Umožnit prodej vlastních orgánů není neetické

By | 16/05/2018

Na konci minulého měsíce vyšla příručka Bioetické komise Rady Evropy s názvem Guide for the implementation of the principle of prohibition of financial gain with respect to the human body and its parts from living or deceased donors, která podrobněji komentuje čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (Zákaz finančního prospěchu), jež praví:

Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.

Podle této příručky (budu se zde zaměřovat pouze na živé dárce) je smyslem principu zákazu finančního prospěchu zajištění respektu k důstojnosti živých dárců a jejich lidských práv a podpora darování orgánů z altruistických důvodů.

Domnívám se, že zákaz finančního prospěchu z darování vlastního orgánu a zúžení množiny dárců na ty, kteří jsou vedeni altruistickou motivací, není podpořený solidní etickou argumentací a v konečném důsledku je v neprospěch jak potenciálních dárců, tak i příjemců orgánů.

Abych si situaci zjednodušil, zaměřím svou úvahu pouze na jediný typ dárcovství, darování vlastní ledviny (nicméně je možné ji zobecnit na další typy transplantací od živých dárců). Je zřejmé, že pokud A daruje ledvinu osobě B, potom B má z tohoto darování obrovský prospěch měřený nárůstem kvality jeho života a welfare obecně. Tento nárůst je nezávislý na tom, jakou motivací je A vedený, zda tedy svou ledvinu daruje bez úplaty, altruisticky, nebo za úplatu. Ani A však nepřijde zkrátka. Altruistická donace může pozitivně přispět k jeho welfare, například tím, že bude důvodem příjemných pocitů s darem spojených či třeba tím, že naplní tužbu A darovat svůj orgán. Prodej ledviny může k welfare A přispět podobným způsobem, minimálně však instrumentálně, tím, že umožní A využít peníze způsobem, který považuje za důležitý.

Základní východisko rozvahy o etice darování/prodeje vlastních orgánů je tedy totožné: darování/prodej ledviny přinese velké dobro obou stranám, dárci i příjemci (a samozřejmě nejen jim, pomysleme např. na jejich rodiny), ať už toto dobro měříme jakoukoli teorií welfare. Pokud se tedy rozhodneme určitou formu darování (altruistické-za úplatu) vyloučit, musíme toto rozhodnutí ospravedlnit dostatečně silnými etickými důvody.

Takovým důvodem zřejmě nemůže být riziko, které, byť v moderní době poměrně malé, dárce orgánů nutně nese. Alespoň mi není jasné, proč by určité rizikové jednání X mělo být eticky přípustné v případě altruistické motivace k X, zatímco v případě jiné, poněkud hrubě řečeno zištné, by tomu tak být nemělo. Smí snad dobrovolný hasič riskovat svůj život při záchraně lidských životů, zatímco placený hasič nesmí? Jak dárce, tak i prodejce ledviny nesou úplně stejná rizika a samotný fakt, že je jejich motivace odlišná, v tomto případě nezakládá rozdílné hodnocení etické přípustnosti či nepřípustnosti jejich jednání.

Podle příručky Bioetické komise Rady Evropy je smyslem zákazu prodeje vlastních orgánů snaha o ochranu důstojnosti a práv dárců. Rozumím tomu tak, že důstojnost představuje obecný princip (povinnost respektovat lidskou důstojnost), z něhož je možné odvodit konkrétní normativní závěry, v našem případě nepřípustnost prodeje vlastní ledviny. Problém je však v tom, že mezi důstojností jako obecným principem a konkrétními normativními závěry musí existovat nějaké „přemosťující“ či „odvozující“ principy, které umožňují racionálním, konzistentním a systematickým způsobem sestoupit z obecné roviny proklamace ochrany důstojnosti do konkrétní roviny normativních závěrů. Žádné takové principy však příručka neuvádí, a tak není jasné, zda zcela protikladné závěry jsou či nejsou v rozporu s lidskou důstojností. Zastánci i odpůrci eutanazie se na lidskou důstojnost odvolávají velmi často. Zastánci asistované smrti často říkají: Nemožnost rozhodnout se o konečných fázích vlastního života je v rozporu s lidskou důstojností, zatímco její odpůrci obhajují tvrzení, že v rozporu s lidskou důstojností je usmrcení nevinné lidské bytosti. Jeden a ten samý princip – lidská důstojnost – tedy slouží jako zakotvující princip kontradiktorních tvrzení „Eutanazie je morálně přípustná“ a „Eutanazie není morálně přípustná“, někde tedy musí být chyba. Ta spočívá právě v neexistenci oněch principů, díky kterým by spojení mezi lidskou důstojností a určitými závěry bylo transparentní, racionální a systematické. Takto se zdá, že lidská důstojnost slouží pouze jako verbální berlička, kterou se každý ohání podle své libosti.

Někdo by mohl namítnout, že pojem lidské důstojnosti k určitému praktickému principu vede, např. k principu „nikdy se k žádné lidské bytosti nechovej jako k prostředku, ale vždy jako k cíli“. Kdo by však v případě prodeje ledviny měl být prostředkem a kdo cílem? Dárce prodává ledvinu, aby dosáhl nějakého svého cíle, příjemce přijímá ledvinu, aby dosáhl zase jiného cíle. Oba dva si jsou v jistém smyslu prostředkem, ale pokud by tento fakt měl měnit morální kvalifikaci prodeje ledviny, potom by ji měl změnit i v případě altruistického dárcovství, neboť pro příjemce je darující prostředkem k záchraně života či jeho výraznému zkvalitnění.

Osobně se mi zdá, že pokud hovoříme o lidské důstojnosti, nesmíme zapomínat, že jejím vrcholným projevem je možnost svobodně jednat bez interference ostatních lidí a státu. Pokud stát někomu zakazuje prodat vlastní ledvinu a zároveň někomu jinému umožňuje ji darovat, potom uplatňuje neoprávněnou formu paternalismu, neboť míra rizika je v obou případech stejná, prospěch pro obdarovaného je také stejný, a navíc brání možnému prodejci, aby jednal autonomně, ve shodě se svými hodnotami a potřebami. Pokud se někdo domnívá, že tato úvaha opírající se o autonomii je nekorektní, zřejmě chápe obsah pojmu „lidská důstojnost“ jinak než já – a jsme zase u kořene problému. Jaký je obsah tohoto pojmu? Jak z něj odvodíme konkrétní závěry? Proč je spojení důstojnosti a autonomie v tomto kontextu nesprávné, zatímco spojení důstojnosti a státního paternalismu správné je?

V kontextu diskuse o prodeji orgánů často zaznívá, že umožnění prodeje orgánů bude nespravedlivé vůči těm, kteří jsou nejvíce ohrožení: vůči chudým lidem, které jejich chudoba donutí prodávat orgány. Osobně donucení chápu jako akt, při kterém někdo/něco (jiný člověk, stát…) donutí někoho jiného k tomu, aby učinil X. Nicméně nutným prvkem nucení je omezení možnosti (minimálně mezi X a non-X): A nutí B k X tehdy, pokud z možných alternativ jednání X, Y, Z… umožní B zvolit pouze X a ostatní volby nějakým způsobem znemožní (namířenou zbraní, zákonem či jinak). Řekněme, že chudoba je faktorem, který lidi někdy nutí volit tak a ne jinak. V okamžiku, kdy povolíme prodej orgánů, však množinu voleb chudého člověka rozšíříme, totiž o možnost prodat vlastní orgán, zatímco v případě zákazu ho ve skutečnosti o jednu možnost připravíme a necháme mu jen jednu jedinou variantu: zůstat chudý. Mimochodem, chudoba není v rozporu s lidskou důstojností?

Odpůrci možnosti prodeje orgánů tedy chudé lidi paternalisticky omezují v jejich volbách a nedávají jim možnost rozhodnout se získat finanční prostředky, které tolik potřebují.

Tvůrci příručky nikde nedefinují altruismus, opírají se však o altruismus normativní, který by mohl znít takto:

Normativní altruismus: X by měl jednat altruisticky = X by měl jednat ve prospěch zájmů Y, bez ohledu na své zájmy. 

S tím je spojený altruismus motivační, podle kterého platí:

Motivační altruismus: X jedná altruisticky = X jedná s úmyslem prospět zájmům Y, bez ohledu na zájmy vlastní. 

Normativní altruismus v případě transplantace orgánů tedy ukládá, aby dárci byli vedeni altruismem motivačním, jinými slovy, aby byli pouhými dárci, nikoli prodejci svých orgánů. (Zde nepochybně velmi zjednodušuji, protože přiznávám možnost, že normativní altruismus nevyžaduje altruismus motivační. Ale zdá se mi, že v kontextu diskuse o morálnosti prodeje orgánů je toto zjednodušení přípustné.).

Zdá se mi, že by důsledné uplatňování motivačního altruismu ve skutečnosti muselo okruh dárců výrazně zúžit. Navíc se chybně zakládá pouze na jediném „vnějším“ faktoru určujícím, zda dárcovství altruistické je či není: platbě.

Představme si, že otec daruje ledvinu své dceři. Jeho jednání je motivováno zájmem o dceru, o její život a welfare. Pokud bude (spolu)motivováno i jinak, např. dobrým pocitem, snahou o zlepšení vztahu mezi ním a dcerou, touhou zavděčit se manželce (a tím prospět i sobě), znamená to, že jeho jednání není altruistické a je tudíž nepřípustné? Proč by jediným faktorem, určujícím, zda jedná či nejedná altruisticky, měly být peníze? Jistě, z praktického hlediska potřebujeme snadno zjistitelné kritérium a lékaři nemohou zjišťovat, jaké jsou skutečně všechny motivace dárců, kteří nabízejí své orgány. Jenže peníze přece samy o sobě neurčují, že jednání altruistické není. Představme si otce, který chce prodat ledvinu, aby mohl zaplatil školu své dceři. Peníze tedy nechce pro sebe. V čem je jeho motivace méně altruistická než u otce, který daruje svou ledvinu proto, aby zachránil vlastní dceru? První otec daruje ledvinu, aby prospěl své dceři, druhý otec prodá ledvinu, aby prospěl své dceři. Struktura finální motivace, uvozené spojkou „aby“, je totožná. Fakt, že jeden ledvinu daroval a druhý prodal, nevypovídá vůbec nic o tom, zda jejich jednání bylo či nebylo altruistické.

Jednou ze snah příručky Bioetické komise Rady Evropy je i podpora altruistického dárcovství. Mám ale pocit, že zvolené prostředky, zahrnující např. děkovný dopis či jakési dárcovské certifikáty, příliš účinné nebudou. Vhodnější a racionálnější se mi zdá upuštění od dogmatu o morální nepřípustnosti prodeje vlastních orgánů, z něhož budou mít prospěch všechny strany a počet dárců orgánů se (pravděpodobně) výrazně zvýší.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.