Spravedlivá náhrada újmy způsobené veřejným očkováním

By | 06/11/2017

     1. Úvodem

V odborných kruzích i v široké veřejnosti bývají diskutovány otázky možných zdravotně nebezpečných vedlejších účinků nuceného očkování. Přípravy české zákonné úpravy náhrady újmy na zdraví či majetkové škody s tím spojené dosud ale nepokročily tak, aby byly v brzké době projednatelné.

Cílem příspěvku je proto napomoci k nalezení cesty, jak za platného českého právního stavu poskytnout spravedlivou náhradu újmy dítěti (ovšem i komukoli jinému), která by byla způsobena veřejným očkováním ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví. Vycházíme přitom ze zásad lidskosti a slušnosti, jakož i z ochrany života a zdraví včetně blaha veřejného zdraví za účelem dobrého uspořádání práv a povinností. Zohledňujeme soukromoprávní situaci oběti ve veřejném zájmu. Stranou ponecháváme, zda by v budoucnu mělo být právně politicky zavedeno řešení cestou veřejnoprávní.

Stať je pojata ve všeobecné právní rovině. Neprovádíme rozbor právních předpisů, jejich návrhů nebo české či zahraniční judikatury ani neporovnáváme různé právní řády nebo dějinné přístupy. Rovněž tak neřešíme kasuistiku.

Základní soukromoprávní východisko spočívá v tom, že poskytovatel zdravotní služby spočívající ve veřejném (nuceném či povinném) očkování pacienta odpovídá podle soukromého práva za:

a) odbornou správnost zdravotního zákroku neboli řádnost plnění závazku péče o zdraví bez odpovědnosti za výsledek, a to podle příkazu péče řádného odborníka (odbornická odpovědnost). Příkaz je legálně vymezen pojmovými znaky „profesních povinností a standardů“ podle čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001 Sb. m. s., dále znaky „náležité odborné úrovně zdravotní služby“ podle § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a „odbornou péčí“ podle § 5 odst. 1 o. z., anebo odpovídá za to, že

b) řádnost jím použitého výrobku (očkovací látky a injekční stříkačky s jehlou, popř. i dalšího výrobku) spočívá v tom, že výrobek, věc, (bez ohledu na to, zda je léčivem nebo zdravotnickým prostředkem, popř. věcí jinou) má všechny patřičné věcné vlastnosti, nikoli, že by byl vadný; viz § 2936 a násl. o. z., který stanoví soukromoprávní delikt škody způsobené věcí. Sám účel použití výrobku, jakož i obsah vakcíny vyplývá z předpisu veřejného práva, kterým je poskytovatel zdravotní služby vázán a jehož platnost a účinnost nemůže ovlivnit,

přičemž zvlášť zůstává:

c) skutková podstata soukromoprávního deliktu škody způsobené vadou (nebezpečného) výrobku, např. vadou očkovací látky vpravené do lidského těla. Jedná se kupříkladu o očkovací látku, která není tak bezpečná, jak to lze od ní rozumně očekávat vzhledem ke zdravotním účelům; a to v duchu práva EU, resp. již Evropského hospodářského společenství z roku 1985. Dlužnická povinnost zde stíhá výrobce, resp. podobné osoby, (§ 2939 a násl. o. z).

K poslední skutkové podstatě, právě ve vztahu k očkovací látce (ovšem u dobrovolného očkování proti žloutence typu B) a soudcovskému usuzování o příčinnosti, viz rozsudek Soudního dvora v Lucemburku ze dne 21. června 2017 ve věci sp. zn. C-621/15, jakož i předcházející stanovisko generálního advokáta; tamtéž. Z výroku rozsudku citujeme v českém překladu: navzdory konstatování, že lékařský výzkum nepotvrdil ani nevyvrátil souvislost mezi podáním předmětné vakcíny a propuknutím nemoci, kterou trpí poškozený, představují určité skutkové okolnosti, kterých se dovolává žalobce, závažné, přesné a shodující se nepřímé důkazy umožňující učinit závěr o existenci vady vakcíny a příčinné souvislosti mezi touto vadou a uvedenou nemocí.“. Uvedený výrok je v souladu s právně procesní zásadou volného hodnocení důkazů, která je státy běžně stanovena. Rovněž je ve shodě s logickou úvahou soudcovskou, která se odvíjí v samostatném společenském řádu, a to v řádu právním včetně právního myšlení.

Žádným z těchto deliktních případů se zde ale nezabýváme, leda dílem na ně odkazujeme pro dokreslení možných souvislostí.

Z hlediska veřejného (nuceného) očkování je podstatné, že poskytovatel zdravotní služby neodpovídá za zdravotně nebezpečné vedlejší účinky veřejného očkování stanoveného podle veřejnoprávních předpisů o ochraně veřejného zdraví, ledaže by v těchto věcech nejednal s péčí řádného odborníka v poměru ke konkrétnímu člověku. Tyto záležitosti, tj. ohrožení příslušníků veřejnosti, již spadají na vrub státu, který právně normativně přikázal veřejné očkování veřejnosti ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví.

     2. Spravedlivá náhrada újmy

Civilisticky v našem případě mluvíme o nauce o zvláštní oběti. Rozumíme tím případ obecného právního donucení k přikázanému jednání (zde k obecně povinnému očkování dětí) ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví. V tomto obecném ohledu pak dochází k možné zvláštní oběti až nastáním individuálního zdravotně záporného následku splnění obecně povinného očkování ve zvláštním (konkrétním) dětském případě, pakliže k tomu dojde. Náhrada újmy na zdraví zvláštní oběti z obecných řad veřejnosti je podložena objektivně spravedlivým požadavkem odškodnění za obětování svého života nebo zdraví ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví.

Nárok z obětování ve veřejném zájmu ovšem není z našeho zdravotněprávního hlediska výslovně upraven. A to ani obecně pro jakékoli obětní situace ve veřejném zájmu (např. legální generální klausulí), ani specificky pro zvláštní skutkovou podstatu zdravotně nebezpečných důsledků veřejného očkování. (Zvláštní skutkové případy a potažmo civilní nároky z obětování ve veřejném zájmu, které zná české právo, se týkají odlišných dějů.) Nicméně, dále si právně vysvětlíme, že přesto všechno je současný stav právně řešitelný ve prospěch oběti ve veřejném zájmu. Děje se tak pomocí práva mezinárodního, které je součástí českého právního řádu, resp. též prostřednictvím občanského zákoníku.

Dítě, které utrpělo újmu na zdraví nebo majetkovou škodu (undue damage, dommage injustifié) způsobenou zákrokem spočívajícím ve veřejném očkování (anebo zákrokem jiným), má právo na spravedlivou náhradu újmy (fair compensation, réparation équitable); viz čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, (sděl. č. 96/2001 Sb. m. s.). Z právně principiálního hlediska náhrady újmy, opírajícího se o hodnotu lidského života a zdraví, nelze rozlišovat, zda příčinou újmy bylo očkování veřejné (nucené), nebo soukromé (dobrovolné), popř. jiný zákrok.

Objektivní ospravedlnění náhrady újmy oběti ve veřejném zájmu je založeno na tom, že nikdo nemůže snášet bolest nebo jiné utrpení za to, že ve veřejném zájmu sledujícím veřejné blaho byl nucen se podrobit veřejnému očkování, v jehož důsledku se zhoršil jeho individuální zdravotní stav natolik, že přesáhl únosný rámec předvídatelných eventuálních dočasných zdravotně nepříznivých běžných následků, např. dočasně zvýšené, život neohrožující, tělesné teploty apod., které mohou být potenciálně přivoděny u každého zdravého jedince v souvislosti s věcnou povahou očkování. A to za stavu, kdy očkováním navozená zdravotní ochrana veřejnosti před závažnými nemocemi týkajícími se veřejného zdraví svým přínosem pro veřejné zdraví podstatně převyšuje možné doprovodné dočasné zdravotně záporné a zároveň objektivně únosné (přiměřené) následky u jedince.

Smysl věci spočívá v dosažení zásadně spravedlivé rovnováhy mezi veřejným zájmem na veřejném blahu veřejného zdraví a potenciálně dotčeným subjektivním právem jedince na život a zdraví.

     3. Vnitrostátní pravidla a postupy

Právo na náhradu újmy zapříčiněné jakýmkoli zákrokem je ovšem podle uvedené mezinárodní smlouvy vázáno na „podmínky a postupy“ stanovené zákonem, tj. vnitrostátním právem signatářského státu; tedy i právem českým.

Práva na spravedlivou náhradu se tak lze dovolávat jen v mezích vnitrostátního zákona. Připomeňme si kupříkladu promlčení práva podle českého právního řádu; např. § 612 o. z. Tyto meze ale mohou být stanoveny různě; tzn. speciálně pro dané případy, anebo jen všeobecně.

Výkladovou a aplikační roli proto sehrává použití vnitrostátního, tj. českého, zákona, a to:

a) přímo či bezprostředně, tzn. tehdy, jestliže by byla v budoucnu stanovena specifická úprava závazku v našem případě, anebo

b) na základě argumentu podobností (per analogiam legis), pokud by byl v současnosti metodicky možný, což se na první pohled nejeví; výslovně viz § 10 odst. 1 o. z.

Pakliže by nic z toho nebylo výkladově ani aplikačně v současnosti možné, nastupuje argument per analogiam iuris, tzn. použití objektivních principů spravedlnosti (přirozených zásad právních), jakož i zásad, na kterých spočívá občanský zákoník. Podrobněji viz § 10 odst. 2 o. z.

Poslední část právní věty podle čl. 24 cit. úmluvy, tj. odkaz na vnitrostátní „podmínky a postupy“, je nutno chápat jako vyjádření mezinárodněprávní povinnosti signatářských států zajistit spravedlivou náhradu svým zákonodárstvím, co do stanovení podmínek (například již zmíněné promlčení práva) a postupů (rozuměno uplatnění nároku a procesních pravidel, popř. pravidel mimosoudních řešení sporů). Mezinárodní společenství nijak nevstupuje do vnitrostátního „hájemství“ deliktního či kvazideliktního práva.

Je proto věcí každého signatářského státu, jakým zákonodárným způsobem svou mezinárodněprávní povinnost, kterou na sebe dobrovolně převzal, splní z hlediska vnitrostátního. Zde mají státy volbu, která je odvislá nejen od právně a zdravotně politických rozhodnutí, ale i od obsahu již stávajícího vnitrostátního právního řádu. Totiž, zda přijmou zvláštní „podmínky a postupy“ pro námi sledovaný skutek újmy, resp. zda blíže vymezí spravedlivou náhradu a nárok na ni, popř. zvlášť upraví příčinnou souvislost mezi zákrokem a újmou či stanoví zvláštní pravidlo pro dokazování apod., anebo zda ponechají či stanoví pravidla jen obecná.

Může tak vnitrostátně dojít jak k formulování zvláštní skutkové podstaty nemajetkové újmy na životě nebo zdraví či majetkové škody v důsledku veřejného očkování, anebo budou vyložena a použita „jen“ obecná ustanovení deliktního, resp. kvazideliktního práva, popř. bude uplatněn „jen“ obecně uznávaný hodnotově právní princip nikomu neškodit (neminem laedere); srov. § 10 odst. 2 o. z. Tzn., neškodit ani zvláštním obětem za obětování ve veřejném zájmu. Nelze totiž nalézt žádný spravedlivý důvod, proč by oběť veřejného očkování neměla být odškodněna.

Na dokreslení posledního postupu si můžeme připomenout zvláštní případ arbitráže v majetkových věcech, kdy české právo výslovně předpokládá možnost rozhodnutí podle zásad spravedlnosti namísto výkladu a použití českého práva, je-li tak svobodně projevenou vůlí stran (účastníků rozhodčího řízení). Dokumentovat tím chceme, že s „pouhými“ zásadami spravedlnosti si dokážeme odborně poradit a jsme odborně schopni s nimi výkladově a aplikačně pracovat. Připomenout si můžeme též právní proporcionalitu, metodické posuzování přiměřenosti, rozumnosti apod. A to vše jak po stránce předvídatelnosti, tak i přezkoumatelnosti.

Jelikož se jedná o ochranu lidských práv, která se týkají života nebo zdraví, tedy statků nejvyšší lidské hodnoty, nelze v žádném případě jakkoli připustit výklad nebo použití vnitrostátního práva, které by byly přímo nebo ve svém důsledku nešetrné k těmto objektivním hodnotám; např. jen proto, že stát nestanovil zvláštní skutkovou podstatu deliktu v našem případě ani jiné zvláštní podmínky či postupy a ponechal věc jen na obecném řešení.

Právo na spravedlivou náhradu újmy nelze nikomu odepřít ani nikoho na něm krátit jen proto, že stát nechtěl, neuměl nebo jakkoli jinak nebyl způsobilý (např. pro stranicko-politické nebo lékařské pře) stanovit zvláštní „podmínky a postupy“ uplatňování práva poškozeného dítěte, přičemž ponechal v platnosti „jen“ obecná ustanovení, včetně státního uznávání principů spravedlnosti.

Nečinnost českého (nebo jiného) státu, co do nepřijetí zvláštní zákonné úpravy „podmínek a postupů“ týkajících se práva na spravedlivou náhradu, nelze jakkoli vykládat v neprospěch poškozeného dítěte, které bylo ve své osobní až intimní sféře podrobeno veřejnému zájmu na ochraně veřejného zdraví a bylo nuceno se podvolit veřejnému blahu. Naopak, jedná se o tíhu státu.

Pomocnou ruku může obětem a státu (tedy i soudcům) podat právní nauka o zvláštních obětech ve veřejném zájmu, která je součástí stavu právní nauky. Ke stavu právní nauky musí být přihlédnuto při sledování dobrého, nikoli snad špatného, uspořádání soukromých práv a povinností podle § 10 odst. 2 o. z. Přihlédnutí ke stavu právní nauky je v našem případě objektivně možné, resp. dostupné, nikoli snad nemožné. Navíc je plnění této přihlížecí povinnosti u soudců nepřímo platově podporováno legálními víceúčelovými paušálními náhradami výdajů včetně náhrad výdajů na odbornou literaturu. Stav právní nauky bývá zpravidla obsažen v odborné literatuře včetně zahraniční.

Jakékoli eventuální právní úskalí co do „podmínek a postupů“ přiznávání spravedlivé náhrady, ať již po stránce práva hmotného nebo procesního, zatěžuje stát. Nikoli snad poškozeného (oběť), který byl podroben zájmu státu. Pokud stát splnil svou mezinárodněprávní povinnost stanovit „podmínky a postupy“ tak, že je specificky nestanovil, ale zároveň ani nevyloučil náhradu, čímž vědomě ponechal výklad a použití obecných zákonných pravidel nebo analogie, včetně nevyloučeného výkladu a použití principů spravedlnosti, jedná se o politickou věc státu, jak spravuje veřejné záležitosti. Stát si měl a musel být vědom, že při absenci zvláštní legální úpravy platí obecná pravidla, včetně obecně uznávaného účelově-hodnotového přístupu dle analogie iuris.

Eventuálně by mohlo dojít k mezinárodněprávnímu postihu státu za vadné splnění povinnosti uložené mezinárodním právem; tj. za vadné provedení úmluvy. Pakliže bychom ovšem na takový případ vůbec pohlíželi jako na vadné plnění mezinárodní smlouvy ze strany státu. Stát totiž může svému mezinárodněprávnímu závazku vnitrostátně dostát i tím, že ponechá v platnosti dosavadní vnitrostátní obecné normy, resp. principy, pod které by bylo lze podřadit daný skutek přímo či analogicky, a žádnou novotu nestanoví. Otázka vhodnosti a právního bezpečí takového státního postupu je věcí jinou; totiž opět právně politickou.

Možný nedostatek právního bezpečí veřejnosti, který by s tím mohl být spojen, spadá na vrub státu, který nese veškerou tíhu s tím spojenou. Nic totiž státu nebránilo, aby dané případy blíže vymezil a neponechal je „pouze“ v generální rovině či na analogii zákona (§ 10 odst. 1 o. z.) anebo dokonce „jen“ na použití analogie iuris (§ 10 odst. 2 o. z.), jak by tomu zřejmě bylo v námi sledovaném případě.

Samo založení pasivní věcné legitimace státu se de lege lata opírá o předpoklad racionálního a právního státu, který na sebe dobrovolně bere mezinárodněprávní závazek, založený ratifikovanou smlouvou, proto, aby podle něj na svém území jednal. Již samo převzetí mezinárodněprávního závazku objektivně vyvolává důvodné očekávání veřejnosti, že stát se bude vnitrostátně, a to po ratifikaci, chovat tak, jak se mezinárodněprávně (navenek) zavázal. Racionální a právní stát nepřijímá žádný závazek v mezinárodním společenství, jestliže by zároveň vědomě odmítal vnitrostátní postup podle něj. V opačném případě by se jednalo o stát podvodný, klamající nejen jiné státy, ale i vlastní obyvatelstvo. Takové jednání státu, navíc na úkor slabších a postižených, resp. nezletilých dětí, by ani nebylo hodno právní ochrany.

Zastavme se u jiného náhledu či spíše dojmu.

Například u dojmu, že nejsou-li podmínky a postupy vnitrostátně legálně zvlášť stanoveny, nelze právo na spravedlivou náhradu uplatňovat. Takový dojem by se ale příčil podstatě a smyslu lidských práv a objektivně by vedl ke krutému nebo bezohlednému závěru urážejícímu obyčejné lidské cítění. Proto by byl právně vadný; srov. § 2 odst. 3 o. z. Takový závěr by neobstál ani z hlediska stávající úpravy deliktního práva a příkazu lidskoprávně konformního výkladu a použití deliktního (i jiného) zákonodárství, tzn. včetně analogie legis, popř. analogie iuris. Došlo by tak k hrubé právní vadě spočívající v přehlédnutí „nepřehlédnutelných“ příkazů podle § 10 odst. 1 nebo 2 o. z., jimiž je vyjádřen veřejný pořádek ve věcech právních.

Vzpomeňme na generální výkladové pravidlo ústavní konformity v podobě příkazu podle § 1 odst. 1 tzv. uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (dnes v právní síle prostého zákona). Pokud jde o občanský zákoník, viz výkladový příkaz podle § 2 odst. 1, resp. též všechny výkladové příkazy podle § 2 o. z.; zejména viz zákaz výkladu a použití předpisu, který by vedl ke krutosti nebo bezohlednosti objektivně urážející obyčejné lidské cítění (vedle zákazu rozporu s dobrými mravy).

Již samo nucené podrobení se veřejnému očkování by s jistou mírou pravděpodobnosti mohlo být v některých jednotlivých případech co do eventuálních následků až kruté nad přiměřenou bolest; viz např. doživotní zdravotní postižení. Již potenciálně existující společenskou hrozbu eventuální krutosti vůči malým dětem či bezohlednosti na ně nelze jakkoli dále rozšiřovat chladně rozumovým hledáním padůvodů ke státnímu odmítnutí spravedlivé náhrady anebo ji podrobovat jakýmkoli nelidským „právním chytračením“, která by ve své podstatě a smyslu popírala zákonnou ochranu hodnoty života a zdraví jedince ve prospěch služby „kolektivu“ anebo se jakkoli pokoušela svědčit proti ní. Naštěstí, občanský zákoník k tomu neskýtá prostor.

     4. Závěr

Do budoucna si lze představit zvláštní zákonnou úpravu, která by v našich případech vycházela z toho, že, vyskytne-li se v určité době u dítěte (nebo dospělého) podrobeného veřejnému očkování některá z vyjmenovaných nemocí nebo přidružených zdravotních problémů nad přiměřenou bolest nebo jiné běžné potíže, má se za to, že byla způsobena veřejným očkováním.

Důkazní břemeno opaku by nesl stát, který veřejná očkování nařídil. Uzákoněna by byla vyvratitelná domněnka v neprospěch státu, protože je věcí státu, aby zajistil takové veřejné očkování, se kterým nebudou spojeny žádné závažné hrozby na životě nebo zdraví lidí. – Kromě medicínsky předvídatelných dočasných a méně závažných reakcí organismu nezanechávajících škodlivé následky. V jiných případech, nežli u vyjmenovaných neduhů, by důkazní břemeno nesl poškozený.

Zůstává otázkou, zda by měl budoucí zákon výslovně pojímat příčinnou souvislost mezi zákrokem a nežádoucím následkem v těchto případech, a to na základě míry pravděpodobnosti příčinnosti v právním smyslu. Pakliže by v úvahu přicházelo několik možných příčin, mělo by dojít k uvážení míry jejich pravděpodobností, a to na základě provedeného dokazování. Na druhou stranu totiž platí, že budoucí zvláštní legální úprava si vůbec nijak nemusí všímat řešení příčinné souvislosti dějů. Tak je tomu ostatně ve většině případů, včetně újmy na zdraví. Otázka dokazování, resp. úvahy o příčinné souvislosti jsou záležitostí zcela jinou, totiž soudcovskou. Nikoli snad nebo nikoli nutně zákonodárnou. Nyní se pokoušíme řešit současné postavení dlužníka deliktního závazku a nabízíme soudcovské uvažování, aniž by došlo ke změně českého zákonodárství.

Na okraj ale musíme poznamenat, že příčinnost v právním smyslu, opírající se o právní pojem pravděpodobnosti, není pojmově shodná s příčinností, zejména přímočarou kauzalitou, v konvenčně přírodovědeckém smyslu. Jedná se totiž o dvě na sobě nezávislé myšlenkové soustavy. Shodný závěr podle okolností případu sice nelze vyloučit, ale nemusí k němu dojít. Nepochopení těchto otázek, včetně volného hodnocení důkazů v procesněprávním smyslu, bývá poměrně častým důvodem společenských nedorozumění.

Politováníhodné však je, že celý právní problém spravedlivé náhrady újmy na zdraví v důsledku veřejného očkování bývá některými lékaři, právními laiky, nebo politiky, rovněž vesměs právními laiky, zužován na posuzování příčinnosti v právním smyslu v konkrétním případě. Pro případ sporu se však jedná o otázku soudcovskou. Nikoli o právně politickou věc zákonodárce nebo snad lékaře.

Otázka vyžadující odborné znalosti, tudíž podléhající odbornému vyjádření, znaleckému výslechu či posudku, má proto spočívat (podle současného práva) prvořadě v tom, zda určitý biochemický proces je v lidském těle objektivně možný, anebo objektivně vůbec nemožný, tzn. věcně absurdní. Přitom musí být přihlédnuto k jedinečnému stavu určitého pacienta v rozhodné době. Nutno přitom počítat s tím, že univerzalistické poznatky epidemiologické nebo biostatistické získané zdravotním výzkumem nemusí pokaždé odpovídat individuálnímu stavu konkrétního pacienta a všem pochodům v jeho jedinečném těle za konkrétních okolností případu, jak se odehrál. Souvisící to se známým vnitřním lékařským rozporem mezi univerzalitou a jedinečností medicíny. V našem případě však neřešíme všeobecné otázky a dopady veřejného zdraví a jeho ochrany ve veřejném zájmu, nýbrž individualitu konkrétního pacienta ve zdravotních službách (závazcích) a ochranu jeho jedinečné osobnosti, jakož i jeho jedinečného těla.

Budoucí zákonodárně-politické úsilí je proto nutno zaměřit na výslovné vymezení dlužnické povinnosti státu; viz dovětek níže. Otázku příčinné souvislosti musíme podobně jako v jiných individuálních případech ponechat na soudu. „Nekonečné“ právně laické diskuse o příčinné souvislosti v právním smyslu, navíc za neznámých okolností jednotlivých případů, jen odvádějí pozornost od právní a humanitní podstaty věci.

Nikoli na posledním místě musíme zmínit ještě jednu důležitou věc. Postižené dítě, resp. jeho zákonní zástupci za ně jednající, se může dostávat do důkazních obtíží. Běžně zde právně mluvíme o informačních deficitu nárokovatele či žalobce, který již vyplývá z povahy této věci.

Nabízí se proto otázka snížení míry důkazu. Sama „míra důkazu“ je v  procesualistice brána jako stupeň pravděpodobnosti či míra soudcovského přesvědčení, aby určitá skutečnost byla soudcovsky (nikoli nutně biochemicky či lékařsky) brána za dokázanou.

Míra důkazu bývá v českém právním prostředí požadována na úrovni tzv. praktické jistoty. Soudce tak nemá rozumné pochybnosti o pravdivosti skutkového tvrzení, a to na základě dosažení svého přesvědčení v průběhu civilního řízení.

Zrovna v námi sledovaném zdravotním případě (podobně jako i v jiných medicínských sporech) se ale může stát, že nastolení požadavku soudcovské praktické jistoty ve vazbě na závěr o příčinné souvislosti může být již z povahy věci mimořádně obtížné. Východiskem pak bývá pravděpodobnostní závěr o příčinné souvislosti v rozmezí „jen“ 70 až 80 %. Musíme ale říci, že úprava z roku 2020, na kterou odkazujeme v dovětku, hovoří ve svém zvláštním režimu jen o pravděpodobnosti, aniž by stupňovala její míru.

     Dovětek (3. 4. 2020):

Dne 24. března 2020 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Účinnosti nabývá 8. dubna 2020.

Podmínky, za nichž stát ve zvláštním režimu hradí újmu způsobenou povinným (veřejným) očkováním stanoví zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, který nabyl účinnosti dne 8. dubna 2020. Vyjmenované škodlivé následky povinného očkování v režimu tohoto zvláštního odškodňovacího zákona stanoví vyhl. č. (vyjde)/2020 Sb., o stanovení následků povinného očkování spočívajících v újmě na zdraví, u kterých je na základě odborného medicínského poznání pravděpodobné, že nastanou, a době, ve které tyto následky po provedení daného povinného očkování nastanou, viz její příloha. Vyhláška ale nebyla přijata ke dni účinnosti zákona.

Zvláštní úprava zdravotnického práva z oblasti veřejného zdraví a škodního práva vyplývá z toho, že je-li někdo nucen podrobit se zdravotnímu zákroku i proti své vůli ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví, není ještě povinen trpět újmy s tím spojené převyšující běžné nepohodlí, u kterého lze objektivně spravedlivě požadovat, aby je každý v zájmu obecně sdíleného veřejného blaha snášel. Zásadně je tím sledována právní nauka o zvláštních obětech ve veřejném zájmu (obětování ve veřejném zájmu).

Oproti rozumnému vládnímu návrhu hrazení veškeré majetkové a nemajetkové újmy však přijatý zákon vyjmenovaně úzce počítá s náhradou pouze vytrpěné bolesti, ztráty na výdělku a ztížení společenského uplatnění, a to ve prospěch očkovaného dítěte (poškozeného), resp. oběti.

Oproti vládnímu návrhu se ale musí zúženě jednat jen o „zvlášť závažné ublížení na zdraví očkovanému“ dítěti (§ 2 odst. 1). Lze ovšem říci, že každý škodlivý (ubližující) následek obsažený v citované vyhlášce je již svou věcnou povahou a právním významem zdravotně vždy „zvlášť závažný“. Předpokládaným škodlivým následkem v některých případech může být až smrt dítěte.

Dále stát hradí účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost, a to tomu, kdo je vynaložil; např. rodičům postiženého dítěte nebo prarodičům. V podstatě se jedná o nepřímé či druhotné zvláštní oběti ve veřejném zájmu.

Duševní útrapy stát nahrazuje osobě blízké očkovanému dítěti, jestliže dojde následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví dítěte (§ 2 odst. 2), např. rodičům, prarodičům nebo sourozenci. I tito lidé tak spadají mezi zvláštní oběti ve veřejném zájmu.

Způsob a rozsah náhrady při ublížení na zdraví nebo usmrcení, pakliže není zvlášť upraven zvláštním zákonem č. 116/2020 Sb., je odčiňován obecným postupem podle občanského zákoníku (§ 2958 o. z.). Parlament tím – oproti vládnímu návrhu – oslabil právní postavení dětí postižených například dysfunkcí mozku s následným trvalým poškozením mozku nebo smrtí, jakož i jejich rodičů, tzn. i potenciální veřejnosti.

Co není hrazeno za podmínek zvláštního zákona?

Stranou náhrad poskytovaných ve zvláštním, tudíž přednostně použitelném, soukromoprávním režimu zůstávají (věcně ovšem bezdůvodně), pokud jde o újmu na zdraví nebo životě dítěte:

a) další nemajetkové újmy dítěte, nežli „pouze“ vytrpěné bolesti (§ 2958 o. z.), např. duševní útrapy, resp. ztráta dobré pohody, nebo vynakládání zvýšené duševní či tělesné námahy či většího životního úsilí (tzv. širší bolesti),

b) ztráty na výdělku nebo důchodu dítěte či jiné ztráty dalších osob (§ 2962 a násl. o. z.), např. ztráta na výdělku dítěte z umělecké činnosti,

c) náklady pohřbu zemřelého dítěte (§ 2961 o. z.). Navzdory tomu, že navrhovaná cit. vyhláška výslovně počítá se smrtí dítěte.

Stranou zvláštního režimu (opět věcně bezdůvodně) zůstává též:

d) náhrada škody na jmění dítěte (náhrada majetkové újmy), (§ 2984 a 2951 o. z.), např. nárůst dluhů dítěte.

Tyto újmy (ztráty, náklady apod.), pakliže by v jednotlivých veřejně očkovacích případech příčinně nastaly, mají být totiž hrazeny v obecném režimu podle občanského zákoníku.

Podstatné je ovšem to, že nedošlo k zákonnému vyloučení náhrad „zbytkových“ újem při ublížení na zdraví nebo usmrcení dítěte ani náhrad škod na jmění dítěte, nýbrž „jen“ o parlamentně nepřehledné rozštěpení náhrad a podmínek jejich hrazení u totožného skutku (povinného očkování) do dvou předpisů. O tom, že nedošlo k zákonnému vyloučení určitých náhrad, výslovně svědčí ustanovení § 9 odst. 1 cit. zák., které ve věcech neupravených tímto zvláštním zákonem odkazuje na občanský zákoník, tj. např. i na § 2962 a násl. o. z.

Důsledkem věcně nepodložené zákonodárně politické parlamentní činnosti je rozštěpení náhrad újem do dvou zákonů a dvou odlišných soukromoprávních režimů.

K věcně ani právně nepodloženému změnění rozumného vládního návrhu došlo zejména na politickém základě neodborné, laické, právně politické aktivity, zřejmě právně desorientované, poslankyně Adámkové a spol., též lékařky, jakož i činností Senátu. Dílčí zápornou roli sehrál i poslanec Svoboda, rovněž lékař a právní laik. Blíže k tomu včetně právní kritiky a odkazů: zde a zde, jakož i tady. (Odkazy s uvedením názvů jsou na konci tohoto příspěvku). Skutečností ale je, že přijaté znění zákona neobsahuje výluku některých újem z náhrad, nýbrž „jen“ jejich, věcně i právně nepodložené, rozštěpení do dvou legálních režimů.

V obou případech se jednalo o právní neumětelství, které je ve svém společenském důsledku schopno právně politicky, resp. zákonodárně ještě více postihnout již beztak potenciálně zdravotně postižitelné děti z řad veřejnosti (znepříjemnit jim život), resp. zasáhnout i jejich rodiče či další osoby včetně dalších osob blízkých. Jednoznačně se proto jednalo o přístup většiny demokratů, který je v rozporu s veřejným zájmem na ochraně zdraví i podstatou a smyslem zákona, který přijali.

Výkladově se nám nabízí argument podobností při sledování stejného odčiňovacího, resp. náhradového účelu jak zvláštního zákona, tak občanského zákoníku. Chráněné hodnoty jsou stejné, což platí i pro objektivní ospravedlnění všech náhrad veškerých újem za stejných podmínek (včetně stejného informačního deficitu z hlediska důkazního). Připomeňme si zde generální výkladový příkaz, cituji: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ (§ 2 odst. 3 o. z.).

Nelze zapomenout ani na to, že postižení lidé včetně dětí patří mezi výrazně slabší stranu v porovnání s organizovaným státem. Nehledě na jejich oslabení v důsledku všech v úvahu připadajících újem při plnění zákonné povinnosti ve veřejném zájmu. Zákonodárně politickou činnost parlamentu proto v tomto směru nelze občansky a právně hodnotit jinak, nežli jako dílčí nedbalost těch, kteří chtějí mít a mají dočasnou moc nad ostatními lidmi.

Vraťme se k zákonu o náhradě újmy povinným očkováním.

Předpokladem hrazení újmy podle § 1 odst. 1 cit. zák. je zvlášť závažné ublížení na zdraví povinným očkováním. Argumentem podobností a minori ad maius sem patří i, výslovně nezmíněné, usmrcení dítěte (ublížení na životě dítěte, nikoli „jen“ na zdraví).

Méně závažné ublížení na zdraví dítěte anebo sice zvlášť závažné ublížení na zdraví (nebo smrt), avšak při jiném než vyhláškou vyjmenovaném zdravotním následku nebo s jinou dobou jeho projevení, podléhá obecné náhradové úpravě podle občanského zákoníku; srov. § 9 odst. 1 cit. zák. To platí i o očkovacích případech, které nastaly před účinností zvláštního zákona, tj. před 8. dubnem 2020. Pro všechny jiné případy, vybočující ze zvláštních podmínek cit. zákona, již neplatí zvláštní vyvratitelná domněnka příčinné souvislosti, tj. obrácené důkazní břemeno zatěžující stát.

Zvláštní zákonná úprava je totiž rozumně založena na tom, že poškozený (i druhotní poškození) vzhledem k okolnostem a povaze povinného očkování zpravidla trpí informačním deficitem, který výrazně ztěžuje splnění jeho důkazní povinnosti (unesení důkazního břemene). Ačkoli byl očkovaný nucen splnit zákonnou povinnost ve veřejném zájmu na ochraně veřejného zdraví, resp. byl nucen obětovat své zdraví nebo i život.

Proto stát uzákonil legální domněnku příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a povinným očkováním tak, že se má za to, že určitá újma s časovým projevem byla způsobena právě povinným očkováním.

Stát na základě stavu odborného medicínského poznání vychází z pravděpodobného následku daného povinného očkování v určité době. Míra pravděpodobnosti není zákonem vymezena. Podle konkrétních okolností případu může míra pravděpodobnosti hraničit s jistotou (zejména při neprokázání jiných příčin), anebo půjde jen o tzv. prostou (blíže právně nekvalifikovanou) pravděpodobnost v právním smyslu. Rozhodné je, že se u pravděpodobnosti (podobně jako v jiných právních případech) jedná o pravděpodobnost v právním smyslu. Ta nemusí být shodná s objektivitou příčinnosti v přírodovědeckém smyslu, leda náhodou.

Důkaz opaku tíží stát.

Vyhláška zahrnuje u šesti druhů povinného očkování osm druhů možných škodlivých následků, jakož i doby, ve kterých následky nastanou po provedení povinného očkování. Následná anafylaxe nebo anafylaktický šok jsou brány jako možný škodlivý následek u každého z druhů povinného očkování. K nim se pak druží některé zvláštní újmové následky u jednotlivých druhů povinného očkování např. chronická artridia (chronický zánět kloubů) u očkování proti zarděnkám s projevem 7 až 42 dní po povinném očkování.

Pravděpodobnost následků je založena na stavu „odborného medicínského poznání“ v době přijetí taxativního výčtu podle přílohy cit. vyhlášky. Nemusí se jednat jen o v současnosti veřejně dostupné odborné (nikoli tedy laické) medicínské poznatky (a kde a jak dostupné), ale i o jakékoli medicínské poznatky, tzn. i o ty které nejsou veřejně dostupné či jsou dokonce běžně nedostupné například z důvodu jejich utajování obchodním tajemstvím či důvěrnými informacemi apod.

Vyplývá z toho právně a zdravotně politická povinnost Ministerstva zdravotnictví sledovat změny stavu tohoto poznání a patřičně na ně včas reagovat změnou vyhlášky tak, aby odpovídala aktuálnímu vývoji. Pojem „odborné medicínské poznání“ představuje zvláštní právní pojem zdravotnického práva. Nelze jej proto zaměňovat s jinými pojmy jako jsou například „profesní povinnosti a standardy“, „uznávané medicínské postupy“ anebo „postupy zavedené v klinické praxi“ či v „současnosti dostupné poznatky“ apod.

Vhodné je, aby stav „odborného medicínského poznání“ a jeho změny sledovaly i odborné společnosti a pacientské organizace jakožto součásti občanské společnosti využívající všechna svá práva.

Právo na náhradu újmy uplatňuje očkovaný u Ministerstva zdravotnictví písemně. Uplatnění práva u toho úřadu je předpokladem uplatnění u soudu. Stanoven je obsah žádosti a připojené dokumenty. Zákon stanoví podrobnosti projednávání uplatnění práva na náhradu újmy včetně možného ustavení nezávislé odborné komise, se kterou vládní návrh věcně správně nepočítal. V čele komise je zástupce Ministerstva zdravotnictví, který je zároveň zdravotnickým pracovníkem (v praxi asi obvykle půjde o lékaře). Předseda nezávislé odborné komise, tj. nezávislé na ministerstvu, je tak závislý na ministerstvu již proto, že v komisi zastupuje právě ministerstvo, z jehož rozpočtové kapitoly by měla být náhrada vyplacena. V podstatě se tak (i politicky) jedná o jednu z „řečových her“ či rétorických triků s „nezávislostí“. Zákon stanoví příslušné lhůty k posouzení žádosti (vzneseného nároku) a k vyplacení peněžitých náhrad.

Zvláštní zákon v § 5 odst. 5 stanoví, po jakou dobu neběží promlčecí lhůta, tj. v době od doručení žádosti o náhradu ministerstvu do doby vyrozumění o plném nebo částečném nepřiznání náhrady, nejdéle však do 6 měsíců od doručení žádosti. Promlčecí lhůta u práva na odčinění újmy na životu nebo zdraví se jinak řídí občanským zákoníkem (§ 612 a 636 odst. 2) s vazbou na stavění promlčecí lhůty po dobu vymezenou citovaným zákonem (§ 5 odst. 5).

Zvláštní ustanovení je věnováno regresním úhradám, resp. oznamovací povinnosti Ministerstva zdravotnictví, pakliže by zjistilo, že újma mohla být způsobena zaviněným protiprávním činem jiné osoby, např. jiného zdravotnického pracovníka, nežli očkujícího lékaře, nebo vinou nedbalého rodiče, a to vůči příslušné zdravotní pojišťovně. Nepřímo se tak rozšiřuje dosavadní oznamovací povinnost podle zákona o veřejném zdravotním pojištění o další případ, a to za účelem uplatnění regresních náhrad zdravotních pojišťoven.

Bez ohledu na dílčí kritiku konečného rozsahu zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním musíme říci, že v českém právním a zdravotnickém prostředí se jedná o zásadně přelomový předpis ve prospěch potenciálně postižitelné veřejnosti. Lze předpokládat, že v důsledku přijetí a působení tohoto zákona se může změnit i zavedená mentalita. Na tom nic nemění ani poměrný malý vyhláškový okruh škodlivých následků, které dnes zohledňuje zvláštní, pro poškozené lidi důkazně příznivý, soukromoprávní režim.

Do budoucna je ve veřejném zájmu na ochraně zdraví účelné změnit přijatý zákon tak, že bude vrácen do vládou navržené předlohy.

 

     Z literatury:

Zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním aneb jak se dobré úmysly mění v noční můry

Tři právní pohledy na zúžení rozsahu náhrady újmy způsobené povinným očkováním

Zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním aneb jak se dobré úmysly mění v noční můry – pokračování

 

     Edit: 6. 6. 2020

Napsat komentář