1. Úvodem
Se zdravím souvisí eugenika, která se věnuje „kvalitě lidského materiálu“.
Eugenika představuje materialisticky laděnou sociální filozofii zdravé populace. Odmyslíme-li si dávné problémy přežití v nehostinném prostředí, jedná se o jeden ze sociálních konstruktů a nástrojů státní politiky. Biologicky bývá eugenika spojována s dědičností. Jisté eugenické otázky doznávají klinický význam i v současné reprodukční medicíně při výběru vhodného dárce semene nebo vajíčka, resp. i dalších postupech.
Eugenickými praktikami bývá ve světě – dnes již méně často – sledováno biologické a sociální zušlechtění lidstva, jakož i zlepšení genofondu lidstva či potomstva (budoucích generací). Společenským cílem tak má být rození a přežití jen zdravých jedinců (potomků) v zájmu celku. U některých osamoceně žijících zaostalých národů může být dodnes tímto cílem skupinové přežití, které může být vázáno jen na zdravé, nikoli nemocné nebo vadné lidské bytosti, jež by byly „zátěží“ pro celou skupinu v jejím prostředí. Zároveň může jít o zvyklosti podle vlastní časoprostorové morálky, náboženství a kultury, a to i o zvyklosti kruté.
Účel eugenických praktik v lékařství a biologii kolektivisticky sleduje ochranu „zájmu společnosti“ tím, že omezuje reprodukční svobodu. Zahraničním a dílem i domácím příkladem z nedávné minulosti slouží nucené nebo právně pochybné sterilizace, aby lidé se společensky nežádoucími vlastnostmi měli méně dětí či vůbec žádné.
Naznačená, ryze materialistická, sociální filozofie nebere v potaz jedinečnost každé lidské bytosti včetně její jedinečnosti v sociálním prostředí či i v jejím možném duševním nebo tělesném postižení. Z hlediska životní (i právní) obezřetnosti nelze vyloučit, že i zdravotní postižení může mít za konkrétních okolností případu svůj zvláštní význam v individuálním smyslu bytí. Ať již pro samotného postiženého člověka nebo pro jeho blízké apod. Eugenika patří mezi sociální projevy ontologické redukce na lidské materiálno, a to ještě jen na „zdravé“ materiálno. Lásku ani spirituální složku lidského bytí eugenika nebere v potaz. Materialistické ladění eugeniky je založeno na pojetí, že inteligence je dána z větší části dědičností, tj. biologicky. Jiné náhledy stejného rázu zase kladou důraz na výchovu (sociální prostředí). Druhý pohled býval či je příznačný například pro komunistické politické režimy s jejich kolektivní výchovou, převýchovou či nápravnou výchovou. Obojí materialistický spor je, ovšem nepřesně, znám jako nature vs. nurture, volně jako dědičnost (příroda) versus výchova.
Příkladem materialisticky světonázorového (i protináboženského) náhledu na část eugeniky včetně politicko-ideologického a politického zjednodušení na spor „konzervativců“ a „liberálů“ slouží příspěvek A. Holuba v Právníku, 145, 2006, č. 10: Eugenika a právo – krátké zamyšlení. Příspěvek obsahuje kritický pohled na „multidisciplinární posouzení etické přijatelnosti cíle výzkumného projektu“, s. 1122. Důvod kritiky by měl spočívat v tom, že „zde vzniká riziko účelové intervence nekompetentních osob, například některých teologů.“, ibid. Citovaný autor tak zřejmě učinil v duchu scientistní aspirace na ideový monopol vědeckého světového názoru chápaného navíc pohledem jen biologie a potažmo zřejmě i tzv. biomoci.
Zcela odlišný obraz světa naopak přináší přitažlivost duchovně stejnorodého nebo princip zpětných účinků, známý ve světě jako „karma“. Genetická dědičnost je zde vnějším, zdravotním, projevem vnitřní duchovní přitažlivosti nebo jiné duchovní vazby, což se vnějškově projevuje i z hlediska sociálního prostředí. Vzpomeňme na zkušenostně ověřená zlidovělá rčení „vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“ nebo „jak zaseješ, tak sklidíš“. Nemusí přitom jít o pravdy pouze nábožensko-společenské, nýbrž všeobecné (přirozené).
Eugenika se může svým univerzalismem či kolektivismem a zároveň materialismem filozoficky míjet s jedinečnou podstatou konkrétního člověka i smyslem jeho individuálního života. Upřednostňován tak je společenský zájem na „zdraví celku“ (národa, kmene, skupiny), a to někdy i zájem ryze politické povahy. Právní a politická doktrína lidských práv je ovšem postavena individuálně, jak ostatně odpovídá jedinečnosti každé lidské bytosti a jejího bytí. Proto se tato doktrína nutně staví i proti předsudkům, kdy skupinové znaky jsou bez dalšího, tj. objektivně nespravedlivě, připisovány každému příslušníku určité skupiny; viz též níže.
Nelze nevidět ani to, že zdravotní nebo sociální stav, který by pro někoho mohl představovat „nekvalitní život“, o který by nestál, by pro jiného mohl být radostí alespoň z mála nebo příležitostí, které by se chopil. Střetávají se nám tu nejen rozličné životní postoje, prožívání, vnitřní světy, konkrétní okolnosti případů, ale i materialistické obrazy života a zdraví s představami či přesvědčeními duchovními, a to zdaleka nejen náboženskými. Ani mateřská láska nebo otcovská láska nemusí být pokaždé ve shodě se sociálními konstrukty nebo státní politikou zdravé populace.
Sluší se upozornit, že Katolická církev se postavila proti eugenickým praktikám v papežském okružním listu o křesťanském manželství, Casti connubii, z roku 1930.
S eugenikou ovšem nesouvisí veřejný zájem na dobrém zdravotním stavu obyvatelstva, pakliže je uplatňován ústavně, lidskoprávně, i osobnostněprávně konformními prostředky ochrany veřejného zdraví; a to v poměru k lidským bytostem a jejich svobodě.
2. Některé země s eugenickými či blízkými praktikami
K morálně i právně zavrženíhodným eugenickým praktikám, a to i v lékařství, docházelo v minulém století například v národně-socialistickém Německu. Politicko-ideologicky a politicky tam byla sledována „zdravá rasa“, resp. „čistá rasa“. Připomeňme si doktrínu rasové hygieny nejen v Německu, ale i Severských zemích. Eugenika se tak mohla či může projevovat i eutanázií zaměřenou na usmrcování sociálně nežádoucích, sociálně méněcenných, lidí, anebo naopak rasově zušlechťujícími sociálními projekty jako byl národně-socialistický německý Lebensborn. Dnes se někdy mluví o nahrazení rasové hygieny hygienou kulturní; tzn. o zabránění výchovy dětí kulturně méněcennými skupinami nebo naopak o předávání dětí do péče rodin kulturně hodnotných v duchu určité ideologie nebo sociální politiky státu.
Vyloučit nelze, že podobná hodnotová rozdělování lidí mohou být založena též na předsudcích. Záporné či jinak nežádoucí znaky, které mohou být příznačné pro určitou skupinu anebo jen pro její vnímání jinými, jsou takto nespravedlivě připisovány každému jejímu příslušníkovi bez ohledu na jeho individualitu; tedy např. i bez ohledu na jeho osobní vymanění se z možných záporných jevů příznačných pro jeho skupinu.
Ze starověku lze zmínit například Spartu, řecký městský stát, známý svými praktikami eugenického druhu za účelem bojeschopnosti obyvatelstva. Výsledkem podobných praktik bývalo, že některé lidské bytosti byly „bezcenné“ z hlediska „společenského“ zájmu.
Eugenické praktiky jsou z nedávné minulosti známy již ze zmiňovaných Severských zemí, například z Norska nebo Švédska, ale i ze Švýcarska, některých států USA nebo Japonska. Vzpomenout můžeme nucená zabraňování plodnosti v případech, které neodpovídaly švédské ideologii sociálního státu.
Nelze se proto divit Evropské unii, která zakázala eugenické praktiky v lékařství a biologii; viz dále. V některých členských zemích totiž byly praktikovány ještě počátkem 70. let minulého století.
3. Eugenické sterilizace s peněžním příspěvkem v Československu v letech 1973 až 1991
Domácím příkladem, který nesl rysy eugenické sterilizace, slouží právně přinejmenším pochybné lékařské zákroky spočívající ve sterilizaci žen romského původu, popř. i duševně postižených žen v Československu v „reálném socialismu“ s přesahem do 90. let minulého století či i déle. Účelem bylo zabránit eventuálním dalším těhotenstvím (plození potomků). Za zabraňováním plodnosti některých žen se víceméně skrývala sociální indikace spočívající v sociálně nepřizpůsobivých vlastnostech skupinově připisovaných romskému (cikánskému) etniku u nás. Pokus o nápravu záměrem zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných osob z roku 2015 byl neúspěšný. Uváděný český stav, včetně jeho následného právního nevyřešení, byl předmětem důvodných výtek několika mezinárodních orgánů. V současnosti, od roku 2019, viz Návrh zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných osob. Jedná se o sněmovní tisk č. 603/0, VIII. volební období. – K tomu viz aktualizace na konci.
V letech 1973 až 1991 byl v Československu poskytován zvláštní jednorázový příspěvek (do 10 000 Kčs) nebo i věcná dávka (do 5 000 Kčs, výjimečně do 10 000 Kčs) jakožto sociální dávky svého druhu. Dělo se tak, zůstaneme-li u českého práva, na základě § 35 vyhl. č. 155/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, resp. podle starších postupů z roku 1975 a 1973. Podobný stav byl v právu slovenském. Zrušen byl všude v roce 1991.
Veřejné dávky mohly být poskytnuty občanům, kteří se „podrobili lékařskému zákroku podle zvláštních předpisů v zájmu zdravé populace a k překonání nepříznivých životních poměrů rodiny“. „Společenský“ zájem na zdravé populaci v „socialistické společnosti“, právně spojený s předpokládaným „překonáním“ nepříznivých rodinných poměrů, tak měl sehrávat motivační roli k podrobení se eugenické sterilizaci v duchu sociální politiky socialistického státu. V konkrétních případech to mohlo mít význam i při možném přemlouvání ke sterilizaci s využitím převahy odborníka.
Blíže k tomu např. Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě z roku 2005: Stanovisko veřejného ochránce práv. Nověji viz Zprávu Evropského střediska romských práv o sterilizaci romských žen u nás z roku 2016, která nese název Nucené a kruté, Coercive and Cruel.
Eugenické sterilizace či podobné jevy představují závažná mravní a právní lékařská selhání a ztrátu důvěry v „bílý plášť“ symbolizující pomáhající profesi. Nelze zakrývat zpronevěření se lidskosti ze strany některých bezohledných příslušníků lékařského stavu.
Dále máme na mysli některé československé jevy, které by mohly být blízké eugenickým praktikám, i když nemusely mít pokaždé tak zásadní zdravotní dosah. Jedná se o společenské „odklizení“ postižených lidí, sociálně neschopných „budovat socialismus“, do ústavů; kupříkladu na zanedbané venkovské zámky, které připadly státu po vysídlení Němců po druhé světové válce.
4. Československé a české dání dětí společnosti
Ačkoli se nejedná o eugenickou praktiku, připomeňme si v naší širší souvislosti platné české právo zdůrazňující „dání dětí společnosti“. Na mysli máme, původně československý, zákon č. 13/1957 Sb., o čestném odznaku „Mateřství“, a směrnici vlády č. 148/1958 Ú. l., pro udělování čestného odznaku „Mateřství“. Zda a nakolik jsou naznačené postupy používány i v současnosti, není známo. Každopádně se jedná o platné právo, přijaté podle sovětského vzoru. Podle cit. zákona projevují nástupci národních výborů veřejné uznání matkám, které „daly společnosti“ více dětí (od 5 dětí), a to udělením čestného odznaku Mateřství o třech stupních. Čestný odznak se uděluje zpravidla k politickému svátku, Mezinárodnímu dni žen, který byl v roce 2004 politicky obnoven a zároveň legálně povýšen mezi veřejnoprávně významné dny České republiky.
Na českém právu je důležitý, totiž nezrušený, životně významný prvek kolektivismu spočívají v „dání dětí společnosti“. Tedy v jejich podrobení státem ovládanému celku bez zřetele na individualizaci a svobodnou vůli žít podle svého. Dílčími projevy pak bývalo upřednostňování ústavní výchovy či odkládání kojenců do jeslí tak, aby matky mohly vbrzku pracovat ve prospěch „lidově-demokratické“ a později „socialistické“ společnosti v duchu politického kultu práce. Může být proto jen „hrou politických sil“, zda a nakolik by i v současnosti převážilo podrobení se celku v určitých případech nebo oblastech. Formální opora nebo ideologie by se k tomu našla.
Aniž bychom snad chtěli nemístně zjednodušovat nebo zevšeobecňovat za každou cenu, naskýtá se nám ideový souběh se zákonem č. 6/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námětech, podle kterého po sovětsku platilo, že „vynálezy a zlepšovací náměty slouží výstavbě socialismu, teprve jsou-li odevzdány k využití celku“, (§ 1 odst. 2).
5. Zákaz eugenických praktik v lékařství a biologii v EU
Listina základních práv EU (Úř. věst. č. C 326, 26. 10. 2012), původně z roku 2000, výslovně zakazuje eugenické praktiky v lékařství a biologii. Zvláště pak ty, jejichž cílem je výběr lidských jedinců [čl. 3 odst. 2 písm. b)]. Zkušenosti z některých evropských zemích byly a jsou ještě příliš živé. Rovněž tak i jisté obavy z dodržování etického přístupu k biotechnologiím a v reprodukční medicíně.
Zákaz formálně systematicky sleduje ochranu veřejného subjektivního, v podstatě přirozeného, práva na nedotknutelnost lidské bytosti. Evropsko-unijní zákaz eugenických praktik se podle úředního vysvětlení týká zákazu organizace a provádění výběrových programů zahrnujících mimo jiné nucenou sterilizaci, nucená těhotenství, nucené etnické sňatky nebo jiné formy sexuálního násilí srovnatelné závažnosti, tedy činy, které jsou zločiny proti lidskosti podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998 [viz čl. 7 odst. 1 písm. g) cit. statutu, (sděl. č. 84/2009 Sb. m. s.)]. Stačí si připomenout válečná zvěrstva v Evropě při rozpadu Jugoslávie v první polovině 90. let minulého století.
České vnitrostátní právo výslovně neřeší otázky eugenické. Tyto záležitosti proto spadají všeobecně do práva osobnostního podle občanského zákoníku a práva zdravotnického. Vedle toho jsou obsahem veřejné morálky a lékařské etiky. Anebo se tak zákonodárně děje nepřímo prostřednictvím trestní ochrany určitých hodnot.
6. Jiné případy
Od eugeniky coby materialistické sociální filozofie a jejího hromadného, etnického či jiného skupinového, cíleného naplňování nutno pojmově a soukromoprávně odlišit některé jednotlivé případy. Postrádán u nich je znak hromadnosti (skupinovosti), resp. společenský záměr, byť by se tyto případy mohly opírat o eugenický důvod.
Máme na mysli poskytnutí zdravotní služby spočívající v legálně umožněném vyjmutí lidského plodu („počatého dítěte“ podle občanského zákoníku) z ženina těla. A to například při lékařském či jakémkoli jiném (třeba i laickém) prenatálním podezření na vrozenou vývojovou vadu nebo dědičnou chorobu počatého dítěte. Děje se tak na zakázku nastávající matky (těhotné ženy), která o své vůli chce mít dítě bezvadné (biologicky kvalitní), a tudíž nemá zájem být matkou postiženého dítěte. Tím pádem ani nemá zájem donosit a porodit počaté dítě, a to ani s výhledem na jeho budoucí i celoživotní ústavní péči. I zde se hovořívá o potratech z eugenického důvodu. – Skutkově by se však mohlo jednat o umělé ukončení těhotenství ze zdravotního důvodu spočívajícího v ohrožení „zdravého vývoje plodu“ nebo v „geneticky vadném vývoji plodu“ (§ 5 zák. o umělém přerušení těhotenství č. 66/1986 Sb.).
Přes veškerou závažnost takových situaci, jejich emoční náročnost a životní odpovědnost osobního rozhodnutí, dlužno obecně říci, bez nemístného moralizování, následující.
Z hlediska materialisticko-filozofického životního postoje či materialistického světonázoru nehraje možný duchovní smysl narození i velmi závažně postiženého člověka, například jako příležitost k odčinění nebo rodičovská příležitost k životní změně chování, žádnou roli. Při ontologické redukci není otázka smyslu bytí zodpovídána a někdy ani kladena z důvodu její „biologické nesmyslnosti“ v takto zúženém myšlenkovém rámci. Nemusí přitom jít pouze o věc některé náboženské víry, ale i o jakýkoli jiný světonázor, který je založený na přesahujícím smyslu bytí bez materiální redukce. V úvahu proto může přicházet i prostá obezřetnost před nevratnými životními kroky či před možnými budoucími výčitkami svědomí. A to i za pomoci podpůrné psychoterapie, která je zdravotní službou, anebo při jiné pomoci.
Právně vzato se jedná o zákrok, vyjmutí lidského plodu, na přání; tj. dle libosti. Rozhodná je pouze vůle nastávající matky (libost zákazníka), právně nezávislá na vůli nastávajícího otce. A to i bez ohledu na eventuálně odlišné přání nastávajícího otce a jeho možný legitimní zájem na otcovství (vlastní reprodukci). Otázkou proto zůstává, zda a nakolik je současné české potratové právo genderově vyvážené. Rozuměno za stavu, kdy upřednostňuje vůli pouze jednoho z biologicky nastávajících rodičů, a tím i jen jeden z aspektů rodičovství, tj. biologické hledisko matky, jejího těla a počatého dítěte v něm. Početí i rodičovství má ovšem oboustranně biologickou povahu.
Od eugeniky ve výše uvedeném skupinovém smyslu je také nutno odlišit písemný informovaný souhlas se zabráněním vlastní plodnosti (sterilizací); například v případě hrozby přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad na dítě, ale i podle libosti, třeba jen pro vyloučení vlastní tělesné rozmnožovací funkce vůbec; například pro účely nevázanosti při pohlavním styku.
Ve zmiňovaných případech se ovšem může individuálně jednat o hluboké a závažné životní otázky všech dotčených lidí, kteří mohou vyjadřovat různé, a to i zcela protichůdné, životní postoje, prožití či zkušenosti, včetně možného nebezpečí nesprávné volby nevratného zákroku. Rovněž tak nelze pominout ani možnou změnu přesvědčení.
7. Závěr
Sociálně filozofické eugenické praktiky patří mezi zakázané činnosti. Ať se jedná o eugenické sterilizace nebo o postupy jiné. Důvod spočívá v zásahu do přirozeného práva na duševní a tělesnou integritu, jakož i v omezování reprodukční svobody každé lidské bytosti.
Můžeme také hovořit o střetu eugenického univerzalismu a sociální politiky, včetně možných národních či jiných skupinových předsudků, s lidskoprávní a osobnostněprávní jedinečností.
V podstatě se jedná o volní odklon od běhu přirozeného řádu světa a od smyslu individuálního bytí v něm. Někdy je takový odklon přímo či nepřímo spojený i s výkonem dočasné veřejné moci. Zpravidla přitom bývá vždy spojovaný s lékařsky odbornou, faktickou, nadřazeností.
Z literatury:
Právní protiopatření proti protiprávní sterilizaci (2007)
Návrh zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných osob
Odkaz:
Center for Reproductive Rights
Z jiných autorových příspěvků i spoluautorských:
Subjektivní práva rodinná a otázka metodologická
Zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí
Výživné v novém občanském zákoníku
Edit: 16. 4. 2021
Aktualizace ze dne 17. 8. 2021:
V létě 2021 byl přijat zákon č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžité částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů, který nabývá účinnosti dne 1. ledna 2022 (kromě ustanovení s dřívější účinností).