Před několika měsíci jsem sï připravil příspěvek, který referoval o rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 25 Cdo 2365/2008. Na stránky jsem ho nedal. Teď máte možnost srovnat argumentační linii NS a ÚS, neboť nedávno vydal ÚS ČR nález IV.ÚS 444/11, kterým předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Právní argumentace stěžovatele a NS:
1. Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu pro porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v důsledku čehož byla stěžovateli odepřena ochrana zdraví formou náhrady škody na zdraví zaručená článkem 31 Listiny.
2. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 444 až § 449 občanského zákoníku podaným Nejvyšším soudem, dle kterého stěžovatel nemá nárok na náhradu skutečné škody vzniklé tím, že osoby s ním žijící ve společné domácnosti bezplatně pečují o stěžovatele a jeho domácnost nad rámec povinností daných jim zákonem o rodině. Tímto výkladem se pomíjí hlavní princip náhrady škody, tedy odškodnění všeho, co stěžovateli v souvislosti s úrazem ušlo. Pokud by stěžovatel k péči o svou osobu využil jinou fyzickou či právnickou osobu a za výkon této služby zaplatil, jeho nárok by soudem nebyl zpochybňován; fakt, že stěžovatel neposkytuje osobám blízkým úhradu za péči o jeho osobu, neznamená, že mu škoda nevzniká. Stěžovatel je přesvědčen, že jím tvrzená škoda by měla být podřaditelná buď pod ustanovení § 449 nebo § 442 občanského zákoníku jako věcná škoda v širším smyslu. Dovolává se analogie s výkladem pojmu věcná škoda obsaženém v ustanovení § 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, jenž zahrnuje veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z ostatních dílčích nároků. Stěžovatel uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu je nebezpečným a nezákonným precedentem pro další rozhodování soudů o náhradách škody na zdraví ve vztahu k nákladům poškozených na péči o ně samotné a obstarávání jejich potřeb, je v rozporu s doslovným gramatickým výkladem ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, dlouhodobou judikaturou soudů všech stupňů i postupem při mimosoudním odškodňování.
3. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že úvaha stěžovatele, dle které mu vzniká škoda tím, že někdo jiný pro něj bezplatně koná určité práce, odporuje veškeré právní teorii i soudní praxi. Ustanovení § 442 občanského zákoníku upravuje způsob a rozsah škody, nezakládá však skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu; nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví jsou upraveny v ustanovení § 444 a násl. občanského zákoníku. Jediným argumentem ústavní stížnosti je, že pojišťovny obdobné nároky odškodňují, avšak dlouholetá ustálená judikatura jednoznačně vychází z názoru, že skutečnou škodou je úbytek majetkového stavu žalobce a účelným nákladem léčení dle ustanovení § 449 občanského zákoníku je náklad jen skutečně vynaložený. Škodu na zdraví způsobila S. J., a je tedy za škodu odpovědná. Okolnost, že změna právní úpravy umožňuje poškozenému uplatnit nárok přímo proti pojistiteli škůdce, neznamená, že by namísto škůdce odpovídal za škodu jeho pojistitel; poškozený zde vlastně požadoval na škůdci, aby jemu platil za to, že se škůdce o něj stará. Skutečná škoda se vždy hradí tomu, v jehož majetkovém stavu vznikla, a náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil; tímto subjektem stěžovatel nebyl.
4. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu přednesl, že si je vědom dikce ustanovení § 449 odst. 3 občanského zákoníku, nicméně je přesvědčen, že je třeba toto ustanovení vykládat extenzivně podle účelu, který sleduje, a to zajištění náhrady všech nákladů spojených s léčením na principu úhrady skutečné škody. Poškozený může buď přijímat pomoc od pečovatelské služby za úhradu vyúčtovaných nákladů, nebo bezplatně od rodinných příslušníků a osob blízkých. Stěžovatel poukazuje na dlouhodobou judikaturu (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 č. j. 6 Co 2629/2006-302, Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009 č. j. 55 Co 418/2008-229 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009 č. j. 16 Co 306/2008-80), která přiznává aktivní legitimaci k uplatnění nároku jak poškozenému, který sám náklady nevynaložil, tak i třetím osobám. Tato rozhodnutí vycházejí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cz 49/71 a byť bylo toto rozhodnutí vydáno v pracovněprávním sporu, soudy jeho závěry považují za obecné s judikatorním přesahem i pro občanskoprávní spory. Skutečnost, že se o stěžovatele starala S. J., která zároveň zavinila stěžovatelův úraz, není rozhodná, protože škoda nevznikla jí, ale stěžovateli, a proto nemůže obstát argument, že se jí má platit za to, že se stará o poškozeného; kromě toho vedle ní o stěžovatele pečuje i její matka, která úraz nezavinila.
Z argumentace ÚS
15. Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva a ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem, tedy ve vztazích vertikálních. V těchto vztazích je působení lidských práv mnohem intenzivnější [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353]]. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem „prozařují“. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním [srov. nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
16. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. Obecné soudy tedy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody představuje úhelný princip mezinárodního práva lidských práv i humanitárního práva a nachází se také v trestním a civilním právu národních států. Odškodněním je chápána škála opatření s cílem napravit způsobenou újmu a uvést oběť do postavení, ve kterém se nacházela před protiprávním jednáním, a to v rozsahu, v jakém je to možné (srov. Doak, J. Victims‘ Rights, Human Rights and Criminal Justice: Reconceiving the Role of Third Parties. Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2008, str. 207). Je-li účelem institutu odpovědnosti za škodu a z něho vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který existoval před vznikem škody, může jej být dosaženo toliko reparací veškeré vzniklé škody. Tomu pak odpovídají i zákonem stanovené formy odčinění škody, ať už uvedením do předešlého stavu, jež předpokládá odklizení všech nepříznivých následků, či poskytnutím peněžité náhrady, jejíž výše má odpovídat nákladům na uvedení do původního stavu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1139). To je reflektováno v oblasti pracovněprávního odškodňování škody na zdraví, kdy jsou pomocí širokého výkladu pojmu věcné škody nahrazovány veškeré náklady vynaložené v této souvislosti včetně nákladů vyplývajících z neschopnosti poškozeného zajistit chod své domácnosti. Občanskoprávní úprava si je vědoma skutečnosti, že má poškozeným poskytnout dostatečnou právní ochranu v podobě plnění reparační funkce, která spočívá v tom, že škůdce donutí co nejrychleji a nejúplněji nahradit škodu (srov. Pokorný, M., Hochman, J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, 3. vydání. Praha: Linde, 2008, str. 13, nebo Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné, 1. díl, 5. vydání. Praha: Wolters Kluver, 2009, str. 48). Přesto se v odvětví občanského práva tento princip judikatorně naplňuje pouze zčásti, poněvadž po dobu léčení je náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného a jeho domácnost přiznávána, a to v rámci náhrady nákladů spojených s léčením, kdežto po skončení léčby, kdy nepříznivý zdravotní stav trvá nadále a žádnou léčbou jej nelze zvrátit, přiznávána není, přičemž je argumentováno, že se již nejedná o náklady léčení a situaci nelze podřadit ani pod škodu na věci, tj. zmenšení majetkového stavu poškozeného.
18. Nárok uplatněný stěžovatelem jako tzv. renta není možno zahrnout pod nárok na náhradu nákladů léčení, neboť léčení vede ke zlepšení nebo zachování aktuálního zdravotního stavu, zatímco prostřednictvím renty se mají hradit náklady, jež vznikly jako důsledek neuspokojivého zdravotního stavu, který se již stabilizoval a jehož změnu k lepšímu nelze očekávat. Ani náhradu za ztížení společenského uplatnění nelze směšovat s rentou, či dokonce činit rentu její součástí. Náhrada za ztížení společenského uplatnění je náhradou za nemajetkovou újmu spočívající ve vyřazení nebo oproti minulosti méně intenzívním zapojení poškozeného do společenského, osobního, rodinného a pracovního života a jeho závislosti na pomoci okolí, je tedy kompenzaci za „pokažený život“. Úsudek, že renta není součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění, podporuje i pracovněprávní úprava odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání, která poškozenému zaměstnanci umožňuje požadovat vedle náhrady za ztížení společenského uplatnění rovněž náhradu věcné škody, pod niž spadají i např. náklady na výpomoc v domácnosti (srov. ustanovení § 369 zákoníku práce). Požadovaná renta ve své podstatě představuje náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na to, aby postižený měl zajištěnu základní obsluhu své osoby a mohl vést i při „pokaženém životě“ alespoň život snesitelnější. Renta tedy zajišťuje jen úhradu nákladů na základní péči o postiženého nahrazující jeho dřívější soběstačnost, která je teprve předpokladem pro vedení společenského, rodinného a pracovního života; náhrada za ztížení společenského uplatnění je proto určitou nadstavbou renty.
19. Občanský zákoník stanoví, že v rámci náhrady škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. ustanovení § 442 odst. 1), přičemž pojem škody ani skutečné škody nedefinuje a tento úkol přenechává judikatuře a právní vědě. Právní teorie a praxe za škodu považuje újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, tedy spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou rozumí takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2296/2008 ze dne 28. 4. 2011, dostupný na http://www.nsoud.cz).
20. Při výkladu pojmu skutečné škody však nelze opomíjet imperativ ústavně konformního výkladu, tedy je nutno tento pojem interpretovat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručeným právům a svobodám. V této souvislosti je třeba věnovat zvláštní pozornost zásadě odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv, které – jak bylo dovozeno – má být úplné. Má-li být pak odstraněno zmenšení majetkového stavu poškozeného v jeho úplnosti, nelze pojem skutečné škody ztotožňovat se škodou na věci (srov. ustanovení § 443 občanského zákoníku), tj. toliko se škodou, která se následkem protiprávního jednání na věci přímo projevila, ale je nutno jej vykládat extenzivněji ve smyslu zahrnutí všech ostatních nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou vzniklou přímo na věci. Tento přístup se v jiné souvislosti uplatňuje i v judikatuře obecných soudů, dle které újma spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního vozidla po dobu opravy vlastního poškozeného vozu ve srovnání s náklady, které by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 976/2009 ze dne 25. 5. 2011 a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3911/2007 ze dne 30. 3. 2010). Závěru, že skutečná škoda není vyčerpána pouze škodou na věci, neodporuje ani ustanovení § 443 občanského zákoníku, které stanoví toliko metodiku určení výše škody na věci, ale nemůže sloužit a neslouží jako dostatečná opora pro přesvědčení o identičnosti skutečné škody a škody na věci.
21. Dle přesvědčení Ústavního soudu je v oblasti náhrady škody výše uvedený závěr aplikovatelný obecně, tedy i v případě škody na zdraví. Je proto nutno konstatovat, že nárok uplatněný rentou je samostatným nárokem, který lze uplatnit v rámci náhrady škody na zdraví, a to jako nárok na náhradu skutečné škody, materiální újmy.