- Úvodem
Na odborném blogu Zdravotnické právo a bioetika jsme se poslední dobou věnovali právním pohledům na homeopatii, popř. též antroposofické lékařství. Sadu tematických příspěvků ukončíme novinkou z oboru technické normalizace.
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ve svém dubnovém věstníku úředně oznámil převzetí jedné evropské normy z října 2016 do veřejnoprávní soustavy českých technických norem (ČSN). Stalo se tak 7. dubna 2017 v částce 4/2017. Na mysli máme českou technickou normu ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii, která byla pro její význam převzata v českém překladu.
Evropská norma byla k dnešnímu dni převzata ve 30 evropských státech, včetně Turecka. (Na Slovensku byla převzata jako slovenská technická norma STN EN 16872.) Na uváděné technické normě (standardu) se dohodly členské státy Evropského výboru pro standardizaci (CEN) dne 6. srpna 2016, kdy byla schválena.
Technická norma v našem případě (podobně jako i většině jiných) není právně závazná, neboť je „pouhou“ technickou normou. Představuje však profesní standard za účelem odborné kvality a etiky lékařské homeopatické zdravotní služby na trhu. Stanoveny jsou jen minimální požadavky.
Podle čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001 Sb. m. s., platí, že „jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy“. Nepochybně sem patří i námi zmiňovaný standard. V propojeném evropském prostoru by bylo navíc neúnosné, aby v jednotlivých státech platily zásadně odlišné standardy stejných služeb na jednotném hospodářském trhu. Navíc v citlivé oblasti, která se týká léčby a práv pacientů.
Schválením a převzetím technické normy došlo k uznání homeopatického medicínského postupu u nás, a to i ve smyslu zdravotnického práva, resp. „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb na trhu. Zároveň tak došlo k vyšší míře společenské legitimizace homeopatie. Již dříve se tak stejnou státní cestou stalo u chiropraxe a osteopatie.
Technickou normalizací jsme se v naší souvislosti zaobírali již dříve: Technické normy v komplementární a alternativní medicíně.
Jak již vyplývá z názvu technické normy, její působnost se vztahuje pouze na lékaře homeopaty. Nelékařských odborníků na homeopatii se netýká. Současně ale tato norma nijak neomezuje nelékařské odborníky na homeopatii (živnostníky nebo zaměstnance), kteří se v praxi obvykle zabývají klasickou homeopatií. Technickou normou ani nelze omezit ústavně zaručené hospodářské právo podnikat či jinak hospodařit. K tomu blíže autorův příspěvek: Nelékařská homeopatie před soudem. Pro praxi nelékařských odborníků na homeopatii (živnostníků) lze tento standard použít přiměřeně jejich postavení mimo zdravotní služby.
Obsahově je zmíněná česká technická norma o rozsahu 24 stran věnována pojmům a definicím, odborné způsobilosti, klinické praxi, etickému kodexu a etickému jednání, jakož i vzdělávání, včetně studijního plánu, směrnice pro zkoušky a doporučeného seznamu homeopatických léčivých přípravků, které mají být zařazeny do výuky. Nejedná se proto jen o standard vzdělávací, nýbrž i po stránce správné odborné praxe. „Homeopatickému vzdělávacímu programu“ je ovšem věnována nemalá část. Můžeme říci, že po obsahové stránce technická norma zásadně vystihuje úplný profesní standard. Významné je například to, že technická norma obecně stanoví, že „nejlepší léčebný přístup“, vybraný lékařem s doplňující kvalifikací v homeopatii, může být konvenční, homeopatický nebo kombinovaný; tedy i výlučně homeopatický (bod 3.4). Po stránce vzdělávací platí, že „homeopatický vzdělávací program“, určený pro celoživotní vzdělávání, má strukturovaně zahrnovat nejméně 350 hodin během tříletého dálkového studia. Mezi požadované znalosti patří též vědecké aspekty homeopatie, důkazní základ a podpůrné argumenty [bod 3.2 písm. g)], ale i omezení homeopatie [ibid., písm. h)]. Vědecký důkazní základ spadá i mezi zkoušenou látku [písm. d) bod 18. příl. B]. K důkazům kupř. zde: Scientific Framework of Homeopathy; dále viz např. metodické hodnocení zdravotnických technologií (health technology assessment) a jeho švýcarské použití na homeopatii v rámci programu hodnocení komplementární medicíny roku 2011: Homeopathy in Healthcare a HTA: Homeopathy.
Technická norma počítá se vzdělávací akreditací podle českého zdravotnického práva; tzn. podle § 13 a násl. zák. č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů; srov. „teoretickou část vzdělávacího programu“ a „doplňující odbornou praxi“, „pověřenou organizaci“, resp. vymezenou právnickou osobu, a „akreditované zařízení“, např. odbornou lékařskou společnost homeopatickou.
Metodologicky a věcně vzato, homeopatie (a podobně antroposofické lékařství či spagyrie) vytváří poměrně samostatnou a ucelenou kvalitativní diagnostickou a léčebnou soustavu, která se vyznačuje řadou specifik, včetně vědeckého prokazování, jež nelze plně či vůbec poměřovat tzv. konvenční biomedicínou, která je zásadně pojata jinak. Srov. podobně jiné „měkké“ medicínské nebo psychologické obory či postupy; např. arteterapii apod. Proto zde ani nelze pokaždé či plně uplatňovat přírodovědeckou doktrínu tzv. silné objektivity a biomedicínský redukcionismus. Právě této verze „objektivity“ a mechanisticko-redukcionistického vzorce zdraví a nemoci se zřejmě dovolávalo Ministerstvo zdravotnictví u stále platného diagnostického a léčebného standardu průduškového astmatu z roku 1997, když u „alternativní metody léčby“ této nemoci poněkud paušálně napsalo, že „Akupunktura a homeopatie jsou metody, pro jejichž účinnost není dostatek objektivních důkazů. Jsou-li přesto na žádost nemocného aplikovány, nesmí v žádném případě dojít k oddálení adekvátní farmakoterapie.“; (standard 207-62/1997, částka 8/1997 Věst. min. zdrav.). Otázkou také zůstává, zda dvacet let starý ministerský, tzn. úřednický, názor byl vědeckými poznatky překonán. Díky možnému věcnému nepochopení homeopatie a její soustavy může docházet k nedorozuměním i mezi lékaři navzájem, a to zejména v důsledku nedostatečného českého zdravotnického vzdělávání.
Již v roce 2008 byly přijaty mezinárodní standardy lékařského homeopatického vzdělávání na úrovni mezinárodních odborných společností, resp. bylo navázáno na standardy z let 2001 a 2005.
Úvodem si vzpomeňme, že roku 1995 se v Praze konal Světový homeopatický kongres pod záštitou prezidenta republiky Havla a ministra zdravotnictví Rubáše. Lékařské homeopatii se věnuje i bývalá ministryně bez portfeje, Stehlíková. Známým stoupencem homeopatie je např. britský následník trůnu Charles. Homeopatie se používá ve více než 70 státech světa. Se svou dvousetletou tradicí bývá řazena mezi tradiční evropská lékařství. Argumentace státníky nebo politiky samozřejmě nemá vědecký význam. Stejně jako ani argumentace zahraničními úhradami homeopatie nebo antroposofie apod. z veřejného zdravotního pojištění či odkaz na pouhou tradici, popř. zdravotní politiku. Nicméně se jedná o fakta.
2. Technická normalizace aneb český standard zdravotnického vzdělávání v homeopatii
Již jsme si řekli dříve (Nelékařská homeopatie před soudem), že české veřejnoprávní zdravotnické vzdělávání se homeopatii nevěnuje, leda okrajově nebo jen kriticky. Nepočítaje v to „slabou“ formu celoživotního vzdělávání, včetně návštěvy soukromých školicích akcí o své vůli. Zahraniční vysokoškolské studium ve studijním oboru homeopatie nebo oboru příbuzném nelze u nás uznat pro obsahovou nesrovnatelnost. Podle českého zdravotnického práva nejde ani o lékařský obor či odbornost, ani o obsah specializačního vzdělávání nebo o obor certifikovaného kurzu podle veřejného práva zdravotnického.
Půjde jen o postupy (metody) neboli o způsoby plnění závazku péče o zdraví v rámci určité lékařské odbornosti, je-li tak věcně možné; viz např. praktické lékaře.
Na druhou stranu ale právně hodnotově existuje soukromoprávní princip péče řádného odborníka (odbornická odpovědnost), včetně jednání se znalostí a pečlivostí, která je s lékařským povoláním či lékařským stavem spojena (§ 5 odst. 1 o. z.). Nemá-li český lékař žádné nebo jen povrchní znalosti v homeopatii, ačkoli ji, třeba jen občas a doplňkově, v klinické praxi používá, nemůže jednat s odbornou péčí podle cit. ustanovení, což jde k jeho tíži.
Soukromoprávní následek odbornické tíže by spočíval zejména v tom, že lékař by byl zatížen důkazním břemenem, že i přes nedostatek homeopatické znalosti nebo pečlivosti přesto splnil závazek péče o zdraví odborně správně.
Nelze se přitom „vymlouvat“ na údajné účinky „placebo“, a to přinejmenším vzhledem k rozsahu a obsahu zahraničních vysokoškolských studijním programů ve studijním oboru homeopatie. „Lékařská znalost“ má světovou povahu, aniž by musela být jakkoli vázána na „národní rámec“. „Znalost a pečlivost“ jsou občanským zákoníkem brány ve spojení s „povoláním“ nebo „stavem“. Lékařská homeopatická znalost spojená s lékařským povoláním nebo lékařským stavem je vyjádřena (při mlčení veřejného zdravotnického práva) právě profesním standardem ve veřejnoprávní podobě zmiňované technické normy, která je veřejně dostupná. Každý pacient se proto může domáhat postupu podle tohoto standardu po svém lékaři praktikujícím homeopatii.
Z existence uváděného profesního standardu bychom mohli alespoň nepřímo dovodit, že použití homeopatického postupu představuje podle zdravotnického práva poskytnutí zdravotní služby na „náležité odborné úrovni“; tzn. i podle „pravidel vědy“ (§ 28 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách). „Vědu“ tak zřejmě musíme zdravotněprávně významově vyložit v duchu pluralitní metodologie a pluralitní medicíny; a to právě díky existenci dotčeného profesního standardu a jeho právnímu významu pro vědecké plnění závazku péče o zdraví podle zdravotnického práva. V opačném případě bychom ani žádný profesní standard nepotřebovali. Medicínská pluralita patří mezi témata současné filozofie lékařství, zdravotní politiky i klinické praxe.
3. Některé kritické postoje k homeopatii
Lékové právo pracuje s pojmem specifických humánních homeopatických přípravků s léčebnou indikací, vedle tzv. prostých homeopatik. Vzhledem k léčebným indikacím nemůže jít o „všeléky“, ale spíše o „jinoléky“. Podobně srov. antroposofika nebo spagyrika jako „jinoléky“.
Podle některých lékařů a lékařských činovníků je ale homeopatie při zdravotní péči buď neúčinná, anebo eventuálně jen podpůrně klinicky působící „placebo“; tzn. v posunutém (zkresleném) pojmovém významu tohoto farmakologického a zdravotně výzkumného kontrolního pojmu. Například ve slovně zástupném, symbolickém, významu techniky psychoterapeutického pohovoru při klinickém vyšetření, popř. techniky soběvemlouvání nemocného (autosugesce) či techniky podmanivého působení lékaře na pacienta (sugesce). Jak známo, sugestibilita pacientů bývá různá, protože se jedná, podobně jako u hypnability, o kvalitativní vlastnost. Podle určitého lékařského náhledu by homeopatie podmanivě, „pozitivním myšlením“ či vlídností zacházení působila na kojence nebo hospodářská či jiná zvířata; viz veterinární homeopatika podle lékového práva. Pro někoho jiného by mohlo jít o lékařsky nepřístojné „čarování“ nad člověkem nebo zvířetem; tedy o magii. Někteří vědci by v otázce „účinku placebo“ zase spatřovali pouhou hypotézu homeopatických „účinků placebo“, ktrerá by snad mohla směřovat k tomu, aby se stala jednou z mnoha teorií; ovšem zřejmě jen v určitém filozoficko myšlenkovém rámci přírodní vědy a nikoli již mimo něj. Srov. např. odlišný ideový rámec tradičních východních lékařství, např. tradiční tibetské nebo korejské medicíny.
Podle dopisu Ministerstva zdravotnictví světonázorovému Českému klubu skeptiků Sisyfos asi z roku 2006 „Stát nepodporuje ani samotnou homeopatii (např. zařazením odborných kurzů pod IPVZ apod.).“, (vedle nehrazení homeopatie z veřejného zdravotního pojištění). Ministerstvo, jak uvedlo, ovšem nemá ani důvod zakazovat homeopatii v rukou lékařů, neboť „lékaři z ní využívají pouze individuální přístup k pacientovi.“; (Zprav. Sisyfos.) Ministerstvo si ale zřejmě neuvědomilo, že individuální přístup k pacientovi musí používat všichni lékaři bez ohledu na metody péče ani si neuvědomilo to, že sám „individuální přístup“ ještě neléčí. Ministerstvo ve svém dopisu odpovědělo „ve shodě s Vědeckou radou ministerstva“. Ta však byla bez náhrady zrušena roku 1991 velkou novelou zákona o péči o zdraví lidu v rámci odsovětizace českého zdravotnictví a zdravotnického práva. Následně se však „vědecká rada“ na ministerstvo vrátila „zadními vrátky“. Nikoli ale již jako správní orgán, nýbrž jen jako mimozákonný poradní sbor, jehož se ovšem ministerstvo poměrně často dovolává. Právně laická, tedy lékařská veřejnost, se v tom nemusí orientovat. Některá dovolávání se vědeckých rad také mohou být mocensky zavádějící, a to i v duchu „starých pořádků“ vědeckého světového názoru.
Podívejme se na nedávné stanovisko k homeopatii ze strany pracovní skupiny pro posuzování nevědeckých léčebných a diagnostických metod při předsednictvu České lékařská společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., bez data, z roku 2016 nebo počátku 2017. Stanovisko pracovní skupiny je veřejně presentováno jako stanovisko celého spolku: Stanovisko k homeopatii. Homeopatie podle tohoto lékařského názoru má pomáhající „placebo účinek“. Nic více, žádná vlastní léčebná účinnost. Faktem je, že o biochemické účinnosti v tzv. konvenčním smyslu nemůžeme mluvit, neboť se zjevně pohybujeme v jiné teorii a způsobu prokazování. K právní problematičnosti pojmu placebo ve zdravotních službách od autora tohoto příspěvku v roce 2016 pro právníky ve Všehrdu: Zdravotní služby a placebo: porozumění nebo zamlžení problému? a Dokončení a pro lékaře v Psychosomu: Zdravotní služby a placebo: porozumění nebo zamlžení problému?. Kromě toho nezapomínejme na to, co zaznělo výše, pokud jde o vědecky pojmové rozmělnění, vyprázdnění a zástupný význam lékařsky nadužívaného slova „placebo“.
Oproti jmenované české spolkové pracovní skupině zase Komise pro boj s pavědou a falšováním vědeckých výzkumů při prezídiu Ruské akademie věd ve svém memorandu č. 2, O pavědeckosti homeopatie, ze dne 6. 2. 2017, s. 4, doporučuje lékařům, aby upustili od neetické praxe indikování homeopatických přípravků k dosažení účinků placebo: Меморандум No 2 О лженаучноcти гомеопатии. Uvedená „bojová“ komise také doporučuje pacientům a všem odpovědným občanům, aby mj. upustili od získávání a používání homeopatických přípravků a podpořili úsilí o organizačně-správní vydělení homeopatie ze státní a obecní soustavy zdravotnictví, s. 5. Zdá se, že zde existuje rozpor mezi ruským a českým lékařským, resp. vědeckým myšlením.
Čili, homeopatie „po česku“ jako lékařovo klinicky účinné „vlídné slovo“? Slovo vybavené vlastním energetickým, fyzikálně neměřitelným, působením? Vzato „po rusku“, jednali bychom ovšem neeticky.
V takovém (českém) případě bychom si ale odborně pojmově vystačili s „psychoterapeutickým pohovorem“ při klinických vyšetřeních. S navázáním terapeutického vztahu či empatickým nasloucháním, povzbuzováním a posilováním pacienta a jeho mysli či motivačním rozhovorem by celá homeopatie, včetně homeopaticky pořízené anamnézy, a homeopatická farmacie byly po celém světě zbytečné.
Při „vlídném slovu“ nebo „pozitivním myšlení“ či dokonce při pacientově povědomí o „dobré pověsti lékaře“ na veřejnosti, údajně vyvolávajících příznivé klinické účinky na duši nebo těle, by byla zbytečná i celá veterinární homeopatie. Na nemocného býka by stačilo alopatikum podané s úsměvem veterináře, pokud by byl oblíbený mezi býky. Došlo by k alespoň krátkodobému klinickému zlepšení zdraví hospodářského zvířete. Pro porážku zdravého jedince by to možná mohlo stačit.
Jestliže by členové pracovní skupiny předsednictva Purkyněho společnosti, tvrdící, že u homeopatie se jedná o klinické účinky „placebo“, měli pravdu, byla by všechna zahraniční vysokoškolská studia ve studijním oboru homeopatie od počátku do konce vadná; totiž naprosto zbytečná a neúčelná. Jednalo by se o ztrátu času a školného nebo veřejných dotací, protože by vlastně nebylo co několik let učit. Podobně by to platilo o námi sledovaném profesním standardu vyjádřeném českou technickou normou. Kde by nic nebylo nutné, nebylo by zapotřebí ani nic doplňovat. A už vůbec nikoli po dobu tří let v rozsahu 350 hodin. Fakticky a nepřímo se tak členové zmíněné šestičlenné pracovní skupiny veřejně postavili proti evropské technické normalizaci, přičemž o schválení evropského standardu v srpnu 2016 nebo o jeho přípravě a o úředně zveřejněném českém záměru jeho převzetí do soustavy českých technických norem měli a mohli vědět z veřejných odborných zdrojů, jestliže by se věcí odborně svědomitě zaobírali.
Pravděpodobné je, že české lékařské odborné společnosti homeopatické mají jiný odborný názor, nežli zmiňovaná soukromá pracovní skupina, tvořená laiky v homeopatii. Srov. Českou lékařskou homeopatickou společnost, občanské sdružení, nebo Homeopatickou lékařskou asociaci, z. s. „Odborná společnost“ se vyznačuje tím, že je odborná podle stanov a spolkové činnosti a zároveň se v ní spolčují odborníci, aniž by snad musela být právně nesubjektivní složkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s. Obě odborné společnosti nabízejí soukromá studia homeopatie, z nichž nevyplývá, že by se mělo jednat o výuku pouhého „vlídného slova“ nebo technik „pozitivního myšlení“. Uvnitř lékařského stavu tak existuje zásadní rozpor v odborných názorech (a zřejmě i světonázorech). Srov. též české antroposofické lékaře a farmaceuty, resp. jejich odbornou společnost.
Příkladem může sloužit otevřený, kritický, dopis rady odborné společnosti, Homeopatické lékařské asociace, určený prezidentu České lékařské komory a poradnímu orgánu prezidenta a předsednictva komory, vědecké radě, ze dne 14. 6. 2013, k důvodům pasování světonázorového aktivisty a lékaře Heřta „rytířem českého lékařského stavu“, které obřadně provedl prezident komory: Stanovisko Homeopatické lékařské asociace. [Na okraj, žádná jiná česká zájmová veřejnoprávní korporace, nežli Česká lékařská komora, nemá profesně stavovskou zálibu v „rytířích“ nebo „rytířkách“ (sic!), nikoli snad „dámách“.] Dodejme jen, že existuje veřejně pozorovatelné názorové pnutí mezi jmenovanou odbornou lékařskou společností a světonázorovým spolkem, Českým klubem skeptiků Sisyfos, z. s.
Ostře odmítavé, ovšem z jiné strany, je zase stanovisko prezídia Slovenské lékařské společnosti k propagaci homeopatie ze dne 14. 6. 2016: Stanovisko SLS k propagaci homeopatie. Cit. stanovisko soukromého orgánu ve své vzdělávací podstatě směřuje úplně opačně, nežli evropský standard vyjádřený veřejnoprávní technickou normalizací z téhož roku. Členové prezídia slovenského občanského sdružení byli zřejmě pobouřeni tamější homeopatickou reklamní kampaní na trhu, zadanou Slovenskou komorou homeopatů. Kampaň přitom byla shledána v souladu se slovenským Etickým kodexem reklamní praxe; viz závěr slovenské samoregulační soukromoprávní korporace, Rady pro reklamu, ze dne 23. 6. 2016, zde: Billboardy „Homeopatia“. Jedním ze stěžovatelů na homeopatickou reklamu byl řeckokatolický církevní mužský Spolek sv. Jozefa, který brojil mj. proti „bílé magii“. Podle přístupu Slovenské lékařské společnosti by homeopatie snad ani vůbec neměla být v rukou lékařů. Leda snad léčitelů, kteří na Slovensku patří mezi veřejnoprávně neregulovaná svobodná povolání (nejde ani o volnou živnost), podobně jako umělci. (Zajímavé je, že Gerontologická společnost Slovenské lékařské společnosti přitom měla Sekci psychotroniky, založenou roku 1984. Psychotronika odborně směřuje dále a šířeji, nežli homeopatie.) Ostatně, předsednictvo Slovenské lékařské společnosti již roku 1995 přijalo prohlášení o svém znepokojení týkajícím se tzv. naturální medicíny založené na psychotronice, resp. parapsychologii, jež našla uplatnění v „odděleních naturální medicíny“ 3 zdravotnických zařízení; viz Eliášová, T.: Zdravie za akúkoľvek cenu. Prešov: M. Vaško 1997, s. 112 – 116. V cit. knize následuje výtah z přednášky maltského vymítače „ďábla“, konané ve fakultním kněžském semináři v Bratislavě v roce 1996 (s. 116 – 133).
Česká lékařská komora, prostřednictvím poradního orgánu svého prezidenta a předsednictva, vědecké rady, ve svém vyjádření k homeopatické metodě ze dne 30. 6. 1993 zaujala postoj tak, že ji může používat a léky předepisovat „každý, kdo má oprávnění léčit“. K uznávání terapeutické lékařské svobody, pokud jde o léčbu placebem „nebo“ homeopatií, došlo ze strany tohoto poradního orgánu znovu roku 1997. Proti tomuto lékařskému, resp. vědeckému přístupu se v letech 1995 a 1997 ohradilo občanské sdružení, Český klub skeptiků Sisyfos, patřící do světonázorového hnutí Nového skepticismu: Petice Sisyfa. Stoupenci Nového skepticismu, někdy blízcí světonázorovému hnutí Novému ateismu, vycházejí z materialisticky filozofického díla amerického sekulárního humanisty a kritika náboženství Kurtze. V českém světonázorovém prostředí ovšem do tohoto proudu, světově atypicky, patří i někteří stoupenci církevních dogmat, včetně lidí přesvědčených o účinnosti vymítání „ďábla“, jestliže se tak děje postupem v církevním (nikoli mimocírkevním) smyslu.
4. Zahraniční vysokoškolská studia ve studijním oboru homeopatie
Proti výše citovanému nedatovanému spolkovému stanovisku Purkyněho společnosti a ministerskému dopisu lze postavit některé zahraniční vysokoškolské zkušenosti.
Kupříkladu v roce 2007 patřila homeopatie mezi univerzitní studijní obory na 4 britských univerzitách. Většinou se jednalo o specializované bakalářské studijní programy zdravotní vědy v oboru homeopatie (BHSC Hom Med). V jednom případě šlo o program magisterský (MSc Hom Med). V současnosti, pokud vím, již nejsou tyto obory vypisovány. Univerzitní pozornost se nyní zaměřuje spíše na studijní obor tradiční čínské medicíny a obor akupunktury v původním východním teoretickém smyslu energetických drah v rámci bioenergetické medicíny. Souviset to může s naplněnou studijní poptávkou veřejnosti. Kdo se chtěl stát bakalářem nebo dokonce magistrem v homeopatii, už se jím zpravidla stal. Trh práce se časem nasytí.
Univerzitní studium homeopatie nepatří v Evropě mezi masově žádané obory. Navíc bývá někdy zmítáno subjektivními dojmy, personálními otřesy nebo vnějšími tlaky; srov. např. ukončení magisterského studia homeopatie na bulharské Národní sportovní akademii Vassila Levského v Sofii anebo zrušení postgraduálního studia oboru Homeopatie v alternativní medicíně a farmacii na Slezské lékařské univerzitě v Katovicích v roce 2016, zavedeného krátce předtím roku 2014.
Občas slýcháme, že vysoké školy nabízející homeopatická vysokoškolská studia nemusí vždy patřit mezi prestižní vysoké školy, které by se naopak vyhýbaly společensky kontroverzním výzkumným tématům. Neměnilo by to ale nic na tom, že se jedná či v minulosti se jednalo o studijní obory veřejnoprávně akreditované podle cizozemských vysokoškolských právních řádů. Málokterá česká vysoká škola je objektivně prestižní v přeshraničním smyslu. Srov. např. tzv. regionální české vysoké školy, včetně českých neuniverzitních vysokých škol. Ostatně u bakalářských studijních programů na neuniverzitní vysoké škole (v našem smyslu) nehraje výzkum takovou roli jako na tzv. výzkumné univerzitě. Vysokoškolské studium oboru homeopatie nebo oboru příbuzného poměrně často mívá podobu „jen“ bakalářskou. Nakonec, zdůvodněnost vědeckých teorií důkazy teoretickými sama o sobě nemusí nikomu kazit vědeckou pověst; zvláště tehdy, lze-li teorie podepřít empirickými poznatky kvalitativního zdravotního výzkumu, resp. pozorováními systematicky nahromaděné poznatky. Zbytek mohou někdy být jen názorová klišé či formalizovaná přírodovědecká dogmata, která nemusí brát dostatečný zřetel na kvalitativní jevy při zdravotní péči. Srov. stovky směrů psychoterapeutických a jejich různá (i protichůdná) teoretická pojetí, včetně používání těchto směrů lékaři nebo klinickými psychology ve zdravotních službách hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Připomenout můžeme i desítky rozličných psychologických teorií osobnosti. Mnohé z nich počítají s metafyzickým prvkem, který se již pojmově příčí vědeckému světovému názoru, přírodovědecké doktríně tzv. silné objektivity a materialistické filozofii.
Pro případ právního sporu provádělo by se dokazování beztak procesně; tzn. odlišně od vázaných formalizovaných a hierarchizovaných přírodovědeckých důkazních schémat. Jedná se totiž o dva na sobě nezávislé myšlenkové řády: právní, nebo přírodovědecký. Platí to také pro civilní spory o pohledávky na úhrady zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění nebo o vydání lékařova bezdůvodného obohacení na úkor pojištěnce. Ani soukromoprávní pojem pravděpodobné příčinnosti a její míry není totéž, co přímočará přírodovědecká příčinnost. V přírodovědecké a lékařské obci se na to někdy zapomíná. Může pak docházet k lékařským, tedy laickým, rozčarováním ze soudních rozsudků. Chyba by ale mohla být na lékařské straně, která by podcenila nebo neznala právo a zejména právní myšlení, jež ovládá stát, a to ani v principech, které se týkají její činnosti.
Z mimoevropských zemí, kde lze získat vysokoškolské vzdělání v homeopatii, můžeme zmínit alespoň Austrálii, Jižní Afriku, Kanadu, USA, Malajsii nebo Indii. Poslední dobou se po světě setkáváme spíše s obsahově širší studijní nabídkou oboru komplementární medicína či naturopatie apod. Durbanská technická univerzita v Jižní Africe předpokládá doktorský studijní program týkající se homeopatie. Zřejmě ale dosud nebyl otevřen. Někdy se jedná o homeopatické vysokoškolské studium spojené s farmacií. Asi nejpočetnější je homeopatické vysokoškolské studium v Indii, kde existují desítky a desítky vysokých škol nabízejících studium v oboru homeopatie. Kupř. bakalářské studium tam trvá 4,5 roku. Pokračovat lze v magisterském studiu [M.D. (Homeopathy)] nebo navazujícím magisterském studiu podrobnějších homeopatických zaměření. Do čela první desítky nejlepších indických homeopatických vysokých škol bývá řazen Státní ústav homeopatie v Kalkatě, založený roku 1975 a spadající do resortu indického svazového Ministerstva Ayush (Ayurveda, Yoga & Naturopathy, Unani, Siddha and Homoeopathy), dříve pod svazové Ministerstvo zdravotnictví a péče o rodinu. Ústav je přidružen k Západobengálské univerzitě zdravotnických věd a nabízí i postgraduální studium homeopatie. Pod svazové Ministerstvo Ayush spadá mj. Ústřední rada pro výzkum v homeopatii, založená roku 1978.
Některé zahraniční akreditující orgány doznaly, že homeopatie má význam pro účely vysokoškolské výuky. Někdy před stopadesáti lety proběhla i habilitace z homeopatie na pražské lékařské fakultě.
Podstatné je, že v uváděných zahraničních případech se jedná o klinickou výuku a teoretické studium oboru homeopatie. Nikoli o pouhé dějepisné nebo kulturní či jinak popisné, třeba jen kuriózní, informace „o“ homeopatii. Podobně to ostatně platí o zahraničním vysokoškolském studiu např. tradiční čínské medicíny apod., kdy se klinicky a teoreticky studuje tato medicína sama. Nikoli snad její pouhý zdravotně-kulturní popis anebo biomedicínská kritika. Srov. např. studijní obory uváděného zaměření na 4 britských vysokých školách v současnosti.
Je-li podle některých lékařů nebo světonázorových aktivistů (tzv. vědeckých skeptiků) homeopatie podvodem na pacientech, musí se jednat i o podvodné či klamavé nebo jinak právně závadné veřejnoprávní akreditace homeopatických či podobných studijních oborů v zahraničí, včetně zemí EU. Zároveň by se jednalo o nekalou soutěž mezi vysokými školami, která je postižitelná všude na světě. Akademičtí pracovníci, studenti a absolventi by museli být skutečnými „šarlatány“ (rozuměno podvodníky), patřícími spíše do „vězení“, nikoli na akademickou půdu.
Pakliže by se podle určitých náhledů mělo jednat pouze o pacientovo, třeba kojencovo, soběvemluvení uzdravení či o lékařovo vlídné nebo podmanivé působení na nemocnou krávu, včelu nebo dospělého člověka, nebylo by k tomu nutné několikaleté oborové bakalářské nebo magisterské vysokoškolské studium. Takovéto oborové studium by bylo od samého počátku naprosto závadně pojato; tudíž by nesmělo být ani akreditováno podle veřejného práva. Zřejmě by muselo jít o nějaké hromadné světové „spiknutí“ anebo o „ďáblovo“ působení.
Někteří lékaři také uvádějí, že homeopatické vyléčení je sebeklamem něčeho, k čemu nedošlo, popř. došlo fyzikálně nekvantifikovatelnou sebeuzdravující silou (energií?) vlastního organismu, která by se projevila beztak. I zde si ale musíme položit otázku, proč několik let na vysoké škole, navíc za školné nebo státní příspěvek a řpi veřejnoprávní akreditaci studovat sebeklam nebo něco, co působí samočinně bez vlivu? Proč něco takového nabízet veřejnosti?
Na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové je studentům nabízen volitelný předmět Technologie homeopatických přípravků. Můžeme si u toho položit dvě protichůdné otázky, které představují dlouholeté české „tápání“ kolem homeopatie:
a) proč má jít pouze o volitelný předmět s ohledem na zájem veřejnosti o homeopatika, jejich lékové uznávání státem a EU a nákladovou efektivitu?, anebo naopak,
b) proč má být vůbec takový předmět vyučován, když je bezvýznamné, co homeopatikum obsahuje (kromě bezpečnosti), jestliže molekulární „nic“ nemůže být samo o sobě účinné? Technologie výroby „neúčinné látky“ je bezvýznamná (leda z hlediska bezpečnosti).
Anebo lze homeopatii alespoň předběžně, pracovně, racionálně chápat pohledem vědeckých hypotéz nebo některých vědeckých teorií současné kvantové fyziky, aplikovaných na tzv. kvantovou medicínu s její empirií? Tak nějak by mohla znít třetí otázka. Těžko se ubránit otázce, proč by témata tohoto druhu neměla být předmětem zdravotního výzkumu, včetně výzkumu teoretického?
Ani třetí otázka se ale nemusí obejít bez mimovědeckých světonázorových střetů; srov. dopis předsednictva Českého klubu skeptiků Sisyfos, ze dne 19. 12. 2003, předsedovi Rady pro popularizaci vědy Akademie věd České republiky, jež je organizační složkou státu, zaslaný na vědomí předsedkyni akademie věd. Jednalo se o klubové odmítnutí veřejné presentace hypotézy vlivu modlitby na léčbu chorob na tiskové konferenci „Víra jako lék“; zde: Dopis předsednictva Sisyfa. Uvedený klub přitom dlouhodobě požívá přímé či nepřímé finanční nebo věcné veřejné podpory státu, Akademie věd České republiky (a Univerzity Karlovy v Praze). Část klubových členů nebo stoupenců, aktivistů, přitom patří (a patřila i dříve) mezi katolické věřící i v anděly a démony a jeden z nich je řeckokatolickým knězem (dříve římskokatolickým jáhnem). Nabízí se proto otázka názorové rozpornosti veřejného prostoru v prostředí státu, Akademie věd České republiky. Ale nejen to. Půjde též o intelektuální a náboženský problém, zda určitý druh přírodovědecké kritiky některých fyzikálních hypotéz nebo vědeckých teorií a klinických zkušeností zastírá skutečný cíl, jímž by byla subjektivní obrana vlastního náboženského přesvědčení nebo církevní doktríny. Srov. např. Pacnerovy jubilejní vzpomínky na „bojovníka proti pavědě“, Grygara z roku 2016: Věří v Boha, nemá čas věřit pitomostem.
5. Závěr
Veřejné právo technické normalizace vneslo vítr do českého lékařského a zdravotnického prostředí v podobě nového profesního standardu. Sledována tím je odbornost (jakost), bezpečnost a mravnost zdravotních služeb na hospodářském trhu či trhu práce. Patřičnému standardu proto musí být věnována zdravotní osvěta, a to i z hlediska zvyšování zdravotní gramotnosti lékařů, učitelů ve zdravotnictví i studentů.
Na Ministerstvu zdravotnictví nyní leží úkol, jak zohlednit tento lékařský standard se zřetelem na české veřejné právo zdravotnického vzdělávání; zejména cit. zák. č. 95/2004 Sb. Podobně se to týká i České lékařské komory a vysokých škol. Nakonec i lékařské odborné společnosti by měly na profesní standard zareagovat při svých akcích pro lékaře.
Pokud by se snad standard nijak dále nepromítl, jednalo by se o zdravotnické vzdělávání nebo zdravotní péči nestandardní; tudíž pod hranicí použitelnosti de lege artis medicinae podle mezinárodního práva, které je součástí českého právního řádu, jakož i pod odbornou laťkou soudně znaleckou v oboru zdravotnictví.
Vzdělanost ošetřujícího lékaře je v zájmu pacienta. Smysl sledované technické normy spočívá v tom, aby se lékaři raději zdrželi zdravotní péče, v níž by nebyli patřičně vzděláni a profesně zdatni.
Předchozí právně tematické statě:
Homeopatie, antroposofie a veřejné zdravotní pojištění