Aktuální rozhodnutí NS: Odpovědnost za chybně předepsaný léčivý přípravek

By | 24/03/2011

Dvacátý pátý senát Nejvyššího soudu České republiky, specializující se na otázky odpovědnosti za škodu, vydal před měsícem jedno zajímavé rozhodnutí, precizující podmínky uplatnění nároků z odpovědnosti za škodu v případě, že pacientovi-poškozenému byl chybně předepsán léčivý přípravek. Chybným předepsáním mám na mysli, že diagnóza, pro niž byl předepsán, byla špatně stanovena.

To, co budu dále popisovat, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2549/2008.

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (porucha krvetvorby, zástava menstruace, svalová ochablost a poruchy sluchu) v celkové výši 490.000,- Kč, která jí měla vzniknout dlouhodobým užíváním léku Mestinon na základě chybně stanovené diagnózy ve zdravotnickém zařízení žalované (Fakultní nemocnice Olomouc) v roce 1962.

Požadovaná částka sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 100.000,- Kč, bolestného ve výši 100.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku v období od dubna 1963 do roku 1983 ve výši 200.000,- Kč, náhrady za léky, vitamíny a zdravotní pomůcky za tři roky zpětně ve výši 72.000,- Kč a náhrady za ztrátu na důchodu za tři roky zpětně ve výši 18.000,- Kč.

Na počátku Okresní soud v Olomouci rozsudkem žalobu v částce 473.663,20 Kč zamítl, ve zbývajícím rozsahu (po částečném zpětvzetí žaloby ohledně nároku na náhradu nákladů na léky a zdravotní pomůcky) řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vzal za zjištěné, že zdravotničtí pracovníci žalované v roce 1962 stanovili žalobkyni diagnózu myastenický syndrom s doporučenou léčbou Mestinonem, který následně dlouhodobě užívala. O nesprávnosti této diagnózy (správnou diagnózou bylo onemocnění štítné žlázy, tzv. Hashimotova struma) se žalobkyně dozvěděla až v Baťově nemocnici ve Zlíně, kde byla v roce 2000 hospitalizována a kde jí bylo sděleno, že lék Mestinon užívat nepotřebuje, nicméně jí byl pro vzniklou závislost předepisován až do 24. 9. 2002.

Nejpozději ke dni 1. 3. 2001, kdy v tomto směru adresovala přípis Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě, však žalobkyně věděla, jaká je její správná diagnóza, i to, že lék Mestinon užívat nepotřebuje, včetně toho, kdo za škodu na zdraví jím způsobenou odpovídá. Podala-li žalobu dne 19. 5. 2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která počala běžet dne 2. 3. 2001 a uplynula dnem 2. 3. 2003, proto je důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval nárok za promlčený.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou vznesla v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Počátek běhu promlčecí lhůty nemůže být podle jejího názoru počítán ode dne její hospitalizace v nemocnici, při níž se dozvěděla o nesprávně stanovené diagnóze, neboť lhůta mohla začít běžet až poté, co zjistila příznivé účinky na svém zdraví po vysazení léku Mestinon.

Uvedla, že vědomost nesprávně stanovené diagnózy neměla vliv na to, že jí byl uvedený lék podáván až do 24. 9. 2002. Trvala na tom, že po celou dobu užívání léku Mestinon neměla tušení o jeho negativním vlivu na její zdraví.

Nejvyšší soud má za to, že úprava promlčení u práva na náhradu škody na zdraví v občanském zákoníku zakotvuje pouze subjektivní promlčecí dobu v délce dvou let, jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.

Je pravdou, že samostatná povaha jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody, které se odvíjejí od téže škodné události, se projevuje i v tom, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se může ve vztahu k nim lišit. Vždy ovšem z logiky věci plyne, že poškozený se nemůže o škodě dozvědět dříve, než mu vznikla, tedy dříve než nastal škodlivý účinek, k němuž vedla škodná událost, došlo-li k ní dříve. Ostatně i pojem události, z níž škoda vznikla, užitý v § 106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, přičemž i tehdy, jde-li o kombinaci obou promlčecích dob, je pro počátek běhu subjektivní doby rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá.

Žalobkyně v posuzované věci uplatnila nárok na náhradu škody na zdraví (sestávající z jednotlivých dílčích nároků), která jí měla vzniknout dlouhodobým užíváním nesprávného léčiva předepsaného jí na základě chybné lékařské diagnózy. Počátek subjektivní promlčecí doby proto nelze podle Nejvyššího soudu vázat bez dalšího na okamžik, kdy se dozvěděla o nesprávně stanovené diagnóze, neboť ta představuje škodnou událost, která však ještě sama o sobě její zdraví nepoškodila. Vědomost dovolatelky o tom, že jí lék Mestinon, který dlouhodobě užívala k léčbě údajného myastenického syndromu, poškodil zdraví (když ona sama neměla podle svého tvrzení o jeho negativním vlivu na své zdraví tušení do doby, než jej přestala brát), je nutné vztáhnout až k okamžiku, kdy nabyla vědomosti o jeho negativních účincích na své zdraví.

Jestliže se tedy újma na zdraví odvozuje od nepříznivých účinků léku, nemohla se dovolatelka o škodě dozvědět dříve, než se ukázalo, že tu takové účinky byly a že byly vyvolány právě aplikací léku na základě nesprávné diagnózy. Pokud odvolací soud tuto okolnost nezkoumal a pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval za významnou pouze vědomost žalobkyně o subjektu odpovědném za nesprávnou diagnózu, jsou jeho skutková zjištění neúplná a nesprávná, v důsledku čehož je nesprávným i právní posouzení věci z hlediska aplikace ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.