Kultura pohřbívání, rodinný život a pieta

By | 18/11/2018

     1. Úvodem

Listopadové téma má svůj ráz.

Říká se někdy, poněkud morbidně, že souputníkem zdravotnického práva je pohřebnické právo. Příkladem je plod po potratu nebo po záměrném „umělém přerušení těhotenství“, který je lidským pozůstatkem (právně „jiným“ než mrtvé lidské tělo). Pohřebnické právo odlišuje oba uvedené děje. Poskytovatel zdravotních služeb, u kterého proběhl potrat nebo který uměle ukončil těhotenství (dříve „vyhnal plod“), zajistí uložení lidských pozůstatků pro účely pohřbení. Anebo je za stejným účelem vydá osobě povolané podle občanského zákoníku k rozhodnutí o tom, jak mají být lidské pozůstatky pohřbeny. I proto věnujme na chvíli pozornost pohřebnickému právu právě zde.

Kultura pohřbívání včetně úcty k mrtvému tělu či potracenému plodu (lidským pozůstatkům nebo ostatkům) souvisí se stavem veřejné morálky, která je jevem časoprostorově proměnlivým. Odpovídá také mravnímu cítění veřejnosti, jehož se dovolává pohřebnické právo. Potíž by nastala tehdy, jestliže by převažující mravní cítění veřejnosti bylo pokleslé nebo bezcitné.

Z křesťanství (i jiných náboženství či filozofií) si připomeňme uctívané svatké ostatky, relikvie. Poukázat můžeme například na kapli svatých Ostatků v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze na Hradčanech. Význam v různých kulturách mívají „knihy mrtvých“, dostupné i v českých překladech, které obsahují rady, jak přecházet z jedné části světa do druhé apod.; např. kniha mayská, germánská, keltská, platonská, tibetská, etiopská, indiánská, hebrejská či islámská.

Zvyklostní křesťanské Dušičky, památka věrných zesnulých, které mají i mimonáboženský, světský, význam „památky zesnulých“, připadají na den 2. listopadu. Křesťansky má docházet ke stýkání částí světa, „živých“ i „mrtvých“, „tohoto světa“ i „onoho světa“, ve spojení s duchovním účinkem modlitby za zemřelé a zapálením svící či vnějšími projevy v podobě zdobení hrobů. Právně vzato se ale jedná jen o zvyklost soukromého života. Nejedná se o svátek podle veřejného svátkového práva ani o významný den v tomto smyslu.

Na obrázku shora máme směrovku do Onoho Světa, části Čachrova na Klatovsku a také na katastrální území tohoto názvu.

Svou roli na Dušičky sehrává rodinná sounáležitost zahrnující i zemřelé předky nebo jiné zemřelé členy rodiny. Nabízí se nám proto blízkost s veřejnoprávně významným dnem, Dnem rodin, připadajícím na 15. květen. Dušičky časově následují po křesťanského svátku Všech svatých, připadajícím o den dříve, na 1. listopad. Dříve se u nás jednávalo o státně uznaný svátek Všech svatých, ještě v Československu před rokem 1951, tj. po komunistickém a ateistickém zásahu proti svátkovému právu. Platívala tehdy ustanovení o nedělích, a to pro všechny svátky. Na současném Slovensku se jedná o veřejnoprávně významný „sviatok Všetkých svätých“, který patří mezi dny pracovního klidu (nejedná se však o státní svátek).

Křesťanskému svátku Všech svatých a následným křesťanským Dušičkám (po světsku „památce“, nikoli nutně „věrně“, „zesnulých“) předchází anglosaský lidový svátek Halloween dne 31. října, jazykově odvozeně z Předvečeru Všech svatých. Halloween pronikl i do části českého prostředí. Není přitom tak odtažitý, jak by se mohlo zdát, leda kulturně a zvyklostně. Křesťansky totiž pramení ve slavení Všech svatých, stýkání „živých“ a „mrtvých“, a to v předvečer po západu Slunce. Halloweenu ovšem dějinně předcházel keltský Sambain připadající na noc mezi naším 31. říjnem a 1. listopadem, kdy počínal nový keltský rok. Počátek nového roku býval určen podle čtvrtícího dne, tj. v půli mezi přirozenou rovnodenností a slunovratem. V současném českém eklektickém kulturním prostředí vybírajícím si z různých směrů tak máme „trojsvátí“.

– Ostatně, významově posunutý je u nás veřejnoprávní (jiný než státní) svátek Štědrý den připadající na 24. prosinec. Původně (a křesťansky stále) se totiž jedná o Štědrý večer k připomenutí narození Páně právě v předvečer. „Den“ namísto „večera“ veřejnoprávně sleduje jiný účel: „den pracovního klidu“ již po celý den, který ovšem jen předchází původní podstatě a smyslu slavení 24. prosince jako předvečeru dne 25. prosince – 1. svátku vánočního (křesťansky Božího hodu vánočního čili Narození Páně). Podle pozdějšího zjevení se ale jedná o den 29. prosince, svátek Zářící hvězdy. Současné české právní i lidové prostředí je tak poněkud kuriózní v kulturním (nemluvě o náboženském) porovnání. Souvisí to právě s tím, že jako veřejnoprávní den pracovního klidu je dnes opět brán již 24. prosinec jakožto celý den (Štědrý „den“). Význam a tradiční původ svátku se tím ale posunul, světsky, jinam.

Vraťme se ke kultuře pohřbívání.

Majetkoprávně si doplňme, že veřejnoprávní jednorázová dávka pohřebného ve výši 5 000 Kč patří mezi dávky státní sociální podpory. V současnosti má ale nárok na pohřebné jen osoba, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřeného dítěte. V naprosté většině případů tak náklady pohřbu jsou hrazeny bez státní sociální podpory, která dnes sleduje jen úzce vymezený veřejný sociální zájem v poměru k nezaopatřeným dětem nebo jejich rodičům. – A úvodem také zmiňme pojištění pohřbu.

     2. Kultura pohřbívání

Kultura pohřbívání včetně širší kultury pohřebnictví zahrnující zvyklosti soukromého života, pohřební oděvy pozůstalých, pohřební bratrstva, obřady, pohřební hostiny (kary), dobu zármutku, truchlení (anebo naopak spíše radost spojenou s přechodem „vědomí“ do posmrtného nebo budoucího života).

Na obrázku vlevo máme postavu Svaté mrtvé, Santa Muerte, z recepce hotelu v Oaxace, stát Chiapas, Mexiko z roku 2018.

Vše z toho patří mezi projevy kulturní i náboženské rozmanitosti, jakož i osvojených poznatků o chodu světa včetně poznatků pramenících ve zjevení. Kultura pohřbívání se může celosvětově nebo i místně lišit. V mnoha směrech kultura pohřbívání souvisí s náboženstvím, vírou či přesvědčením o posmrtném životě nebo s opakovanými znovuzrozeními za účelem vývinu ducha. Připomeňme si například známou pohřební kulturu na ostrově Bali v Indonésii, ale i jinde. Balijské cestovní agentury běžně nabízejí turistům poznávací účast na místních pohřebních obřadech (cremation tour).

Na obrázcích níže vidíme balijský hinduistický pohřeb žehem, cestou z Taman Bungu, Ptačího parku, Indonésie, 2009: 

Český stát svým občanský zákoníkem dbá privátní autonomie, která přesahuje lidskou smrt v právním smyslu. Děje se tak dbáním projeveného přání, jak chce být každý pohřben, včetně způsobu pohřbení a smutečního obřadu, a to při hodnotovém sledování právní ochrany lidského těla po smrti člověka.

Právo k tělu patří mezi státem legálně uznaná přirozená práva spjatá s lidskou osobností. „Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb.“ (§ 114 odst. 1 o. z.). Tělo je podle občanského zákoníku bráno za jediný hmotný předmět osobnostního práva (nemotného práva, Immaterialrecht), které si jinak všímá nehmotných statků, například života, zdraví, soukromí, cti a jiných stránek osobnosti či vnějších projevů osobní povahy, kupř. podpisu, zbarvení hlasu, osobité chůze apod., bez ohledu na to, jsou-li tyto projevy zachyceny na hmotném podkladu; např. nahrány.

Nezanechá-li o tom člověk výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel a není-li ho, nastupuje k tomu zákonem povolaný nástupnický okruh osob, dětmi počínajíc, pokračujíc přes další osoby a končíc obcí, na jejímž území člověk zemřel. Stát si tak prvořadě hledí zájmu rodinného života. Autonomii vůle sleduje též pohřebnické právo. Přikazuje totiž provozovateli pohřebiště umožnit při smutečních obřadech účast veřejnoprávně registrovaných církví nebo náboženských společností či jiných osob, kupříkladu spolků nebo nadací, v souladu s projevenou vůlí zemřelého člověka ohledně smutečního obřadu. Na mysli máme například skautský pohřeb s držením čestné stráže apod. Pokud by se zemřelý za svého života nevyslovil ke smutečnímu obřadu, odvine se odpověď od projevené vůle k tomu povolaných osob podle občanského zákoníku; viz výše.

Nicméně pohřebnické právo je co do způsobů pohřbení přísné. Podstatnou měrou omezuje jinak nadřazenou svobodu lidské vůle rozhodnout o tom, jaký má mít člověk pohřeb; tzn., zda do země včetně uložení pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti, anebo žehem, zpopelněním pozůstatků, v krematoriu.  Jiný způsob pohřbení u nás není přípustný. Z lidských pozůstatků se stávají lidské ostatky, tzn. pozůstatky lidského těla po pohřbení; např lidský popel v urně.

Různá osobní přání směřující mimo zákonem omezenou volbu pohřbení nejsou pohřebněprávně přípustná se zřetelem na veřejný pořádek v pohřebnictví, na kterém spočívá veřejný zájem na ochraně zdraví. Není například možno vykopat hrob mimo pohřebiště, a tam do něj uložit lidské pozůstatky, byť by se mělo jednat o pozemek s tím souhlasícího vlastníka. Nelze ani zpopelnit lidské pozůstatky mimo krematorium; viz § 4 ve spojení s § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví (zák. č. 256/2001 Sb.).

Co se týká nakládání s urnou, tj. s věcí obsahující v krematoriu zpopelněné, tzn. již pohřbené, lidské ostatky v podobě popelu, odvisí od svobodné vůle vypravitele pohřbu, jemuž byla urna vydána, jak s ní naloží. – Aniž by se tím ale dotkl  důstojné památky (právně nepřesně důstojnosti) zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti. Urnu s popelem tak lze uložit například na hrobové místo na pohřebišti včetně hrobového místa kupříkladu na vsypové louce, anebo s urnou s lidskými ostatky naložit jinak důstojně a v souladu s mravním cítěním veřejnosti; viz § 4 odst. 1 písm. f) cit. zák. Uvážit nutno i to, že vypravitel pohřbu nemusí mít najaté hrobové místo na žádném pohřebišti. Rozptylová louka, která na rozdíl od vsypové louky není hrobovým místem, také nemusí být na určitém pohřebišti k dispozici. Známy jsou případy uchovávání urny s popelem v bytě, na chatě aj.

Následující obrázek obsahuje hroby na židovském hřbitovu v Jeruzalému v Izraeli z roku 2015:

Jistá, dílčí, náboženská a kulturní rozmanitost se ale projevuje i v českém pohřebnictví. Týká se neveřejných (soukromých) pohřebišť. Zákonem o pohřebnictví (zák. č. 256/2001 Sb.) jsou neveřejná pohřebiště pojata jako „účelová zařízení“ (§ 3). Avšak výlučně pro legálně omezené pohřební účely (druhové případy). Totiž pro pozůstatky nebo ostatky členů řeholních řádů a kongregací nebo příslušníků úředně registrovaných církví a náboženských společností, jejichž vnitřní předpisy a obřady neumožňují ukládání pozůstatků nebo ostatků na veřejném pohřebišti. Vedle toho sem patří soukromá pohřebiště týkající se zemřelých členů uzavřených, zejména příbuzenských, společenství. Mezi neveřejná pohřebiště často spadají též hrobky bývalé šlechty a jejich potomků apod. Může jít i o nová neveřejná pohřebiště podle pohřebnického práva veřejného. Jejich zřizovatelem a provozovatelem však dnes smí být jen úředně registrovaná církev nebo náboženská společnost. Do veřejnoprávního pojmu „uzavřených společenství“ s neveřejným pohřebištěm, popř. neveřejnou částí jinak veřejného pohřebiště, výkladově patří i některá náboženská, potažmo národní nebo kulturní společenství. Máme u nás několik takových případů, které berou zřetel na rozmanitost včetně obřadů mimo místní zvyklosti a mimo úpravu veřejných pohřebišť; např. islámský pohřeb na soukromém (neveřejném) pohřebišti v pozemkovém vlastnictví registrované církve nebo náboženské společnosti.

S kulturou pohřbívání souvisí i následující dějinné ohlédnutí do naší nepříliš dávné minulosti.

     3. Mausoleum Klementa Gottwalda v Praze

Tělo prvního československého prezidenta, Tomáše Garriguea Masaryka, zesnulého roku 1937, bylo pohřbeno do hrobu v parku lánského zámku, venkovském sídlu prezidenta republiky. Tělesné schránky dalších prezidentů republiky, Edvarda Beneše zemřelého 1948 a Emila Háchy zesnulého v roce 1945, byly rovněž pohřbeny do hrobů.

Pohřbení těla „prvního dělnického prezidenta“, Klementa Gottwalda, zemřelého v roce 1953, ale nebylo běžné. Komunistická strana Československa totiž rozhodla, že tvář prezidenta Gottwalda, předsedy politické strany, musí být zachována na věky. Politickým zadáním se tak stalo nechat mrtvé tělo uchováno na „věčné časy“ na očích veřejnosti. Ačkoli komunisté byli a jsou materialisté, politicky (či spíše náhražkově nábožensky nebo pseudonábožensky) často pracovali s „věčností“, „věčnými časy“, „zvěčněním“ apod. Bylo proto politicky rozhodnuto, že tělo mrtvého prezidenta Gottwalda má být nabalzamováno, oblečeno do vojenského stejnokroje a vystaveno veřejnosti v památníku v Praze na Vítkově, v Mausoleu Klementa Gottwalda. Tak se i stalo.

– Původně se jednalo o památník legionářům ze Světové války, zbudovaný ve funkcionalistickém slohu v letech 1929 až 1933. Již před Gottwaldovou smrtí se ale památník stal pietním místem komunistů s ostatky zakládajících členů politické strany. Takové pietní místo bylo součástí světského politického kultu, který měl do jisté míry nahradit kult náboženský a který zároveň nesl některé pseudonáboženské rysy.

Přes veškeré odborné úsilí sovětských poradců a dalších odborníků lékařů počalo ale nabalzamované mrtvé tělo hnít. Uhnily nejprve obě nohy, které musely být vyměněny za protézy. Biologický rozklad mrtvého těla vyvolaný hnilobnými bakteriemi pokračoval i přes balzamaci, se kterou bylo asi započato pozdě (až po politickém rozhodnutí).

S postupně „dovolenou“ kritikou Stalinova „kultu osobnosti“ (eufemisticky řečeno), probíhající v Sovětském svazu v letech po Stalinově smrti, doznal své proměny i politický vztah Komunistické strany Československa k osobě a mrtvole Klementa Gottwalda. Provoz mausolea s balzamovaným mrtvým tělem byl poměrně nákladný a věnovalo se mu na sto osob v rámci Ministerstva vnitra. – Soudě alespoň podle běžně dostupných veřejných pramenů. Roku 1962 strana rozhodla o odklizení Gottwaldovy mrtvoly, o jejím zpopelnění a o uložení urny s popelem do kolumbária ve stejném památníku. Vlastně až tehdy byly pozůstatky pohřbeny podle našich pohřebních zvyklostí. Mausoleum Klementa Gottwalda bylo zrušeno, stráže odvolány. Roku 1990 bylo zrušeno i komunistické pietní místo. Urnu s Gottwaldovými ostatky převzala Komunistická strana Čech a Moravy k uložení do stranického hrobu na hřbitově.

Podobné monumentální hrobky (mausolea) byly ve své době vybudovány i pro „zvěčnění“ některých jiných komunistických funkcionářů v cizině (Lenina a Stalina v Moskvě, Dimitrova v Sofii). Dodnes v Moskvě v kremelské zdi existuje veřejně přístupné Mausoleum V. I. Lenina, pravým jménem Uljanova, vzděláním právníka. Dosud tam je ukazováno veřejnosti  balzamované mrtvé tělo, resp. jeho část. Jedná se i v tamějších poměrech o neobvyklý způsob nakládání s tělem po smrti. O to bizarněji působilo veřejné vystavování balzamovaného mrtvého těla Klementa Gottwalda v Praze podle sovětského vzoru.

– Na okraj, výraz „mausoleum“ je odvozen od jména starověkého perského satrapy (ochránce země) Mausóla, který si nechal vybudovat monumentální náhrobní stavbu v Halikarnassu na středozemním mořském pobřeží (dnešním tureckém letovisku Bodrumu), která byla ve své době jedním ze sedmi divů světa. Dnes z náhrobní stavby nalezneme pouze ruiny; viz následující obrázek ze současného tureckého Bodrumu z roku 2012:

Odstupne však od mrtvých těl politiků a zastavme se u práva ústavního. Souvisí nejen s pohřebnictvím, ale zejména se současnou, nedávnou, společenskou mentalitou u nás.

    4. Ústavní věc Schwarzenbergské rodové hrobky ve spojení se soukromým a rodinným životem

Soudy před lety řešily určovací právní otázku, která souvisela s vyvlastněním, potažmo pak s děděním toho, co nebylo vyvlastněno. Týkala se rozsahu (obsahu) vyvlastněného majetku. Konkrétně se jednalo o to, zda do vyvlastnění spadá rodová hrobka hlubocké větve někdejšího šlechtického rodu Schwarzenbergů v Domaníně u Třeboně v jižních Čechách, postavená i s kaplí v novogotickém slohu; viz obrázek níže z roku 2008. Přesněji vzato, jednalo se o několik pozemků včetně parkového okolí a o dvě stavby.

V důsledku přijetí zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, tzv. Lex Schwarzenberg, došlo k vyvlastnění vymezeného soukromého majetku bez náhrady a k jeho nabytí Zemí českou. Po zrušení zemského zřízení roku 1948, jak k němu zanedlouho došlo, přešel český zemský majetek na československý stát. 

Z hlediska právního pojmosloví a právní teorie se ale vůbec nejedná o právní normu. Působnost zákona, kterým by měla být právní norma vyjádřena, totiž nebyla obecná. Byla totiž jmenovitě zúžena pouze na tři konkrétní lidi v zákonu vyjmenované. Netýkala se tedy kohokoli, jak by jinak bylo pojmovým znakem právní normy.

Majetek byl tehdy vyvlastněn, protože svou značnou velikostí nesplňoval dobové socialistické představy o nové, poválečné, hospodářské a sociální struktuře společnosti. Zároveň měla být zachována jeho užitná hodnota celku v souvislosti s politicky chystanými pozemkovými reformami.

O mnoho let později nastaly soudní třenice. Až Ústavní soud svým senátním nálezem ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, dospěl, ovšem po provedeném dokazování v řízení o ústavní stížnosti, k jednoduchému výkladovému závěru. Totiž, že rodová hrobka s ostatky předků, byť stavebně obsahující i kapli, resp. pozemek pod ní, věcně nespadá do vyvlastňovacím zákonem vymezeného rozsahu „nemovitého majetku zemědělského, lesního, rybničního, průmyslového, obchodního a živnostenského“, který přešel na Zemi českou a následně, po jejím zrušení, na stát.

Proto ani stát neměl žádný právní důvod nabytí nemovitosti (zastavěného pozemku) do svého vlastnictví (vlastnický titul). Takový důvod nenastal ani později. Pro legální způsoby nabývání vlastnického práva jakožto absolutního majetkového práva totiž platí (a platil i dříve) taxativní výčet vyjádřený s ohledem na veřejný pořádek právní normou donucující (kogentní) právní povahy. Opakem by byl veřejný nepořádek v pozemkovém či jiném vlastnictví, který by byl způsobilý vyvolat veřejnou poruchu, jíž by mohl být dotčen kohokoli na právu či právním zájmu. Dotčeno by mohlo být i obecně sdílené veřejné blaho spočívající ve veřejném pořádku ve věcech pozemkových. Z objektivního hlediska spravedlnosti by se jednalo o bezpráví.

Věcně vzato, rodové hrobky šlechtických rodů, které můžeme u nás nalézt dochované, například v Náměšti nad Oslavou nebo v Jimramově, obvykle bývají většími stavbami, nežli například hrobky pouze rodinné či jednotlivců. Bývají také spjaty i se sakrálními (bohoslužebnými apod.) architektonickými prvky anebo přímo s celými stavebními částmi či stavbami, jak vyplývalo z rodového náboženského vyznání a přihlášení se k němu (a často i z bohatství rodu). Rodová hrobka tak obsahovala nejen pohřební (funerální) část ve vlastním slova smyslu, ale i posvátný prostor z hlediska křesťanského náboženství, resp. římsko-katolického náboženského vyznání. O to více se ale rodová hrobka (a vše, co s ní pietně nebo sakrálně souviselo) věcně (i pojmově) příčila majetku, který byl vymezen citovaným vyvlastňovacím zákonem a jím sledovaným hospodářským účelem.

Tudíž platí právní závěr, že rodová hrobka hlubocké větve rodu Schwarzenbergů nespadá do vyvlastnění. V takovém případě naopak spadá do pozůstalosti, která je předmětem dědického práva jako kterýkoli jiný majetek v době smrti, jenž nebyl za života zákonem vyvlastněn.

Senát Ústavního soudu postupoval z hlediska ochrany ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život podle Listiny základních práv a svobod (čl. 10 odst. 2); tedy i s ohledem na ochranu památky zesnulých členů rodiny (piety) a pohřebiště jejich ostatků, která je součástí soukromého a rodinného života v ústavním smyslu.

Podstata věci tak spočívá ve věcném rozsahu zákonem stanoveného vyvlastňovaného majetku a jeho hospodářského účelu. Proto se tento závěr jeví jako jasný již na první pohled, prima facie, aniž by snad takový případ musel dospět až k Ústavnímu soudu, který zrušil tři předchozí soudní rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu.

     5. Příklad pohřbení na pohřebišti mimo rodinnou hrobku

Právně názorně si popišme jiný příklad z rodinného života. Týká se pohřbení zesnulého na pohřebišti mimo rodinou hrobu. Případ, jak je zde popsán, se sice nestal, ale mohl se stát, anebo ve skutečnosti nastaly okolnosti skutkově podobné. Významné je, že se nejedná „jen“ o záležitost morální, nýbrž i právní, která je opřena o občanský zákoník. Správně se proto říká, že občanským zákoníkem je zákonodárně vyjádřena moralita všedního dne, běžný život.

Jeden poměrně známý člověk, vdovec, se rozhodl, že chce být pohřben žehem s uložením popela v urně do rodinné hrobky na ústředním hřbitově velkého města, kde žil. Sám nechal hrobku za svého života zbudovat na své náklady. V prostorné hrobce již byly umístěny ostatky jeho zesnulých rodičů.

Vyslovil se tak již za svého života. Stalo se tak jednou v neděli v rodinném kruhu u oběda. Za pár let poté zemřel přirozenou smrtí sešlostí věkem.

Bratr zesnulého ale rozhodl jinak. Zemřelého totiž považoval za „černou ovci“ rodiny kvůli jeho politickému vystupování, se kterým nesouhlasil, i nepříliš úspěšnému podnikání a již léta s ním nemluvil, kromě běžných zdvořilostí při rodinných setkáních. Kdysi se spolu také nepohodli v práci, měli dosti odlišné povahy i představy o životě.

Bratr se sice ujal objednání pohřbení, ale učinil tak jen proto, že v danou dobu nebyl nikdo jiný z rodiny přítomen. Nechal pohřbít zesnulého žehem v krematoriu bez obřadu a bez účasti veřejnosti. Urnu s popelem nechal uložit na pohřebišti do kolumbária; tedy mimo rodinnou hrobku. Řekl, že zemřelému bratrovi „to musí stačit a stejně mu to je jedno“.

Bratr zesnulého tím ale jednal proti svobodně výslovně projevené vůli zesnulého, která mu byla známa. Znevážil tím památku zesnulého (pietu) spojenou s dříve projevenou vůlí rozhodnout si o svém pohřbu. Bratr tak způsobil soukromoprávní delikt na pietní ochraně podle občanského zákoníku.

Dotčeno ovšem nebylo právo zesnulého na vážnost, protože takové subjektivní osobní právo je spojeno s lidskou osobností (vázáno na osobu), a tudíž smrtí zaniklo; výslovně srov. § 11 odst. 4 a § 74 autor. zák., což platí podobně pro všeobecná osobnostní práva podle občanského zákoníku. Osobnostní právo je jednotné právní povahy bez ohledu na vyjádření ve více předpisech. Žádné subjektivní právo proto v době zásahu, tj. po smrti, neexistuje. Společenský, ryze pozemský, právní řád není výrazem žádné „právní esoteriky“ ani „duchařiny“.

Zákonem chráněná (a skutkem dotčená) hodnota totiž spočívá v něčem jiném, nežli ve vážnosti žijícího člověka, která je po dobu života předmětem subjektivního absolutního osobního práva na vážnost. Spočívá v památce zesnulého, která byla dotčena posmrtným znevážením za života výslovně projevené vůle zemřelého, které bratr nedbal, ač o ní věděl. Proto je také k ochraně památky zesnulého státem povolán okruh zastánců osobnostní památky. Stát jej složil z osob blízkých, resp. kterékoli z nich. S okruhem dědiců to nemá nic společného, protože ani nejde o právo na pozůstalost (majetkové dědické právo). Leda by došlo k náhodné personální shodě.

Jakmile se o tom, co se s pohřbem dělo, dověděla vnučka zemřelého, která měla zemřelého dědečka ráda, řekla svému prastrýci, bratru zemřelého, že tak nesměl učinit bez ohledu na to, že pohřeb na své náklady objednal. Zabránit tomu ale již nestihla. Sama se o úmrtí dověděla až pozdě a pohřbu se ani nestihla zúčastnit, neboť byla na studiích v dalekých krajích.

Spolužačka ze střední školy, dnes studentka práva, se kterou se o tom vnučka radila, jí řekla, že jako potomek zesnulého dědečka (jeho vnučka) má právo zabránit znevážení dědečkovy památeční vůle. Vnučka totiž spadá mezi osoby blízké podle občanského zákoníku (§ 22 odst. 1). Také jí řekla, že její prastrýc nemá žádné právo porušit výslovné rozhodnutí svého bratra o tom, jaký má mít pohřeb včetně toho, kam má být jeho tělo pohřbeno. A to obzvláště tehdy, jedná-li se o rodinnou hrobku, kterou zemřelý dědeček sám nechal na své nemalé náklady zbudovat pro celou rodinu. Náklady na pohřeb do rodinné hroby by přitom byly běžně uhraditelné z pozůstalosti.

Prastrýc, po jistém váhání šel do sebe a přijal argumenty praneteře, která vůči němu uplatnila odstraňovací právní nárok, jenž spočíval v odstranění závadného stavu protiprávního pohřbení dědečkových ostatků v rozporu s jeho památeční vůlí, čímž byla jeho památka znevážena (§ 82 o. z.). Prastrýc coby vypravitel pohřbu a příjemce urny s ostatky ukončil nájem hrobového místa vyhrazeného v úložišti uren a nechal přemístit urnu s ostatky zesnulého bratra do rodinné hrobky, jak si jeho bratr kdysi u nedělního oběda výslovně přál. Odstranil se tak zásah do bratrovy památky.

Poměry v rodině se uklidnily.

Následující obrázek pochází z kostnice u kostela sv. Jakuba v Brně z roku 2013:

     6. Závěr

Pohřebnické právo podobně jako právo zdravotnické sleduje lidskou důstojnost a privátní autonomii. Časoprostorově proměnlivá kultura pohřbívání odpovídá rozmanitosti národů lidského rodu.

Právo k lidskému tělu patří mezi státem uznaná přirozená práva spojená s lidskou osobností a chráněná občanským zákoníkem. Je záležitostí každého člověka, zda se za života rozhodne, jak chce být pohřben včetně způsobu pohřbení a smutečního obřadu. Stát to respektuje. Nezanechá-li někdo výslovného rozhodnutí, nastupuje k tomu zákonem povolaný okruh osob.

Ačkoli jsou osobnostní práva člověka vázána na jeho osobu, a tudíž smrtí zanikají, stát léta sleduje soukromoprávní ochranu osobnostní památky zesnulého. K pietní ochraně proto povolává okruh osob blízkých bez ohledu na to, jsou-li zároveň, vedle toho, dědici.

Vedlejší fotografie zobrazuje venkovný šintoistický hřbitov, Itoshima-shi, nedaleko Fukuoky na japonském ostrově Kjúšú, 2018.

Nikoli na posledním místě musíme zdůraznit, že soukromé právo (i právo ústavní) si hledí osobních zájmů lidí včetně jejich vyslovených přání. S dříve vysloveným přáním se specificky setkáváme i ve zdravotnickém právu, vedle obecného pojetí v právu občanském, pokud jde o zákroky na vlastním zdraví. Soukromé právo totiž zdaleka neupravuje jen majetkoprávní poměry zahrnující i majetková pořízení pro případ smrti. Stát tím vším respektuje nejen privátní autonomii svobodných lidí, ale i světonázorovou rozmanitost v duchu snášenlivosti a rodinného života.

  

Číslo poslední, Velehrad, 2007

    

     Souvisící autorovy příspěvky:

Autorská díla z onoho světa

Občanský zákoník, zdraví a pohřby

Ochrana osobnosti. In: Občanský zákoník, Velký akademický komentář

     Foto autor

 

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.