V první dílu seriálu s názvem Princip dvojího účinku jsme předložili formulaci důležitého etického principu dvojího účinku. Představme si, že určitý čin A má dva důsledky: jeden dobrý X a jeden špatný Y. Na otázku, zda je z etického hlediska přijatelné provést A, odpovídá právě PDU, jenž má čtyři prvky:
i) A musí být sám o sobě morálně indiferentní (dobrý či přípustný);
ii) X musí z A vyplývat nejméně stejně bezprostředně jako Y (jedná se o kauzální, ne časovou bezprostřednost). Jinými slovy, Y musí být způsoben X, či X a Y musí být oba způsobeny A, jinak by Y byl příčinou X, takže by se stal prostředkem k X, což je v rozporu s představou, že účel nesvětí prostředky.
iii) Y nesmí být nikdy přímo zamýšlen (nesmí být záměrem – intencí – jednajícího), Y se pouze „dovoluje“ jako doprovodný jev, který nelze eliminovat.
iv) Musí existovat dostatečně vážný důvod pro A, jenž ospravedlňuje i doprovodný špatný důsledek Y.
Uveďme si příklad: manažer politické kampaně rozdá chudým lidem peníze, aby je zkorumpoval a přiměl k tomu, aby dali svůj hlas jeho straně. Akt rozdání peněz (A) je sám o sobě morálně indiferentní, takže podmínka i) je splněna. Dobrý důsledek X – obdarovaní lidé mají peníze a díky tomu si pomůžou ve svém stavu chudoby – vyplývá z A bezprostředně a není ho dosaženo pomocí špatného důsledku (korupce voličů Y). Je tedy splněna i druhá podmínka. Není však splněna třetí podmínka, protože Y není pouze nutným doprovodným jevem A, nýbrž je manažerem přímo zamýšlený, je motivem jeho jednání. Protože není splněna třetí podmínka, jedná se o eticky nedovolený skutek, třebaže má i dobré důsledky.
Jiný příklad: pan Novák chce získat dědictví po svém strýci a chce ho získat rychle. Novákův strýc je alkoholik a toho jeho synovec využije: naveze dům tvrdým alkoholem a strýc se velmi brzy upije k smrti a Novák se dočká vytouženého dědictví. Opět platí, že samotný skutek (navézt alkohol do domu) je mravně indiferentní a jeho důsledek pro Nováka (získání dědictví) je dobrým důsledkem X. Přesto se v tomto kontextu jedná o eticky nesprávný čin, protože není splněna podmínka ii): důsledek X je totiž podmíněn špatným důsledkem Y (upití se k smrti), takže X vyplývá (kauzálně) z Y, což princip dvojího účinku explicitně zakazuje.
Proti platnosti principu dvojího účinku se uvádějí různé námitky, jedna z nich pochází od známého bioetika Petera Singera. Ve své Praktické etice Singer píše, že v pozadí principu dvojího účinku se ve skutečnosti pod podmínkou iv) skrývá konsekvencialistická etika, neboť vyžaduje vyvažovat špatné a dobré důsledky činnosti A. A co jiného může znamenat zvažování důsledků A, srovnávání jejich závažnosti a určení, jaký důsledek je významnější, než přihlášení se k nějaké verzi konsekvencialismu?
Tato kritika je však zcela nepochybně chybná. Uvažme např. verzi konsekvencialismu, kterou zastává Singer: preferenční utilitarismus. Preferenční utilitarismus vychází z představy, že v každé dané situaci je třeba zvážit preference všech zúčastněných stran a zvolit takovou činnost, která je vůči těmto preferencím nejpříznivější. Utilitarismus nezná žádné absolutně zakázané skutky, protože vše je vždy otázkou praktické etické rozvahy poměřující preference zúčastněných stran. Jinými slovy, utilitarismus nevylučuje žádný skutek z praktické etické rozvahy preferencí. To však neplatí pro princip dvojího účinku, protože je na něj třeba pohlížet v celku: první tři podmínky jasně stanovují, jaké skutky je možné zvažovat z hlediska podmínky poslední. Podmínky i) až iii) jsou nutným předběžným sítem, jenž propustí k poslední rozvaze pouze některé skutky. Zatímco utilitarismus nezná absolutně špatné skutky, které se nemohou stát součástí morálního kalkulu, princip dvojího účinku jasně specifikuje, že špatné skutky jsou vyloučeny (nelze u nich zvažovat srovnání s dobrými důsledky) z morální rozvahy, stejně tak jako takové skutky, jejichž zamýšlený důsledek je eticky nesprávný, či takové, u nichž dobrý důsledek plyne z toho špatného.
Můžeme tedy uzavřít, že se Singer mýlí: princip dvojího účinku není maskovaným utilitaristickým kalkulem, právě naopak, pokud ho nahlížíme v celku, velmi radikálně se od všech konsekvencialistických etik liší.