Když Ministerstvo zdravotnictví v dubnu předložilo po dlouhých letech čekání návrh zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, všichni zajásali. Po relativně vzrušených diskusích na LRV (Legislativní rada vlády) došlo k sjednocení názoru na to, co je vhodné odškodňovat a bylo – v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti – navrženo použít formulaci vycházející z OZ -včetně definičního vymezení rozsahu náhrady újmy.
Ustanovení navrhovaného § 2 tedy znělo:
„Rozsah náhrady újmy
Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb[1]), (dále jen „očkovaný“) majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou povinným očkováním. Stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.“
Při hlasování Poslanecké sněmovny se ovšem může stát cokoliv. V rámci projednávání návrhu zákona pak bylo přijato několik pozměňovacích návrhů, včetně návrhu prof. MUDr. Adámkové. Tento návrh zněl:
„(1) Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, (dále jen „očkovaný“) ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním. V takovém případě stát hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.
(2) Stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.“
V rozpravě pak paní profesorka svůj návrh odůvodnila jako potřebu rozšíření rozsahu náhrady újmy, a nikoliv zúžení, jak jí bylo vytýkáno:
„Čili není to zúžení, jak to bylo chápáno v tom prvním slova smyslu, ale je tam ještě to, že my naopak dáváme i té domácnosti, která by se o toho postiženého starala, což je samozřejmě velmi zatěžující, a bylo-li by to tu na dlouhou dobu, a doufám, že těch případů bude opravdu velmi málo, tak to víceméně může tu rodinu naprosto devastovat jako funkční celek. Čili není to zúžení, je to naopak myšlení z praxe i na ty stavy, které se státi mohou a na které pak ta rodina peníze nemá, opravdu nemá.“
A zde je kámen úrazu – i přes proklamované dobré úmysly navrhovatelky, je zřejmé, že původní znění bylo výrazně širší. Termín majetková a nemajetková újma je totiž výrazně širší. Stačí letmé nahlédnutí do OZ pod rubriku Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení a zjistíme, že vše co je v pozměňovacím návrhu zmíněno tam je, a současně je tam i řada dalších věcí – bolestné a další nemajetkové újmy. V rovině majetkové újmy opět dochází ke zúžení – nejsou zmíněny různé peněžité dávky.
Je smutné, že se v rámci přijímání návrhů zákonů setkáváme s takto flagrantní neznalostí stávající právní úpravy. Je také smutné, že v době klesající proočkovanosti jde Poslanecké sněmovna směrem zužujícím původní rozsah odškodnění. Určitě nebylo cílem zákonodárce nároky tříštit a nutit poškozené se části nároků domáhat soudně (což zákon v pozměněné podobě činí).
Nezbývá než doufat, že Senát návrh zákona v této podobě změní a vrátí ho do původní podoby.