Princip dvojího účinku III. (Role intence)

Důležitou součástí principu dvojího účinku je přesvědčení, že intence jednajícího vstupují podstatnou měrou do morálního hodnocení jeho skutků. Mnozí autoři to však popírají, např. James Rachels udává následující příklad. Honza (A) a Jana (B) navštíví svou nemocnou babičku, aby jí potěšili v její samotě. Honza svou babičku miluje a důvodem jeho návštěvy je pouze to, aby udělal své nemocné babičce radost, zatímco Jana má zcela jiný cíl: ráda by se stala babičky dědičkou. Třebaže Honza i Jana mají jiný cíl své návštěvy (intention), udělali podle Rachelse to samé: potěšili svou babičku. A pokud oba udělali to samé, nelze jejich skutek hodnotit různě jen na základě různého cíle. Jana se od Honzy nepochybně liší, rozdíl mezi nimi však nespočívá v tom, co učinili, ale v jejich charakteru: Jana je špatný člověk, Honza je dobrý člověk. Lidský charakter však nemůže vstupovat do hodnocení činnosti: pokud A i B jednali stejně (potěšili svou babičku), potom musíme jejich jednání hodnotit stejně (jako správné). Záměr Honzy a Jany je tedy pro morální zhodnocení jejich jednání zcela irelevantní, vypovídá pouze o jejich charakteru. A pokud je úmysl jednajícího z etického hlediska irelevantní (zajímají nás pouze důsledky jednání), ztrácí svou platnost i princip dvojího účinku, v němž hraje intence podstatnou roli.

Rachels se však zcela zásadně mýlí. Všimněme si, v první řadě, že jeho příklad nedokazuje, že intence není důležitá v morálním hodnocení lidského jednání, protože tato koncepce etiky (konsekvencialismus) se pouze předpokládá. Rachels je přesvědčený, že úmysl nehraje žádnou roli a proto tvrdí, že A i B učinili to samé; odtud odvozuje, že A i B udělali to samé a proto jsou jejich intence nepodstatné. Pokusíme se však ukázat, že ve skutečnosti A i B, navzdory skutečnosti, že jejich jednání mělo stejné důsledky, neučinili totéž, a proto není samozřejmě dáno, že oba z etického hlediska učinili totéž.

Rachels zastává instrumentální pojetí lidského jednání: naše skutky nejsou ničím jiným než nástroji, jimiž způsobujeme změny ve světě kolem nás.[1] Lidské jednání má kauzální dopady a vytváří nové situace, nové věcné stavy (states of affairs); o povaze aktu rozhoduje podle konsekvencialistů pouze aktem zapříčiněná situace. Pokud tedy dva jednající A a B učiní totéž, jejich jednání má stejný důsledek X, potom musíme jednání A i B hodnotit stejně, bez ohledu na jejich intence a cíle. Rachels říká zcela jasně (my jsme místo Jacka hovořili o Honzovi a místo o Jill o Janě):

Jack’s intention was honourable and Jill’s was not. Could we say on that account that what Jack did was right, but what Jill did was not right? No; for Jack and Jill did the very same thing, and if they did the same thing, in the same circumstances, we cannot say that one acted rightly and one acted wrongly. Consistency requires that we assess similar actions similarly. Thus if we are trying to evaluate their actions, we must say about one what we say about the other.[2]

The example of Jack and Jill suggests that, on the contrary, the intention is not relevant to deciding whether the act is right or wrong, but instead is relevant to assessing the character of the person who does it, which is another thing entirely.[3]

Všimněme si, že Rachelsův text vyjadřuje instrumentální chápání lidského jednání: Honza i Jana potěšili svou babičku, jejich jednání mělo stejné důsledky, jednalo se tedy o stejný skutek (they did the same thing). Pokud však A i B učinili totéž, musí být možné popsat jejich skutek zcela identickou množinou deskripcí. Pokud se totiž x rovná y, potom všechny deskripce platné o x musí být platné i o y; a naopak: pokud existuje deskripce D platná o x, ale neplatná o y, potom se x nerovná y. Paradoxně, je to sám Rachels, kdo nám podává dost informací o tom, že Honza i Jana ve skutečnosti nejednali stejně. Označme si Honzův skutek jako x a Jany skutek jako y. O x můžeme říci, že má za důsledek potěšení nemocné babičky, což lze nepochybně říci i o y. Nicméně lze také říci, že x byl aktem projevu láskyplného respektu, zatímco y byl ve skutečnosti snahou o manipulaci babičky s cílem získat dědictví. X je projevem lásky, zatímco y je spíše projevem pokrytectví a manipulace. Všimněme si dobře, že když tvrdíme, že y je projevem pokrytectví, nehovoříme pouze o pokrytectví jako charakterové vlastnosti B: ve skutečnosti je pokrytecký i samotný čin y, podobně jako x je nezištným projevem lásky, zatímco y není. X a y nepochybně mají stejný důsledek, nicméně liší se v jiných podstatných vlastnostech, díky nimž lze říci, že x není totožný s y; jedná se o zcela odlišné typy jednání. Intence (Rachels používá toto slovo velmi volně, takže zahrnuje intence i cíle jednání, což není totéž) je tedy důležitou součástí hodnocení lidské činnosti, neboť je jedním z důležitých faktorů určujících, o jaký druh činnosti se vlastně jedná. Rachelsův příklad je ukázkou kruhového dokazování, neboť pouze za předpokladu přijetí instrumentální teorie lidského jednání lze říci, že Honza i Jana udělali přesně to samé; přesně to však měl tento příklad dokázat.

Rachelsovo odmítání role intence v morálním hodnocení lidského jednání se snadno obrátí proti jemu samotnému. Uvažujme následující příklad: Honza a Jana jsou oba lékaři a starají se o dva pacienty v terminálním stádiu choroby, kteří trpí velkými bolestmi. Jany pacient se rozhodl z vděčnosti své lékařce odkázat velký majetek. Honza se rozhodne ušetřit trápení svého umírajícího pacienta a usmrtí ho injekcí, zatímco Jana sice učiní to samé, ale pouze proto, aby se rychleji dostala ke svému dědictví. Pokud se budeme držet Rachelsova pojetí, musíme říci, že Honza i Jana udělali totéž a podle toho je třeba vyhodnotit jejich skutky. Ve skutečnosti ale to samé neudělali: Honzův skutek lze definovat jako eutanazii (to ještě neznamená, že ho morálně hodnotíme), zatímco Jana svého pacienta zavraždila. Pokud tedy nepřijmeme důležitost intence v popisu lidského jednání, nemůžeme provést ani jeho klasifikaci, jež je pro jeho etické vyhodnocení nezbytná. Rachels je zastáncem eutanazie, odpůrcem vraždění: jak však chce jednání obou lékařů odlišit? Na základě čeho bude první skutek hodnotit jako eutanazii, zatímco druhý jako vraždu?