Státní porodnice jsou povinny vysílat porodní asistentky k domácím porodům?

By | 26/01/2012

Zdá se, že na otázku položenou v názvu tohoto textu odpověděla soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Dagmar Stamidisová: ANO.

Ale pojďme si popořádku vysvětlit, co se to vlastně stalo. Před osmi dny vydala uvedená soudkyně usnesení, sp. zn. 1 Nc 1/2012 – 11, kterým zamítla návrh na nařízení předběžného opatření tohoto znění: „Fakultní nemocnici Motol se ukládá, aby paní XY zajistila během jejího porodu doma nezbytnou základní zdravotní péči zdravotního pracovníka s kvalifikací porodní asistentka, a to po jejím telefonickém oznámení o tom, že se jí porod rozběhl.“

JUDr. Stamidisová tak reagovala na návrh budoucí matky, která se rozhodla rodit doma. Hledala v Praze porodní asistentku a dostalo se jí informace od magistrátu, že žádná porodní asistentka v Praze nemá oprávnění samostatně poskytovat asistenci při porodu mimo porodnici.

Budoucí rodička vycházela z toho, že na volbu porodu doma má právo na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak ji vykládá Evropský soud pro lidská práva. Český stát jí však nezajistil možnost tuto volbu realizovat tím, že by umožnil porodním asistentkám asistovat u domácích porodů. Rozhodla se, že si vynutí tuto asistenci na státní nemocnici, neboť má za to, že na státní nemocnici lze požadovat, aby naplnila povinnost státu zajistit podmínky k volbě porodu doma. Na Fakultní nemocnici v Motole se pak obrátila proto, že je „spádová“ vzhledem k jejímu bydlišti. V Motole to na její žádost odmítli, obrátila se tedy na soud.

Soudkyně Stamidisová návrhu sice nevyhověla, ale jinak dala těhotné ženě za pravdu. Výslovně konstatuje: „Soud se ztotožňuje s tvrzením navrhovatelky, že má právo na volbu porodu doma a toto právo je součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života. Pravdou je, že stát neuděluje v České republice registrace porodním asistentkám a odrazuje soukromé porodní asistentky od toho, aby poskytovaly péči u porodů doma. Vzhledem k neexistenci porodních asistentek bylo také na místě obrátit se se žádostí o zajištění péče během porodu na nemocnici ve spádové oblasti dle bydliště navrhovatelky, což je Fakultní nemocnice Motol. Je to státní zdravotnické zařízení, jehož zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví a je na místě od něj spravedlivě požadovat, aby naplnilo povinnost státu zajistit institucionální podmínky k volbě porodu doma. (…) Soud tedy má za to, že obecně, odhlédnuto od požadavku na nařízení předběžného opatření, je návrh navrhovatelky legitimní.“

Dovolím si předpokládat, že tato slova se v rozhodnutí objevila jen díky tomu, že návrh byl zamítnut a že tyto závěry nemají žádný právní dopad. V opačném případě by paní soudkyně zavazovala Fakultní nemocnici v Motole k protizákonné činnosti, neboť ta, jak tuším, nemá oprávnění k poskytování zdravotní péče porodními asistentkami v domácím prostředí.

Pokud má doktorka Stamidisová potřebu vyjádřit názor, že by stát měl více podporovat porodní asistenci v domácím prostředí, je to legitimní občanský postoj. V daném případě jej však paní soudkyně dle mého soudu vyjádřila způsobem nejen nemístným, ale také nedomyšleným.

Pominu skutečnost, že v době svobodné volby lékaře a zdravotnického zařízení žádné vymezení spádů nemocnic de iure neexistuje, a pokud něco v tomto smyslu de facto existuje, tak jsou to jen různé pomůcky pro specifické účely. Pokud by se však citované závěry soudu, které vyvozují uvedenou povinnost pro státní nemocnice, měly uplatnit v praxi, na koho by se obrátila budoucí rodička z Děčína? Nejbližší státní porodnice bude některá pražská. Jak by k ní včas na zavolání po počátku porodu asi tak porodní asistentka dojela? A jak by dlouho měla u ní setrvat, kdyby se porod táhl? Kdo by pak pomáhal rodit v porodnici, když by všechny porodní asistentky byly na zavolání v terénu?

Taky by mě zajímalo, kdo by to zaplatil? V seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami takový výkon není. Není to tedy péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění. Pak by měla hradit budoucí matka smluvní cenu. Ale jak by šlo mít smluvní cenu bez smlouvy, neboť porodnice by to dělala z donucení? A nezapomněla vůbec JUDr. Stamidisová na čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.“?

Závěrem nemohu opomenout i důvody, na základě kterých byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. V usnesení soudu se uvádí: „Soud má za to, že navrhovatelka měla celou situaci začít řešit dříve, než podáním návrhu na nařízení předběžného opatření dne 17. 1. 2012 s termínem porodu 18. 1. 2012. (…) Pokud by návrh na vydání předběžného opatření podala dříve, byla by možnost situaci řešit. Tak jak navrhovatelka požaduje petitem návrhu na nařízení předběžného opatření, aby soud uložil odpůrci povinnost, soud má za to, že sice požadavek není nevykonatelný, avšak za situace, kdy o této záležitosti je rozhodováno v den termínu porodu, je nereálné uložit odpůrci takovouto povinnost.“

Po pravdě příliš tomu nerozumím. Není jasné, v čem spočívá ona nereálnost okamžitého uložení povinnosti v době datových schránek. Je také třeba vnímat skutečnost, že porod nemusí nastat v předpokládaný den termínu porodu.

Byť z pohledu důsledků vnímám toto zamítavé rozhodnutí soudu jako správné, je samotné zamítnutí tím jediným, co se mi na tomto rozhodnutí jeví jako správné.

11 thoughts on “Státní porodnice jsou povinny vysílat porodní asistentky k domácím porodům?

  1. Zuzana Candigliota

    Zdravím pane Policare,

    domnívám se, že na základě Ústavy jsou soudci především vázáni mezinárodními smlouvami (a tedy materiálně i judikaturou ESLP) a také jsou povinni interpretovat zákony ústavně konformním výkladem.

    Rozhodnutí ESLP ve věci Ternovszki jasně deklarovalo, že stát má nejen povinnost nebránit domácím porodům a poskytování péče u porodů doma, ale má i pozitivní závazek zajistit k této volbě místa porodu „právní a institucionální podmínky“.

    Proto soud měl za situace, kdy stát brání péče samostatnými porodními asistentkami u porodů doma, dvě možnosti:

    1) Buď mohl říci, že žena právo na asistenci zdravotníka u porodu doma nemá, čímž by ale ignoroval rozhodnutí ESLP.
    2) Nebo mohl deklarovat, že zde toto právo je, a naznačit, kdo je tedy povinen tuto péči poskytovat.

    Dá se polemizovat o tom, že by soud (svým případným kladným rozhodnutím) nutil nemocnice do protizákonné činnosti. Především by bylo potřeba prostudovat to oprávnění, které umožňuje nemocnici vykonávat činnost pouze v budově zdravotnického zařízení. Především je ale potřeba právní předpisy vykládat v souladu s jejich hiearchií a evropská úmluva stojí výš než případné vyhlášky nebo vnitřní předpisy, na jejichž základě údajně nemocnice nesmí poskytovat péči u porodu doma.

    Kromě toho i do nových zdravotnických zákonů bylo zakotveno právo pacienta na poskytování péče v nejméně omezujícím prostředí, pokud je to v souladu s péčí lege artis. Je tedy logické, že pacientka nemůže požadovat císařský řez doma, ale asistenci u fyziologického porodu doma ano – to, že jde o péči lege artis lze dovodit z doporučení Světové zdravotnické organizace Péče během normálního porodu, tak i z praxe ve vyspělých státech bez totalitní minulosti.

    A co se týče úhrady, tak opět jde o materii upravenou pouhou vyhláškou bez jasných kritérií stanovených zákonem, tudíž s tím spojenými důsledky. Osobně bych rodičkám poradila, ať rozhodně nic nehradí, pokud je ta péče v limitu nákladů za porod v nemocnici – nejde ani o žádný nadstandard a zároveň jde o péči k zajištění zdraví rodičky a dítěte dle definic v zákoně o veřejném zdravotním pojištění.

    Toto usnesení soudu nicméně nebude ojedinělé a na „spádové“ nemocnice a na soudy se budou obracet další rodičky. Je ale pravda, že petit může být jiný – mohou požadovat, aby soud nařídil poskytnout péči samostatné porodní asistentce a soudním rozhodnutím jí ad hoc nahradil chybějící registraci. Ale toto řešení je poměrně více náročné na vymýšlení právních konstruktů než požadavek na zajištění péče po státní nemocnici.

    Hlavně má právní názor soudu ten dopad, že MZČR se problémem konečně začne systematicky zabývat a nebude na něj tlačit jen menšina rodiček a porodních asistentek, ale též renomovaní lékaři a primáři fakultních nemocnic, kteří též budou mít zájem, aby komunitní porodní péči zajišťoval někdo jiný než oni.

    Zuzana Candigliota

    1. Radek Policar Post author

      Milá paní kolegyně,

      díky za oživující debatu. Na Vaši polemiku rád zareaguji několika odlišnými pohledy a souvisejícími argumenty.

      1. Neexistují spádové nemocnice. Máte-li za to, že ano, prosím předložte důkaz.

      2. Pokud stát selže a nezajistí podmínky pro realizaci určitého práva – zde práva rodit doma, nechápu, proč by tuto povinnost měly plnit státní nemocnice. Vysvětlím, proč mi to nepřijde na místě. Státní nemocnice nejsou stát. Státní nemocnice jsou státní organizace, což je subjekt odlišný od státu. Stát nemocnici zřídil, svěřil jí státní majetek k hospodaření a jmenuje a odvolává jejího ředitele. Stát nemůže jinak než právními předpisy státním nemocnicím nic nařizovat. Byť je reálná praxe jiná (vzhledem k tomu, že ministr jmenuje a odvolává ředitele). Stát disponuje státní mocí, státní nemocnice nikoli. Jsou to organizace veřejné služby. Nemám tedy za to, že lze po nich spravedlivě požadovat „plnění za stát“. (P.S. Na koho se budou Vaše klientky obracet, až ministr zdravotnictví za dva roky zrealizuje plánovanou deetatizaci státních nemocnic?)

      3. Nevím, v čem lze polemizovat s tvrzením, že by soud nutil nemocnici do protizákonné činnosti, Podmínky provozování zdravotnického zařízení jsou dány zákonem, vyhláška jen stanoví detaily. Souhlasím s tím, že Evropská úmluva je nadřízena českým zákonům a že je třeba je interpretovat v souladu s ní. Ale v daném případě by to byla interpretace contra legem. Neviděl jsem v rozhodnutí soudkyně Stamidisové ani pokus o zdůvodnění výkladu contra legem. Samozřejmě nebyl důvod, protože návrh na vydání předběžného opatření zamítla. Pokud by však byl rozpor mezi úmluvou a zákonem, který by nešel řešit metodou ústavně konformní interpretace, musel by soudce navrhnout Ústavnímu soudu zrušení zákona nebo jeho části.

      4. Rozhodnutí soudu, které by zdravotnickému zařízení nařídilo zákrok tak, jak bylo navrhováno, by bylo nepochybně protiústavní také z tohoto pohledu, že dle čl. 4/1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Z žádného práva uvedeného v Evropské úmluvě nelze dovodit povinnost žádné nemocnice, ani té státní, na asistenci, jak navrhovatelka požadovala.

      5. Z tohoto pohledu ustanovení o poskytování zdravotní péče v nejméně omezujícím prostředí uvedené v novém zákonem nijak nepomůže. To nijak nepřebije povinnost poskytovat zdravotní péči ve „vybaveném prostředí“ zdravotnického zařízení s výjimkou domácí péče, návštěvní služby a zásahů zdravotnické záchranné služby.

      6. Otázku úhrady nelze zamést tak lehce, jak činíte. Pokud zdravotnické zařízení poskytuje zdravotní služby, musí mu za ně zaplatit ten, komu je poskytuje, to je jasný dlužník. Výjimkou je, když se zaváže zaplatit za něj někdo jiný, např. zdravotní pojišťovna. Pokud tak zdravotní pojišťovna neučiní, je jasné, po kom chtít peníze. Nicméně tento dovětek je už poněkud navíc, protože mám za to, že všechny shora uvedené argumenty plus ty uvedené v původním textu hovořící nejen o právních aspektech, ale i o těch zcela praktických, jasně podporují mé závěry.

      S úctou

      Radek Policar

  2. Tomáš Doležal

    Vážení kolegové,
    jsem rád, že dochází k živé výměně názorů. Vznesené argumenty mě nutí alespoň stručně reagovat. Oprostím se od skutečnosti, že dané téma je ve společnosti jakousi „rozbuškou“ a zůstanu v rovině právních argumentů.
    1) rozsudek ESLP ve věci Ternovszká proti Maďarsku může být sice vodítkem, jak by ESLP rozhodoval v obdobné kauze proti ČR, ale pro rodičky v ČR ani ČR z tohoto rozhodnutí neplynou žádné povinnosti. V potaz je nutno vzít i disentní stanovisko soudce Popoviće, které poukazuje na některé nedostatky podané žaloby s tím,že jeho výtky o povaze žaloby jako „actio popularis“ jsou zcela namístě. Ostatně i stále rozšiřující se interpretace čl. 8 v rozhodnutích ESLP budí jisté rozpaky a zasluhuje se hlubší analýzu.
    2) současný právní stav neumožňuje vedení porodu v domácím prostředí a nový zákon o zdravotních službách významnou změnu nepřináší – podle ust. § 10 odst. 3 v rámci zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta lze vykonávat pouze takové zdravotní výkony, jejichž poskytnutí není podmíněno technickým ani věcným vybavením nutným k jejich provedení v ZZ.
    3) spádové nemocnice skutečně neexistují a státní nemocnice nejsou synonymem státu
    4) trochu se ztrácí základní pohled na poskytování zdravotní péče ZZ – poskytují je na základě smlouvy uzavřené s pacientem. Podmínky a mantinely pro poskytování zdravotní péče jsou vymezeny zákony. A jak píše kolega Policar, je nutno respektovat Listinu a tedy povinnosti ukládat pouze na základě zákona. Povinnost poskytnout porodní asistentku nelze tedy nemocnici uložit soudním rozhodnutím bez patřičné zákonné úpravy. Odkazem na čl. 8 Úmluvy si zde nepomůžeme, neboť právo na účast porodní asistentky při domácím porodu není právem, které bychom z čl. 8 přímo odvodili.

    Pro zájemce přidávám link na předmětné rozhodnutí ESLP:
    http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?action=html&documentId=878621&portal=hbkm&source=externalbydocnumber&table=F69A27FD8FB86142BF01C1166DEA398649

    1. Zuzana Candigliota

      Milí kolegové,

      musím říct, že je to tu inspirující debata 🙂

      Spádovost sice oficiálně neexistuje, ale existuje nejbližší ZZ poskytující porodní péči s ohledem na bydliště rodičky. A co metodický pokyn – Spádovost lůžkových zdravotnických zařízení v hlavním městě Praze? Ten je podle právního systému prý stále v platnosti.

      Dále pak existuje právo rodičky nebýt diskriminována v přístupu ke zdravotní péči na základě jejího světového názoru (volba místa porodu). Toto právo je realizovatelné vůči jakémukoliv zdravotnickému zařízení. Podle mě je zde plně uplatnitelný antidiskriminační zákon (a zákaz diskriminace v Listině) ve spojení s právem ženy na co nejméně omezující způsob péče.

      Dosud nikdo neprokázal, že by plánovaný porod doma u nízkorizikové rodičky za asistence porodní asistentky v ČR byl statisticky nebezpečnější, než porod v nemocnici. Zahraniční výzkumy prokazují srovnatelnou bezpečnost. Proto není dána výjimka ze zákazu diskriminace, kterou je situace, kdy je odlišné zacházení legitimní. Ženy volící porod doma jsou diskriminovány, protože jim na rozdíl od žen rodících v porodnici je odpírána základní zdravotní péče (a ještě k tomu není hrazená ze zdravotního pojištění, to na základě pouhé vyhlášky bez mezí stanovených zákonem).

      Asistence u porodu doma je/bude domácí péčí. Podle § 10 ZZS se do domácí péče řadí též ošetřovatelská péče, podle § 5 odst. 2 písm. g) patří do ošetřovatelské péče též péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem, tedy péče porodní asistentky.

      Podle mého názoru je nedůvodné odmítání poskytovat domácí péči na přání pacienta tam, kde poskytována být může (srovnatelně bezpečně jako v ústavním zařízení), je zásahem do práv pacienta a v případě rodiček též diskriminace.

      Pochopitelně by rodička dala informovaný souhlas s tím, že technické vybavení nemůže být jako v nemocnici a porodní asistentka u porodu doma by měla mít vybavení, které je nutné pro poskytování péče lege artis u porodu doma (tedy vycházet z doporučení WHO a vyhlášky o věcném a technickém vybavení, která upravuje obsah „tašky“ komunitní porodní asistentky).

      Je pravda, že rozhodnutí ESLP v této oblasti je zatím jen jedno, uvidíme, jak bude rozhodnutý jiný případ, který tam už leží. Případná ustálená judikatura by měla jistě větší dopad.

      Myslím, že zákonná povinnost nemocnice nechybí, je povinna poskytovat akutní péči, kam porod spadá. Respektive nesmí odmítnout přijetí do péče, pokud jde o porod (48/3). Pokud tedy nemocnice odmítá na žádost rodičky poskytnout porodní péči, a to v nejméně omezujícím prostředí, pak se domnívám, že soud může nařídit poskytnutí této péče.

      ZC

  3. Michal Ryska

    Vidím, že Radek zde svým postem rozpoutal mimořádně zajímavou (v daném kontextu možno říci i mimořádně plodnou) diskusi. Z důvodů, které snad není třeba blíže vysvětlovat, se zapojím jen v obecné rovině:

    1) Problém, který zde řešíme, nevytvořil primárně „aktivistický“ (dle některých) Městský soud v Praze svým zamítavým usnesením, ale pasivita jiných.

    2) Je zjevné, že ve společnosti bude vždy existovat minorita, která bude vykazovat snahu vyhnout se porodnicím kvůli obavám z častých zásahů do běhu porodu a která bude naopak hledat alternativy k rutinným nemocničním porodům. Ty ostatně kritizuje i WHO ve zprávě z roku 1999: http://aperio.cz/data/1/WHO_Pece_v_prubehu_normalniho_porodu.pdf

    V této zprávě také WHO v rámci kategorizace praktik zařazuje respektování výběru místa porodu, který žena učinila po náležitém poučení, do kategorie A, tj. mezi praktiky, které jsou jednoznačně prospěšné a které by měly být podporovány.

    3) Víme přitom všichni, že namísto podpory je zdejší majoritní doktrína založena na chápání domácích porodů striktně jako postupů non lege artis. Z toho pak logicky pramení i právní vakuum v těchto otázkách a „technické“ problémy, na které Radek s Tomášem upozorňují.

    4) Stejně jako vrcholná světová autorita v oblasti zdravotnictví (WHO), je přípustnosti domácích porodů nakloněna i vrcholná evropská právní autorita (ESLP), která ve zmiňovaném maďarském případě dovodila porušení čl. 8 Úmluvy a pozitivní závazek státu zajistit realizaci tohoto práva ženy na soukromý a rodinný život. Tomáš má přitom naprostou pravdu, že z tohoto rozhodnutí neplynou přímo pro ČR žádné povinnosti – zkrátka a jednoduše proto, že nebyla stranou v daném případu.

    5) Současně ovšem neexistuje žádná judikatura ESLP, která by toto rozhodnutí překonala (dovolávat se v tomto směru disentního stanoviska k rozsudku nelze). Myslím ostatně, že s ohledem na výše zmíněnou zprávu WHO nebude mít ESLP důvod k odklonu, když obecně je nepřehlédnutelným trendem stále extenzivnější výklad soukromí (od dřívější ochrany toliko inner circle až směrem k právu realizovat se ve vztazích s okolním světem, právu na potrat či právu asistovaného domácího porodu). Za této situace pak nesouhlasím s Tomášovým argumentem, že odkazem na čl. 8 Úmluvy si zde nepomůžeme, neboť právo na účast porodní asistentky při domácím porodu není právem, které bychom z čl. 8 přímo odvodili. Autoritativním (a dosud nepřekonaným) výkladem jej totiž již odvodil ESLP a nelze proto a priori vylučovat, aby z tohoto autoritativního výkladu bylo ve smyslu čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ve vztahu ke kolidujícím předpisů nižší právní síly i v našich podmínkách vycházeno. Jinou věcí ovšem je, kdo konkrétně by měl ten pozitivní závazek státu realizovat a zda lze po samostatných právních subjektech, jejichž zřizovatelem je ministerstvo, spravedlivě požadovat, aby toto břemeno ve vytvořeném právním vakuu nesly …

  4. Tomáš Doležal

    Tak vzhledem k poměrně aktivistickému přístupu Michala Ryšky ve vztahu k interpretaci závěrů ESLP jsem požádal o vyjádření kolegu JUDr. Malíře, který se postojům ESLP dlouhodobě věnuje.
    Zde cituji jeho odpověď:

    „Ahoj Tomáši,

    no to je skutečně bezprecedentně rychlý přenos závěru ESLP do vnitrostátního práva – ukazuje na asymetrie mezi soudní akceptací, někde to jde, někde ne.

    Zahrnutí práva porodit doma pod právo na ochranu soukromého a rodinného života dává smysl, ale na druhé straně vzhledem k tomu, že bezpečnost porodů doma není nad rozumnou pochybnost prokázaná a je naopak předmětem kontroverzí, nelze vyloučit, že stát v tomto ohledu právo na ochranu soukromí z důvodu ochrany veřejného zdraví legitimně omezí, což uznává i ESLP (viz body 22 a 26 rozsudku). V maďarském případe byl zjevně problém – dost možná jako u nás – že vnitrostátní úprava v této oblasti nebyla předvidatelná a dostatečně jasná, tedy že absentovala dostatečně zřetelná právní úprava týkající se omezení práva porodit doma.

    Extenze závěrů tohoto judikátu do podoby uložení povinnosti zdravotnickému zařízení asistovat je ale zjevně neodůvodněná resp. nemá oporu v rozsudku ESLP – i při vědomí existence pozitivních povinností států přispívat k realizaci práva na ochranu soukromého života, půjde především o to nastavit obecné podmínky pro porody doma, tj. umožnit je (nevyužije-li stát možnost omezit je), nikoli absolutní povinnost podporovat je a financovat.“

  5. Zuzana Candigliota

    Tak pokud je ochrana života a zdraví rodičky a dítěte aktivistickým přístupem, pak pasivistickým přístupem a contrario bude jejich úmyslné ohrožování 😉

    Bezpečností porodu doma se věnuje celá řada zahraničních studií a výsledky jsou ve všech, které jsou prováděny metodologicky správně a nejsou do porodů doma zahrnovány též neplánované překotné porody nebo porody bez odborné asistence, takové, že bezpečnost je u nízkorizikových žen s asistentkou statisticky srovnatelná a naopak v některých parametrech jsou domácí porody výhodnější (menší počet rutinních zásahů).

    Bohužel žádná taková studie v českých poměrech zpracována nebyla a mám obavy, že by hovořila ve prospěch domácích porodů. Protože u nás se v některých porodnicích provádějí i praktiky, které jsou jinde na západě zakázané – http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/137951-pri-porodech-se-uziva-zakazana-metoda-deloha-muze-prasknout/

    Pochopitelně bezpečnost porodu doma klesá s různými rizikovými faktory – vzdálenost od nemocnice, věk rodičky, její zdravotní stav apod. Určitě lze vytvořit seznam kontraindikací k domácímu porodu. Pak ale vzniká otázka, zda ženě, která přes toto doporučení bude chtít rodit doma, má být odepřena zdravotní péče u domácího porodu? Podle systému z Velké Británie ne – každá žena tam může rodit doma s porodní asistentkou, i když je riziková, ale v praxi takové případy nenastávají, ženy respektují doporučení porodních asistentek.

    Jenže v (post)totalitních zemích je to jinak – stát odpírá péči všem ženám v ČR a bylo to tak i v Maďarsku, a do budoucna patrně na nátlak ESLP bude chtít porody doma upravit tak, aby určitým ženám péče byla zcela odepřena. Alespoň Maďarsko šlo tou cestou a vydalo předpis, v jehož názvu je, že jde o vyloučení některých žen z porodů doma. Přitom některé ty (kontra)indikace k domácímu porodu jsou dost sporné – má například právo si zvolit domácí porod „stará“ rodička nebo naopak nezletilá?

    Domnívám se, že stát nemá právo nikomu odpírat volbu porodu doma – žádná svéprávná žena nemůže být nucena k hospitalizaci a podrobení se nemocniční péči. Podmínky státu, který říká – buď budeš rodit v nemocnici a my ti laskavě zajistíme péči a nebo budeš zcela bez péče a nikdo ti ji nebude smět poskytnout, ani kdyby chtěl, a to pod pokutou milion korun – nejsou nic jiného než praktiky hodné totalitního státu, nebezpečná ideologie a omezování lidské a občanské svobody. Stát a jeho úředníci jaksi zapomínají, že jsou tu oni pro lidi a ne lidi pro stát.

    Z feministického pohledu je pak zajímavý ten aspekt, že nejvíce se o zákaz domácích porodů zasazují muži – ať už jsou to funkcionáři České gynekologické a porodnické společnosti, ministři zdravotnictví a jejich úředníci nebo někteří právníci 😉

    A ještě perlička na závěr o tom, jakým způsobem brání úřady péči porodních asistentek u porodů doma. Máme vyhlášku č. 221/2010, o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Z té se vychází při registraci porodní asistentky. Vyhláška upravuje tři zdravotnická zařízení porodní asistentky a jejich vybavení:

    1) Pracoviště porodní asistentky, kde nejsou vedeny porody
    2) Pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody (neboli „porodní dům“ – toto pracoviště nikdy nemůže vzniknout, neboť se vyžaduje, aby péči o patologického novorozence bylo možné zahájit okamžitě v nemocnici, tudíž by porodní dům musel být přímo v nemocnici nebo jejím areálu a nemocnice to odmítají)
    3) Zdravotnické zařízení domácí péče – Kontaktní pracoviště porodní asistentky (součástí vybavení je návštěvní taška s pomůckami, např. přístrojem pro detekci ozev plodu)

    Asi logicky tedy, porodní asistentka, která by chtěla vést porody doma, bude muset splnit požadavky na „zdravotnické zařízení domácí péče“ a pak bude moci vést porody doma, tak aby byl naplněn i požadavek ESLP, ale úřady to zjevně vidí jinak, jak vyplývá z recentního stanoviska úřednice z Krajského úřadu Jihomoravského kraje, které mi bylo přeposláno:

    „Vážená paní xxxx,

    k Vašemu dotazu posílám přehled registrovaných zařízení poskytujících v rámci města Brna péči v oboru porodní asistentka, dle databáze odboru zdravotnictví. Z Vašeho dotazu není zřejmé, co máte na mysli pod pojmem „bez omezení“, pokud se Vám však jedná o domácí porod, nelze tuto činnost, v rámci registrace péče porodní asistentky, v ČR na základě platných právních předpisů vůbec poskytovat; domácí prostředí totiž neumožňuje splnit požadavky na technické a věcné vybavení zařízení pro vedení porodu, případně další požadavky stanovené právními předpisy. Mimo to lze v rámci registrace poskytovat zdravotní péči pouze na místě uvedeném v rozhodnutí o registraci.
    Pokud by se Vám jednalo o porod v zařízení k tomu určeném a schváleném za účasti porodní asistentky, je nám známo, že některé z uvedených registrovaných porodních asistentek poskytují tuto péči na základě smluvních vztahů s některou porodnicí, avšak konkrétní informace v tomto smyslu odbor zdravotnictví nemá, neboť není povinností porodních asistentek tyto skutečnosti nám sdělovat.

    Irena Nebeská
    porodní asistentka,
    Pavla Hájková
    porodní asistentka,
    Jana Bedřichová
    porodní asistentka,
    Ladislava Ryšavá
    porodní asistentka,
    Bc. Blanka Čermáková
    Agentura Větrník, s.r.o.,
    Kovaříková Jarmila
    porodní asistentka,
    Bc. Jana Růžičková
    porodní asistentka

    S pozdravem
    JUDr. Hana Perutková
    Tel. 541652175″

  6. Michal Ryska

    Díky za reakci, Tomáši, a neber to tak osobně. Nepřehlížej ani poslední větu v mém předchozím komentáři, bohužel ji však zde nemohu blíže rozebírat a musím se i nadále pohybovat jen v obecnější rovině.

    Úvodem ještě k vysvětlení možného podtextu Tvé osobní poznámky – mohu Tě s jistotou ubezpečit, že ve věci domácích porodů opravdu nejsem aktivista a také nemám ani neplánuji žádné „domorodé“ dítě. Považuji se však za liberálního právníka a nezavírám oči před právní a společenskou realitou. Jako takovému mi pak zprostředkovaná odpověď JUDr. Malíře nepřipadá příliš přesvědčivá, a to z těchto důvodů:

    1) Michal Bobek v knize Judikatura a právní argumentace detailně analyzuje relevanci rozhodnutí ESLP pro vnitrostátní rozhodovací činnost (z pohledu rozhodnutí adresovaných konkrétnímu státu v konkrétní věci, rozhodnutí adresovaných stejnému státu v jiné věci podobného typu i rozhodnutí adresovaných jinému státu v jiné věci podobného typu – ta nás právě zajímají). Z hlediska české teorie a praxe použití judikatury ESLP přitom pro tyto účely argumentuje nálezem ÚS č. 403/2002 Sb. a faktem, že výkladem ustanovení Evropské úmluvy je pověřen ESLP a tento výklad by měl mít přednost před výkladem učiněným vnitrostátními orgány. Judikatura ESLP pak představuje pro české soudy a státní moc obecně autoritativní výklad ustanovení Evropské úmluvy.

    2) Pro naše účely převedeno, autoritativním interpretem Úmluvy není nikdo z nás – je jím ESLP. Pokud pak na základě jeho rozhodnutí lze z čl. 8 Úmluvy dovodit právo ženy na asistovaný domácí porod (a tomu korespondující pozitivní závazek státu), jiná interpretace Úmluvy se logicky ocitá v rozporu s touto autoritativní interpretací a z pohledu Úmluvy je tak chybná. Tertium non datur.

    3) Má-li být právo na asistovaný domácí porod chápáno v evropském kontextu jako součást jednoho z nezadatelných přirozených práv ženy (lze rozsudek ESLP vůbec výsledně vyložit jinak?), nesmíme zapomínat, že přirozená práva má člověk přímo ze své podstaty a stát mu je tedy nijak neposkytuje. Jinými slovy: stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. Věřím, že na této povaze přirozených práv se shodneme, a to i vzhledem k tomu, že oba budeme psát (byť konkurenční) komentáře k EliOZ, který se k této iusnaturalistické tezi značně hlásí. Fakt, že stát pro dané účely v povinnosti ochránce selhal, pak patrně připouští i Radek (viz bod č. 2 jeho komentáře z 30.1., 17.00).

    4) Je zřetelný rozdíl mezi legitimním omezením práva a absolutním vyloučením možnosti jeho realizace. Jako právníci se asi shodneme, že kolize dotčených práv a hodnot musíme řešit prostřednictvím testu proporcionality a hledat vyvážené řešení, v němž samozřejmě má legitimní omezení kolidujícím právem či hodnotou nesporný význam. Vždy však musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a omezení nesmějí být zneužívána (čl. 4 odst. 4 Listiny), přičemž platí hledisko minimalizace zásahu.

    5) Nechci se zde příliš pouštět do medicínských otázek, ale vzhledem k tomu, že se jim patrně zcela nevyhneme, doporučuji k zamyšlení s. 12 výše odkazované zprávy Světové zdravotnické organizace. Ohledně komparace výsledků domácích a nemocničních porodů v rámci studie z nizozemské provincie (1996) totiž uvádí, že výsledky prokázaly, že u prvorodiček s těhotenstvím s nízkým rizikem byl porod doma stejně bezpečný jako porod v nemocnici a u žen s několikátým porodem dokonce „významně lepší než výsledky porodů v nemocnici“.

    6) Opakuji současně, že Světová zdravotnická organizace prokazatelně zařadila respektování výběru místa porodu, který žena učinila po náležitém poučení, mezi praktiky, které by měly být podporovány – kategorie A (s. 30) a nikoli tedy do kategorie B (jednoznačně škodlivé praktiky, které by měly být eliminovány), C (praktiky, které nelze jednoznačně doporučit) či D (praktiky, které se často používají nevhodně).

    7) Závěrem k úvodnímu (faktickému, nikoli právnímu) argumentu asymetrií v akceptaci závěrů ESLP v různých věcech – souhlasím jistě s tím, že soudy judikaturu ESLP občas ignorují, resp. vůbec neznají. To je ovšem z pohledu čl. 10 a 95 odst. 1 Ústavy právní chyba – viz i tento můj post: http://www.jinepravo.blogspot.com/2012/01/michal-ryska-uvaha-nad-legalizaci.html

    Jsou-li pak v praxi činěny chyby, je správné v nich do budoucna pokračovat? (Řečnická otázka) Doveden ad absurdum, připomíná totiž tento faktický argument obhajobu pachatele, který se hájí tím, že jeho dřívější kriminální delikty nebyly odhaleny, tak proč by měl být zrovna teď trestně stíhán? Argument asymetrií zkrátka neobstojí.

    8) Navíc k té „rychlosti“ – rozsudek ESLP není žádné zcela čerstvé zboží, je z prosince 2010. Pokud se mu pak dostalo takové mediální publicity, v důsledku které je (nejen) mezi právníky široce známý, je zcela logické, že v rámci právních úvah bude zohledňován rychleji než rozsudek, který nikdo nezná a který musí být ad hoc dohledáván. Navíc asi budeš jen těžko obhajovat tezi, že z judikatury ESLP lze vycházet jen tehdy, je-li již zasloužilého data.

    Přeji vše dobré!

    MR

    1. Tomáš Doležal

      Ahoj Michale a všichni čtenáři,
      je vidět, že toto téma je vskutku živé a docela mě pobavila dnešní tisková zpráva ze serveru http://www.tiscali.cz – Zastánkyně domácích porodů po porodu doma zemřela.

      Jinak musím přiznat, že výtka k inklinaci k aktivistickému pojetí se netýkala Tvé možné inklinace k domácím porodům, ale v zásadě k Tvé rozhodovací praxi -:).

      Já obecně se musím přiznat, že problematika domácích porodů jako taková mě vlastně nijak zvlášť netrápí – tj. nejsem odpůrce, ani přívrženec. Jsem přesvědčen, že je to skutečně na rozhodnutí ženy (popř. jejího partnera). Mně osobně spíše vadí některé principy, které se právě v tomto případě zhmotnily – zejména právě v tom rozhodnutí MS v Praze a následné interpretaci tohoto rozhodnutí v médiích (a potažmo i kolegyní Z.C., kde ovšem předpokládám, že je to spíše nechtěný vedlejší efekt snahy o uznání práva porodit doma) a které jsou z mého pohledu potenciálně velmi nebezpečné. Tím základním problémem je, že ač toto rozhodnutí velmi vehementně hájí (přirozená) práva jednoho subjektu, vůbec neváhá jinému subjektu (který nota bene se státem nemá nic společného) stanovit povinnost, která v právním řádu nemá sebemenší oporu. Neboť i Ty sám připouštíš v té poslední větě, že stanovení povinnosti ZZ asistovat při domácím porodu je složité a v zásadě z interpretace čl. 8 nelze dovodit. A to je to, o co mi jde. Přece nelze z liberálních pozic obhajovat zcela etatistické (téměř totalitární) projevy. Připouštím, že v řadě případů extenzivní výklad ESLP některých ustanovení Úmluvy je mi trochu proti mysli, ale to je věc jiná.

  7. Zuzana Candigliota

    Dobrý večer,

    doplňuji odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci domácích porodů, kde soudkyně zpravodajka Wagnerová k nelibosti většiny soudců naznačila, že žaloby na ochranu osobnosti jsou cestou k prosazení práva na asistovaný domácí porod – http://www.concourt.cz/soubor/6440 (Pl. ÚS 26/11).

    Jinak na diskuzi o domácích porodech (nejen u Ústavního soudu) je zajímavý často uváděný zvrácený „logický“ závěr těchto dvou tvrzení:
    1) Porod doma není zakázán
    2) Je třeba chránit život a zdraví (i nenarozeného) dítěte

    Mně tedy z těchto dvou vět vyplývá ten závěr, že je třeba dítěti (resp. i matce) zajistit péči i u porodu doma, neboť není možné matky nutit k porodu v nemocnici, tak aby bylo co nejvíce chráněno zdraví dítěte.

    Jenže někteří lidé a soudci dospívají k jinému závěru – přestože porod doma není zakázán a některé matky se pro něj rozhodují, je třeba jim a jejich dětem odpírat péči tak, aby jednak byly motivovány od tohoto rozhodnutí ustoupit a v případě, že tak neučiní, tak aby byly potrestány zvýšeným rizikem pro ně a jejich děti odepřením zdravotní péče.

    Asi je zřejmé, že zastáncům této zvrácené logiky vůbec nejde o zájem dítěte a jeho ochranu, ale pouze o prosazení jejich vlastní ega a vnucování svého jediného správného přesvědčení a životního stylu druhým ve stylu doby minulé.

    ZC

  8. Pingback: Ještě k domácím porodům | Zdravotnické právo a bioetika

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.