Rozhodnutí NS ve věci příčinné souvislosti a ztráty šance jako zvláštního druhu újmy

Nedávno zveřejnil Nejvyšší soud rozsudek  ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020, kterým se vyjádřil k problematice možnosti požadovat odškodnění za ztrátu šance  a současně se zabýval i právní povahou ztráty šance jako zvláštního druhu újmy.

Skutkový stav případu  byl následující:

Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná při poskytování zdravotní péče přes zjištěnou preeklampsii (změněný průtok krve v cévách placenty) pacientky, opakované vysoké hodnoty krevního tlaku a další subjektivní i objektivní příznaky při kontrolách (poslední proběhla dne 7. 2. 2011) nehospitalizovala gravidní N. K. a včas neukončila těhotenství císařským řezem. N. K. byla dne 8. 2. 2011 přivezena pro velké bolesti břicha a téměř v bezvědomí do nemocnice, kde byl diagnostikován rozvoj eklampsie a HELLP syndromu, těhotenství bylo okamžitě ukončeno císařským řezem, avšak N. K. se již neprobrala k vědomí a dne 9. 2. 2011 zemřela. Při pitvě byla jako příčina smrti stanovena prasklá cévní malformace s krvácením do mozkových struktur. …..  Soud dovodil, že žalovaná postupovala non lege artis, nezjistila-li u N. K. během předchozí hospitalizace a vyšetření v prenatální poradně preeklampsii, což vedlo k tomu, že ji nehospitalizovala a těhotenství neukončila císařským řezem již dne 7. 2. 2011. Ze znaleckých posudků ovšem vyplynulo, že hlavní příčinou smrti N. K. byla cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná, ke krvácení do centrálního nervového systému mohlo dojít i při případném předčasném ukončení těhotenství nebo i v klidu bez závažné příčiny.„.

Žalobci svůj žalobní nárok dovozují z toho, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít. Pokud by byl takto žalobní návrh kvalifikován,  jednalo by se  o skutečné uplatnění nároku na náhradu újmy ztráty šance. Problém ale je, že takto žalobní návrh nezní –  ten je opřen o ustanovení § 444 odst. 3 OZ 1964 a žalobci tak požadují náhradu nemateriální újmy za ztrátu blízké osoby v důsledku jejího úmrtí. Tento žalobní nárok se tedy neopírá o teorii ztráty šance, ale je klasickým nárokem na náhradu nemajetkové újmy předpokládané zákonem.

Co tedy NS vedlo k úvahám o teorii ztráty šance? Zřejmě to byla formulace žalobců: „Žalobci dovozují, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít.„. Toto tvrzení ale v kontextu podané žaloby nemá směřovat k uplatnění teorie ztráty šance v klasické podobě, ale míří zcela k něčemu odlišnému  – a to je míra přesvědčivosti důkazu o existenci příčinné souvislosti (viz Doležal, A., Doležal, T.: Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016) a stanovení dostatečné míry pro její prokázání. Soud se tak měl vypořádat s mírou přesvědčivosti důkazu , a pokud vyšel ze závěru, že „hlavní příčinou smrti N. K. byla cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná„, pak z toho vychází, že ani v jiných státech s nižší požadovanou mírou přesvědčivosti důkazu nemohli být žalobci úspěšní, protože v tomto sporu je kruciální provázání existence příčinné souvislosti mezi pochybením a úmrtím. Pokud tento kauzální nexus chybí, nemohou pozůstalí požadovat náhradu podle § 444 odst. 3 OZ 1964 (nebo § 2959 OZ).

Samozřejmě to nevylučuje úvahy o možnosti snížení míry kladené na prokázání kauzálního nexu (míry přesvědčivosti důkazu)  -např. na převažující pravděpodobnost, atp. nebo na úvaho o odlišném rozložení důkazního břemene. Tato situace ale není vhodná k úvahám o existenci ztráty šance. Na druhou stranu ale lze přivítat, že se NS touto problematikou zabývá a je si vědom specifičnosti problematiky prokazování kauzality v medicínskoprávních sporech.

A na závěr si k problematice ztráty šance a její uplatnitelnosti při nárocích tzv. sekundárních obětí dovolím odcitovat ještě pasáž z článku z roku 2017 (Doležal, A., Doležal, T.:Problematika využití teorie ztráty šancí ,Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2017), která se této problematice  věnuje:

 

Ztráta šance a deliktní odpovědnost

V rámci deliktní odpovědnosti došlo s přijetím nového OZ k výrazným posunům. Ten základní spočívá v tom,  že ustanovení § 2910 vyžaduje pro vznik újmy zásah do absolutního práva jiného (§ 2910 věta první) nebo porušení ochranné normy (§ 2910 věta druhá). S ohledem na shora uvedené je tedy nezbytné vrátit se k povaze chráněného statku a případně ochranných norem směřujících k ochraně samotné šance. Zásadní problém nastává zejména u šance na uzdravení. Zcela zjevné je, že  právní kvalifikace újmy spočívající ve ztrátě šance je zcela odlišná od skutečné újmy; a tak je tomu i se statky, které jsou dotčeny[1]. Zatímco zdraví a život jsou absolutně chráněnými právy ve smyslu ustanovení § 2910 věta první,  šance absolutně chráněným právem není.

Z tohoto pohledu je také velmi obtížné hovořit o její kompenzaci v rámci stávajícího deliktního práva, neboť ustanovení § 2910 se uplatní pouze v případě zásahu do absolutního práva člověka nebo v situacích, kdy dojde k zásahu do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Zákonné ustanovení, které by stanovilo povinnost chránit šanci na uzdravení, však v našem právním řádu nenalezneme[2].

Zajímavým problémem u deliktní odpovědnosti za ztrátu šance je rovněž její použitelnost pro odškodnění újem třetích osob, tj. osob odlišných od vlastního poškozeného.  Tato problematika se týká i rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn.  III. ÚS 3067/13[3], kde  žalují pozůstalí zemřelé ženy a požadují náhradu újmy spočívající ve ztrátě šance na uzdravení[4]. Úprava nároků náhrady nemajetkové újmy  třetích osob  při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví  je upravena ve zvláštním  ustanovení § 2959 OZ. Náhrada jiných nemajetkových újem je pak vyloučena. V případě, že bychom považovali ztrátu šance na uzdravení za majetkovou újmu, je její odškodnění u třetích osob rovněž vyloučeno v důsledku znění § 2910. Současně je nutno poznamenat, že i bez zákonného vyloučení náhrady, by náhrada ztráty šance na uzdravení nárokovaná třetími osobami, byla krajně problematická, neboť zcela absentuje důkaz o tom, že škůdce skutečně způsobil poškozenému újmu na zdraví[5].     

——————————————————————————

[1] „A further, very decisive problem is addressed by Stoll: the chance of recovery is not an independent legally protected good, such as could trigger duties to com­pensate when injured. Rather, it is only bodily integrity that is comprehensively protected.“ KOZIOL, Helmut. Basic questions of tort law from a Germanic perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012. ISBN 9783902638854, s. 154.

[2] Obdobně BEZOUŠKA, P. In: M. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1552, odlišně ale nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13. Domníváme se ale, že tato teze neplatí jen pro kompenzaci ztráty šance na uzdravení, ale obecně u institutu ztráty šancí.

[3] Byť v něm není vůbec zmiňována.

[4] Ztráta šance na uzdravení ve výši 20% pak měla být způsobena postupem non lege artis lékaře. Vlastní žalobní nárok je ovšem specifikován jinak a předložená formulace je provedena autory článku na základě tvrzení žalobců (viz bod 13 rozhodnutí).

[5]Richtigeweise müsste man sich damit abfinden, dass die Haftung für die velorene Chance keine abgeleiteten Ansprüche von Angehörigen ermöglicht: Weil nicht nachgewiesen ist, dass der Arzt die fragliche Person getötet hat, kann er nicht für Ansprüche haften, die gerade dies voraussetzen.“, MÄSCH, Gerald. Chance und Schaden: zur Dienstleisterhaftung bei unaufklärbaren Kausalverläufen. Tübingen: Mohr Siebeck, 2004. ISBN 9783161483646,  s. 300.