Nelékařská homeopatie před soudem

By | 12.2.2017
  1. Úvodem

Čas od času se stává, že některý krajský úřad administrativně potrestá neoprávněné poskytování zdravotních služeb nemalou pokutou. Někdy může jít o případy hraniční, jako je tomu u homeopatie praktikované nelékařskými odborníky na homeopatii. V nedávné době Krajský soud v Brně ve správním soudnictví zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví v jednom takovém případě a vrátil věc zpět k dalšímu řízení. Stalo se tak rozsudkem ze dne 20. prosince 2016 ve věci sp. zn. 29 A 43/2014, (čj. 29 A 43/2014-99). Anonymizovaný rozsudek je dostupný zde: databáze Nejvyššího správního soudu.

Ministerstvo zdravotnictví podalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, vedenou pod sp. zn. 1 As 50/2017. Zatím o ní nebylo rozhodnuto.

Nebudeme se zde zabývat celým právním problém ani skutkovým stavem v konkrétní věci z minulosti. Pouze se zastavíme u jádra právního sporu. Jedná se totiž o otázky zásadního právního významu s dopadem na širokou veřejnost. Zároveň má případ ústavní rozměr.

Právní spor spočívá v tom, zda pro praktikování homeopatie platí veřejnoprávní výhrada (a obchodní výsada) zdravotních služeb na trhu podle českého zdravotnického práva, anebo nikoli, popř. v jakém rozsahu. Předesílám, že se jedná o záležitost, která není českým právem výslovně upravena.

Mimozdravotnickou zdravotní péčí soukromoprávně předpokládá občanský zákoník, pokud jde o závazek péče o zdraví. Srov. též důvodovou zprávu vládního návrhu zákoníku. Pokud by homeopat patřil mezi léčitele, s nimiž výslovně počítají vládní usnesení z let 2009 a 2011, týkající se občanského zákoníku, problém by ani nevznikal.

Zkusme se zastavit u pár všeobecných právních poznámek bez ohledu na konkrétní spor. Nejprve ale malé předeslání.

Biomedicína, včetně české školní medicíny, bývá konvenčně, zejména pro epidemiologické účely, vybudována na biologickém a farmakologickém univerzalismu spojeném s biostatistikou. Pro homeopatii (a podobně pro antroposofickou medicínu či spagyrii) je ale naopak příznačná kvalitativní jedinečnost (homeopatická konstituce) každého nemocného člověka v jeho celostním smysluplném bytí a životní situaci bez přírodovědeckého redukcionismu. Aniž by zároveň z tohoto pojetí byla či musela být vylučována duchovnost či jemnohmotnost jako přírodovědecky neměřitelné kvalitativní vlastnosti mající vlastní pravidla. Srov. podobně umění nebo náboženský cit. Takovéto vlastnosti či jevy se zásadně míjí s biomedicínou na molekulární úrovni, pakliže bychom ji pojímali očima konvenční materialistické filozofie přírodní vědy, včetně bytí jakožto slepé náhody. V jádru se jedná o postmoderní filozofický spor o objektivitu nebo subjektivitu poznání, do kterého nemá stát mocensky vstupovat. Stát si toho byl všeobecně vědom, když suše konstatoval, že vrozená přirozená práva spjatá s osobností, tedy i zdravím, jsou poznatelná „rozumem“ a „citem“ (§ 19 odst. 1 o. z.).

Část lékařů má homeopatii za světový podvod na pacientech, včetně podvodu ze strany farmaceutického průmyslu, anebo ji bere hanlivě za pavědu. Někteří křesťanští lékaři zase naopak varují před účinností homeopatie. V pozadí stojí střety světonázorové nebo ideologické, popř. i hospodářské.

Své odborné společnosti mají jak lékaři homeopaté, tak nelékařští odborníci na homeopatii. Některé homeopatické školy se vzájemně liší, např. klasická nebo klinická. Spolčují se rovněž odpůrci homeopatie, např. ve světonázorovém hnutí Nového skepticismu.

       2. Co je a není homeopatie z hlediska práva?

Z hlediska českého zdravotnického práva se v případě homeopatie nejedná o obor zdravotní služby ani o lékařskou či jinou zdravotnickou odbornost. Homeopat není zdravotnickým povoláním.

Homeopatie není nijak věcně spojena se získáním lékařské odborné způsobilosti, protože ve školním zdravotnickém vzdělávání zcela absentuje, a to dlouhodobě (u nás přes 150 let). Homeopatie není součástí české školní medicíny. Kdysi zato byla habilitačním oborem.

Právo veřejného zdravotní pojištění homeopatii neřeší. Platí zde jen obecná pravidla.

Věcně vzato, jak ukazují domácí i zahraniční dlouholeté zkušenosti, v případě homeopatie půjde spíše o ucelený obor (a o filozofii léčby, života a zdraví), nežli o pouhou techniku (metodu) v různých lékařských oborech. Nabytí homeopatických vědomostí a schopností jejich praktického využívání totiž zpravidla představuje několik let soustavného a náročného studia, které je pojmově a obsahově zásadně odlišné od studia konvenční biomedicíny nebo psychologie. Homeopatie, podobně jako např. antroposofická medicína, patří mezi Geisteswissenschaften, humanities, léttres. Nikoli mezi konvenční přírodní vědu (science), resp. její lékařsky vědeckou aplikaci v podobě konvenční biofyziky a biochemie. Mezi homeopatií a biomedicínou existuje jistá mimoběžnost.

Český zdravotní výzkum se homeopatii běžně nevěnuje. Možné kazuistiky ponechme stranou. Vzhledem k povaze homeopatie by v úvahu přicházel spíše kvalitativní zdravotní výzkum, nežli kvantitativní. Metodologicky by musel být zřejmě pojat jinak, nežli by tomu bylo u zdravotního nebo farmakologického výzkumu uměle syntetizovaných chemických látek se zdravotně nebezpečnými vedlejšími účinky. Jinak bychom mohli dospět k falešně negativním či jinak zkresleným výsledkům (bias).

Právně je významné, že homeopatie není obsahem zdravotnického vzdělávání na českých vysokých školách ani v jakékoli veřejnoprávní formě jiného zdravotnického vzdělávání. Kromě možných „slabých“ forem lékařského celoživotního vzdělávání jako je pouhé samostudium doma po večerech anebo dobrovolná účast na nějaké soukromé školicí akci. Zahraniční školská vzdělání v homeopatii, včetně vysokoškolských absolutorií, nelze u nás uznat pro obsahovou nesrovnatelnost. Kde nic není, nelze nic porovnat. Homeopatie není součástí klinické výuky na žádné české vysoké škole. Naposledy byla homeopatie vyučována na pražské lékařské fakultě někdy před sto padesáti lety. Drobné, navíc leckdy kritické až odmítající nebo posměšné, školní informace „o“ homeopatii nenahradí klinickou výuky ani teoretické studium.

Jinak řečeno a věcně vzato, lékařské zdravotnické vzdělání v homeopatii, vedoucí k odborné způsobilosti lékařské, je v Česku nulové. Zahraniční vysokoškolské studium ve studijním oboru homeopatie, popř. příbuzném oboru přitom trvá několik let. Čeští lékaři jsou proto v homeopatii laiky, popř. samouky apod. I kdybychom na homeopatii pohlíželi jen jako na jednu z mnoha technik péče o duševní nebo tělesné zdraví, nejedná se o nic jednoduchého z hlediska celkového obrazu člověka. Ve skutečnosti by se spíše mělo jednat o specifický obor a odbornost, jenže tomu tak právně ani věcně není. I z hlediska živnostenského práva se jedná o volnou ohlašovací živnost.

V pohledu současného českého zdravotnického práva by se proto mohlo u homeopatie jednat jen o jeden z diagnostických nebo léčebných postupů čili o metodu působení na zdraví. A to vždy pouze v rámci příslušného oboru zdravotní péče, resp. lékařské odbornosti.

Jenže to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Účinnost homeopatie bývá někdy, zejména jejími ideovými odpůrci, vydávána za pouhý efekt placebo.

Ve zdravotním výzkumu a farmakologii má kontrolní metoda placebo, založená na nevědomosti, že se jedná o neúčinnou látku, svůj význam. Avšak použití placeba při zdravotní péči je sice, řekněme teoreticky možné, ale právně krajně neschůdné. Aby byl efekt placebo zachován, muselo by se totiž jednat o uvedení pacienta v omyl o povaze zdravotního postupu. Současně by to znamenalo pacientovo dobrovolné vzdání se práva na informace o zdravotním postupu s patřičným záznamem ve zdravotnické dokumentaci. Pacientův informovaný souhlas by musel znít ve smyslu „dělejte si se mnou, co chcete, mě nezajímá, co“. Indivudální léčebný plán by musel být falešný anebo před pacientem zatajený, aby nevěděl (do doby, než nahlédne do zdravotnické dokumentace), že bude požívat neúčinnou látku. A to se jeví poněkud pochybné.

Tudy zřejmě právní cesta nevede anebo je neschůdná až možná podivná či neetická. Blíže odkazuji na své příspěvky z roku 2016 ve Všehrdu pro právníky: Placebo ve zdravotních službách: porozumění, nebo zamlžení problému? Dokončení a pro lékaře v Psychosomu: Placebo ve zdravotních službách: porozumění, nebo zamlžení problému?

Pokud by byla homeopatie účinná pouze z důvodu „pozitivního myšlení“, nebylo by rozumné trvat na veřejnoprávní výhradě zdravotních služeb a na obchodní výsadě s tím spojené, krátící ústavní hospodářské právo podnikat. Nabádat k „pozitivnímu myšlení“ může kdokoli kohokoli a kdekoli, třeba i za odměnu. Stoupenci konvenční biomedicíny ovšem jinou účinnost homeopatie neuznávají, pakliže uznávají vůbec nějakou účinnost.

Proč tedy tolik sporů o to, kdo má k „pozitivnímu myšlení“ nabádat a zda musí předtím absolvovat lékařskou fakultu, kde se homeopatie neučí?

Eventuální zanedbání jiné péče, nežli homeopatické je nebezpečím a odpovědností toho svobodného člověka, který se o své svobodné vůli vydal za službou homeopatickou. A nikoli třeba za alopatickým praktickým lékařem pro dospělé. Také se mohl dotyčný člověk léčit podomácku rostlinným léčivým přípravkem, který si zakoupil v lékárně. I tím by také mohl eventuálně zanedbat jinou péči. Anebo také nikoli. Nikdo nemá právní povinnost léčit se zrovna tak, či onak. Srov. pojmy Kurierfreihet a Therapiefreiheit.

Součinnost mezi alopatickým lékařem a nelékařským odborníkem na homeopatii, podobně jako lékařem homeopatem, se ovšem zdá v praxi rozumná a vhodná. Přinejmenším z hlediska vzájemné informovanosti v zájmu blaha pacienta.

       3. Nedostatek ospravedlnění obchodní výsady zdravotních služeb u homeopatie

Poskytování zdravotních služeb na hospodářském trhu patří mezi podnikání jako cokoli jiného. Jedná se o výkon ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat či jinak hospodařit (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Uplatnění tohoto práva může být zákonem omezeno, což se stalo zákony z oboru zdravotnického práva; např. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

Podstata a smysl tohoto podústavního omezení hospodářského práva spočívá ve veřejném zájmu na jakosti a bezpečnosti zdravotních služeb, nabízených veřejnosti, což je nedílně spojeno zejména s legálním předpokladem odborné způsobilosti na základě dosaženého zdravotnického vzdělání podle předpisů zdravotnického práva. Pakliže ale chybí jakékoli zdravotnické vzdělávání v homeopatii, které by bylo spojeno s odbornou způsobilostí (veřejnoprávní odborností), nelze hovořit o sledování zmíněného veřejného zájmu.

Pakliže by měl být věcně široce uplatňován legální monopol (obchodní výsada) zdravotních služeb na hospodářském trhu, musela by být tato výsada objektivně ospravedlněna upřednostněným chráněným veřejným zájmem na jakosti a bezpečnosti, tudíž i odbornosti, zdravotních služeb podle zdravotnickoprávních předpisů. Jenže, nic takového v našem případě v Česku neexistuje ani není státem navrhováno do budoucna.

Zřejmé je, že z hlediska Ministerstva zdravotnictví neexistuje veřejný zájem na zahrnutí homeopatie do školní medicíny, zejména formou dostatečné klinické výuky. Není ani zájem na stanovení lékařské odbornosti homeopata, ačkoli by tak ministerstvo mohlo učinit i beze změny zákona (obsahovou změnou vyhlášek). Zjevně se nejedná o žádné pochybení nebo ministerskou nedbalost, nýbrž o dlouhodobě zřetelný zdravotně-politický záměr nezahrnovat homeopatii do lékařské odborné způsobilosti, resp. ani do zdravotnického vzdělávání. Srov. např. absenci  certifikovaného kurzu v oboru homeopatie podle veřejného zdravotnického práva aj.

V opačném případě mělo a mohlo Ministerstvo zdravotnictví již dávno jednat jinak.

     4. Zrušení subkatedry homeopatie na Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví

Výše naznačený veřejný nezájem (nikoli „zájem“) státu na tom, aby lékaři nabyli odbornou způsobilost v homeopatii, můžeme dokumentovat krokem Ministerstva zdravotnictví. Na Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, příspěvkové organizaci zřizované Ministerstvem zdravotnictví, byla v roce 1997 zřízena subkatedra homeopatie. V témže roce ale zase byla bez náhrady zrušena.

Ani za dalších dvacet let Ministerstvo zdravotnictví ani jím zřizované veřejnoprávní vzdělávací ústavy nepodnikly žádný organizační ani právní krok k obnově zrušeného zdravotnického vzdělávání v homeopatii; např. alespoň v nástavbovém oboru veřejnoprávního certifikovaného kurzu, pokud by nemělo jít o specializační vzdělávání neboli o základní obor specializace; (vyhl. č. 185/2009 Sb.).

Občasné mediální výroky typu „homeopatii jen do rukou lékařů!“, tzn. do rukou laiků v homeopatii, proto vyznívají nepřesvědčivě nebo až dokonce zmateně: „jen lékaři smí dělat to, čemu nerozumí!“. Kde není zdravotnické vzdělání, nejsou vědomosti. Kam se vytratil chráněný veřejný zájem?

Žádná desorientace výkonné moci nesmí být jakkoli, přímo či nepřímo, na úkor výkonu ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat. Toto právo je totiž zaručeno každému a ve všech činnostech, nestanoví-li zákon zákaz či omezení některé hospodářské činnosti na trhu. Z naznačeného, věcně poněkud chaotického a právně nebezpečného stavu (zapříčiněného mj. zrušením subkatedry homeopatie v roce 1997) ovšem nelze vyvozovat žádné nepříznivé veřejnoprávní následky pro toho, kdo jedná v důvěře v ústavu. Natož snad kohokoli trestat; byť „jen“ správním trestáním.

Někdy se naopak můžeme setkat s údivem, že homeopatii vůbec používá lékař, nikoli živnostník někde „na okraji“.

     5. Homeopatie jako věda?

Obsah smluvně založeného soukromoprávního závazku mezi poskytovatelem zdravotní služby a pacientem tvoří mj. pohledávka pacienta na plnění péče o zdraví podle „pravidel vědy“ (§ 28 odst. 2  cit. zák. č. 372/2011 Sb.). Prvek „pravidel vědy“ představuje jeden z legálních pojmových znaků náležité odborné úrovně zdravotních služeb, tj. postupu lege artis medicinae podle zákona o zdravotních službách (§ 4 odst. 5). Specificky pojatá péče řádného odborníka podle zdravotnické práva se vyznačuje právě uváděným prvkem. Mluvíme proto o tzv. vědecké medicíně, spjaté s přírodovědeckou medicínou školní. Na úskalí zdravotních služeb podle „pravidel vědy“ jsem ale poukázal zde: Zdravotní služby podle pravidel vědy.

U plnění závazku podle „pravidel vědy“ se jedná o právní normu donucující, tj. kogentní právní povahy. Strany se od ní nemohou o své vůli odchýlit; viz a contr. § 47 odst. 3 písm. a) cit. zák. č. 372/2011 Sb., resp. § 2645 o. z., per analogiam). Zdravotnické právo nepřipouští ani žádnou legální výjimku. Strany závazku si mohou sjednat jeho obsah odchylně od zákona jen u „uznávaných medicínských postupů“ s odůvodněním ve zdravotnické dokumentaci. Nikoli ale u „pravidel vědy“, neboť vědu stát bere za základ a podstatu zdravotních služeb a jejich příznačný rys. Oproti například přírodnímu léčitelství nebo výživovému poradenství, které takto vázáno ani svázáno není.

Jestliže by homeopatické postupy spadaly do obchodní výsady vyhrazených zdravotních služeb na trhu, pak by to znamenalo (a Krajský úřad Zlínského kraje spolu s Ministerstvem zdravotnictví to svými rozhodnutími fakticky přiznávají), že homeopatie je vědecká ve smyslu vědecké medicíny tak, že umožňuje používání vědecké metody při péči o zdraví podle zdravotnického práva. Pak by ale homeopatie musela mít i svou vědeckou teorii. Zákon o zdravotních službách se totiž nedovolává pouhé „odbornosti“, jak činí občanský zákoník u závazku péče o zdraví, nýbrž přímo „vědeckosti“; tzn. pojmu významnějšího.

V takovém případě ovšem nastává paradigmatický obrat v tom, co konvenčně u nás rozumíme lékařsky aplikovanou vědou. Takovýto obrat nemůže zůstat bez následků na zdravotnické vzdělávání, včetně, zřejmě nezbytné, obsahové reakreditace studijních oborů všeobecné lékařství a vydání jinak koncipovaných lékařských učebnic. Změnit by se muselo i vzdělávání garantované Českou lékařskou komorou, které ovšem směřuje v poslední době právě opačným směrem. Nic z toho se ani věcně nestalo.

Pakliže by homeopatie nebyla vědecká, nesměla by být vůbec používána ve zdravotních službách, ale výhradně mimo ně, a to pro rozpor s kogentními ustanoveními § 28 odst. 2 a § 4 odst. 5 zákona a zdravotních službách. (Podotýkám, že  definiční ustanovení § 4 odst. 5 o náležité odborné úrovni ve vědeckém smyslu bylo přijato na základě parlamentního zásahu proti vládnímu návrhu zákona, který byl v tomto směru jiný, méně vědecky přísný. Za zásahem stála Česká lékařská komora, k čemuž se komora veřejně hlásí ve svém časopisu Tempus medicorum, 2015, č. 11, s. 33.)

Jinak řečeno, smí-li být (či dokonce musí-li být) homeopatie provozována při zdravotních službách, jedná se o součást vědy a homeopatické postupy jsou „podle pravidel vědy“. Nezbývá potom, nežli skutečně přepsat učebnice v duchu pluralitní metodologie. Anebo změnit zákon o zdravotních službách. Samozřejmě jen s účinky do budoucna.

V takovém případě by ale lékaři homeopaté nesměli na sobě dodnes nést cejch vyloučení Homeopatické společnosti z České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, k němu došlo po změně stanov v roce 1996. K vyloučení totiž došlo právě pro „nevědeckost“ homeopatie. Tento stav trvá.

K tomu viz právní případ Běleš a spol. před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku (č. stížnosti 47273/99), který český stát prohrál v roce 2002. Ovšem z důvodů odmítnutí spravedlnosti, aniž by se kterýkoli soud věcně zabýval tím, zda je homeopatie vědecká, anebo nikoli, a v jakém obrazu či filozofii vědy nahlíženo.

Předsednictvo České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně se postavilo záporně k homeopatii opět v letech 2005 a 2006. Právní nejistotu do lékařské praxe také přineslo nedávné stanovisko k homeopatii ze strany pracovní skupiny pro posuzování nevědeckých léčebných a diagnostických metod při předsednictvu České lékařská společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., bez data, z roku 2016 nebo počátku 2017. Stanovisko pracovní skupiny je veřejně presentováno jako stanovisko celého lékařského spolku: Stanovisko k homeopatii. Homeopatii podle tohoto lékařského názoru nelze řadit k „metodám vědeckým či lékařským“ a „nelze ji z hlediska vědeckého považovat za metodu lékařskou či prokázaný postup »lege artis«.“ Pomiňme, že výraz „nevědecký“, použitý v názvu pracovní skupiny, bývá z hlediska vědeckého světového názoru (přírodovědecké pravdy) brán hanlivě, nikoli v neutrálním významu jevu „mimovědeckého“.  Také pomiňme, že „prokázanost“ postupu „lege artis“ se právně vzato týká konkrétního skutkového děje, který nastal v minulosti. O nic takového ale ve stanovisku nejde.

Postup lege artis medicinae neboli náležitá odborná úroveň zdravotních služeb je výslovně vyměřen zdravotnickým právem (§ 4 odst. 5 cit. zák. 372/2011 Sb.). Cit. lékařské stanovisko doporučuje homeopatii pouze jako „doplněk“, nikoli „nahrazení prokázaných postupů léčby“. Zákon o zdravotních službách ale u péče řádného odborníka a pacientovy pohledávky nerozlišuje mezi „doplňkovým“ nebo jiným postupem plnění. Stále se jedná o plnění závazku. Výměr péče řádného odborníka (soukromoprávní odbornické odpovědnosti) se týká veškeré obsahové náplně této péče. I kdyby byla homeopatie lékařem použita při léčbě pouze „doplňkově“ k jinému léčebnému postupu, i tehdy by musela být podle „pravidel vědy“, jak káže zákon. Má-li ale jít podle cit. lékařského stanoviska o „metodu nevědeckou“, nelze ji použít v klinické praxi podle „pravidel vědy“. V takovém případě by nebylo možno ve zdravotních službách vůbec používat homeopatii bez ohledu na to, zda „hlavně“, „nahrazujícně“ nebo „doplňkově“. Zůstával by tak volný prostor na trhu, využitelný pouze odborníky na homeopatii nelékaři (živnostníky), kterým legálně stačí, aby postupovali i podle pravidel „svého oboru“ ve smyslu občanského zákoníku (§ 2643 odst. 1); tzn. podle pravidel oboru homeopatického bez ohledu na vědu a její různá chápání.

Bude-li se lékař v klinické praxi řídit doporučením podle citovaného stanoviska odborné společnosti, resp. její pracovní skupiny, zřejmě se dopustí vadného plnění smluvního závazku podle zákona o zdravotních službách s následným vznikem závazku z vadného plnění. Pacient má totiž právo na „vědecké“ plnění závazku, nikoli na „nevědecké“ plnění homeopatické (nebo třeba astromedicínské). Strany závazku si zde nemohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona o zdravotních službách; viz výše. Soukromoprávní odbornická odpovědnost (péče řádného odborníka) při péči o zdraví je zásadně tvrdá. Cit. lékařské stanovisko tak ve své podstatě omezuje pacientovo právo na plnění závazku péče o zdraví podle „pravidel vědy“, čímž vybočuje ze zdravotnického práva.

Nadto, sama homeopatie má vlastní doplňkové či k sobě podpůrné metody: gemmoterapii, Bachovy květové esence upravující emocionální hladinu, používání elixírů z drahých kamenů aj. Má proto lékařsky jít o „doplňky doplňku“?

Zapomínat nesmíme ani na kroky České lékařské komory proti praktikování klastrové medicíny v soukromé lékařské praxi v letech 1994 a 1997 s tím, že komora odmítla podle zákona zaručit odbornost svých členů v tomto směru. Důsledkem byla nemožnost podnikání. Věcně se  jedná o blízkost s homeopatií; viz zásah proti okresnímu sdružení lékařů v Litoměřicích. Není známo, že by komora svůj postoj změnila. Právnímu bezpečí lékařů to nepřidává. Na druhou stranu zase Česká lékařská komora projevila v letech 1994 a 1997 vstřícnost k homeopatii v lékařské praxi. Potvrdila se tím jistá rozpornost chování této zájmové veřejnoprávní korporace a právní nejistota (nepředvídatelnost), co všechno komora veřejnoprávně garantuje, pokud jde o veřejné subjektivní právo vstupu do soukromé lékařské praxe.

     6. Lékové právo

Homeopatické přípravky se právně smyšleně považují za léčivé přípravky podle lékového práva. Platí pro ně zvláštní veřejnoprávní režim. Zvláštní režim mají i tradiční rostlinné léčivé přípravky. Homeopatické farmaceutické pojetí je vitalistické, nikoli pozitivistické.

Setkáváme se ale v praxi se třemi problémy.

Zaprvé, je zřejmě světovou anomálií, že některé homeopatické přípravky jsou u nás dostupné pouze na lékařský předpis. Je-li něco neúčinné, není rozumné, aby bylo prodejné jen na lékařský předpis. Anebo se to má s neúčinností homeopatie ve skutečnosti jinak? Má pravdu Církev římskokatolická, varující před účinností homeopatie?, viz níže. Existuje rozpor mezi lékovým a zdravotnickým právem? Zřejmě ano. Jedno je totiž po evropsku, druhé po česku.

Zadruhé, homeopatika nepatří mezi tzv. vyhrazená léčiva, která by byla prodejná mimo lékárny. Proč? Jaký věcný důvod brání tomu, aby konvenčně přírodovědecky neúčinné látky nesměly být prodávány mimo lékárny? A proč mají být vůbec prodávány v lékárnách? Rozsah mimolékárenského prodeje stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Otázky proto nutno směřovat na tento správní úřad.

Zatřetí, ministerská vyhláška o registraci léčivých přípravků (vyhl. č. 228/2008 Sb.) používá veřejnoprávní pojem „odborník na homeopatii“. Nikoli „lékař“, který je pojmem vedle toho. Lékař přitom žádným odborníkem na homeopatii ve smyslu českého veřejného zdravotnického práva samo sebou není; viz výše. Zřejmě se jedná o vliv evropského práva, které tím možná zohledňuje různé právní úpravy členských států EU.

V praxi se můžeme setkat s právním názorem, že lékové právo nepřímo mění (rozuměno „oslabuje“) zdravotnickoprávní pojem „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb ve vědeckém smyslu. A to tím, že lékové právo rozmělňuje či dokonce v určitých druhových případech vylučuje používání konvenční vědecké medicíny, resp. poskytování zdravotních služeb podle „pravidel vědy“ jako součásti postupu lege artis medicinae. Má se tak dít legální úpravou tradičních rostlinných léčivých přípravků nebo homeopatik, pro které platí zvláštní lékový režim mimo konvenční farmakologii. Srov. „tradiční používání“ apod.

Rozšiřujícím výkladem podle podobnosti bychom museli tento pohled vztáhnout i na antroposofika a spagyrika, resp. ta z nich, která se podobají homeopatikům, pakliže by již nebyla pod nimi zařazena. České lékové právo sice mlčí o antroposofikách, která ani nejsou v Česku úředně registrována, nicméně pro ně platí legální uznávání zahraniční lékové registrace v EU (ovšem s jistým tuzemským obchodním omezením). Kupř. spagyrika bývají v Německu lékově podřazena pod homeopatika. U nás si může každý zakoupit spagyrika třeba z německých lékáren pomocí internetu. Jinak řečeno, nestačí říci, že „homeopatie patří lékařům“, protože homeopatika se považují za léčiva, aniž bychom totéž řekli o antroposofické medicíně nebo spagyrii anebo o tradiční rostlinné medicíně.

Slabé místo uváděné právní argumentace spočívá v tom, že by se jednalo o odstranění kogentnosti právní normy zdravotnického práva, a tudíž o dotčení soukromého subjektivního práva pacienta na plnění závazku péče o zdraví podle „pravidel vědy“. Souvisí to i s očekávatelností „vědecké“ zdravotní služby ze strany veřejnosti, která je zároveň slabší stranou. Změnil by se totiž způsob plnění závazku, který by už nemusel být pokaždé podle „pravidel vědy“, popř. by zdravotněprávní pojem vědy byl obsahově chápán ve významu metodologického pluralismu. Otázkou ale zůstává, zda by byl ještě zachován účel zákona o zdravotních službách, zjevně sledující používání konvenční vědecké medicíny. Srov. výslovný „vědecký“ parlamentní zásah do vládního návrhu tohoto zákona (viz výše), jakož i odlišné obsahové vymezení péče řádného odborníka podle občanského zákoníku, které u péče o zdraví není nutně vázáno na „pravidla vědy“, nýbrž pouze na „pravidla svého oboru“; ovšem věcně použitelně jen mimo zdravotní služby. Zdravotnické vzdělávání by tomu rovněž neodpovídalo, což by platilo i pro odbornou způsobilost, resp. spíše lékařskou „nezpůsobilost“ (viz výše). Dotčena by zároveň byla mimoprávní  lékařská doktrína evidence-based medicine, mocensky výslovně prosazená Českou lékařskou komorou, pokud bychom tuto doktrínu chápali ve formalizovaně strukturovaném epidemiologickém důkazním smyslu science-based medicine přírodovědeckého typu: „není důkaz jako důkaz, osobní zkušenost je vyloučena“, „rozhoduje vědecká pravda, a ta je přírodovědecká“. Od autora k tomu pro právníky zde: Evidence-based medicine? a pro lékaře zde: Evidence-based medicine?.

Zřejmé je, že lékové právo nás z právních pochybností nevyvede. Spíše naopak.

Nicméně, musíme učinit dílčí právní závěr o tom, že rozsah činnosti nelékařského odborníka na homeopatii je legálně omezen v tom, že nemůže vydávat lékařský předpis na ta humánní homeopatika, která tomuto veřejnoprávnímu režimu podléhají podle českého lékového práva.

Nic více, nic méně.

     7. Hermeneutický obraz homeopatie

Věcně řečeno, homeopatie (a podobně antroposofická medicína či spagyrie) přes svá veškerá specifika a příznačnosti významově spadá do hermeneutického ideového rámce a kvalitativního obrazu světa a jeho vlastností. Nikoli do uvažování vědotechnického, čímž se homeopatie liší například od klinického inženýrství. V našem případě se jedná spíše o hermetické lékařství tradičního nebo přírodního rázu. Srov. pojem medicina hermetica. Spagyrická léčiva mohou mít povahově blíže k tradiční alchymii, nežli k současné biochemii. Slučuje se léková spojitost mezi alchymií a lékařskou ambulancí s účelem zákona o zdravotních službách?

Do podobného kvalitativního rámce spadá i tisíciletá astrologie (bez pouťových atrakcí). Astrologie, včetně zdravotní astrologie, přitom veřejnoprávně výslovně patří mezi volné živnosti. Tak nařídila česká vláda. Mimo zdravotní služby proto spadá i astromedicína jako aplikovaná astrologie. Pastorální medicína, včetně klinické pastorační praxe, je zase praktickým bohoslovím, rovněž tak mimo zdravotnickoprávní výhradu.

Stát nežádá, aby astromedicínu nebo pastorální medicínu směl praktikovat pouze lékař; např. formou konzultační služby podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotních službách. Něco takového by se zřejmě vymykalo konvenční přírodovědecké medicíně, na které je vybudován uvedený předpis, jakož i českému zdravotnickému vzdělávání a garanci Českou lékařskou komorou.

Proč by ale měla homeopatická konzultace podléhat zdravotnické výhradě a obchodní výsadě, zatímco astromedicínská nebo pastorálně medicínská konzultace nikoli?

A co konzultace individuálního léčebného postupu podaná u nás amazonským curandero nebo sibiřským šamanem? Globalizace pronikla všude. I takováto konzultace se může týkat posouzení medikace; např. tradičním rostlinným léčivým přípravkem podle lékového práva. Zmínit musíme též konzultaci individuálního léčebného postupu odborníkem na antroposofickou medicínu evropského původu. Půjde i zde o biomedicínu podle „pravidel vědy“ ve smyslu zákona o zdravotních službách? Tedy i o neoprávněné poskytování zdravotních služeb?

Dlouhodobá poptávka veřejnosti po rozmanitosti způsobů zdravotní péče i léčiv je jasná. Úmysly státu již ale nikoli.

     8. Homeopatie a náboženství

Vedle ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat přináší námi sledované téma další možný ústavní aspekt. Je jím náboženská svoboda. Některé otázky podobného rázu se totiž bezprostředně dotýkají nejen světonázoru, třeba i světského, ale i víry či náboženského přesvědčení. Ostatně, máme u nás úředně registrovanou náboženskou společnost, Společenství Josefa Zezulky, tzv. léčitelskou církev. Zaměřena je na biotroniku a na památku léčitele Zezulky. Ostatně ani pastorální medicína, včetně klinické pastorační praxe, není „medicínou“ ve smyslu zdravotnické veřejnoprávní výhrady. Léčebná pedikúra také patří mezi živnosti. Léčebná pedagogika bývá u nás zase skryta pod speciální pedagogikou podle školského práva mimo zdravotnictví.

Homeopatika doznávají určitých podobností s antroposofiky. Antroposofická medicína, patřící mezi tradiční evropské medicíny, zohledňuje křesťanský světonázor. Otázkou je, proč by měl léčebnou eurytmii používat pouze lékař, který se navíc o antroposofickém lékařství a světonázoru z české školní medicíny nic nedověděl. Navíc by mohlo jít třeba o ateistu nebo římského katolíka, který má odlišnou představu o křesťanství. Srov. též Obec křesťanů v České republice.

Jak známo, z některých křesťanských kruhů, včetně u nás nejrozšířenější Církve římskokatolické, plynou zásadní výhrady proti homeopatii. Nikoli snad pro její neúčinnost. Právně naopak, pro její účinnost, ovšem od „zlého“. Na druhé straně ale kupř. sv. Matka Tereza používala v Indii homeopatii. Historicky byla homeopatie církevně dílem používána i u nás. Nemluvě o některých papežích nebo o současné hlavě anglikánské církve, královně Alžbětě II.

Někteří lidé homeopatii odmítají pro neúčinnost. Jiní ji odmítají naopak pro účinnost. Třetí zase musí homeopatii nebo fytoterapii přednostně používat u zvířat v ekologickém zemědělství. Státu nevadí, že veterinární homeopatii v ekologickém zemědělství svěřil do rukou nelékařů – chovatelů; třeba chovatelů včel nebo krav.

A do tohoto světonázorového a ideologického prostoru, plného emocí, slovní agrese, zesměšňování a protikladů, vstoupilo Ministerstvo zdravotnictví a Krajský úřad Zlínského kraje svým správním trestáním.

    9. Závěr

V letech 1991, 1993, 1994, 1996, 2000 a 2005 (a možná i v letech jiných) u nás proběhly různé právně-politické pokusy, které tak či onak sledovaly právní bezpečí na hospodářském trhu služeb. Snažily se zákonem vyjasnit potenciálně sporné právní otázky přímo nebo nepřímo souvisící s naším tématem či léčitelstvím. Všechny pokusy skončily bezúspěšně. Některé ani nepronikly do Parlamentu.

Hovoříme zde o homeopatii (a trochu také o antroposofii a spagyrii). Ve skutečnosti se ale jedná jen o dílčí výseč z celého věcného komplexu. Podstata věci spočívá ve státem dlouhodobě neřešeném veřejnoprávním problému tradičních nebo přírodních lékařství či komplementární a alternativní (integrativní) medicíny samé, resp. přírodního léčitelství.

Státu se podařilo tyto otázky vyřešit soukromoprávně, a to přijetím občanského zákoníku roku 2012. Výslovné řešení veřejnoprávní (tržně regulační) ale nenastalo ani není v současnosti připravováno. Muselo by také ctít ústavně zaručenou svobodu.

Vedle homeopatie musíme podobně mluvit přinejmenším  o autopatii a též o již zmiňované antroposofické medicíně, která má částečně blízko právě k homeopatii. Nemluvě o mnoha jiných oborech, směrech, obrazech zdraví a nemoci, filozofiích apod. Ostatně, podobně půjde též o problém tradiční čínské anebo třeba japonské nebo peruánské medicíny. Celkově se jedná o právní problém „zvláštních směrů působení na zdraví“ vyžadovaných veřejností.

Eventuální mocenské snahy o podřazení těchto či dalších způsobů působení na zdraví pod zdravotnickou výhradu podle zákona o zdravotních službách vyvolávají další, možná politicky nechtěný, právní efekt.

Na mysli mám ústavně zaručené sociální právo na bezplatnou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění. Takovéto právo je sice vymezitelné obyčejným zákonem, nicméně zákon o veřejném zdravotním pojištění nestanoví žádnou výluku či omezení úhrad „nekonvenčních“ zdravotních výkonů z veřejného zdravotního pojištění (vyjma akupunktury od dubna 1997). Pokud by např. klinické vyšetření ve všeobecném lékařství bylo provedeno po homeopaticku (nebo po antroposoficku), jednalo by se o zdravotní výkon hrazený z veřejného zdravotního pojištění podle ministerské vyhlášky. Způsob klinického vyšetření (použitá diagnostická metoda) není rozhodná. Vzhledem k tomu, že by se apriorně jednalo o zdravotní péči podle „pravidel vědy“, jinak bychom zůstávali zcela mimo zdravotní služby, nebylo by možné vyloučit splnění obecných legálních předpokladů úhrady klinického vyšetření z veřejného zdravotního pojištění.

Otázkou je, zda Krajský úřad Zlínského kraje a Ministerstvo zdravotnictví si jsou vědomy všech přímých i nepřímých důsledků svého správního trestání. Spor o pohledávku týkající se úhrady služby z veřejného zdravotního pojištění by ostatně rozhodoval soud v civilním soudním řízení, nikoli správní úřad. Říkají-li ale správní úřady „a“, musí říci i „b“, resp. sociálně si představit všechny právní dopady.

Závěrem, s ohledem na právní a věcný stav nelze dovozovat omezení hospodářského práva podnikat či jinak hospodařit, pokud se jedná o poskytování homeopatických služeb mimo obchodní výsadu zdravotních služeb na trhu; tzn. podle živnostenského zákona. (Dílčí výhradu ale viz výše u homeopatik „počesku“ na lékařský předpis.) Tento závěr platí pro celou hermetickou medicínu, včetně antroposofie, spagyrie nebo astromedicíny. Podobně to platí pro pastorální medicínu. Zároveň nelze tyto „zvláštní“ medicíny zakázat, protože tomu brání lidská svoboda.

V občanské a ústavní rovině se správní kriminalizace nelékařských odborníků na homeopatii proto jeví jako nemístná. Jestliže ministerstvo nechce nebo neumí uplatňovat veřejný zájem na jakosti a bezpečnosti zdravotních služeb na trhu anebo dokonce jedná proti tomuto veřejnému zájmu (zrušením subkatedry homeopatie a nezařazením homeopatie do zdravotnického vzdělávání podle zdravotnického práva), nemůže se domáhat ochrany zájmu, který není.

Může být proto s podivem, že namísto koncepčního zdravotně-politického a zákonodárného řešení, které u nás stále chybí, se v praxi opakovaně setkáváme se správní kriminalizací lidí, kteří se svobodně chovají na volném hospodářském trhu. Aniž by tím snad někomu ubližovali.

Podaný závěr je poměrně vážný. V neposlední řadě má svůj ústavní význam. Správní úřady si toho musí být vědomy přinejmenším již 27 let.

     Aktualizace ke dni 13. červnu 2017:

     1. Zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud v Brně dne 8. června 2017 rozhodl o kasační stížnosti Ministerstva zdravotnictví, podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně, tak, že napadaný rozsudek zrušil; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj.: 1 As 50/2017-32. Zároveň zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví a rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje a věc vrátil Ministerstvu zdravotnictví k dalšímu řízení. Tisková zpráva a zrušovací rozsudek jsou přístupny zde: Tisková zpráva a rozsudek.

Titulek tiskové zprávy zní „Homeopatii nelze trestat, pokud skutek není podrobně zjištěn“. Rozuměno nelékařskou homeopatii. V podstatě se má jednat o doplnění dokazování skutku. Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsáhlých právních úvah o homeopatii v abstraktním smyslu neplyne nic o konkrétním skutku. Zejména se jedná o skutkovou otázku soustavné homeopatické praxe a jejího obsahu v daném konkrétním případě.

Nejvyšší správní soud ovšem nad rámec uvedl, že na rozdíl od brněnského krajského soudu nepovažuje právní úpravu zdravotních služeb, resp. zdravotní péče za příliš obecnou či nejednoznačnou. Uvedl, že jen proto, že hranice mezi některými službami je neostrá, nelze vyloučit všechny nekonvenční léčebné služby z působnosti zákona o zdravotních  službách. Nejvyšší správní soud ale nenastínil žádné právní vodítko profesně veřejnoprávního, natož vyššího ústavního, rozlišování povolání a služeb na trhu. Patří tedy do výlučné, vědecky pojímané, zdravotní péče astromedicína? Astropsychologie jako vědecká metoda klinické psychologie? Pokud tam snad patří homeopatie, platí to i pro spagyrii? A co antroposofie? Vyjdeme-li z titulku tiskové zprávy, „nelékařskou homepatii lze trestat, pokud je skutek podrobně zjištěn“? V duchu jednoho senátu Nejvyššího správního soudu snad ano. Nezapomínejme ale ani na ústavně šetrnou „třetí cestu“ spočívající v možném věcném rozdvojení lékařské či klinické homeopatie ve zdravotních službách a klasické homeopatie v živnostech. Otázkou by ale byla vhodnost takového kroku. Každopádně musí být šetřeno ústavně zaručené hospodářské právo podnikat, které by mohlo být do budoucna legálně omezeno.

Pokud jde o další správní řízení, lze zřejmě předpokládat důkazní nouzi na straně správních orgánů, asi způsobenou předchozím nepříliš dbalým procesním postupem Krajského úřadu Zlínského kraje, jinak by nebylo co důkazně vytýkat. Případ tak možná vyzní „do ztracena“, aniž by zásadní právní otázky kdy byly vyřešeny.

Ačkoli to Nejvyšší správní soud nezmínil, správní orgány budou muset zjištěný skutek právně podřadit i pod formu, obor, popř. druh zdravotní péče při údajně neoprávněně poskytovaných zdravotních službách, a tak jej právně kvalifikovat; srov. § 19 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví zvláštní obsahové náležitosti, jinak údajně potřebného, správního rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb; srov. zejména „obory“ zdravotní péče podle dvou souvisících zákonů a dalších předpisů. Mělo se snad jednat o úředně nepovolený výkon kardiologie či urologie? Homeopatie je totiž u nás zdravotněprávně brána jen jako jedna ze zdravotnických metod, která je potenciálně použitelná v každém úředním oboru zdravotní péče, je-li tak věcně případné. (Ve skutečnosti ale homeopatie tvoří velmi svébytný a konvenční biomedicíně se zásadně vymykající faktický obor, jak vyplývá i ze zahraničních samostatných vysoškolských studií.)

     2.  Další rozsudek Krajského soudu v Brně

Krajský soud v Brně, v jiném senátu, v dubnu letošního roku zrušil další rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ve věci pokuty za neoprávněné poskytování zdravotních služeb, spočívajících mj. v homeopatii; viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 62 A 142/2015, zde:  Rozsudek KS v Brně. Ministerstvo zdravotnictví opět podalo proti rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, o které zatím nebylo rozhodnuto.

Krajský soud v Brně v dané věci dospěl k právnímu závěru, že „v souladu s platnou právní úpravou nelze poskytování homeopatického poradenství jednoznačně subsumovat pod pojem zdravotní služby, a tedy podmiňovat výkon takové činnosti prokázáním oprávnění k jejímu poskytování dle zákona o zdravotnických službách. Výklad definice zdravotní služby tak, jak jej podává žalovaný, považuje zdejší soud za příliš extenzivní. Žalobkyni tak nebylo možno za toto jednání uložit sankci.“, s. 7.

Brněnský krajský soud se ztotožnil s právním názorem žalobkyně, postižené homeopatky, že „homeopatické poradenství“ spadá pod „péči o zdraví“ podle občanského zákoníku. „Smlouva o péči o zdraví dopadá na případy odlišné od zdravotní péče poskytované provozovateli zdravotnických zařízení (konvenční zdravotní služby), tedy např. na činnost léčitelů, masérů, chiropraktiků a dalších, které nespadají do působnosti zákona o zdravotních službách. Skutečnost, že činnost žalobkyně spočívá ve zjišťování zdravotního stavu pacienta, okolností, jež měly nebo mohly mít vliv na jeho zdravotní stav, jakož i doporučení homeopatického přípravku, bez dalšího nepostačí k zařazení homeopatie mezi zdravotní služby ve smyslu zákona o zdravotních službách.“, s. 7 cit. rozsudku.

Bez ohledu na otázky skutkové, resp. prokazování dějů a hodnocení důkazů správními orgány, může se nám začít rýsovat rozpor mezi právními názory 3 soudců Nejvyššího správního soudu v Brně a 6 soudců Krajského soudu v Brně. Počet soudců sice není vědecky významný, ale může svědčit o soudcovském vnímání rozpornosti věci v praxi.

      3. Informace Ministerstva zdravotnictví o homeopatii

Ministerstvo zdravotnictví dne 14. března 2017 odpovědělo na žádost o informaci ve věci homeopatie: Poskytování homeopatie. Setrvalo u svého názoru, že homeopatii smí používat jen lékař ve své odbornosti. Ministerstvo chápe zdravotní služby tak, že pod ně spadá každá činnost, která materiálně splňuje hlediska zdravotních služeb. Mezi legální pojmové znaky zdravotních služeb ovšem patří i zdravotnické vzdělání, které v homeopatii nelze u nás získat. Nějaký soukromý kurz v rámci celoživotního vzdělávání by byl pouze dobrovolný, o vlastní vůli lékaře. Homeopatickou diagnózu nebo léčbu by tak mohl poskytovat i lékař naprostý neznalý, v homeopatii nevzdělaný, třeba jen proto, že by to pro něho mohlo být tržně výnosné. V takovém případě by ale stát předem rezignoval na jakoukoli veřejnoprávní garanci odbornosti, jíž se jinak dovolává. Podotýkáme, že zahraniční akreditovaná vysokoškolská studia ve studijním oboru homeopatie trvají řadu let; viz například v Indii za stavu, kdy lékařská věda je světová a medicína má být jedna.

Ministerstvem zastávané široké, materiální, pojetí zdravotní péče by snad bylo do budoucna možné, pokud by se ovšem změnily zákony upravující zdravotnická povolání, zaměstnání a podnikání. Kam dnes spadá zdravotní pedikúra, jejímž účelem je zlepšení tělesného zdraví odstraněním kuřího oka? Podle práva se jedná o živnost mimo zdravotní služby. Bez klasifikačního významu je, zda půjde o živnost volnou, anebo nikoli. Podle ministerských úvah, pakliže bychom je brali  důsledně, by ale u zdravotní pedikúry mělo jít o veřejnoprávní výhradu zdravotní služby, protože materiální znak zdravotní péče by byl naplněn. Kuří oko je vadou, zpravidla způsobenou tlakem obuvi, která má být odstraněna v zájmu zlepšení tělesného zdraví. V takovém případě bychom ale asi museli u nás legálně zavést zdravotnické povolání podologa, známé například z Německa; srov. též podiatry v kanadském Ontariu z roku 1991. Ale ani tím bychom zřejmě vše nevyřešili, právě pokud jde o „pouhá“ kuří oka; laicky řečeno: Kuří oko zvládne nejlépe pedikérka. Nezapomínejme ani na léčebnou pedagogiku, která je u nás, narozdíl například od Slovenska, skryta pod školskými službami. Konzultační služby, jejichž účelem by bylo posouzení individuálního léčebného postupu pomocí, byť by jen podpůrného, pití medicinálních vín, jiných nápojů nebo požívání medicinálních hub by v duchu ministerského postoje také spadaly do veřejnoprávní výhrady zdravotních služeb. Navzdory tomu, že zdravotnické vzdělávání, které je zdravotněprávně zohledňováno z hlediska ochrany nemocných lidí, by zde mohlo být (a podle všeho bylo) naprosto nulové. Materiálně, věcně, vzato, do působení na zdraví patří i některé duchovní služby podle náboženské svobody; např. služba osvobozování od zlého u lékařsky diagnostikovaných duševních poruch jako je stav tranzu a posedlosti. Církve a náboženské společnosti by pak nesměly vykonávat část své činnosti (duchovní služby), protože by bylo bezvýznamné, zda by se jednalo o „náboženský úkon“ péče o zdraví, anebo o „vědeckou“ zdravotní péči, protože obojí by materiálně vzato bylo péčí o zdraví. Zdá se proto, že postoj Ministerstva zdavotnictví zastávající dojem, že vyhrazenou zdravotní péčí je vše, co je věcně vzato touto péčí, neodpovídá nejen dlouhodobě zavedené a státem o své vůli trpěné společenské realitě, ale ani podústavnímu právu a ústavním zárukám; např. volného výkonu náboženské svobody ve vazbě na zdraví. Jedná se proto o právně nesprávné rozšíření zdravotní péče, které nemá místo ve svobodné občanské společnosti. Navíc nebere ohled na osobní zájmy a preference nemocných lidí, kteří zůstavají svobodnými lidmi i v době nemoci. Ministerstvo tak právně vadně nadřazuje státní paternalismus (společenskou péči o bezpečnost) nad lidskou svobodu a odpovědnost za vlastní zdraví v závazkovém právu. Takovýto úhel pohledu by snad systémově přicházel v úvahu ve světově atypickém tzv. socialistickém zdravotnictví podle kdysi převzatého sovětského kolektivistického vzoru direktivní „péče o zdraví lidu“. Nikoli však v normální společnosti.

Ministerskému přístupu lze také vytknout, že nepřihlíží k § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách, totiž k tzv. vědecké medicíně, navazující na tzv. vědeckou medicínu školskou. Pomíjí tak pojmové odlišnosti v péči řádného odborníka podle zdravotnického práva a podle obecného soukromého práva (práva občanského), pokud jde stále o péči o zdraví.

Vneposledku se ministerský postoj, alespoň v obecné rovině, příčí vládním usnesením o schválení návrhu občanského zákoníku, včetně důvodových zpráv, z let 2009 a 2011. Vláda totiž počítá s péčí o zdraví mimo zdravotní služby podle zdravotnického práva. Při širokém, materiálním, pojetí zdravotních služeb, by ovšem nic takového věcně nezůstalo a vládní usnesení by v tomto směru byla nesprávná. Usnesení vlády jsou ze zákona závazná pro všechna ministerstva, která se jimi musí řídit, což platí i pro Ministerstvo zdravotnictví. Neznalost zákona a vládních usnesení ministerstvo neomlouvá. V podstatě protivládní či přinejmenším rozporuplný postoj jednoho z ministerstev, projevující se navíc správním trestáním, nelze v právním státě trpět.

Na první pohled je zřejmé, že ministerstvem silově, tj. při správním trestání, prosazované široké, materiální, pojetí zdravotní péče v duchu veřejnoprávní zdravotnické výhrady (a obchodní výsady) má v současnosti celou řadu věcných i právních trhlin a natolik trpí vládní nesrovnalostí, že při výkonu veřejné správy neobstojí. Mohlo by se snad jednat o jednu z diskutovaných idejí de lege ferenda, ovšem mimo jakoukoli dnešní právní realitu.

Ministerstvo zdravotnictví zároveň veřejně sdělilo, že „Alternativní metody medicíny, k nimž homeopatie patří, nemají přesvědčivý vědecký podklad, a nepatří tedy mezi uznávané medicínské postupy.“; tzn., jednalo by se o postup non lege artis.; viz pohledávku pacienta na plnění zdravotní péče na náležité odborné úrovni podle § 28 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 5 cit. zák. č. 372/2011 Sb. Ministerstvo již ale nezmínilo, že v takovém případě by poskytovatel zdravotní služby musel ve zdravotnické dokumentaci odůvodnit případy, kdy by se odchýlil od „uznávaného medicínského postupu“ ve prospěch použití homeopatické diagnózy nebo léčby či jiné péče [§ 47 odst. 3 písm. a) cit. zák.]. Lékař homeopat by tak musel činit ve všech případech, tj. pokaždé. Navíc vždy po dohodě s pacientem. Uvědomilo si ministerstvo tuto skutečnost?

Ministerstvo také uvedlo, že využívání alternativních medicínských metod, včetně homeopatie, „nezakazuje“ (sic!). Ani by zakázat nesmělo. Zákaz používání některého postupu by se totiž mohl týkat jen nových metod v ověřovacím správním řízení podle zákona o specifických zdravotních službách, což zrovna není případ homeopatie ani většiny metod komplementární a alternativní medicíny, které naopak bývají metodami tradičními a již dávno evropsky zavedenými.

Právní vada spočívá v ministerském tvrzení, že „Lékař může vykonávat homeopatii v rámci své specializace, pokud absolvuje školení v lékařské homeopatii nebo některý z postgraduálních kurzů“, s. 2 cit. informace. První část věty je sice správná, avšak neplatí žádné další zdravotně vzdělávací podmínění. Pokud by tomu mělo být jinak, muselo by tak přikázat zdravotnické právo ve veřejnoprávní úpravě odborné způsobilosti a jí předcházejícího zdravotnického vzdělávání, což se nestalo. Homeopatie nepatří ani mezi obory certifikovaných kurzů lékařů podle zdravotnického práva. Na tom nic nezmění, možná právně laický, dojem anonymizované „ředitelky odboru Kanceláře ministra“, která citovanou zveřejněnou informaci podepsala.

Ministerstvo zdravotnictví bere jako ukazatel veřejnoprávně profesního rozlišení služeb a nutně i zaměstnání, zda je nějaká metoda „všeobecně veřejností vnímána jako zdravotní péče“. Takovéto kritérium se ovšem jeví jako značně ošemetné již s ohledem na jeho proměnlivost. Těžko je brát jako hledisko správního trestání a zákonného omezení ústavně zaručeného hospodářského práva.

Na konec, „Léčitelé byli ze živnostenského zákona koncem 90. let vypuštěni, protože nikdo nebyl schopen stanovit odborná kritéria pro jejich činnost a živnost jako volná by byla zcela bez kontroly.“, s. 3. Léčitelé ale nebyli ze živnostenského zákona koncem 90. let vypuštěni. To je starý „právní mýtus“, který ani opakováním nenabude odborné správnosti. Blíže zde, včetně dalších literárních odkazů: Certifikace přírodních léčitelů. I kdyby tomu tak snad bylo, uváděný důvod je kuriózní, svědčící spíše za důkaz snížené odborné způsobilosti k výkonu veřejné správy. Stačilo by totiž jen převzít, popř. i kriticky přezkoumat, dávno zavedená a veřejně známá například německá nebo švýcarská „odborná kritéria“ léčitelské činnosti. Nemluvě o vzdělávacích materiálech, zkušebních náležitostech nebo zohlednění použitelné zahraniční judikatury. Tvrdit, že „nikdo toho nebyl schopen“ je možná pravdivým ministerským přiznáním na veřejnosti, leč podivností vyvolávající mnohé otazníky. Navíc, pokud by snad byli léčitelé ze živností vypuštěni, což je z hlediska právní vědy založené na důkazech vadný závěr, ocitli by se mezi svobodnými či nezávislými povoláními; srov. umělce. Teprve tehdy a tam by teprve zůstali bez veřejnoprávní kontroly. Ministerstvo fakticky doznalo, že v dané společenské problematice nebylo způsobilé jednat podle legálních zásad činnosti ústředních orgánů státní správy; srov. § 22 a 23 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Již roku 2011 jedna studentka práva napsala ve své veřejně přístupné diplomové práci na okraj léčitelství: „Složitá nesourodost a vnitřní diferencovanost dané problematiky však nemůže být důvodem pro to, aby stát rezignoval ve snaze najít přijatelné legislativní řešení.“, s. 75, zde: Diplomová práce. Studentka práva také správně uvedla, pokud se jedná o dnešní veřejnoprávní regulaci léčitelství, resp. stav v roce 2011, že: „Úprava je nesrozumitelná hned z několika důvodů. Zaprvé žádný zvláštní zákon nebyl dosud vydán. Dále je nepochopitelné, proč se ustanovení zákona vztahuje pouze na přírodní léčitele, když žádné oficiální dělení léčitelů na přírodní a ostatní neexistuje.“, ibid., s. 59. K označení snad jen tolik, že v roce 1991 bylo zřejmě převzato švýcarské právní názvosloví Naturheilpraktiker.

Zveřejněná ministerská informace o homeopatii ze dne 14. března 2017 je, žel, z velké části právně vadná a objektivně zavádějící, resp. způsobilá uvést veřejnost v omyl o právu.

Stranou ponechávám, zda Ministerstvo zdravotnictví vůbec smělo informaci poskytnout: „Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací,“; (§ 2 odst. 4 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů). Žádná v minulosti zaznamenaná určitá informace stejného obsahu totiž v době podání žádosti neexistovala, tudíž ani nemohla být na žádost zpřístupněna. Musela tak být teprve vytvořena, napsána, informace nová, která se navíc týká názoru na právo (ovšem vadného).

     4. Závěr aktualizace

Otázka nelékařské homeopatie se u nás stala předmětem právních a soudních sporů, které asi hned tak neskončí. Nelze přitom odhlédnout od ústavního rozměru věci, který se týká nejasného rozsahu zákonného omezení ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat či jinak hospodařit.

Pokud by byl stát za uplynulých 27 let ochoten a schopen tyto a mnohé další souvisící nebo blízké problémy zákonodárně vyřešit, ušetřili by si lidé mnohá trápení s veřejnou mocí.

 

 

5 thoughts on “Nelékařská homeopatie před soudem

  1. Pingback: Nelékařská homeopatie před soudem – Poznámky

  2. Jana Pajdová

    Díky za výborný rozbor. Já i děti se léčíme homeopaticky. Tam, kde dětská doktorka jen soucitně koukala, tam homeopat skutečně pomohl. Šlo o dlouhodobé problémy, které výrazně omezovaly život naší rodiny. Náš homeopat je ale NElékař. Nelíbí se mi proto, že stát se snaží nelékařskou homeopatii kriminalizovat. Snad budou další rozsudky soudů stejně příznivé a nelékařská homeopatie své právo na existenci v Česku obhájí!

    Reply
  3. Pingback: Homeopatie pohledem objevitelského práva – Zdravotnické právo a bioetika

  4. Martin Makovec

    Bude i článek o jiných šarlatanských praktikách?

    Reply
    1. Ivo Telec Post author

      Děkuji za Váš zájem. 🙂
      V budoucnu určitě nějaký článek bude. Odvisí to od změn české zdravotní politiky a změn právního řádu, které právě probíhají v duchu zdravotní politiky Světové zdravotnické organizace.
      Něco již ostatně vyšlo jinde, včetně tamějších dalších odkazů:

      http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/119/112

      Z právního hlediska se jedná o běžné téma, o čemž svědčí např. německé disertace a německý pojem léčitelského práva, jakož i odborné knihy na toto téma.
      Laický nebo lékařsky konkurenční výraz „šarlatán“ v právu a právní vědě ale nepoužíváme. Důvodem je jeho světonázorové až ideologické či tržně konkurenční zabarvení, tedy i možné zkreslení skutkového stavu.
      Tam, kde by došlo k podvodu nebo klamání zákazníků, popř. pacientů, lze samozřejmě odůvodněně použit výraz podvodník, pokud bychom k tomu měli důkazy.

      S pozdravem
      IT

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7 + 7 =