Včerejšího dne (19. 12. 2019) zveřejnil Ústavní soud nález pod sp. zn. II. ÚS 2149/17 ze dne 10. prosince 2019, v němž se zabýval otázkou přiznání úroků z prodlení z náhrady nemajetkové újmy u sekundárních obětí ještě podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Současně se ale vyjádřil i k dopadům svého rozhodnutí na právní úpravu obsaženou v nyní účinném občanském zákoníku.
V předcházejících řízeních obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, dospěly k závěru, že při náhradě nemajetkové v penězích dle ustanovení § 13 odst. 2 OZ 1964, není možné požadovat úrok z prodlení z tohoto nároku, mj. jelikož: „… do právní moci rozhodnutí soudu … není zatím povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena; teprve stanovení této povinnosti právní mocí rozhodnutí soudu, ať nalézacího či odvolacího, má konstitutivní charakter.“
Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru a úroky z prodlení z tohoto nároku přiznal. Ve svém odůvodnění mj. uvedl:
„Neplatí ani závěr obecných soudů o konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž se rozhoduje o peněžité náhradě podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ. Svou konstrukcí zde navíc obecné soudy vyloučily aplikaci obecné úpravy obsažené v OZ (viz ustanovení § 13 odst. 2 ve spojení s § 488, § 489, § 492, § 517 odst. 1 a 2, § 559 odst. 2 a 563 OZ), z níž plyne závěr opačný, tj. že uvedené rozhodnutí má charakter deklaratorní a nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, resp. neučiní-li tak, pak mu úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Na tomto závěru je třeba trvat, neboť z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že konstitutivní rozhodnutí představují výjimku a mohou být vydávána pouze v případech, kdy zákon soudu výslovně přiznává oprávnění založit právní poměr (práva a povinnosti) mezi stranami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 23 Cdo 3407/2010). Tak tomu však v nyní rozhodované věci není. Ostatně Ústavní soud již dříve ve své judikatuře nárok na peněžní náhradu podle § 13 odst. 2 OZ charakterizoval jako důsledek odpovědnosti za civilní delikt [viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 (U 15/26 SbNU 361)]. Z toho plyne, že povinnost původce újmy plnit vzniká v posuzované věci z deliktu samotného a nikoli až údajně konstitutivním rozhodnutím, jak tvrdí obecné soudy…
Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně chránit, musí z n í plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým stává „bezzubým“, neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce, vyhýbal plnění svých povinností. Obecné soudy tak zásadně ztěžují vymahatelnost práv poškozených, namísto toho aby tato jejich práva chránily…
Ústavní soud zdůrazňuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí neplatí pouze pro případy, na něž se vztahuje úprava náhrady nemajetkové újmy pozůstalým podle OZ (tj. § 444 odst. 3 a odvozeně § 13 odst. 2 OZ), ale také – a tím spíše – pro případy, na něž dopadá aktuální právní úprava náhrady škody obsažená v NOZ. Nový civilní kodex předmětné nároky systematicky řadí k závazkům z deliktů, kam svou povahou náleží. Je zjevné, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je pak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv (srov. § 612 NOZ). Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.“
Nález Ústavního soudu je dostupný zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2019/II._US_2149_17_an.pdf