S větší či menší intenzitou je již delší dobu probírána otázka, komu vlastně patří zdravotnická dokumentace. Je zdravotnického zařízení? Pacienta? Nebo nemůže být předmětem vlastnického práva? Různé alternativy nastínil ve své knize o zdravotnické dokumentaci Radek Policar a nově se tomuto tématu věnuje i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 3562/2009.
Díky Tomáši. Když jsem do knížky Zdravotnická dokumentace v praxi (Grada Publishing, 2010) psal kapitolu o zdravotnické dokumentaci, byl jsem zvědav, jaké vzbudí ohlasy.
Ani by mě nenapadlo, že rok na to Nejvyšší soud použije moje originální pojetí této otázky ve svém rozhodnutí. No rozhodně to příjemně pošimralo mé ego.
Zpětně viděno přitom k tomuto pojetí stačilo „jenom“ překonat základní chybu, kterou činili ti, kdo o tom psali přede mnou, tedy uvědomit si rozdíl mezi zaznamenanou informací (= zdravotnická dokumentace) a nosiči (= papír, CD, hard disc, flash disc ad.), na které byla informace zaznamenána.
K informacím podle českého práva nelze mít vlastnické právo, tudíž nikdo zdravotnickou dokumentaci vlastnit nemůže.
K nosičům má vlastnické právo ten, kdo je nabyl například tak, že si ty papíry, hard disky apod. koupil.
Jestliže si praktický lékař či nemocnice koupí listy papírů, na kterých pak vede chorobopis, patří ty papíry danému zdravotnickému zařízení, ne pacientovi, jehož informace jsou v tomto chorobopisu vedeny.
Pacient má jen právo být seznámen s informacemi tam uvedenými, má právo si tyto informace číst z daného chorobopisu a má právo na to, aby mu udělali kopii tohoto chorobopisu. Nemá právo získat do vlastnictví originál tohoto chorobopisu.