- Úvodem
Slovo klinika, známé z mnoha jazyků, je odvozeno z řeckého κλίνη, což znamená lůžko. Ve světové zdravotní péči se „klinikou“ věcně rozumí zdravotnické zařízení, ve kterém je pacientům poskytována lůžková forma zdravotní péče, a to v jakémkoli oboru zdravotních služeb, kde lůžková péče přichází v úvahu. Připomeňme si pacientský souhlas s hospitalizací či zákonné případy nucené hospitalizace. O českém zdravotnickém právu si řekneme dále.
V pohledu občanského zákoníku klinika představuje věc v právním smyslu. Může jít o hromadnou věc jakožto o obchodní závod, popř. o jeho pobočku či jinou část. Sám obchodní závod je upraven v občanském zákoníku (§ 502). Jedná se o organizovaný soubor jmění vytvořený podnikatelem, který z jeho vůle slouží v našem případě poskytování zdravotních služeb. Ve spojení s „klinikou“, resp. i s dalším věcným upřesněním, pak hovoříme o věcném označení obchodního závodu, popř. jeho pobočky, resp. jiné části.
O klinice lze právně hovořit také jako o prostoru ve smyslu zdravotnického zařízení. Takové zařízení je obdobou provozovny podle živnostenského práva, jež je v tomto právním pohledu brána za prostor.
V pohledu práva pracovního bývá klinika pracovištěm. Podle zákona o zdravotních službách se jedná o „odborné“ pracoviště či o „společné“ pracoviště dvou právnických osob (fakultní nemocnice a vysoké školy s lékařskou fakultou).
Klinika se obecně vzato – díky lůžkové péči – věcně liší zejména od ambulance (ambulatoria). Toto další slovo je odvozeno z latinského ambulare, česky docházet. Ambulancí se běžně ve světě i u nás rozumí zdravotnické zařízení (obchodní závod), ve kterém je pacientům poskytována ambulantní, tedy docházková, forma zdravotní péče v příslušném oboru. A navíc je odtud v druhém směru poskytována návštěvní služba docházkou za pacientem do jeho vlastního sociálního prostředí, alespoň v některých oborových případech. Předchozí zákon o péči o zdraví lidu výslovně znal i „sdružená ambulantní zařízení“. Ambulantní zařízení bylo opakem ústavního.
S výše načrtnutým jazykovým používáním slova „klinika“ a slov z něj mluvnicky odvozených se fakticky setkáváme ve zdravotních (a někdy i léčitelských) službách u nás (i jinde). Ať již v jazyce českém anebo v překladech či jazycích cizích; srov. zmezinárodnělé anglické slovo „clinic“ apod.
Z hlediska českého zdravotnického práva tomu ale je jinak, specificky; viz níže. Klinika totiž u nás legálně představuje společné pracoviště fakultní nemocnice a vysoké školy s lékařskou fakultou, na kterém se vedle zdravotních služeb a souvisícího výzkumu a vývoje uskutečňuje klinická a praktická výuka v příslušných akreditovaných studijních programech vysokých škol.
V české zdravotní praxi se však – navzdory platnému zdravotnickému právu a letité tradici – setkáváme s různými použitími označení „klinika“. A to dokonce i bez jakékoli vazby na lůžkovou formu zdravotní péče a její legální druhy. Za „kliniku“ tak někdy bývá falešně vydávána jen docházková „ambulance“. Výraz „klinika“, někdy v anglickém jazykovém znění „clinic“, tak bývá nesprávně použit pro „pouhé“ ambulantní zdravotnické zařízení (ambulanci, ambulatorium). Možná se tak děje v lékařské touze o „vylepšení“, „povýšení“, lepší sebeprezentaci anebo jen z důvodu přání si lékařské světovosti, chlouby či podle módnosti, lákavosti, pacientské přitažlivosti či ve snaze o vyvolání dobrého či lepšího dojmu v očích veřejnosti, a tím i potenciálních zákazníků. Nemusí jít jen o podnikatelské touhy či chlouby lékařské, ale i jiné zdravotnické, resp. manažerské anebo finančně investorské. – Ovšem bez znalosti zdravotnického práva, práva proti nekalé soutěži a práv spotřebitelů (pacientů), jakož i bez ohledu na mnohaletou lékařskou, studijní a právní tradici u nás.
Možná tím někteří podnikatelé chtějí dát najevo, že se věnují „klinické činnosti“ ve smyslu praktického vyšetřování a léčení (ordinace a medikace) pacientů. Nikoli snad činnostem rázu teoretického. Každá zdravotní služba na trhu však povahově spočívá v odborně praktické činnosti.
Kliniky a ambulance se navíc liší jiným personálním, technickým a věcným vybavením, jak odpovídá formám lůžkové nebo docházkové péče; viz vyhl. č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a vyhl. č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, v pozdějším znění.
K právně vadnému jazykovému přenosu výrazu „klinika“ do českého zdravotnického prostředí došlo od počátku 90. let v souvislosti s obnovením soukromého podnikání ve zdravotní péči. Pravděpodobně se tak stalo pod vlivem pramenícím v některých cizích zemích, kde pojem „klinika“ nemá zvláštní význam odborného pracoviště fakultní nemocnice.
Morální hledisko spočívá v tom, zda mým určitým chováním na trhu, ať by bylo vedeno mým jakýmkoli zájmem, mohou být objektivně dotčeny zájmy, postavení či práva slabší strany čili nemocných lidí z řad veřejnosti; například klamavým konáním spočívajícím v hrozbě uvedení zákaznické veřejnosti v omyl o povaze nabízené zdravotní péče či o její poskytované formě. Uvážit musíme, že k hrozbě klamání (nemusí jít o dokonaný skutek) může docházet nejen za běžného chodu společnosti, ale i ve vypjatých či jinak mimořádných situacích krizových stavů apod., kdy něčí uvádění veřejnosti v omyl může vyvolat ještě škodlivější následky, nežli by tomu bylo za běžného chodu. Na mysli máme například vzbuzení nepatřičného očekávání určité péče, která ale ve skutečnosti nebude poskytnuta.
Kupříkladu brněnská obchodní korporace, Klinika K 11, spol. s r. o., poskytující zdravotní služby v oboru zubního lékařství v ambulantní formě, v době vládního vyhlášení nouzového stavu veřejně nabízí počínaje 17. březnem 2020 prostřednictvím placené reklamy na svém profilu ve společenské síti Facebook „akutní ošetřeni všem pacientům, kterým jejich stomatologové uzavřeli ordinaci“. Otázku nekalé obchodní praktiky, klamavé obchodní firmy, klamavé reklamy nebo klamavého označení zboží či služby tato obchodní společnost zřejmě neřešila ani v době nouzového stavu. Ač nabídka náhradních ambulantních služeb veřejnosti může být chvályhodná, o žádnou „kliniku zubního lékařství“ podle zákona o zdravotních službách se nejedná. Obchodní firma znějící například „Ambulance K 11, spol. s. r. o.“ (zřejmě odvozeně od sídla společnosti na Karáskově náměstí číslo 11) by sice byla obchodně a odborně možná méně poutavá, leč pravdivá a skutečnost vystihující.
Není třeba dodávat, že klamavé jevy jsou nekalé. Patří mezi nekalé praktiky se všemi právními důsledky podle občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele, jakož i předpisů trestních či dalších. V obecné rovině odkazujeme na náš příspěvek Nekalé praktiky v péči o zdraví, který vyšel pro lékaře v Psychosomu, zkráceně populárně ve Vesmíru. Knižně vyšlo v Právu přírodního léčitelství, s. 295 – 316.
Může v naší souvislosti dojít ke klamavému konání?
Prvoplánově půjde o klamání vydáváním „pouhé“ ambulance s „pouze“ docházkovou péčí za kliniku s lůžkovou péčí (vedle možné ambulance). Poukažme si tu na legálně vymezené formy zdravotní péče i na obsah veřejnoprávního oprávnění k poskytování zdravotních služeb [§ 6 a násl. a § 19 odst. 1 písm. b) zák. o zdravotních službách č. 372/2011 Sb.].
V praxi, dalo by se říci i v „klinické praxi“, se ovšem setkáváme s klamavým používáním označení „klinika“ i v některých případech lůžkové zdravotní péče.
Podle českého zdravotnického práva, jak jsme si již řekli a ještě dále rozvedeme, je totiž výraz „klinika“ specificky vymezen, aniž by se zdaleka jednalo o označení použitelné pro jakékoli zdravotnické zařízení lůžkové péče či dokonce pro jakékoli zdravotnické zařízení vůbec.
Jinak řečeno, nikoli každá nemocnice má kliniku. Nikoli každá hospitalizace pacienta se odehrává na klinice. Dokonce většina našich nemocnic nemá žádnou kliniku podle zákona o zdravotních službách. Kliniky totiž u nás mají jen fakultní nemocnice, které jsou státními příspěvkovými organizacemi zřizovanými státem. V současné době je u nás 10 fakultních nemocnic a je v nich zřízeno ke 200 klinik. Funkci zřizovatele fakultní nemocnice vykonává Ministerstvo zdravotnictví. Nejde však o právní formu právnické osoby anebo o jejího zřizovatele, nýbrž o věcné (a potažmo právní) vymezení (určení) kliniky.
- Klinika podle zákona o zdravotních službách
Pojem klinika patří mezi legálně vymezené pojmy českého zdravotnického práva. Na mysli máme ustanovení § 111 odst. 3 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, které pojem klinika vymezuje legálním výměrem. Jedná se o součást ustanovení o právním postavení fakultních nemocnic (§ 111).
Svou podstatou podobné ustanovení měl již předchozí, původně československý, zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, (§ 60). Univerzitní, resp. fakultní, kliniky ovšem u nás mají mnohem delší věcnou i právní tradici, jak vyplývá i z řady ještě starších právních předpisů. Můžeme proto hovořit o více než stoleté veřejnoprávní instituci a právní tradici „kliniky“ ve spojení zejména s vysokými školami. S klinikami výslovně počítala například i novela československého zákona o vysokých školách přijatá roku 1956. (Dříve u nás ve školství fungovaly též krajské psychologicko-výchovné kliniky pojaté jako lůžková zařízení, kde hlavní působící profesí byl psycholog.)
Prameny české právní tradice klinik spojených s fakultními nemocnicemi můžeme hledat v německém zdroji; srov. Universitätsklinikum (zkráceně Uniklinik), Universitätskrankenhaus, ve Švýcarsku Universitätsspital. Podobná postavení jsou dějinně i současně známa z Německa, Rakouska, Švýcarska, ale i Francie či USA aj. Na dokreslení zde uvádíme logotyp Svazu univerzitních klinik Německa:
Současné české zdravotnické právo věcně pokračuje v letité právní tradici klinik a v zavedeném pojímání univerzitních klinik zejména ve středoevropském právním prostoru, jehož jsme součástí.
Je ale chybou českého zdravotnického práva, spadající na vrub Ministerstva zdravotnictví, že používá jen všeobecné slovo „klinika“ bez věcného a právního upřesnění v právně pojmovém duchu „univerzitní kliniky“ (Universitätsklinikum), resp. „fakultní kliniky“ v rámci fakultní nemocnice. (Nepoužíváme u nás ani „univerzitní nemocnice“, nýbrž „fakultní nemocnice“, což je sice již zažité, ale právně nepřesné, protože dotčenou právnickou osobou je vysoká škola univerzitního typu, přičemž fakulta je pouze jednou ze součástí vysoké školy, aniž by fakulta měla vlastní právní osobnost.)
Klinika podle zdravotnického práva je legálně spjata se specifickou vlastností zdravotnického zařízení, kterou většina zdravotnických zařízení vůbec neoplývá.
Zvláštní vlastnost kliniky spočívá v uskutečňování klinické a praktické výuky ve vyjmenovaných studijních programech a v souvisícím výzkumu a vývoji; např. nových zdravotnických prostředků. Nerozhoduje proto ani forma zdravotní péče, zda lůžková nebo ambulantní či obojí anebo jednodenní, nýbrž právně pojmový znak účelového společného pracoviště dvou právnických osob (fakultní nemocnice a vysoké školy s lékařskou fakultou). V praxi se na klinikách ale obvykle jedná o lůžkovou, ovšem i ambulantní, péči.
Příkladem kliniky v duchu zdravotnického práva slouží například Stomatologická klinika Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, příspěvkové organizace. Jedná se o společné pracoviště s Lékařskou fakultou tamější Masarykovy univerzity v duchu zákona o zdravotních službách.
Uváděné legální vymezení „kliniky“ zákonem o zdravotních službách nezbývá než právně chápat jako výlučné vymezení určitého věcného druhu zdravotnického zařízení nebo jeho části, jímž se odlišuje od jiných zdravotnických zařízení ve smyslu tohoto zákona a dalších předpisů o zdravotních službách.
Můžeme hovořit o zvláštní věcné vlastnosti „kliniky“, která se zpravidla vyznačuje i vyšší kvalitativní stránkou díky bezprostřednímu přístupu poskytované zdravotní péče k výsledkům výzkumu a vývoje a jejich možnému bezodkladnému a přímému zavedení do klinické praxe. Zejména v porovnání s běžnou ambulancí, třeba jen o jednom lékaři a jedné všeobecné sestře, ale i v porovnání s běžným nemocničním oddělením, zejména mimo fakultní nemocnice.
- Nekalá obchodní praktika nebo nekalá soutěž
Používání výrazu „klinika“ v českém hospodářském prostředí v jiném smyslu, než specificky vyplývá ze zákona o zdravotních službách, zejména namísto „ambulance“ (ambulatoria), může naplnit skutkovou podstatu zakázané nekalé obchodní praktiky podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Podstata spočívá v obsažení věcné nesprávné, tudíž nepravdivé, informace, například nepatřičným použitím slova „klinika“ na vývěsním štítu, na internetových stránkách, v reklamě na služby apod., aniž by se o kliniku jednalo.
Totéž platí o právně vadném používání označení „klinika“ v jiné péči o zdraví; např. v přírodním léčitelství. S tímto jevem se v praxi setkáváme například u některých praktiků tradiční čínské medicíny či masérů stojících mimo zdravotní služby.
Z hlediska práva proti nekalé soutěži si můžeme v hospodářském styku připomenout zvláštní skutkové podstaty soukromoprávních deliktů klamavého označení zboží nebo služby (§ 2978 o. z.), popř. klamavé reklamy (§ 2977) nebo vyvolání nebezpečí záměny (§ 2981 o. z.). Vyloučit nelze ani podřazení (právní kvalifikaci) protiprávního jednání pod generální klausuli zakázané nekalé soutěže (§ 2976 o. z.).
V obchodním rejstříku nalezneme k dnešnímu dni 35 obchodních společností majících v obchodní firmě slovo „klinika“. U většiny z nich se jedná o poskytovatele zdravotních služeb, a to vždy jen v ambulantní formě. U žádného z nich se nejedná o fakultní nemocnici. Vedle toho se vyskytují údajné „kliniky“ v označeních obchodních závodů (věcí v právním smyslu), zejména ambulancí.
Česká stomatologická komora si v roce 2015 byla vědoma používání nesprávných označení „klinika“ s tím, že v Rakousku mělo dojít k žalobám na české zubní lékaře pro klamavou reklamu. Požádala proto o právní stanovisko, s nímž jsme ve shodě, viz Pojem „klinika“.
Na základě veřejných údajů v obchodním rejstříku mohou vyvolávat pochybnosti o právní správnosti takové obchodní firmy, pokud jde i o jejich zapsané předměty podnikání, veřejné údaje z úředních zdravotních registrů a veřejné nabídky služeb na internetu, jako například Klinika preventivní dermatologie, s. r. o., Homeopatická klinika Praha, s. r. o., Zubní klinika Hradent, s. r. o., Psychiatrická a psychologická klinika, s. r. o., Dentální klinika Hradčanská, s. r. o., Fyzioklinika, s. r. o., Homeopatická fakulta s klinikou, s. r. o., Stomatologická klinika Praha Radotín, s. r. o., Psychosomatická klinika, s. r. o., Refrakční klinika CZ, s. r. o., Soukromá klinika Logo, s. r. o., Urologická klinika, s. r. o., Chirurgická klinika Naše zdraví, s. r. o., ESET, Psychoterapeutická a psychosomatická klinika, s. r. o., Oční klinika Horní Počernice, s. r. o., Klinika zvládání stresu, s. r. o., aj. Uvádíme náhodný výběr z úředních zdrojů. Ještě více označení klinika, nežli v obchodním rejstříku, vesměs u ambulantní péče, nalezneme v úředním Národním registru poskytovatelů zdravotních služeb.
Na druhé straně existují správné obchodní firmy jako Ambulance klinické psychologie, s. r. o., Gastroenterologická ambulance, s. r. o., Moje ambulance, a. s., Ambulance Vavřichová, s. r. o., Ambulance urologie, s. r. o., Ambulance pro děti a dorost Sluníčko, s. r. o., Ambulance chirurgie, s. r. o., Ambulance u Arbesa, s. r. o., Kožní ambulance Fialová, s. r. o., opět náhodně vybrané z úředních zdrojů.
V tržních nabídkách služeb se můžeme setkat i s kuriózním označením Klinika ambulantní psychiatrie a psychoterapie, ačkoli slovní spojení „klinika ambulantní“ je po všech stránkách nesmysl. Zdá se, že slovo „klinika“ je předmětem obchodního zájmu některých odborníků, ač ambulantních specialistů anebo nelékařů zcela mimo zdravotní služby.
I poskytování stacionární zdravotní péče spadá pod ambulantní péči [§ 7 odst. 2 písm. c) cit. zák. č. 372/2011 Sb.]. Docházky pacienta do stacionáře za účelem opakované denní ambulantní péče například o jeho duševní zdraví nejsou totéž, co hospitalizace pacienta. (Denní a týdenní stacionář je zase pojmem práva sociálních služeb.)
Ani možná veřejnoprávní akreditace Ministerstvem zdravotnictví k uskutečňování vzdělávacího programu nebo jeho části podle profesního zdravotnického práva (zákony č. 95 nebo 96/2004 Sb.) ještě nečiní z takto akreditovaného zařízení, stojícího mimo fakultní nemocnici, kliniku podle zákona o zdravotních službách.
V úvahu musíme vzít i to, že odborná práce zdravotnických povolání na klinikách, tj. ve fakultních nemocnicích, podle zákona o zdravotních službách bývá zpravidla, a to i podstatně, náročnější, nežli odborná práce v jiných zdravotnických zařízeních nebo v jiných částech, a to již s ohledem na výzkum a vývoj vedle výuky (a samozřejmě vedle zdravotní péče) právě na klinikách. Lékař pracující či podnikající vně kliniky (nebo ústavu s ní srovnatelného) není obvykle právně povinován též zdravotním výzkumem či vývojem zdravotnických prostředků a výukou, a to navíc vedle práce spočívající „jen“ v péči o zdraví pacientů. Práce na klinikách obvykle vyžaduje i schopnost tvůrčí práce v lékařských nebo zdravotnických vědách či psychologii, včetně dosahování nových vědeckých poznatků nebo dokonce objevů a jejich publikování například ve vědeckých impaktovaných časopisech, jakož i schopnost tvorby vysokoškolských učebnic apod.
I tato skutečnost musí být brána v úvahu při skutkovém a právním posuzování, zda a kým byla porušena pravidla hospodářské soutěže na trhu služeb. Nejde však jen o formality, nýbrž také (ba zejména) o dobré mravy soutěže v konkurenčních péčích o zdraví na trhu. Vydávat své podnikání za „lepší“ či „vyšší“, ačkoli tomu tak právně ani věcně (a často ani kvalifikačně) není, sice může přinášet konkurenční předstih či jiných tržní výhodu oproti jiným soutěžitelům, ovšem nekalou.
Na okraj můžeme zmínit odborný výraz „ordinace“ používaný v některých obchodních firmách; např. Hradecká oční ordinace, s. r. o., aj. Ordinace znamená prostor, obvykle místnost, určený k vyšetřování nebo medikaci pacientů, vedle jiných prostor jako je čekárna pacientů apod.; srov. podobně kancelář, ateliér, zkušebnu apod. Používání slova „ordinace“ v obchodních firmách, pakliže podnikatel skutečně používá ordinaci, je proto v pořádku. Ordinace je prostorovou součástí zdravotnického zařízení jakožto zpravidla širšího prostoru. Zdravotnickému zařízení podle zákona o zdravotních službách odpovídá provozovna podle živnostenského zákona.
- Označení „ústav“ vedle kliniky
Zákon o zdravotních službách označuje za účelová společná pracoviště fakultních nemocnic a vysokých škol s lékařskými fakultami nejen kliniky, ale vedle nich též ústavy.
Věcný rozdíl mezi oběma organizovanými útvary spočívá v tom, že v ústavech není – na rozdíl od klinik – poskytována péče pacientům; viz např. patologický ústav nebo ústav soudního lékařství. Anebo půjde o ústavy, do kterých nemají pacienti přístup, například mikrobiologický ústav, či se jedná o ústavy bez lůžkové péče; viz ústav tělovýchovného lékařství.
Právně pojmový význam ústavu je ovšem víceznačný. Právní řád používá pojem ústav v různých významech, ať již se jedná o osoby soukromého práva (jako je tomu u ústavů podle občanského zákoníku) anebo o věci v právním smyslu, popř. o pracoviště podle práva pracovního. Ústav zároveň představuje třetí druh právnických osob soukromého práva (vedle korporací a fundací); viz § 402 a násl. o. z.
Mezi ústavy jakožto právnické osoby soukromého práva pojmově patří nejen ústavy podle občanského zákoníku (z. ú.), ale též školské právnické osoby, evidované ústavní instituce církví a náboženských společností, ústavní účelová zařízení církví a náboženských společností k poskytování charitativních, sociálních nebo zdravotních služeb, jakož i zaměstnanecké, resortní, podnikové, oborové apod. právnické osoby provádějící veřejné zdravotní pojištění, pakliže si v praxi ponechaly právní formu zdravotní pojišťovny. Ústavem soukromého práva pojmově jsou (i přes nesprávné označení „společnost“) též „zbylé“, nově již nevznikající, obecně prospěšné společnosti. Soukromoprávními ústavy byla i někdejší veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení (v. n. ú. z. z.) v letech 2006 až 2011. Žádné z nich ale nevzniklo.
Pokud právně posuzujeme správnost použití označení „ústav“, musíme tak vždy činit v patřičném právně významovém a právně pojmoslovném kontextu.
Z těchto důvodů nelze paušálně mluvit o podobnosti ústavu s klinikou (vyjma použití označení „ústav“ u fakultních nemocnic v zákonu o zdravotních službách).
- Otázka veterinárních klinik
Vše, co jsme si zde uvedli, se ale týká jen humánních zdravotních služeb, humánních zdravotnických zařízení a předpisů, které je upravují.
Ve veterinární péči dnes není používání označení „klinika“ nijak legálně vymezeno, a tím pádem ani specificky omezeno. Ovšem za dvou právně významných předpokladů. A to, že se jedná o veterinární zařízení „lůžkového“ typu a nikoli o „pouhou“ ambulanci. Dále pak, že nedochází k vyvolání nebezpečí záměny veterinárního zařízení (obchodního závodu) s humánním zdravotnickým zařízením. Jinak řečeno, nesmí se jednat o jakkoli klamavé či jinak zavádějící označení.
Eventuální argument podobností mezi klinikou humánního lékařství a klinikou zvěrolékařskou by neměl právní opodstatnění. Klinika podle zákona o zdravotních službách je totiž pojmově spjata s fakultními nemocnicemi, které představují statusově zvláštní druh státních příspěvkových organizací. Ve veterinárním lékařství to ale dnes takto upraveno není. Tam fakultní nemocnice jako právní forma neexistují.
- Souvisící označení
Zastavme se nyní u označení, která jazykově souvisí se slovem „klinika“ či jsou od něj jazykově odvozena. Stručně je uvádíme následovně:
a. klinik
Slovo „klinik“ je jazykově odvozeno z latinského clinicus ve významu lékaře navštěvujícího nemocné u lůžek. Ve zdravotní praxi bývá používáno pro lékaře, popř. další zdravotnická povolání, který pracuje v lůžkové péči. Nadto ale bývá používáno v přeneseném významu pro každého lékaře, resp. další zdravotnické povolání, který působí v klinické praxi; tedy zejména při vyšetřování a léčbě pacientů včetně péče ambulantní; viz níže,
b. výraz „klinický“ v souvislosti s vyšetřováním a léčením (ordinací a medikací) pacientů
S přídavným jménem „klinický“ se běžně setkáváme nejen ve zdravotních službách, ale i ve zdravotnickém právu.
Hovoříme tak, mnohdy i právně, o klinickém vyšetření, klinické praxi, klinické zavedenosti, klinické výživě, klinické výuce, klinickém výcviku, klinických údajích, klinických studiích a jiných klinických hodnoceních apod. Slovo „klinický“ je zde v odborném jazyce zdravotnickém a zdravotnicko-právním používáno ve shodném významu praktické souvislosti s vyšetřováním a léčením pacientů; srov. např. klinickou zkušenost a jiné klinické poznatky, klinické výsledky apod. Drobné jazykové či významové odchylky nechme stranou.
Připomenout si můžeme například „klinickou zavedenost“, resp. zavedenost v klinické praxi, určitého postupu v Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarsku, jak s ní počítá zákon o specifických zdravotních službách. V takovém případě se již nejedná o „nový“ postup, který by podléhal ověřování podle zmíněného českého zákona.
Výraz „klinický“ proto není, ani v právním smyslu, svázán jen s „klinikou“ (věcí v právním smyslu, resp. společným pracovištěm) podle zákona o zdravotních službách. Dokonce podle svého významu, v jakém je právně použit, nemusí být spojován jen s lůžkovou zdravotní péčí (návštěvou u lůžka). Kupříkladu určitá zdravotnická metoda může být „klinicky zavedena“ v ambulantní zdravotní péči či prvně se tak stalo právě v ambulantní péči, a to například i „jen“ v rámci preventivní péče. Určitou klinickou zkušenost lze získat v kterémkoli zdravotnickém zařízení bez ohledu na formu poskytované zdravotní péče.
Otázkou bývá správnost používání výrazu „klinický“, například „klinický výcvik“, tam, kde se nejedná o zdravotní služby ani o část zdravotnického vzdělávání; např. při výcviku v „pouhých“ rekondičních a rehabilitačních masážích nebo při výcviku v různých oblastech přírodního léčitelství včetně nelékařské homeopatie. Z obsahu našeho textu vyplývá závěr svědčící proti používání odborného výrazu „klinický“ v souvislosti se zdravím všude tam, kde se nejedná o zdravotní služby nebo zdravotnické vzdělávání. Můžeme zde mluvit o „praktickém výcviku“ apod., aniž bychom zaváděli kamkoli jinam anebo se na trhu snažili o významové „povýšení“. Podobně tomu je u výrazu „klinická zkušenost“, který lze dostatečně srozumitelně nahradit „praktickou zkušeností“ apod.
c. přívlastek „klinický“ v profesních označeních některých nelékařských zdravotnických povolání
Mluvnicky máme na mysli přívlastky (atributy) shodné a těsné; např. klinický psycholog, klinický inženýr apod. Kupříkladu výraz „klinický psycholog“ má pomocí jazykového přívlastku vyčlenit určité psychologické povolání od ostatních psychologických povolání; např. tedy odlišit a zároveň veřejnoprávně specifikovat klinického psychologa jakožto nelékařské zdravotnické povolání působící ve zdravotních službách od psychologa jako pedagogického pracovníka podle zákona o pedagogických pracovnících. Anebo od živnostenského podnikatele v psychologickém poradenství a diagnostice podle živnostenského zákona či od znalce ve znaleckém obou psychologie podle nového znaleckého práva.
Kupříkladu již zmiňovaný klinický psycholog anebo podobně klinický logoped ale nemusí působit pouze na klinikách, jak jsou u nás vymezeny zákonem o zdravotních službách; viz výše. Ostatně většina z nich v klinické praxi působí jako ambulantní specialisté v ambulancích mimo kliniky. Výraz „klinický“ v těchto profesních označeních není nutně spojován se zákonem definovanými klinikami ani nemusí souviset vůbec s lůžkovou péčí.
Jazykově se totiž jedná, jak jsme si již řekli, o přívlastek sledující vydělení určitých zdravotnických povolání z jiných druhově stejných povolání, resp. o vystižení příslušnosti těchto lidí do zdravotnických povolání a zdravotnického stavu. Potažmo pak právně půjde o obory zdravotních služeb. Nikoli o služby jiné, školské, živnostenské,
d. poliklinika
Anebo též nemocnice s (ambulantní) poliklinikou patří mezi pojmy zdravotnického práva. V současném věcném i právním kontextu nelze polikliniku zaměňovat s klinikou. Poliklinika má již svým jazykovým původem z řeckého slova πόλις, město, věcný význam zdravotnického zařízení (obchodního závodu) či souboru zařízení, a to zpravidla ambulantních, lékárenských, laboratorních a též prodejny zdravotnických prostředků, která mají širší spád, celoměstský apod. Bez ohledu na to, zda služby poskytuje jedna osoba anebo společnost více osob a zda z nich každá jedná svým vlastním jménem a na svou odpovědnost. A to vedle možných profesně zaměřených poliklinik směřujících k příslušníkům určitých povolání nebo stavů; např. vysokoškolská poliklinika v kampusu vysoké školy apod. Mimo města se namísto poliklinika v zavedené praxi používá spíše „zdravotní středisko“.
- Mimozdravotnický dovětek
Odborný výraz ve tvaru přídavného jména „klinický“ a v jeho mluvnických tvarech bývá běžně používán i mimo odborný jazyk lékařský či vůbec zdravotnický (a zdravotnicko-právní).
Na mysli máme jazykově zaužívané přenesené používání tohoto slova mimo zdravotní péči. I zde ale zůstává zachován podobný význam vystihující souvislost s odborně praktickou činností. Nepůjde však o praktickou souvislost s vyšetřováním nebo léčením nemocných lidí, ale například o praktickou souvislost s právní pomocí právně postiženým lidem. Zavedeny jsou u nás kupříkladu „právní kliniky“ jako forma praktického vyučování vysokoškolských studentů práva řešících živé případy pod odborným dohledem vyučujícího (původně z USA). – Aniž by se muselo jednat jen o praktikování zrovna zdravotnického práva. Léta tím je u nás zavedeně známa zejména Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, která má zřízeno Centrum pro klinické právní vzdělávání. Vyučuje se zde, krom jiného, předmět Klinika práv pacienta.
- Závěr
Nemocní lidé mají dost svých vlastních starostí, trápení a bolestí. Již proto není ani mravně přijatelné používat na trhu nepatřičná označení, která jsou objektivně způsobilá klamat o povaze či vlastnostech (formách) zdravotní péče či jakkoli zavádět.
Líbivost či touha po honosnosti nebo světovosti poskytovatelů zdravotních služeb musí jít stranou. Ani porovnání s některými cizími státy nám nepomůže, protože vycházíme ze zdravotnického práva platného na českém území včetně jeho historie.
Do budoucna lze uvážit jednoduchou změnu zákona o zdravotních službách tak, že místo dosavadního výrazu „klinika“ by byl v duchu německé právní rodiny uzákoněn výraz „univerzitní klinika“, resp. „fakultní klinika“ podle současného českého pojetí. Uvolnil by se tak prostor pro možné používání označení „klinika“ v jakýchkoli případech poskytování lůžkové péče, aniž by se muselo jednat o fakultní nemocnice.
Zda klinika „univerzitní“, nebo „fakultní“, může odviset od různých budoucích pojetí dnešních fakultních nemocnic jako státních příspěvkových organizací, resp. od jejich již dříve uvažovaných přeměn. – Podotýkáme jen, že pojem a právní forma „příspěvkových organizací“ jako druhu „socialistických organizací“ byl převzat z československého socialistického práva sovětského vzoru. Ve vysokém školství a výzkumu již byly státní příspěvkové organizace před lety přeměněny na veřejné vysoké školy nebo veřejné výzkumné instituce. Nestalo se tak ale, přes určité snahy, v kultuře a zdravotnictví.
Dílčí otázku upřesňujícího (vymezujícího) označení lze však zákonodárně vyřešit i bez ohledu na status fakultních nemocnic a jeho možné budoucí přeměny včetně záležitostí financování. V budoucím případu by bylo možné vedle sebe ponechat jak „univerzitní kliniky“, popř. „fakultní kliniky“, tak i „kliniky“ bez dalšího statusového určení. – Ovšem za předpokladu, že by v „běžných“ klinikách byla poskytována lůžková forma zdravotní péče v určitém oboru zdravotních služeb, se kterým by bylo označení „klinika“ spojeno.
Dost dobře však nelze brát za objektivně jasné a srozumitelné a jazykově i právně správné, aby výraz „klinika“ snad měl být v budoucnu (nemluvě o dnešku) používán pro označení jakéhokoli „zdravotnického zařízení“, tedy i pro „ambulanci“.
Jazyková, věcná ani právní zmatení nejsou ve veřejném zájmu na ochraně pacientské veřejnosti již proto, že nemocní lidé jsou oslabeni, čímž je lze snadněji uvést v omyl o povaze služby na trhu.
Autorův souvisící příspěvek:
Nekalé praktiky v péči o zdraví
Edit: 10. 2. 2021