Je doping eticky nepřípustný?

By | 14/02/2013

V souvislosti s mediální kauzou Lance Armstronga se nabízí již vícekrát položená otázka – nebylo by vhodnější doping ve sportu povolit? V době, kdy mezi širší veřejností panuje přesvědčení, že např. ve vrcholové silniční cyklistice z top týmu dopuje téměř každý, jen technologie kontroly zatím zaostávají za technologiemi dopingu, je tato otázka namístě. Dopingem je v tomto kontextu míněn nejen doping medikamentální, ale i doping genetický.

Proč je doping ve vrcholovém sportu vlastně neetický?

Na prvním místě se často uvádí, že doping přináší dopujícímu nespravedlivou výhodu („unfair advantage“). Toto zvýhodnění, tvrdí harvardský filosof Michael Sandel, potom mění hierarchii v přirozeném řádu talentovaných, zvýhodňuje některé, kteří by jinak neměli šanci uspět v čestném soupeření oproti jiným, více talentovaným. Podle Sandela není sportovní výsledek úspěchem atleta, ale objevitele drogy. V dopingovém marasmu spatřuje lidské úsilí předělat přirozený řád světa, jenž by měl být lidem zakázán. Tato teze není ale zcela pravdivá. Jak poukazuje správně Richard Allen Posner zásahem do přirozeného řádu světa je již pouhopouhé nošení očních čoček. Navíc, pokud budou dopingu využívat všichni sportovci, resp. doping bude povolen, pak není možné říci, že by jeden byl oproti druhému nespravedlivě zvýhodněn. Pokud chceme vycházet ze současného stavu, kdy je povolena řada technologií např. vybavení atletů, kombinézy lyžařů, plavky plavců, apod., pak musíme dojít k závěru, že i tyto technologie nutně zvýhodňují některého ze závodníků a ve smyslu výše uvedeném získává nespravedlivou výhodu vůči ostatním.

Druhá etická výhrada vůči dopingu směřuje k sebepoškozování vlastního zdraví jednotlivými sportovci. To samozřejmě platí. Nicméně je nutné si uvědomit, že se jedná o volní úvahu každého jednotlivého sportovce, který si v rámci svého autonomního rozhodování určí, zda chce být úspěšnější nebo naopak zdravější. K poškozování zdraví při sportu přitom může dojít bez vlivu drog, a vezmeme-li v úvahu např. profesionální box, je poškozování zdraví přímo jeho náplní. Měl by být proto zakázán, protože je nutně v rozporu s etickým principem non-malaficience?

Argumentace výše uvedená však není zcela korektní. Je nutné poznamenat, že sportovci nebývají při akceptaci dopingu zcela svobodní a nerozhodují se autonomně. I přesto to není výhrada nejpodstatnější. Nejvýznamnější výhradou proti legalizaci a umožnění dopingu je podle mého zejména to, že by oficiální povolení užívání dopingu přineslo negativní vliv v případě nezletilých, kteří dosud nejsou plně schopni nést důsledky svých rozhodnutí. Sportovci jsou jedním z nejvýraznějších vzorů pro mladou generaci, více než vědci, politici, spisovatelé a jiní veřejní činitelé. Z tohoto ohledu by pak doporučení některého sportovce, že úspěšným se stal zejména proto, že požíval tu a tu látku, bylo cestou k degeneraci zdraví v širší společenské míře. Na základě tohoto utilitaristického kalkulu je asi vhodné, aby i nadále byla dopingová politika restriktivní.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.