Může být skenování mozku důkazním prostředkem pro soudní řízení?

By | 04/10/2013

Na našich stránkách jsme již v několika článcích pokazovali na vznik nových etických a právních problémů s výzkumem v oblasti neurovědy. Jedním z odkazů je i odkaz na americký populárně naučný seriál o problematice neurovědy a amerického práva (viz http://zdravotnickepravo.info/novy-serial-neuroveda-a-americke-pravo/). Ačkoliv tak můžeme mít dojem, že se jedná v podstatě o uměle vytvořené problémy, které nemají význam, v USA je jim věnována značná pozornost. To dokládá i výzva prezidenta Obamy pro bioetiky, aby se problematikou souladu výzkumu v oblasti neurovědy s tradičními etickými principy zabývali (výzva prezidenta Obamy zde http://bioethics.gov/sites/default/files/news/Charge%20from%20President%20Obama.pdf).   Jedním z úkolů této speciálně zřízené bioetické komise (http://www.bioethics.gov/) je i otázka konfliktu mezi ochranou soukromí podle čtvrtého a pátého dodatku k Ústavě a použití některých technologií vyšetřování mozku při vyšetřování trestných činů. Americká právní teoretička Nita A. Farahany nabízí dvojí rozlišení – pokud bychom „skenovali“ mozek např. pouze proto, zda byl např. obviněný poškozen úderem apod., což by měl být důkaz pro řízení, pak je přípustný. Pokud by však bylo využito skenování pro získávání údajů o myšlenkách (např. v jednodušších fázích obdobně jako detektor lži, následně i pro konkrétní reakce), pak se jedná o nepřípustný zásah do soukromí osoby a takový důkazní prostředek je nepřípustný. V kontinentální Evropě se nabízí obdobná úvaha – mělo by být využití prostředku skenování mozku využito při soudním procesu? Osobně se domnívám, že nikoliv, byť se dostáváme do tradiční kolize hodnot mezi mírou bezpečnosti (vyšší míra objasněnosti kriminality) a mírou svobody jednotlivce. Pozitivní právo se zatím s touto eventualitou nemuselo vyrovnávat a tak by v kontinentálním právu musely být využity některé základní zásady trestního práva, zejména právo na obhajobu. V neposlední řadě je ovšem třeba brát také v potaz jednu ze základních filosofických otázek – zobrazuje naše vnímání skutečnost skutečně takovou, jaká je? Je možné takové rozhodnutí označit za rozhodnutí na základě posouzení objektivního zhodnocení skutkového stavu?