Spravedlivá náhrada újmy způsobené veřejným očkováním

By | 6.11.2017

     1. Úvodem

V odborných kruzích i v široké veřejnosti bývají diskutovány otázky možných zdravotně nežádoucích vedlejších účinků nuceného očkování. Přípravy české zákonné úpravy náhrady újmy na zdraví či majetkové škody s tím spojené dosud ale nepokročily tak, aby byly v brzké době projednatelné.

Cílem příspěvku je proto napomoci k nalezení cesty, jak za platného českého právního stavu poskytnout spravedlivou náhradu újmy dítěti (ovšem i komukoli jinému), která by byla způsobena veřejným očkováním ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví. Vycházíme přitom ze zásad lidskosti a slušnosti, jakož i z ochrany života a zdraví za účelem dobrého uspořádání práv a povinností.

Stať je pojata ve všeobecné právní rovině. Neprovádíme rozbor právních předpisů, jejich návrhů nebo české či zahraniční judikatury ani neporovnáváme různé právní řády nebo dějinné přístupy. Rovněž tak neřešíme kasuistiku.

Základní soukromoprávní východisko spočívá v tom, že poskytovatel zdravotní služby spočívající ve veřejném (nuceném či povinném) očkování pacienta odpovídá podle soukromého práva za:

a) odbornou správnost zdravotního zákroku neboli řádnost plnění závazku péče o zdraví bez odpovědnosti za výsledek, a to podle příkazu péče řádného odborníka (odbornická odpovědnost). Příkaz je legálně vymezen pojmovými znaky „náležité odborné úrovně zdravotní služby“ podle § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, nebo odpovídá za to, že

b) jím použitý výrobek (vakcína) je řádný tak, že má všechny patřičné vlastnosti, nikoli vadný; viz § 2936 o. z. Sám účel použití výrobku, jakož i obsah a rozsah vakcíny vyplývá z předpisu veřejného práva, kterým je poskytovatel zdravotní služby vázán a jehož platnost nemůže ovlivnit. Zvlášť zůstává škoda způsobená vadou výrobku v duchu práva EU, kdy dlužnická povinnost stíhá výrobce, resp. podobné osoby, (§ 2939 a násl. o. z).

Žádným z těchto deliktních případů se zde nezabýváme.

Podstatné je, že poskytovatel zdravotní služby neodpovídá za zdravotně nebezpečné vedlejší účinky veřejného očkování stanoveného podle veřejnoprávních předpisů o ochraně veřejného zdraví, ledaže by v těchto věcech nejednal s péčí řádného odborníka v poměru ke konkrétnímu člověku. Tyto záležitosti, tj. ohrožení veřejnosti, již spadají na vrub státu, který právně normativně přikázal veřejné očkování veřejnosti ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví.

     2. Spravedlivá náhrada újmy

Dítě, které utrpělo újmu na zdraví nebo majetkovou škodu (undue damage, dommage injustifié) způsobenou zákrokem spočívajícím ve veřejném očkování (anebo zákrokem jiným), má právo na spravedlivou náhradu újmy (fair compensation, réparation équitable); viz čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, (sděl. č. 96/2001 Sb. m. s.). Z právně principiálního hlediska náhrady újmy, opírajícího se o hodnotu lidského života a zdraví, nelze rozlišovat, zda příčinou újmy bylo očkování veřejné (nucené) nebo soukromé (dobrovolné), popř. jiný zákrok.

Objektivní ospravedlnění náhrady újmy je založeno na tom, že nikdo nemůže snášet bolest nebo jiné utrpení za to, že ve veřejném zájmu sledujícím veřejné blaho byl nucen se podrobit veřejnému očkování, v jehož důsledku se zhoršil jeho zdravotní stav natolik, že přesáhl únosný rámec předvídatelných dočasných zdravotně nepříznivých běžných následků, např. dočasně zvýšené, život neohrožující, tělesné teploty apod., které mohou být potenciálně přivoděny u každého zdravého jedince v souvislosti s věcnou povahou očkování. A to za stavu kdy očkováním navozená zdravotní ochrana veřejnosti před závažnými nemocemi týkajícími se veřejného zdraví svým přínosem pro veřejné zdraví podstatně převyšuje doprovodné dočasné zdravotně záporné a zároveň objektivně únosné (přiměřené) následky u jedince.

Smysl věci spočívá v dosažení zásadně spravedlivé rovnováhy mezi veřejným zájmem na veřejném blahu veřejného zdraví a potenciálně dotčeným subjektivním právem jedince na život a zdraví.

     3. Vnitrostátní pravidla a postupy

Právo na náhradu újmy zapříčiněné jakýmkoli zákrokem je ovšem podle uvedené mezinárodní smlouvy vázáno na „podmínky a postupy“ stanovené zákonem, tj. vnitrostátním právem signatářského státu; tedy i právem českým.

Práva na spravedlivou náhradu se tak lze dovolávat jen v mezích vnitrostátního zákona. Srov. kupř. promlčení práva podle českého právního řádu; např. § 612 o. z. Tyto meze ale mohou být stanoveny různě; tzn. speciálně deliktně pro dané případy, anebo všeobecně deliktně.

Výkladovou a aplikační roli proto sehrává použití vnitrostátního, tj. českého, zákona, a to:

a) přímo či bezprostředně, tzn. tehdy, jestliže by byla v budoucnu stanovena specifická úprava deliktního závazku v našem případě, anebo

b) na základě argumentu podobností (per analogiam legis), pokud by byl v současnosti metodicky možný, což se na první pohled nejeví; výslovně viz § 10 odst. 1 o. z.

Pakliže by nic z toho nebylo výkladově ani aplikačně v současnosti možné, nastupuje argument per analogiam iuris, tzn. použití principů spravedlnosti (přirozených zásad právních), jakož i zásad, na kterých spočívá občanský zákoník. Podrobněji viz § 10 odst. 2 o. z.

Poslední část právní věty podle čl. 24 cit. úmluvy, tj. odkaz na vnitrostátní „podmínky a postupy“, je nutno chápat jako vyjádření mezinárodněprávní povinnosti signatářských států zajistit spravedlivou náhradu svým zákonodárstvím, co do stanovení podmínek (například již zmíněné promlčení práva) a postupů (rozuměno procesních pravidel, popř. pravidel mimosoudních řešení sporů). Mezinárodní společenství nijak nevstupuje do vnitrostátního „hájemství“ deliktního práva v daném případě.

Je proto věcí každého signatářského státu, jakým zákonodárným způsobem svou mezinárodněprávní povinnost, kterou na sebe dobrovolně převzal, splní z hlediska vnitrostátního. Zde mají státy volbu, která je odvislá nejen od právně a zdravotně politických rozhodnutí, ale i od obsahu již stávajícího vnitrostátního právního řádu. Totiž, zda přijmou zvláštní „podmínky a postupy“ pro námi sledovaný skutek újmy, resp. zda blíže vymezí spravedlivou náhradu, popř. zvlášť upraví příčinnou souvislost mezi zákrokem a újmou  či stanoví zvláštní pravidlo pro dokazování apod., anebo zda ponechají či stanoví pravidla jen obecná.

Může tak vnitrostátně dojít jak k formulování zvláštní skutkové podstaty nemajetkové újmy na životě nebo zdraví či majetkové škody v důsledku veřejného očkování, anebo budou vyložena a použita „jen“ obecná ustanovení deliktního práva, popř. bude uplatněn „jen“ obecně uznávaný hodnotově právní princip nikomu neškodit (neminem laedere); srov. § 10 odst. 2 o. z.

Na dokreslení posledního postupu si můžeme připomenout zvláštní případ arbitráže v majetkových věcech, kdy české právo výslovně předpokládá možnost rozhodnutí podle zásad spravedlnosti namísto výkladu a použití českého práva, je-li tak svobodně projevenou vůlí stran (účastníků rozhodčího řízení). Dokumentovat tím chceme, že s „pouhými“ zásadami spravedlnosti si dokážeme odborně poradit a jsme odborně schopni s nimi výkladově a aplikačně pracovat. Připomenout si můžeme též právní proporcionalitu, metodické posuzování přiměřenosti, rozumnosti apod.

Jelikož se jedná o ochranu lidských práv, která se týkají života nebo zdraví, tedy statků nejvyšší lidské hodnoty, nelze v žádném případě jakkoli připustit výklad nebo použití vnitrostátního práva, které by byly přímo nebo ve svém důsledku nešetrné k těmto objektivním hodnotám; např. jen proto, že stát nestanovil zvláštní skutkovou podstatu deliktu v našem případě ani jiné zvláštní podmínky či postupy a ponechal věc jen na obecném řešení.

Právo na spravedlivou náhradu újmy nelze nikomu odepřít ani nikoho na něm krátit jen proto, že stát nechtěl, neuměl nebo jakkoli jinak nebyl způsobilý (např. pro stranicko-politické nebo lékařské pře) stanovit zvláštní „podmínky a postupy“ uplatňování práva poškozeného dítěte, přičemž ponechal v platnosti „jen“ obecná ustanovení, včetně státního uznávání principů spravedlnosti.

Nečinnost českého (nebo jiného) státu, co do nepřijetí zákonné úpravy „podmínek a postupů“ týkajících se práva na spravedlivou náhradu, nelze jakkoli vykládat v neprospěch poškozeného dítěte, které navíc bylo ve své osobní až intimní sféře podrobeno veřejnému zájmu na ochraně veřejného zdraví a bylo nuceno se podvolit veřejnému blahu. Naopak, jedná se o tíhu státu.

Jakékoli eventuální právní úskalí co do „podmínek a postupů“ přiznávání spravedlivé náhrady, ať již po stránce práva hmotného nebo procesního, zatěžuje stát. Nikoli snad poškozeného. Pokud stát splnil svou mezinárodněprávní povinnost stanovit „podmínky a postupy“ tak, že je specificky nestanovil, ale zároveň ani nevyloučil náhradu, čímž vědomě ponechal výklad a použití obecných zákonných pravidel nebo analogie, včetně nevyloučeného výkladu a použití principů spravedlnosti, jedná se o politickou věc státu, jak spravuje veřejné záležitosti. Stát si měl a musel být vědom, že při absenci zvláštní legální úpravy platí obecná pravidla, včetně obecně uznávaného účelově-hodnotového přístupu dle analogie iuris.

Eventuálně by mohlo dojít k mezinárodněprávnímu postihu státu za vadné splnění povinnosti uložené mezinárodním právem; tj. za vadné provedení úmluvy. Pakliže bychom ovšem na takový případ vůbec pohlíželi jako na vadné plnění mezinárodní smlouvy ze strany státu. Stát totiž může svému mezinárodněprávnímu závazku vnitrostátně dostát i tím, že ponechá v platnosti dosavadní vnitrostátní obecné normy, resp. principy, pod které by bylo lze podřadit daný skutek přímo či analogicky, a žádnou novotu nestanoví. Otázka vhodnosti a bezpečí takového státního postupu je věcí jinou; totiž opět právně politickou.

Eventuální nedostatek právního bezpečí veřejnosti, který by s tím mohl být spojen, spadá na vrub státu, který nese veškerou tíhu s tím spojenou. Nic totiž státu nebránilo, aby dané případy blíže vymezil a neponechal je „pouze“ v generální rovině či na analogii zákona (§ 10 odst. 1 o. z.) anebo dokonce „jen“ na použití analogie iuris (§ 10 odst. 2 o. z.), jak by tomu zřejmě bylo v námi sledovaném případě.

Zastavme se u jiného náhledu či spíše dojmu.

Například u dojmu, že nejsou-li podmínky a postupy vnitrostátně legálně zvlášť stanoveny, nelze právo na spravedlivou náhradu uplatňovat. Takový dojem by se ale příčil podstatě a smyslu lidských práv a objektivně by vedl ke krutému nebo bezohlednému závěru urážejícímu obyčejné lidské cítění. Proto by byl právně vadný; srov. § 2 odst. 3 o. z. Takový závěr by neobstál ani z hlediska stávající úpravy deliktního práva a příkazu lidskoprávně konformního výkladu a použití deliktního (i jiného) zákonodárství, tzn. včetně analogie legis, popř. analogie iuris. Došlo by tak k hrubé právní vadě spočívající v přehlédnutí „nepřehlédnutelných“ příkazů podle § 10 odst. 1 nebo 2 o. z., jimiž je vyjádřen veřejný pořádek ve věcech právních.

Vzpomeňme na generální výkladové pravidlo ústavní konformity v podobě příkazu podle § 1 odst. 1 tzv. uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (dnes v právní síle prostého zákona). Pokud jde o občanský zákoník, viz výkladový příkaz podle § 2 odst. 1, resp. též všechny výkladové příkazy podle § 2 o. z.; zejména viz zákaz výkladu a použití předpisu, který by vedl ke krutosti nebo bezohlednosti objektivně urážející obyčejné lidské cítění (vedle zákazu rozporu s dobrými mravy).

Již samo nucené podrobení se veřejnému očkování by s jistou mírou pravděpodobnosti mohlo být v některých jednotlivých případech co do eventuálních následků až kruté nad přiměřenou bolest; viz např. doživotní zdravotní postižení. Již potenciálně existující společenskou hrozbu eventuální krutosti vůči malým dětem či bezohlednosti na ně nelze jakkoli dále rozšiřovat chladně rozumovým hledáním padůvodů ke státnímu odmítnutí spravedlivé náhrady anebo ji podrobovat jakýmkoli nelidským „právním chytračením“, která by ve své podstatě a smyslu popírala zákonnou ochranu hodnoty života a zdraví jedince ve prospěch „kolektivu“ anebo se jakkoli pokoušela svědčit proti ní. Naštěstí, občanský zákoník k tomu neskýtá prostor.

     4. Závěr

Do budoucna si lze představit zvláštní zákonnou úpravu, která by v našich případech vycházela z toho, že, vyskytne-li se v určité době u dítěte (nebo dospělého) podrobeného veřejnému očkování některá z vyjmenovaných nemocí nebo přidružených zdravotních problémů nad přiměřenou bolest, má se za to, že byla způsobena veřejným očkováním. Důkazní břemeno opaku by nesl stát, který veřejná očkování nařídil. Uzákoněna by byla vyvratitelná domněnka v neprospěch státu, protože je věcí státu, aby zajistil takové veřejné očkování, se kterým nebudou spojeny žádné závažné hrozby na životě nebo zdraví. – Kromě medicínsky předvídatelných dočasných a méně závažných reakcí organismu nezanechávajících škodlivé následky. V jiných případech, nežli u vyjmenovaných neduhů, by důkazní břemeno nesl poškozený.

Zůstává otázkou, zda by měl budoucí zákon výslovně pojímat příčinnou souvislost mezi zákrokem a nežádoucím následkem v těchto případech, a to na základě míry pravděpodobnosti příčinnosti v právním smyslu. Pakliže by v úvahu přicházelo několik možných příčin, mělo by dojít k uvážení míry jejich pravděpodobností, a to na základě provedeného dokazování. Na druhou stranu totiž platí, že budoucí zvláštní legální úprava si vůbec nijak nemusí všímat příčinné souvislosti dějů. Tak je tomu ostatně ve většině případů, včetně újmy na zdraví. Otázka dokazování, resp. úvahy o příčinné souvislosti je záležitostí zcela jinou. Nyní se pokoušíme řešit postavení dlužníka deliktního závazku.

Na okraj ale musíme poznamenat, že příčinnost v právním smyslu, opírající se o právní pojem pravděpodobnosti, není pojmově shodná s příčinností, zejména přímočarou kauzalitou, v konvenčně přírodovědeckém smyslu. Jedná se totiž o dvě na sobě nezávislé myšlenkové soustavy. Shodný závěr podle okolností případu sice nelze vyloučit, ale nemusí k němu dojít.  Nepochopení těchto otázek, včetně volného hodnocení důkazů v procesněprávním smyslu, bývá poměrně častým důvodem nedorozumění.

Politováníhodné však je, že celý právní problém spravedlivé náhrady újmy na zdraví v důsledku veřejného očkování bývá některými lékaři, právními laiky, nebo poslanci, rovněž vesměs právními laiky, zužován na posuzování příčinnosti v právním smyslu v konkrétním případě. Pro případ sporu se však jedná o otázku soudcovskou. Nikoli o právně politickou věc zákonodárce nebo snad lékaře.

Budoucí zákonodárně-politické úsilí je proto nutno zaměřit na výslovné vymezení dlužnické povinnosti státu. Otázku příčinné souvislosti musíme podobně jako v jiných individuálních případech ponechat na soudu. „Nekonečné“ právně laické diskuse o příčinné souvislosti v právním smyslu, navíc za neznámých okolností případu, jen odvádějí pozornost od právní a humanitní podstaty věci.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eighteen − three =