Nedávno zveřejnil Nejvyšší soud rozsudek ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020, kterým se vyjádřil k problematice možnosti požadovat odškodnění za ztrátu šance a současně se zabýval i právní povahou ztráty šance jako zvláštního druhu újmy.
Skutkový stav případu byl následující:
„Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná při poskytování zdravotní péče přes zjištěnou preeklampsii (změněný průtok krve v cévách placenty) pacientky, opakované vysoké hodnoty krevního tlaku a další subjektivní i objektivní příznaky při kontrolách (poslední proběhla dne 7. 2. 2011) nehospitalizovala gravidní N. K. a včas neukončila těhotenství císařským řezem. N. K. byla dne 8. 2. 2011 přivezena pro velké bolesti břicha a téměř v bezvědomí do nemocnice, kde byl diagnostikován rozvoj eklampsie a HELLP syndromu, těhotenství bylo okamžitě ukončeno císařským řezem, avšak N. K. se již neprobrala k vědomí a dne 9. 2. 2011 zemřela. Při pitvě byla jako příčina smrti stanovena prasklá cévní malformace s krvácením do mozkových struktur. ….. Soud dovodil, že žalovaná postupovala non lege artis, nezjistila-li u N. K. během předchozí hospitalizace a vyšetření v prenatální poradně preeklampsii, což vedlo k tomu, že ji nehospitalizovala a těhotenství neukončila císařským řezem již dne 7. 2. 2011. Ze znaleckých posudků ovšem vyplynulo, že hlavní příčinou smrti N. K. byla cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná, ke krvácení do centrálního nervového systému mohlo dojít i při případném předčasném ukončení těhotenství nebo i v klidu bez závažné příčiny.„.
Žalobci svůj žalobní nárok dovozují z toho, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít. Pokud by byl takto žalobní návrh kvalifikován, jednalo by se o skutečné uplatnění nároku na náhradu újmy ztráty šance. Problém ale je, že takto žalobní návrh nezní – ten je opřen o ustanovení § 444 odst. 3 OZ 1964 a žalobci tak požadují náhradu nemateriální újmy za ztrátu blízké osoby v důsledku jejího úmrtí. Tento žalobní nárok se tedy neopírá o teorii ztráty šance, ale je klasickým nárokem na náhradu nemajetkové újmy předpokládané zákonem.
Co tedy NS vedlo k úvahám o teorii ztráty šance? Zřejmě to byla formulace žalobců: „Žalobci dovozují, že pokud by žalovaná postupovala řádně a vyhodnotila adekvátně stav pacientky, N. K. by navzdory cévní malformaci, o které do té doby nikdo nevěděl, nepřišla o šanci přežít.„. Toto tvrzení ale v kontextu podané žaloby nemá směřovat k uplatnění teorie ztráty šance v klasické podobě, ale míří zcela k něčemu odlišnému – a to je míra přesvědčivosti důkazu o existenci příčinné souvislosti (viz Doležal, A., Doležal, T.: Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016) a stanovení dostatečné míry pro její prokázání. Soud se tak měl vypořádat s mírou přesvědčivosti důkazu , a pokud vyšel ze závěru, že „hlavní příčinou smrti N. K. byla cévní malformace a její smrt byla bez ohledu na toto pochybení neodvratitelná„, pak z toho vychází, že ani v jiných státech s nižší požadovanou mírou přesvědčivosti důkazu nemohli být žalobci úspěšní, protože v tomto sporu je kruciální provázání existence příčinné souvislosti mezi pochybením a úmrtím. Pokud tento kauzální nexus chybí, nemohou pozůstalí požadovat náhradu podle § 444 odst. 3 OZ 1964 (nebo § 2959 OZ).
Samozřejmě to nevylučuje úvahy o možnosti snížení míry kladené na prokázání kauzálního nexu (míry přesvědčivosti důkazu) -např. na převažující pravděpodobnost, atp. nebo na úvaho o odlišném rozložení důkazního břemene. Tato situace ale není vhodná k úvahám o existenci ztráty šance. Na druhou stranu ale lze přivítat, že se NS touto problematikou zabývá a je si vědom specifičnosti problematiky prokazování kauzality v medicínskoprávních sporech.
A na závěr si k problematice ztráty šance a její uplatnitelnosti při nárocích tzv. sekundárních obětí dovolím odcitovat ještě pasáž z článku z roku 2017 (Doležal, A., Doležal, T.:Problematika využití teorie ztráty šancí ,Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2017), která se této problematice věnuje:
Ztráta šance a deliktní odpovědnost
V rámci deliktní odpovědnosti došlo s přijetím nového OZ k výrazným posunům. Ten základní spočívá v tom, že ustanovení § 2910 vyžaduje pro vznik újmy zásah do absolutního práva jiného (§ 2910 věta první) nebo porušení ochranné normy (§ 2910 věta druhá). S ohledem na shora uvedené je tedy nezbytné vrátit se k povaze chráněného statku a případně ochranných norem směřujících k ochraně samotné šance. Zásadní problém nastává zejména u šance na uzdravení. Zcela zjevné je, že právní kvalifikace újmy spočívající ve ztrátě šance je zcela odlišná od skutečné újmy; a tak je tomu i se statky, které jsou dotčeny[1]. Zatímco zdraví a život jsou absolutně chráněnými právy ve smyslu ustanovení § 2910 věta první, šance absolutně chráněným právem není.
Z tohoto pohledu je také velmi obtížné hovořit o její kompenzaci v rámci stávajícího deliktního práva, neboť ustanovení § 2910 se uplatní pouze v případě zásahu do absolutního práva člověka nebo v situacích, kdy dojde k zásahu do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Zákonné ustanovení, které by stanovilo povinnost chránit šanci na uzdravení, však v našem právním řádu nenalezneme[2].
Zajímavým problémem u deliktní odpovědnosti za ztrátu šance je rovněž její použitelnost pro odškodnění újem třetích osob, tj. osob odlišných od vlastního poškozeného. Tato problematika se týká i rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3067/13[3], kde žalují pozůstalí zemřelé ženy a požadují náhradu újmy spočívající ve ztrátě šance na uzdravení[4]. Úprava nároků náhrady nemajetkové újmy třetích osob při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví je upravena ve zvláštním ustanovení § 2959 OZ. Náhrada jiných nemajetkových újem je pak vyloučena. V případě, že bychom považovali ztrátu šance na uzdravení za majetkovou újmu, je její odškodnění u třetích osob rovněž vyloučeno v důsledku znění § 2910. Současně je nutno poznamenat, že i bez zákonného vyloučení náhrady, by náhrada ztráty šance na uzdravení nárokovaná třetími osobami, byla krajně problematická, neboť zcela absentuje důkaz o tom, že škůdce skutečně způsobil poškozenému újmu na zdraví[5].
——————————————————————————
[1] „A further, very decisive problem is addressed by Stoll: the chance of recovery is not an independent legally protected good, such as could trigger duties to compensate when injured. Rather, it is only bodily integrity that is comprehensively protected.“ KOZIOL, Helmut. Basic questions of tort law from a Germanic perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012. ISBN 9783902638854, s. 154.
[2] Obdobně BEZOUŠKA, P. In: M. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1552, odlišně ale nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13. Domníváme se ale, že tato teze neplatí jen pro kompenzaci ztráty šance na uzdravení, ale obecně u institutu ztráty šancí.
[3] Byť v něm není vůbec zmiňována.
[4] Ztráta šance na uzdravení ve výši 20% pak měla být způsobena postupem non lege artis lékaře. Vlastní žalobní nárok je ovšem specifikován jinak a předložená formulace je provedena autory článku na základě tvrzení žalobců (viz bod 13 rozhodnutí).
[5] „Richtigeweise müsste man sich damit abfinden, dass die Haftung für die velorene Chance keine abgeleiteten Ansprüche von Angehörigen ermöglicht: Weil nicht nachgewiesen ist, dass der Arzt die fragliche Person getötet hat, kann er nicht für Ansprüche haften, die gerade dies voraussetzen.“, MÄSCH, Gerald. Chance und Schaden: zur Dienstleisterhaftung bei unaufklärbaren Kausalverläufen. Tübingen: Mohr Siebeck, 2004. ISBN 9783161483646, s. 300.