Náhradní mateřství: osobní úsluha mimo právo

By | 21/02/2018

     1. Úvodem

Lidské životní štěstí je právně bráno jako subjektivní ukazatel. Každý z nás je můžeme osobně hledat v něčem jiném. Od toho také máme svobodnou vůli (ovšem i odpovědnost za nesprávné rozhodnutí). Přirozeně hovoříme o rodinném štěstí, anebo neštěstí. Představa života bez vlastních potomků může být pro někoho tak trýznivá, že si hledá pomoc, jak to jde. V lidských dějinách a kulturách nalezneme i známé případy tohoto druhu. Patří sem náhradní (surogátní) mateřství (surrogate motherhood) jakožto cizí výpomoc třetí osoby (matky hostitelky) tam, kde chybí reprodukční zdraví anebo nastaly jiné mimořádné okolnosti, které by za přirozeného, zdravého a zároveň běžného chodu života nenastaly. V praxi mluvíme o „koupeném rodinném štěstí“. Někdy se také hovoří o „pronájmu dělohy“. Matka hostitelka bývá občas využívána i u mužských párů, homosexuální orientace, u nichž společné rodičovství není z povahy věci možné. Svou roli přitom sehrávají podnikatelé ve zdravotních službách na trhu.

Předznamenejme, že některé případy náhradního mateřství v praxi mohou již na první pohled vzbuzovat právní pochybnosti o souladu s asistovanou reprodukcí podle § 3 zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Účel asistované reprodukce v právním smyslu, tedy i účel založení závazku péče o zdraví, totiž spočívá v léčbě neplodnosti ženy nebo muže, tzn. v důvodu zdravotním. Nikoli snad sociálním apod. Panují proto právní pochybnosti o platnosti některých smluv o péči o zdraví, popř. i o řádném nakládání s prostředky veřejného zdravotního pojištění. Definiční ustanovení zákona o specifických zdravotních službách má totiž právní povahu donucující, kogentní, právní normy. Důvod spočívá  v tom, že definiční právní normy (výměry) ztělesňují veřejný pořádek, což platí i o legálním výměru asistované reprodukce; srov. § 1 odst. 2 o. z. Zůstává proto otázkou, zda jakékoli právně deliktní jednání, tzn. i jednání proti účelu a obsahu zákona o specifických zdravotních službách, by vůbec mohlo být společensky přijatelnou osobní úsluhou (o závazku ani nemluvě), anebo již aktem z podsvětí.

Úvodem si poukažme na to, že náhradní mateřství je v určitých (i s námi kulturně srovnatelných) státech zakázané, popř. i trestné, jinde je naopak upravené (surrogate law), někde zase není řešeno nijak. Většina světa je ale právně neřeší. Každopádně se jedná o téma společensky kontroverzní. V některých zemích patří mezi příčiny náhradního mateřství chudoba, resp. příležitost vydělat si jakkoli. V Evropě se tento jev rozmohl asi nejvíce na Ukrajině.

Stát svým právem upravuje jen část chodu lidských životů, chování a poměrů. Mnoho oblastí a jevů zůstává mimo jakoukoli pozornost státního (a nadstátního nebo mezistátního) práva, což je rozumné a často jedině možné. Stát si tak hledí své pouze podpůrné role tam, kde to je objektivně nezbytné; např. z důvodu ochrany slabší strany, třeba zdravotně postiženého, nemocného nebo nezletilého dítěte, anebo ochrany důležitého veřejného zájmu na obecně sdílených hodnotách jako je kupř. ochrana života.

Mezi oblasti právem záměrně neupravené patří osobní úsluhy, někdy jako společenské úsluhy. Zatímco první výraz používá trestní zákoník (zákaz nucení k osobním úsluhám mezi vojáky), druhý výraz zase občanský zákoník a předpisy, které se jej dovolávají. Máme na mysli § 2055 odst. 2 o. z., který stanoví, že „Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.“ Z výrazu „pouhá“ úsluha vyplývá, že se jedná o něco méně významného, nežli by tomu bylo u smluvního závazku se soudně vymožitelným plněním.

Názvoslovně přesné se jeví hovořit o „osobních úsluhách“, popř. široce i o jiných úkonech podobného rázu. Ne každá osobní úsluha je totiž úsluhou společenskou, zatímco každá společenská úsluha je vždy úsluhou osobní. Obojí výrazy ale můžeme používat střídavě a zaměnitelně. V některých případech může být osobní úsluha spjata se snížením lidské důstojnosti apod. Pak je brána za morálně záporný jev ponížení, kterému právo čelí pomocí soukromoprávní ochrany osobnosti nebo dobrých mravů, popř. trestně.

Druhy a podoby úsluh bývají rozličné. Od pozvání na oběd, na výlet nebo dovolenou, od vyzvání k tanci až po osobní výpomoci, třeba s těžkým břemenem, vařením anebo jarní prací na zahradě. Zmínit můžeme například i poskytnutí úkrytu, úložiště či umožnění přenocování aj. Některé úsluhy spadají jen do etikety, jiné jsou součástí morálky jakožto dobré skutky, další pronikají obojím. Hodnotový význam jednotlivých druhů úsluh se liší či kolísá; viz též výše.

Zvláštní postavení, díky svému významu, mívají osobní úsluhy či podobné úkony spojené se zdravím nebo pohlavním životem. Na mysli máme například reprodukční zdraví (anebo rozmnožení rodu o potomky vůbec) kupříkladu úsluhou oplodnění anebo míníme úsluhu (úkon) pohlavního styku. Patří sem i úsluha, která spočívá v přenechání cizí tělesné části nebo tělních tekutin či výměšků k použití v jiném těle; např. dárcovství orgánu, krve, krevní plazmy, semene apod.

Pro naše racionálně pojmové roztříďovací účely ponecháváme stranou lásku. Nelze ale opomenout, že osobní úsluha má v některých případech povahu volné služby z lásky. Těmito otázkami, pokud jde o právo nebo náboženství, jsme se již zabývali dříve: Duchovní léčba jako náboženský úkon, bod 7.

Pro všechny úsluhy platí, že nemají právní význam. Zvláště u nich absentuje státní vynucení plnění úsluhy pomocí soudu (nárokovost a žalovatelnost). Dotčené osoby se podle svého zřejmého chování nechtějí vzájemně právně vázat. V opačném případě by se totiž museli potenciálně podvolit státnímu donucení plnění, včetně možné exekuce. Ve většině případů, ne-li ve všech, by to vedlo k absurdním závěrům či společenským a osobním zmatkům nebo možným zásahům do intimity apod.

Kromě toho bychom museli právně posoudit, zda by konkrétní právní jednání týkající se uvažovaného závazku bylo vůbec platné (§ 574 a násl. o. z.). Jeden z hlavních důvodů neplatnosti právního jednání totiž spočívá v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.).

O souladu s dobrými mravy by bylo možno pochybovat zejména u některých druhů či způsobů náhradního mateřství po obchodnicku. Pochybnosti směřují i k hrozbě bezohlednosti na zájem počatého a potenciálně naroditelného dítěte, a to i s možnou vazbou na okolnosti početí a okruh konkrétních lidí. Je-li něco technicky (racionálně) možné, neznamená to ještě, že to je zároveň objektivně dobré, zejména pro slabšího a pro celý jeho další osobní život.

Z právního hlediska proto hovoříme o osobních či společenských úsluhách jako o nezávaznostech (liberalitách). Svobodnou vůli dotčených lidí vázat se právně sice nelze v konkrétním případě vyloučit, avšak právní důsledky by mohly být pro všechny strany možná až nepříjemně překvapivé; viz výše. Stát by neměl lidem zasahovat do ložnice, ani by k tomu neměl být lidmi potenciálně vybízen. Stát by ani neměl řešit „kde co“, přestože by se v některých případech jednalo o otázky života nebo jeho kvality.

     2. Náhradní mateřství jako osobní úsluha

Osobní úsluha náhradního mateřství ale do jisté míry stojí na hranici práva. Ovšem jen na hranici, kterou z hlediska plnění nepřekračuje. Nutno totiž brát zřetel na možné spojení této úsluhy se souhlasem úslužné rodičky (náhradní matky) k osvojení úslužně narozeného dítěte zájemcem, což již má vliv na osobní právní stav.

Ustanovení § 804 o. z. zakazuje osvojení mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí právě v případě náhradního mateřství (věta druhá). „Žena nosnice“ (matka hostitelka), která poskytla své tělo k donošení (nebo i početí) a narození dítěte, se podle českého práva stává matkou porozeného dítěte jako kterákoli jiná žena, jež dítě porodí, (§ 775 o. z.). Dárkyně genetické látky (zájemkyně o budoucí osvojení) je tím pádem geneticky příbuzná s dítětem v přímé linii. Následně pak osvojí narozené dítě (svého genetického potomka), a to po kvalifikovaném souhlasu jeho matky v právním smyslu (hostitelky a rodičky). Stranou pozornosti necháváme otázku zákona o specifických zdravotních službách, kdy by se jednalo o anonymní dárkyně.

Cena úsluhy náhradního mateřství na českém trhu může dosáhnout až půl miliónu korun. Zájemci vedle toho obvykle hradí též náklady zdravotních služeb. Nabízí se proto otázka, zda se v určitých případech nejedná spíše o obchod s dětmi svého druhu, když plánované výnosy úslužné matky hostitelky podstatnou měrou přesahují náklady.

Na tělesné nebo citové pouto, které se přirozeně (biologicky nebo duševně či duchovně) vytvořilo mezi úslužnou ženou a počatým dítětem v době těhotenství, jakož i při porodu a po narození nebývá brán ohled. Z hlediska dotčenosti osobnostního práva již počatého nebo narozeného dítěte lze proto – podle okolností případu – uvažovat o zlé víře; tj. o zlém úmyslu, popř. alespoň o hrubé nedbalosti v poměru k postavení dítěte (přinejmenším bezohlednosti na jeho právo nebo právní zájem). Zlo v právním smyslu by zde bylo vyvoláno právě dotčením práva nebo právního zájmu dítěte. Navíc, vedle toho, vyloučit by nebylo lze újmový následek deliktu na osobnostním právu dítěte, a to v podobě možné citové újmy. Lidská bytost, ani bytost malá, není věcí.

Všeobecně si poukažme na náš příspěvek Újma na osobnosti dítěte. Dále polemicky zde: Kritický pohled na nález Ústavního soudu: uznání kalifornského rodičovského statusu stejnopohlavního manžela. Na okraj jen podotýkáme, že podle některých cizích předpisů a rozhodnutí soudů platí okruh rodičů podle právní instituce parental order v souladu s tamější právní tradicí, právní kulturou a právní politikou. Naprostá většina zemí světa ale bere tento civilní status za nepřijatelné právně politické řešení rodičovství. Tam, kde „předpis nebo rozhodnutí snese všechno“, neznamená to nutně, že i dítě snese všechno anebo má mít právní povinnost doživotně „snášet všechno“ i dle libosti cizích osob a v důsledku většinového politického dorozumění. Těžko říci, proč by rodičovství, jež je samo o sobě faktickým a přirozeným jevem lidí a mnoha jiných tvorů, vůbec mělo být předmětem právně politického (sociálního) konstruktu. Leda z důvodů politicko mocenských, resp. stranických, které ovšem nelze upřednostňovat před zájmy dětí.

Z řady dobrých důvodů bývá náhradní mateřství bráno za porušení lidských práv, viz Surrogate Motherhood: A Violation of Human Rights.

Klade se proto otázka, zda měl český stát na tento okrajový jev vůbec zákonodárně reagovat, a tím jej přinejmenším nepřímo legitimizovat v očích veřejnosti v obecné rovině právní normy. A to zejména s ohledem na zájmy takto „obstaraných“ dětí, kterých se jinak dovolává. Faktem ale je, že výskyt náhradního mateřství se může zvyšovat v důsledku snižování plodnosti české populace.

     3. Úslužnost náhradní matky a obsah úsluhy

Vše, co jsme si obecně řekli o úsluhách, platí i pro náhradní mateřství, které ovšem patří mezi mimořádné osobní úsluhy. Význam náhradního mateřství pro všechny zúčastněné nebo dotčené lidi nelze srovnávat s pozváním na čaj nebo s pomocí při úklidu bytu. Náhradní mateřství však stále pojmově zůstává úsluhou, která stojí mimo právní řád, a to i mimo soukromé závazkové právo. Nejedná se ani o naturální obligaci, protože i ta představuje závazek v soukromoprávním smyslu, byť by jeho plnění nebylo soudně vynutitelné v důsledku promlčení majetkového práva na plnění (pohledávky).

Úslužnost patří mezi lidské vlastnosti. V některých případech, ať již jsou vedeny soucitem nebo naopak ziskuchtivostí a otrlostí, se úslužnost může projevit i náhradním mateřstvím. Sám pojem náhradního mateřství je ovšem právním pojmem ve smyslu občanského zákoníku. Jedná se ale jen o účelové právní zařízení soukromého práva, které si hledí výlučně osobního práva osobního stavu (civilního statusu) ve vazbě na osvojení dotčeného dítěte po jeho „náhradním“ narození.

Úslužnost ale nemusí zároveň znamenat láskyplnost. S ohledem na komercializaci náhradního mateřství, s níž se můžeme v současné praxi potkávat, bychom o láskyplnosti matky asi mohli mluvit jen stěží anebo ojediněle. Jiná situace by snad mohla nastávat mezi příbuznými.

Obsah osobní úsluhy náhradního mateřství spočívá v osobní výpomoci týkající se početí dítěte, ať přirozeně nebo dnes spíše pomocí medicínsky asistované reprodukce, a to i bez ohledu na předaný genetický materiál. Dále půjde zejména o donošení počatého dítěte a o jeho porození, popř. i o péči po narození. A to vše na přání a zpravidla náklady cizí osoby, resp. dvou cizích osob jako potenciálních osvojitelů dítěte po jeho pořízení „na zakázku“. Úsluha tohoto druhu bývá za odměnu, popř. bez odměny, třeba jen z osobní obliby, soucitu nebo touhy pomoci. V posledním, lidumilném a nezištném, případě se ale pohybujeme mimo současný komerční proud, který bývá alespoň nepřímo podporován některými poskytovateli zdravotních služeb, bez kterých by k náhradnímu mateřství v určité skupině případů ani nedošlo; např. mezi lidmi stejného pohlaví.

Tak či onak, vždy se jedná o citlivou záležitost rodinného a soukromého života. Český stát proto do ní nezasahuje, vědom si své zdrženlivosti, leda jen nepřímo a účelově tím, že bere v soukromoprávní potaz souvisící otázky osobního práva osobního stavu za účelem osvojení.

Dlouhá léta, vlastně odjakživa, jsme se obešli bez jakékoli právní zmínky o stavu náhradního mateřství. Pravděpodobně bychom o něm právně nemluvili ani dnes, nebýt zvláštního (a možná poněkud kuriózního) zájmu při přípravě rekodifikace soukromého práva, který sledoval uvolnění právní cesty pro „zakázkové“ rození dětí a jejich osvojování.

     4. Dorozumění o osobní úsluze není smlouvou a jeho plnění není závazkovým plněním

Řekli jsme si již, že vzájemné dorozumění o osobní úsluze náhradního mateřství (ani o úsluze jiné) nepředstavuje smluvní (ani jiné) založení závazku v právním smyslu; (srov. zejména občanský zákoník). Úsluhy zůstávají ve sféře právním řádem záměrně neupravené. Vesměs se tak děje pro jejich společenskou bezvýznamnost. Zrovna tento důvod ale zjevně neplatí u úsluhy náhradního mateřství, neboť ta se týká práva na zdraví a nakonec i na život a jeho kvalitu. Přesto však český stát patří mezi naprostou většinu zemí světa, která plnění z úsluhy náhradního mateřství neupravuje.

Český stát tedy neřeší vzájemné dorozumění o osobní úsluze náhradního mateřství, které nemá právní povahu soukromoprávního (natož veřejnoprávního) smluvního závazku, podléhajícího kontraktaci a potenciálnímu státnímu vynucení plnění. Stát proto neřeší ani plnění náhradního mateřství, včetně možného vadného plnění, protože se nejedná o závazkové plnění. Na věci nic nemění ani otevřený výčet smluvních závazků, včetně smluvních závazků atypických.

Ani z přípravných materiálů k občanskému zákoníku z roku 2012 nelze dovodit, že by stát snad zamýšlel soukromoprávně kodifikovat dorozumění o náhradním mateřství a jeho plnění podrobit státnímu postihu a učinit je soudně vymahatelným. Na tom nic nemění ani povaha plnění, protože výkonem rozhodnutí lze potenciálně postihnout jakékoli dobrovolné neplnění právní povinnosti. Zdá se totiž, že opačný krok by potenciálně vedl k neskonalým právním obtížím a zároveň by se dostával do hodnotového střetu s dobrými mravy, jak je objektivně pociťuje slušná společnost. Nemluvě o ochraně osobnosti.

Připomenout si můžeme také změnu přesvědčení náhradní matky, která by u ní mohla nastat například v době těhotenství, kdy se rodí duchovní, duševní a tělesné pouto mezi ní a počatým dítětem, anebo i v době po porodu, včetně emočního rozpoložení. Nejde ale jen o náhradní matku samu. V prvé řadě musíme sledovat zájem počatého a narozeného dítěte, které by mělo být záměrně (zpředmětněně) počato, donošeno a porozeno jen proto, aby bylo náhradní matkou předáno cizím lidem téměř jako „zboží z e-shopu“, a to eventuálně i cizím lidem stejného pohlaví bez možnosti otcovství a mateřství vedle sebe.

K právním úskalím s „řádným plněním“ závazku (a možným emočním rozčarováním) by také potenciálně docházelo při narození nemocného či postiženého dítěte anebo v případě potracení plodu; například i z důvodu nepatřičného či až bezohledného chování matky v době těhotenství. Nemluvě o odvolatelnosti souhlasu týkajícího se osobních poměrů, resp. o odstoupení od smlouvy. Odhlédnout by nebylo lze ani od závazků z deliktů při vadném plnění či závazků z kvazideliktů jako je bezdůvodné obohacení. Nejednalo by se totiž jen o závazek smluvní, ale nutně i o závazky ze zákona.

Svou roli přitom sehrává i stav veřejné morálky, která nemusí být nakloněna „výrobě dětí na zakázku“. Různé časoprostorově proměnlivé ideologické, sociální nebo stranicky politické konstrukty ponechme stranou.

Jelikož stát z řady dobrých důvodů záměrně ponechává námi sledované osobní „štěstí či neštěstí“ mimo svůj postih, můžeme proto mluvit o osobní úsluze a o jejím plnění bez právního významu; (viz však svobodnou vůli právně se vázat i navzdory potenciálním právním potížím či nebezpečím právní neplatnosti).

     5. Závěr

Můžeme zopakovat, že dorozumění o náhradním mateřství, jakož i jeho plnění, zůstává v osobních úsluhách mimo závazkově právní význam.

Svobodná vůle vzájemně se právně vázat ovšem není zakázána, ledaže by byla proti dobrým mravům. Pojem dobrých mravů bychom museli chápat i ve spojení se zájmem dítěte, včetně předpokládané kvality jeho života. Volní projev závazkově právního významu by i tak byl spjat s řadou nebezpečí, právních úskalí anebo přímo absurdit. Zda byla projevena vůle právně se vázat, anebo se jednalo o plnění z „jen“ osobní úsluhy, je věcí metodického výkladu patřičného jednání podle okolností případu.

České právo účelově zohledňuje náhradní mateřství z hlediska právní konstrukce osvojení „náhradně“ počatého a narozeného dítěte. Přesto lze vznášet zákonodárně politické a hodnotové pochybnosti o potřebnosti, resp. nutnosti zákonodárné úpravy, která nemá (nebo naštěstí nemá) široký dopad v praxi.

Zůstává otázkou, zda tím vším stát posunul hranici dobra v zájmu dětí ve prospěch libosti jiných lidí, tedy opačným směrem.

 

      Z literatury:

Králíčková, Z.: Mater semper certa est! O náhradním a kulhajícím mateřství (2015)

Eur. Centre for Law and Justice: Surrogate Motherhood: A Violation of Human Rights (2012)

 

     Z jiných autorových příspěvků:

Újma na osobnosti dítěte

Kritický pohled na nález Ústavního soudu: uznání kalifornského rodičovského statusu stejnopohlavního manžela

Subjektivní práva rodinná a otázka metodologická

Duly a právo

 

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.