Dne 25. května letošního roku vydal Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 3416/20, v němž se opět zabýval problematikou „ztráty šance“ a možnosti její náhrady (odčinění) v českém právu.
Jedná se o nález, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1014/2020 ze dne 31. 8. 2020, které odmítlo po podrobném rozboru inkorporovat teorii ztráty šance do českého práva. K tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu se vyjadřoval již Tomáš Doležal v příspěvku na zdejších stránkách (zde), přičemž z něho na tomto místě cituji zejména následující:
„…Žalobci svůj žalobní nárok dovozují z toho, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít. Pokud by byl takto žalobní návrh kvalifikován, jednalo by se o skutečné uplatnění nároku na náhradu újmy ztráty šance. Problém ale je, že takto žalobní návrh nezní – ten je opřen o ustanovení § 444 odst. 3 OZ 1964 a žalobci tak požadují náhradu nemateriální újmy za ztrátu blízké osoby v důsledku jejího úmrtí. Tento žalobní nárok se tedy neopírá o teorii ztráty šance, ale je klasickým nárokem na náhradu nemajetkové újmy předpokládané zákonem.
„Co tedy NS vedlo k úvahám o teorii ztráty šance? Zřejmě to byla formulace žalobců: „Žalobci dovozují, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít.„. Toto tvrzení ale v kontextu podané žaloby nemá směřovat k uplatnění teorie ztráty šance v klasické podobě, ale míří zcela k něčemu odlišnému – a to je míra přesvědčivosti důkazu o existenci příčinné souvislosti (viz Doležal, A., Doležal, T.: Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016) a stanovení dostatečné míry pro její prokázání. Soud se tak měl vypořádat s mírou přesvědčivosti důkazu, a pokud vyšel ze závěru, že „hlavní příčinou smrti N. K. byla cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná„, pak z toho vychází, že ani v jiných státech s nižší požadovanou mírou přesvědčivosti důkazu nemohli být žalobci úspěšní, protože v tomto sporu je kruciální provázání existence příčinné souvislosti mezi pochybením a úmrtím. Pokud tento kauzální nexus chybí, nemohou pozůstalí požadovat náhradu podle § 444 odst. 3 OZ 1964 (nebo § 2959 OZ).“
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ke zrušení nicméně nedošlo z důvodu odlišného věcného posouzení Ústavním soudem, nýbrž primárně z důvodu nedostatečného odůvodnění odchylky od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 41/2017 a nepředložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu:
„…Uvedl-li Nejvyšší soud ve svém vyjádření, že jde o odlišné případy, neboť rozsudek sp. zn. 30 Cdo 41/2017 byl vynesen ve vztahu k nárokům požadovaným z titulu ochrany osobnosti podle § 11 a 13 o. z., z výše uvedeného je patrno, že samotná tato skutečnost není s to rozdílný přístup odůvodnit. Především pak bylo povinností Nejvyššího soudu již v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlit, v čem spočívá skutková odlišnost obou případů, jež by odůvodnila potřebu jejich odlišného právního posouzení.
… Nepostoupil-li za těchto okolností senát Nejvyššího soudu 25 Cdo věc velkému senátu Nejvyššího soudu, porušil tím nejen § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ale také ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.“
Důležité je uvést, že Ústavní soud nad rámec (obiter dictum) relativizoval některé závěry zrušovaného rozsudku Nejvyššího soudu, který byl ve vztahu k aplikaci teorie ztráty šance velmi podrobný, pracoval nejen s českou ale i zahraniční doktrínou (zejména citace H. Koziola) a který poukazoval na úskalí a problémy spojené s aplikací této teorie. Současně Nejvyšší soud zmínil i jiné nástroje, kterými lze dospět ke spravedlivému řešení těchto případů jako snížení míry přesvědčivosti důkazu o existenci kauzálního nexu nebo obrácení důkazního břemene.
Jaké závěry tedy Ústavní soud „mimochodem“ relativizoval? Uvedu alespoň následující:
„30. Rovněž v těch případech, kdy zdravotnické zařízení postupuje non lege artis, avšak není postaveno najisto, že toto bylo jedinou příčinou poškození zdraví pacienta, neznamená to, že by žádná konkrétní (reálná) újma nemohla vzniknout. I když v takovém případě nebude možné hovořit přímo (resp. s jistotou) o poškození zdraví, minimálně dojde k zásahu do duševní sféry dotčeného jedince, jenž bude nadále žít s vědomím, že se jeho zdravotní stav nemusel zhoršit, případně že se mohl zlepšit, či že osoba mu blízká nemusela zemřít, či mohla žít déle, kdyby k danému pochybení nedošlo. Takový zásah může mít značnou intenzitu (byť v tomto ohledu nebude hrát roli pouze to, jak velká šance byla zmařena, ale i řada dalších faktorů) a jako takový může nepochybně ovlivnit kvalitu života postižené osoby. Přitom v porovnání s jiným „běžnými“ újmami, které mohou vyvolat neoprávněné zásahy do osobnostní sféry jednotlivce, lze sotva hovořit o tom, že by tato byla méně významná, či dokonce bagatelní. Z hlediska ústavnosti není ani podstatné, jaká bude kvalifikace této újmy, tedy zda půjde o škodu či nemajetkovou újmu.“
Problémem je, že žalobci požadovali náhradu za zcela jiný typ újmy, a to za duševní útrapy způsobené usmrcením jím blízkého člověka (§ 444 odst. 3 OZ 1964 či § 2959 OZ 2012). Nikoliv za zásah do osobnosti – za život s vědomím, že osoba jim blízká nemusela zemřít, či mohla žít déle, kdyby k danému pochybení nedošlo. Je zřetelné, že intenzita obou zásahů je odlišná, a proto by i výše (případné) náhrady měla být odlišná.
A dále: „32. Jde-li o ústavněprávní rozměr dané věci, nutno zdůraznit, že lidský život i zdraví jsou nedůležitějšími lidskými statky, které (zcela logicky) požívají výslovné ústavněprávní ochrany (viz čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 31 Listiny), přičemž je povinností (i) obecných soudů jako orgánů veřejné moci, aby při výkladu a použití podústavního práva tato základní práva braly v úvahu, aby je promítaly do svého rozhodování (čl. 4 Ústavy).
33. Mohlo by se prima facie jevit, že osoba dotčená zásahem zdravotnického zařízení, jež lze kvalifikovat jen jako „ztrátu šance“, chráněna těmito ustanoveními není. Tak tomu ovšem být nemůže. Jak již bylo naznačeno, důvodem je, že mezi vznikem újmy v podobě poškození zdraví a „ztráty šance“ často neexistuje dostatečně identifikovatelný předěl. Jím nemůže z výše uvedených důvodů být faktická kauzalita (ve smyslu 100% jistoty), a ani kauzalita právní tak, jak plyne z podústavního práva, neboť to nemůže určovat obsah ústavně zaručených základních práv či svobod, a to tím spíše, kdy tato hranice je relativní, zvláště vezmou-li se v úvahu různé podoby právních úprav či přístupu soudů v jednotlivých zemích. Lze tedy shrnout, že z hlediska ústavnosti zpravidla často nebude možné určit, jaký ústavně chráněný statek mohl být v tom kterém případě pochybení zdravotnického zařízení dotčen, tedy zda jím bude zdraví či život jednotlivce anebo „jen“ jeho psychický stav. I tzv. ztráta šance tak je statkem chráněným výše uvedenými ustanoveními a spolu s tím rovněž např. čl. 7, 10 nebo 26 Listiny (podle situace).“
Ústavní soud zde jasně dovozuje, že ztráta šance (resp. samotná šance) je právním statkem chráněným stejnými ustanoveními jako zdraví a život člověka. Úskalí takového přístupu zdůrazňuje nejen doktrína (tuzemská i zahraniční), ale i zrušované odůvodnění Nejvyššího soudu. Je dobré připomenout, že teorie ztráty šance se historicky vyvinula jako umělý konstrukt, který se snaží překlenout obtíže spojené s prokazováním příčinné souvislosti pomocí redefinice kategorie újmy: „Újmou v pojetí této teorie tedy není skutečně způsobná újma, ale již sama ztracená příležitost (šance), čemuž odpovídá též to, že kompenzována může být právě tato ztracená příležitost … Stěžejní pro danou teorii, snažící se překlenout problém prokázání příčinné souvislosti se vzniklou újmou, tedy je umělá konstrukce šance jako právního statku (k tomu viz též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, s. 498)“ Podle názoru Ústavního soudu tedy ztráta šance i přes tyto skutečnosti představuje ústavním pořádkem chráněný právní statek.
Samotným závěrem nálezu nicméně Ústavní soud uvedl, že se necítí být povolán diktovat Nejvyššímu soudu, aby teorii ztráty šance aplikoval. Požaduje však náležité odůvodnění, které vezme v potaz i výše uvedené ústavněprávní aspekty a které bude znamenat adekvátní ochranu pacientů ve zdravotnických zařízeních. Stále tak mohou negativa této doktríny převážit její pozitiva, resp. je možné aplikovat i jiné nástroje vedoucí ke kýženému cíli.
Pokud by nakonec české soudy skutečně dospěly k přípustnosti aplikace teorie ztráty šance, budou se muset velmi pečlivě a precizně vypořádat se všemi negativy s ní spojenými, tedy i s těmi, které ve zrušovaném rozhodnutí uváděl Nejvyšší soud.
Nález je dostupný zde.