V posledních týdnech se objevila jistá diskuse ohledně právních podmínek provádění pitev po 1. lednu 2014, a to vzhledem k účinnosti nového občanského zákoníku (dále jen NOZ), konkrétně jeho § 113, § 115, § 116 a § 117. Rád bych shrnul argumenty, které mám za to, že jsou v této věci relevantní.
Vycházím z terminologie, kdy pitvy rozlišujeme na obligatorní a fakultativní. Obligatorními pitvami rozumíme jednak všechny soudní pitvy a jednak ty z anatomicko-patologických a zdravotních pitev, jejichž provedení je podle § 88 odst. 2 a 3 zákona o zdravotních službách (dále jen ZZS) povinné. Fakultativními pitvami pak rozumíme ostatní případy patologicko-anatomických a zdravotních pitev, jejichž provedení sice určil lékař provádějící prohlídku těla zemřelého podle § 86 odst. 1 písm. b) ZZS v souladu s účely těchto pitev podle § 88 odst. 1 písm. a) a b) ZZS, avšak v jiných případech, než jaké uvádí § 88 odst. 2 a 3 ZZS.
Vzhledem k dopadům NOZ mám za to, že situace po 1. lednu 2014 je taková:
- Na provádění obligatorních pitev se nic nemění. Nastal-li zákonný důvod pro provedení soudní pitvy a pro povinné provedení patologicko-anatomické pitvy či zdravotní pitvy, musí být pitvy provedeny. Vůle zesnulého, ať jakákoli, nebude nijak zohledněna.
- K zásadní změně dochází v případě fakultativních pitev. Jelikož se nejedná o pitvy, v jejichž případě by byla zákonem stanovena povinnost je provést, je naopak třeba zásadně vzít v úvahu vůli zesnulého. Vzhledem k tomu, že NOZ v § 115 zvolil regulační přístup v podobě předpokládaného nesouhlasu s provedením pitvy („Zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou, platí, že s provedením pitvy nesouhlasí.“), je dovoleno fakultativní pitvu provést pouze v případě existence souhlasu osoby, jejíž tělo má být pitváno. Bez tohoto souhlasu nelze fakultativní pitvu provést.
- Pokud se jedná o podmínky provádění anatomických pitev, které však neprovádějí poskytovatelé zdravotních služeb, ale veřejné vysoké školy, tam se nic nemění, neboť požadavek na souhlas obsahuje již ZZS.
Objevil se však i odlišný pohled. Vychází z toho, že ustanovení § 113 a násl. NOZ se vztahují výlučně na anatomické pitvy. Tento závěr se opírá o názor, že slova „pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům“ se v § 113 odst. 2, v § 115, v § 116 a v § 117 NOZ vztahují vedle slov „použít tělo“ také ke slovům „provést pitvu“. Má tak za to, že tato ustanovení dopadají výlučně na pitvy prováděné pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům.
S takovým závěrem se však neztotožňuji, a to z následujících důvodů:
- § 113 odst. 1 NOZ vyzdvihuje právo člověka rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Jasně se tak v této oblasti zdůrazňuje vůle člověka, jeho rozhodnutí za života jako to klíčové pro případné zásahy do jeho těla po smrti. Rozhodně tak mám za to, že toto pravidlo musí dopadat i na otázku provádění pitev, a to všech druhů pitev.
- Nemám za to, že slova „pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům“ se v § 113 odst. 2, v § 115, v § 116 a v § 117 NOZ vztahují vedle slov „použít tělo“ také ke slovům „provést pitvu“ mutatis mutandis. To by ten text musel mnohem spíše znít „provést pitvu nebo jinak použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům“. Takový výklad podporuje i důvodová zpráva. Po pravdě tak mi to i více dává smysl.
- Jak už jsem zmínil, ZZS stanoví případy obligatorních důvodů pitvy a fakultativních důvodů pitvy. V prvním případě zákonodárce nařizuje, kdy je třeba provést pitvu, tedy říká, kdy stát má zájem na tom, aby se pitva provedla. V druhém případě dává možnost lékařům nechat provést pitvu, pokud jim to vzhledem k jejich legitimním potřebám přijde užitečné. V prvním případě převažuje veřejný zájem nad vůlí člověka, který má být pitván. V druhém případě, kdy stát nedospěl k závěru, že je veřejný zájem na provedení pitvy tak silný, aby v těchto případech trval na provedení pitvy, by vzhledem k hodnotám, na kterých nový občanský zákoník stojí, měla dle našeho soudu převážit vůle člověka. Sice ten presumovaný nesouhlas nepovažuji za optimální regulační prvek, ale je-li v zákoně, pak mám za to, že bez souhlasu pacienta zaživa skutečně nelze provádět patologicko-anatomické a zdravotní pitvy v nepovinných případech.
Na sklonku minulého týdne jsem k tomuto problému obdržel i stanovisko Ministerstva zdravotnictví, které zpracoval Legislativní odbor v součinnosti s věcně příslušnými odbory a odborem právním. Podle závěru tohoto stanoviska „se obligatorní pitvy podle ustanovení § 88 odst. 2 a 3 ZZS a soudní pitvy provádějí bez povinnosti získat příslušný souhlas. Naproti tomu provedení fakultativní pitvy určené lékařem provádějícím prohlídku těla zemřelého nebo poskytovatelem provádějícím pitvu zemřelého nad rámec taxativního výčtu případů podle ustanovení § 88 odst. 2 a 3 ZZS, kdy se provádí obligatorní pitva, nelze považovat za další „povinnou“ pitvu.“
Obdržel jsem k této věci také vyjádření hlavního autora NOZ prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše, který v korespondenci s jedním z kolegů napsal:
„Autorský koncept byl u pitev – jak plyne ještě z vládního návrhu zákoníku – postaven na presumovaném souhlasu s pitvou. Jak známo, ke změně konceptu došlo schválením souhrnného pozměňovacího návrhu vypracovaného ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny. Problém je, že zákon o zdravotních službách č. 372/2011 Sb., který byl projednán a schválen před občanským zákoníkem, vycházel ze znalosti obsahu návrhu občanského zákoníku a z toho, že tam se souhlas s pitvou presumuje.
Podle § 113 odst. 1 má člověk právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Tady jde o jakékoli legální naložení s tělem (chci pohřeb žehem apod.). Speciálně o pitvě se v § 113 odst. 2 o.z. stanoví, že „provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.“ Z toho plyne – podle mě nezpochybnitelně – že
a) jakoukoli pitvu mrtvoly lze provést jen v případech, kdy
aa) s tím zemřelý souhlasil (§ 116, 177 o.z. upravují postup), nebo
bb) jiný právní předpis (tj. zvláštní zákon) stanoví, že pitvu lze provést i bez souhlasu zemřelého;
b) tělo mrtvého lze použít pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům za stejných podmínek.
Pod písm. a) a b) jsou dvě různé skutkové podstaty. V jednom případě jde o pitvy, v druhém o použití mrtvoly (nebo její části) vědecké, výzkumné nebo výukové účely (i když tělo nebude pitváno).
Pokud jde o pitvy, zákon o zdravotních službách je kategorizuje na pitvy patologicko-anatomické, zdravotní, soudní a anatomické. Ve vztahu k patologicko-anatomickým a zdravotním pitvám stanoví § 88 zákona o zdravotních službách, kdy se provádějí povinně. Pokud jde o soudní pitvy, stanoví jejich povinné provedení § 115 trestního řádu. V těchto případech lze pitvu provést bez souhlasu zemřelého.
Anatomické pitvy se povinně neprovádějí. Tehdy je nepochybně souhlas zemřelého s pitvou nutný.
Chápu-li dotaz dobře, je problém, jak se postavit k diagnostické pitvě ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, tj. k pitvě sledující „ověření klinické diagnózy a léčebného postupu“. Podle mého názoru jedině tak, že takovou pitvu lze bez souhlasu zemřelého provést, je-li zákonný důvod k povinnému provedení patologicko-anatomické pitvy podle § 88 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Přicházejí-li tedy v úvahu nějaké ve smyslu § 88 cit. zák. nepovinné patologicko-anatomické pitvy, bude nutný k jejich provedení souhlas.
Jinak doporučuji komentář k předmětným ustanovením o.z. od doc. dr. T. Doležala (in Melzer – Tégl a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I (§ 1 – 117). Leges: Praha, 2013), vzhledem k dlouholeté specializaci kolegy Doležala na zdravotnické právo. Myslím, že se ve svých závěrech s kolegou Doležalem shoduji.“
Za spolupráci na tomto textu děkuji ctěnému kolegovi Mgr. Radovanu Šobovi, vedoucímu správního odboru Nemocnice Znojmo.