Odpovědnost jednotlivce za vlastní zdraví byla až donedávna nepřímo definována v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podle kterého byl občan povinen „aktivně přispívat k vytváření zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce“. Po zrušení tohoto zákona zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách došlo ke zrušení tohoto ustanovení a formálně nebyla v novém zákoně odpovídající povinnost vytvořena. Z jiných částí právního řádu ji však lze odvodit. Povinnost uchování vlastního zdraví a v podstatě zákaz sebepoškozování lze dovodit například z obecné odpovědnosti za škodu nebo z trestního zákoníku, ve kterém je v § 156 a 157 stanoven trest za pořízení si potravin nebo jiných předmětů, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví, a to i z nedbalosti. Zákaz sebepoškozování a povinnost ochrany sebe sama je formulována například i v ustanovení, které zakazuje vědcům testovat na sobě jimi vyvíjené léky a technologie. Mnoho vědců tak totiž činí za účelem urychlení vývoje daného léku.
Povinnost péče o vlastní zdraví je v poslední době stále častěji i zdůrazňována společností, která podporuje zdravý životní styl a veřejným míněním, které se často staví nemilosrdně k osobám, které si vlastní zdravotní komplikace zavinily špatným způsobem života, např. kouřením, nedostatkem sportu, nebo nekvalitním a nadměrným stravováním.
Tento kritický přístup je však podle mého názoru také až moc extrémní. Přestože je samozřejmé, že člověk sám o sobě má hlavní povinnost starat se o sebe a své zdraví a přispívat společnosti tak, aby pro ni nebyl zátěží, ale naopak přínosem, je nutno zmínit, že tato povinnost je omezena do té míry, do jaké míry nese odpovědnost celá společnost za určité oblasti. Prvním právem jednotlivce a odpovídající odpovědností společnosti je jeho právo na příznivé životní prostředí. Důležitý krok v této oblasti představuje akt Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC) při Světové zdravotnické organizaci (WHO), která rozhodla o tom, že průmyslovými zplodinami znečištěný vzduch patří ke karcinogenům a ohrožuje životy lidí ještě více než pasivní kouření (podrobnější zpráva viz zde). Přestože zpráva stanoví, že nejohroženějšími oblastmi jsou Čína a Indie, v České republice se s tímto problémem také setkáváme. Například v poslední době byla podána žaloba proti státu za odpovědnost za znečištění ovzduší způsobenou nekonáním příslušných úřadů. Tato žaloba však byla zamítnuta.
Odpovědnost jednotlivce by tedy například s ohledem na tento případ měla být limitována vzhledem k tomu, že mu nejsou zaručeny garantované podmínky pro splnění vlastních povinností. Plnění, které je nemožné, by pak nemělo být spravedlivě po nikom požadováno.