudci uvedli: „Připomínáme také, že pořád by zůstala zachována pojistka proti zneužití či obcházení institutu osvojení prostřednictvím výhrady veřejného pořádku, která by v zákoně zůstala a umožnila by obecnému soudu i nadále neuznat cizí rozhodnutí o osvojení.“; bod 6. V citovaném senátním nálezu z roku 2017, kterého se disentující soudci nepřímo dovolávají, však právě Ústavní soud odmítl uplatnit výhradu veřejného pořádku (na rozdíl od Nejvyššího soudu), kterou shledal za relativně slabou v kolidujícím poměru s tvrzeným nejlepším zájmem dítěte v dané věci. Právě tato věc se ale týkala účelového náhradního mateřství pro stejnopohlavní mužský pár; tj. v podstatě zakázkové „výroby“ dětí a jejich předem cíleného odkládání ženami, které je porodily, což lze řadit mezi mravně nepřijatelné obchody s dětmi v širším slova smyslu. Navíc se pro případ jen občasného pobytu dítěte na českém území v tomto případě ani nejednalo o nic tak zásadního a běžně neřešitelného, aby měl být zrovna kvůli tomu narušen veřejný pořádek ve věcech osobního stavu; podrobně viz výše. Veřejný pořádek (i ve věcech osobního stavu) je sám o sobě právem chráněnou a všemi sdílenou hodnotou; viz též níže. Těžko ji proto překonat jen tvrzením abstraktně pojímaného nejlepšího zájmu dítěte, doplněným vskutku neumětelskou soukromoprávní „argumentací“ či rétorickým faulem typu „letiště Václava Havla“; viz v textu shora. Právně argumentační dovolávání se mrtvé politické autority (ač i nám může být v mnohém ideově blízká), jak výslovně učinil Ústavní soud v roce 2017 (a disentně nepřímo připomenul v roce 2020), znamená vlastní diskvalifikaci Ústavního soudu z odborné, natož vědecké, rozpravy v dané věci.

Jestliže bylo dítě od počátku, již od početí, úmyslně zneužito k osobním zájmům dospělých se zvláštní pohlavní orientací, a to k zájmům cíleně vylučujícím mateřskou lásku a otcovskou lásku a jejich polaritu (a přetrhávajícím těhotenské a novorozenecké pouto dítěte s rodičkou), nabízí se otázka, zda a proč (z jak závažných důvodů), má být dítě v tomto faktickém (ovšem i cizozemsky právním stavu) udržováno i na českém území, kde to z dobrých důvodů není přípustné. Nejde ani o léčbu neplodnosti (nemoci) pomocí asistované reprodukce, která je právě k této léčbě zákonem určena. Navíc je takovému dítěti od samého počátku přinejmenším bezohledně upíráno (anebo zlehčováno) mezinárodněprávně (i u nás) uznávané právo znát svůj původ, zejména genetický. Technicky se tak obvykle děje, krom jiného, úmyslným využíváním semenného koktejlu získaného od obou mužů homosexuálů tak, aby nebylo známo, který z nich je díky zrovna své spermii biologickým otcem. Znát svůj původ má ale objektivní význam nejen medicínský, ale i psychologický a rodový. Proto bývá toto právo státy uznáváno (zaručeno). Nemluvě o možné niterné roli duchovní i bez ohledu na různá náboženství. Dítě je v takových případech spíše obětí nemravných dospělých, přinejmenším sobců (a těch, kteří jim byli nápomocni za účelem svého zisku; tj. lékařů, advokátů apod., nepřímo i soudců). Ústavní soud (viz cit. nález z roku 2017) stále dluží odpověď veřejnosti, jíž je společensky odpovědný, z jakého důvodu je v nejlepším zájmu dítěte, aby jeho postavení oběti nemravnosti (byť by zároveň cizozemské formální legality) mělo být rozšiřováno i na jiné území, a tím nakonec ještě posilováno (přinejmenším myšlenkově, ale i činem). Aniž by naopak došlo k uplatnění sociálně-právní ochrany dítěte oběti.

Z bodu 2. ústavního disentu dále vyjímáme: „Lidská práva jsou nedílnou součástí moderních demokratických systémů a představují jeden z korektivů čistě majoritního rozhodování, na kterém postavila svůj názor většina.“ (…) „V praxi jsou to často osoby stojící z nějakého důvodu na okraji společnosti, které nejvíce z lidských práv profitují. Příslušníci většiny jsou totiž zpravidla schopni si své zájmy prosadit skrze běžné demokratické procesy. Pro členy různých menšin (v této věci homosexuálně orientované jedince, kteří uzavřeli partnerství v zahraničí) jsou však lidská práva mocným nástrojem, kdy jejich základní potřeby a zájmy jsou formulovány jako nárok. Bez zakotvení lidských práv by demokracie mohla zdegenerovat do útlaku svých menšin, když by si to většina přála a v demokratickém hlasování to přijala. To je však současně také důvodem, proč lidská práva nemusí být vždy všeobecně přijímána pozitivně. Působí často na ochranu jednotlivců, kteří nejsou oblíbeni.“
V obecné rovině s tím lze jistě souhlasit. Zvláště za předpokladu, že útlak demokracie vůči některé menšině svou vydatností doslova volá do nebe a není odstranitelný parlamentní cestou. V daném případě se ovšem jedná „jen“ o „pohlavní menšinu z pohlavní menšiny“.
Otázkou však je, proč tři disentující ústavní soudci nebrali v úvahu potenciálně dotknutelná lidská práva rozrůstající se zranitelné menšiny tvořené dětmi, které byly cíleně „vyrobeny“ za účelem uspokojení přání a zájmů některých homosexuálů (dospělých) anebo podle stejných přání a ve stejných zájmech byly jimi v některých zemích osvojovány. Aniž by se snad jednalo o krajní nouzi. Ústavní soudci dluží veřejnosti právně argumentačně (nikoli politicky) podloženou odpověď, podle jakého hlediska vybírají „nároky menšin“ (i „nároky menšin z menšin“) a z jakého důvodu určitou pohlavní menšinu dospělých upřednostňují před jinou menšinou (zde dětskou, a tudíž zranitelnější). A to i přesto, že právě „dětská menšina“, která je zásadně slabší a zranitelnější v poměru k dospělým, má mezinárodně výslovně uznaná lidská práva podle Úmluvy o právech dítěte.
Soudci disidenti také veřejnosti neřekli, proč někteří jednotlivci „nejsou oblíbeni“. A to objektivně morálně, aniž by se snad mělo jednat o míru popularity. Nejsou oblíbeni zrovna ti jednotlivci, kteří zakázkově „vyrábějí“ děti (či se na tom jakkoli podílejí) a obchodují s nimi málem jako se zbožím v e-shopu.
Také nejsou oblíbeni ti dospělí jednotlivci, kteří sobecky prosazují vlastní životní zájem na úkor slabšího a zranitelnějšího, jímž je malé dítě. A to tím, že zranitelnějšímu již od počátku záměrně, vedeni vlastním zájmem, upírají možnost (právo na příležitost, potencialitu) mateřské lásky a otcovské lásky; byť by byla jen od ženy a muže osvojitelů.
Homosexuální osvojitelé jistě mohou také dát dítěte lásku, nikoli však v polaritě lásky mateřské a lásky otcovské. Tím, že si dítě vyrobí na zakázku od cizí ženy (a ještě při záměrně neurčitelném biologickém otcovství), však ale homosexuální osvojitelé dávají najevo, že spíše sledují sebelásku, své osobní touhy a vlastní přání. Od samého počátku totiž mohou a musí vědět (stejně jako ti, co se na tom účastní), že takovému dítěti cíleně upřou příležitost mateřské lásky a otcovské lásky. A to je zlo, mravně i právně. A doslova i metafyzicky.
Disent se však toho nepřímo dovolává právě v bodu 8. odkazem na nevypořádání se většiny pléna se senátním nálezem, který takovýto stav vzal v roce 2017 za ústavní.
Disentu proto vytýkáme, že přes odkazy na mocenské projevy (různé nálezy apod.) jeho původci neuměli nebo nechtěli vystihnout, kdo je zde slabším a zranitelnějším. Co je právním zlem, co dobrem. Podobně jak se už jednou ústavně stalo při uznání kalifornského statusu rodičovství dvou mužů. V podstatě se jedná o převrácené hodnoty, nežli jsou ty, které sdílí demokratická většina. A podle nás i nežli ty, které odpovídají přirozenému řádu světa, třebas by byl metafyzický a vyjádřený slovy „nikomu neškodit“; zejména ne slabšímu, malému dítěti. A nikomu, obzvláště ne malému dítěti, záměrně neupírat příležitost na lásku mateřskou a lásku otcovskou. A pokud se tak již v zahraniční někde stalo v důsledku jejich právní politiky, nepřenášet tento záporný jev na naše území. A tak jej vůbec nerozšiřovat po světě.
V podstatě se nejedná jen o převrácené hodnoty, ale i o projev falešného soucitu s dospělými. Pokud soucit, tak s dětmi takto využitými až zneužitými. Pak by ovšem byl namístě právní postih takovýchto dospělých, nežli ústavní vyhovění jejich sobeckému přání. – Prostě to někteří lidé máme duchovně-citově a morálně-hodnotově, potažmo ústavně, obrácené.
Tam, kde soudci Ústavního soudu mohou a mají předpokládat, že ve společnosti dojde k zásadnímu hodnotovému střetu týkajícímu se lidské podstaty, bytí a lásky, mají být zdrženliví a nechat věc na společenském konsenzu, tj. na zákonodárci. (Pakliže by to měl stát vůbec řešit). Ledaže by ústavní soudci otevřeně a přímo řekli, že parlamentní demokracie je v tomto případě k ničemu, protože je zlá, pročež musí být silově nahrazena lepší (dobrou) mocí několika, lidem nevolených, soudců Ústavního soudu; tedy autokracií „vyvolených“ i podle subjektivních emocí (falešného či pravého soucitu) těchto soudců tvořících úzkou sociální a zároveň mocenskou skupinu „vůdců“ lidu. Dohledávání různých rozhodnutí k nepřímé nebo i přímé opoře pak přijde spíše jako ztráta času a snaha o formální „zhojení“ rozšiřování právního zla po světě odkazy na jiné dočasně mocenské autority. Politicky by bylo čistší, otevřenější a občansky odvážnější, kdyby se ti soudci Ústavního soudu, kterých se to týká, alespoň otevřeně a výslovně postavili proti parlamentní demokracii jakožto možnému zlu v určitých věcech rázu pohlavního.
Problém zůstává v nás dospělých lidech samých. Zejména v tom, co bereme za objektivně prospěšné pro nezletilé děti. A také v tom, jak odpovědně přistupujeme k početí dítěte a s jakými úmysly tak činíme. Týká se to i toho, kterou a jak (kým, čím a proč) již navozenou fakticitu (skutkový stav) bereme za souladnou s nejlepším zájmem dítěte (dobrem). A potažmo, který ze zahraničních osobních právních stavů (civilních statusů) rovněž takto vnímáme, a to jako nutné či přinejmenším vhodné dobro na našem území, bez kterého by byl podstatně dotčen nejlepší zájem dítěte, jeho nejvyšší blaho u nás.
Obecně vzato, nejlepším zájmem dítěte je mít zachovánu příležitost k mateřské lásce a k otcovské lásce. I kdyby se snad mělo podle okolností případu jednat jen o „náhradní“ mateřskou a otcovskou lásku ženy a muže osvojitelů; například neplodných manželů. Jistě, různě dysfunkční rodiny se vyskytují; například z důvodu alkoholismu, nemoci či opuštění rodiny. V daném případě se ale jednalo o záměr předem.
Z těchto důvodů není objektivně ospravedlnitelné, aby osvojiteli snad v budoucnu u nás měli být dva muži či dvě ženy, ať homosexuálně či jinak pohlavně orientovaní. Není proto ani důvod jakkoli přenášet odlišný právní nebo faktický stav z ciziny, pokud tam někde nastal, na české území. Životní děje s tím u nás souvisící jsou totiž zásadně řešitelné současnými běžnými prostředky soukromého práva.
Veřejný pořádek na našem území či jiná překážka vyplývající z českého práva (viz výše) tu nejsou žádné bezduché formality, které by snad měly být v budoucnu potlačeny nebo dokonce zrušeny. Krom jiného totiž brání průnikům sobectví některých specificky pohlavně orientovaných dospělých na úkor nezletilých (zranitelných).
Kromě toho, tam, kde lze srovnatelného účinku s dopadem na běžný praktický život soukromoprávně dosáhnout bez hodnotového dotčení blaha veřejného pořádku či jiné právně chráněné hodnoty podobného (i civilizačně kulturního) vysokého významu na příslušném území, mají a mohou být použity ty soukromoprávní prostředky, které jsou šetrnější k obecně sdíleným vysokým hodnotám včetně jejich rozmanitosti ve světě; tzn. zejména pomocí závazků včetně zastoupení či prohlášením s právními účinky, a to i osvědčeným notářským zápisem jako veřejnou listinou.
Hodnotově tak do veřejného pořádku na českém území spadají i „tradice a kulturní hodnoty každého národa pro ochranu a harmonický rozvoj dítěte“. Na jejich význam berou náležitý ohled státy, které jsou smluvní strany Úmluvy o právech dítěte, (sděl. č. 104/1991 Sb.); tedy i Česko; viz preambule.
Změna civilizačních poměrů, o kterou se v případě dotčení obecně sdílených vysokých hodnot zpravidla jedná, pak zůstává v demokratickém právním státu s ústavně zaručenou dělbou veřejné moci vyhrazena parlamentu. Nemá-li jít o pokus o dílčí převrat.

Z jiných autorových příspěvků i spoluautorských:

Újma na osobnosti dítěte

Subjektivní práva rodinná a otázka metodologická

Duly a právo

Porody ve vlastním sociálním prostředí podle práva

Spravedlivá náhrada újmy způsobené povinným očkováním

Náhradní mateřství: osobní úsluha mimo právo

Zákaz eugenických praktik v lékařství a biologii

Zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí

Kultura pohřbívání, rodinný život a pieta

Výživné v novém občanském zákoníku

Napsat komentář