Ačkoliv v souvislosti s německým nacismem získal pojem euthanasie nepříznivý nádech, tato apriorně negativní zkušenost se již pro většinu současníků vytratila. Většina průzkumů ukazuje, že jejich účastníci jsou tradičně alespoň ze tří čtvrtin pro legalizaci euthanasie. Názor laiků je jedna věc, nicméně dopady takovéhoto opatření na legislativní systém věc druhá.
V současné době zatím euthanasii připouští jako beztrestné jednání za určitých okolností Nizozemí, Belgie, v USA stát Oregon, ve Švýcarsku je pak připuštěna asistovaná sebevražda. Za vůbec první legislativní pokus ukotvit beztrestnost asistované smrti je možné považovat ustanovení do současnosti platného švýcarského trestního zákoníku z roku 1937. Ten asistovanou sebevraždu nepovažuje za trestné jednání v případě, že toto jednání bylo uskutečněno osobě, která si přála spáchat sebevraždu a pachateli z takového jednání neplyne žádný prospěch.
Nejčastěji zmiňovaným státem v těchto souvislostech je ovšem Nizozemí, a to ze dvou důvodů – jako první přijalo zákonné normy ukotvující beztrestnost aktivní dobrovolné euthanasie (od roku 2002 dodnes), za druhé jeho poměrně dlouhodobě benevolentní přístup k asistované smrti bývá častým předmětem diskusí. Co se týče dobrovolné aktivní euthanasie, jsou zákonem stanoveny tyto zásady: Lékař musí být přesvědčen, že pacientova žádost dobrovolně zemřít je vědomá a dobře rozvážená, a že pacient čelí nesnesitelnému a neukončitelnému utrpení. Pacient musí být dostatečně informován o svém stavu a musí být přesvědčen o tom, že není jiné rozumné řešení jeho situace. Pacientovi musí být konečně poskytnut i druhý medicínský názor a jeho život musí být ukončen vhodným způsobem bez nového utrpení. Nicméně problém spočívá v tom, že v praxi již před rokem 2002 byla lékařská eutanazie často ospravedlňována na základě tzv. krajní nouze (noodtoestand), tj. že subjekt práva může porušit svou zákonnou povinnost v případě, že v protikladu k tomu stojí jiná zákonná povinnost nebo princip vyšší morální hodnoty. Tak se v současné době postupuje právě v oblasti nevyžádané či nedobrovolné euthanasie, kde pak dochází k eticky nejspornějším případům. Mnozí odpůrci poukazují na to, že v praxi došlo k posunu od tolerování dobrovolné vyžádané aktivní euthanasie u terminálně nemocných pacientů k připuštění euthanasie i u pacientů, kteří trpí pouze psychickými potížemi. Dokonce se v současné době připouští jako beztrestná i nevyžádaná a nedobrovolná aktivní euthanasie např. u terminálně nemocných novorozenců. Mají kritici pravdu? Jednotlivé soudní případy tomu nasvědčují…
V roce 1971 Dr. Geertruida Postma podala své matce, která utrpěla mozkovou příhodu, jejímž následkem bylo ochrnutí na jedné straně, mohla stěží mluvit i slyšet a byla odkázána na lůžkovou péči, na základě jejích opakovaných žádostí, injekci morfinu s příměsí jedovaté látky kurare. Dr. Postma byla obviněna a shledána vinnou, ale byl jí udělen pouze týdenní podmíněný trest odnětí svobody. Soud uvedl, že lékař může za určitých podmínek podávat pacientu léky pro tišení bolesti, které vedou ke smrti pacienta za předpokladu, že cílem léčby je odstranění fyzické nebo psychické bolesti plynoucí z nevyléčitelné smrtelné choroby.
Zatímco v počátcích byla aktivní euthanasie tolerována jen u terminálně fyzicky nemocných pacientů, v tzv. Chabotově případu v roce 1994 Nejvyšší soud judikoval, že je přípustná i u psychicky trpícího pacienta. V případu se 50-letá žena, jinak zdravá, rozhodla pro dobrovolnou smrt z rukou lékaře, protože jí umřeli dva její synové a opustil ji její manžel. Sama se nejprve pokoušela o sebevraždu, ale neúspěšně. Ve svém soukromém dopise žádala lékaře o ukončení jejího utrpení, „protože jediným smyslem jejího života je najít cestu za svými syny skrze důstojnou smrt“. Ačkoliv byl Dr. Chabot seznán vinným, protože v dané věci nezajistil náhled dalšího nestranného odborníka, trest mu by odpuštěn. Nejvyšší soud zároveň ve svém rozhodnutí konstatoval, že neexistuje žádný důvod, proč by v zásadě nebylo možné aplikovat ustanovení o krajní nouzi i na situaci, kdy příčina pacientova utrpení je psychická, nikoliv fyzická.
Poslední roky přinesly několik vysoce problematických kauzám, které jakoby podporovaly tvrzení o problematice etického a právního kluzkého svahu. V Belgii došlo k případům dobrovolně zvolené smrti z důvodů, které nespadají do zákonem vymezených důvodů. V belgickém právním řádu je euthanasie beztrestná v případě, kdy „pacient je v permanentním zdravotně bezvýchodném stavu neustálého a nesnesitelného tělesného nebo duševního utrpení, které nemůže být zmírněno a je způsobeno vážnou a nevyléčitelnou poruchou způsobenou nemocí nebo úrazem.“ Vedle fyzického utrpení se jako prvek naplnění hypotézy normy objevuje i nesnesitelné a nevyléčitelné duševní utrpení. Na základě této definice pak došlo k aplikaci ustanovení o beztrestnosti euthanasie v několika kontroverzních případech.
V prvním případě z prosince roku 2012 se dvě 45-letá hluchá dvojčata (Marc and Eddy Verbessem), která oslepla, rozhodla podstoupit euthanasii, protože „neměla, pro co dále žít“. Oba bratři se narodili jako hluší, a po zjištění, že mají další, geneticky vrozenou poruchu (zelený oční zákal) a ještě některé další choroby, se rozhodli pro dobrovolnou smrt. Podle kritiků v tomto případě došlo k porušení zákona, neboť oba bratři nebyli nevyléčitelně nemocní.
V druhé, obdobně kontroverzní kauze, se jednalo o euthanasii vykonanou v září roku 2013 u pana Nathana Verhelsta, 44-letého transgender muže, který se narodil jako žena (female to male). Bohužel po podstoupení operativní změny pohlaví nadále trpěl psychickými problémy, které spočívaly v nespokojenosti s výsledkem podstoupené operace, tj. s vlastním novým tělem. Podle jeho slov doufal v nové znovuzrození, nicméně po operaci byl znechucen – připadal si jako monstrum. Z tohoto důvodu se rozhodl podstoupit aktivní euthanasii a zemřít. I zde kritici poukazovali na to, že nelze hovořit o nevyléčitelné poruše a nevyléčitelné nemoci.
Vzhledem k zásadní důležitosti, která je rozhodování na konci života přikládána, byly holandskou vládou provedeny tři empirické výzkumy v roce 1990, 1995 a 2001 s cílem zjistit, zda skutečně nedochází k nárůstu provedených aktivních euthanasií a asistovaných sebevražd. Studie se zaměřily na tři okruhy otázek:
1. rozhodnutí o nepokračování nebo přerušení léčby, i když by léčba pravděpodobně prodloužila život
2. zmírnění bolesti a jejích symptomů, byť takové zmírnění může mít za následek zkrácení života
3. aktivní euthanasie a asistovaná sebevražda.
Průzkumy přinesly následující výsledky: Vyžádaná a dobrovolná euthanasie v praxi narostla z 1,9% všech úmrtí v Holandsku v roce 1990 (2300 osob) na 2,4 % v roce 1995 (3250 osob) a 2,6% v roce 2001. Při sebevraždě bylo asistováno v 0.3% případů ve všech studiích. Počet žádostí pacientů, kteří chtěli podstoupit aktivní euthanasii, narostl z 8900 v roce 1990 na 9700 v roce 1995 a 9700 v roce 2001. Co se dá z takových průzkumů usoudit? Problém je, že i v tomto se kritikové přou. Zatímco zastánci legalizace interpretují výsledky průzkumu jako pozitivní a prokazující, že zde neexistuje kluzký svah, kritici naopak poukazují na to, že empirické průzkumy prokazatelně tento jev dokazují. K mírnému nárůstu došlo i v případech nedobrovolné euthanasie, nicméně Singer a Khun v obdobném průzkumu v Austrálii prokazovali, že tato čísla jsou stejná, ne-li horší i v jejich zemi, kde euthanasie není beztrestná. Ani fakta tedy nejsou zcela jednoznačná.
I v České republice se diskutovalo o tom, zda beztrestnost euthanasie připustit. V roce 2004 se v návrhu trestního zákoníku uvažovalo o zavedení privilegované skutkové podstaty usmrcení na žádost. Nakonec ovšem přijat nebyl a nový trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2010, privilegovanou skutkovou podstatu usmrcení na žádost neobsahuje.