Preferencialismus ve své nejjednodušší podobě říká, že welfare – mé welfare – spočívá v naplnění preferencí či tužeb (desire-fulfillment theory). Pro jednoduchost budu předpokládát, že se vždy jedná o aktuální tužby1 Preferencialismus dobře splňuje dva požadavky:
- Teorie welfare by měla být formální (měla by poskytnout pravdivostní podmínky pro výrok „x je welfarem subjektu S tehdy, pokud se x nachází ve vztahu R s S“) a neměla by tedy zaměňovat zdroje welfare s welfarem samotným. Jednoduše řečeno: dobré víno je zdrojem welfare, protože je v nějakém vztahu s mými preferencemi, pití vína však není welfarem.
- Teorie welfare by měla být subjekt-relativní, tj. vždy by měla odpovídat na otázku, v čem spočívá mé (či vaše) welfare. Na welfare tedy nehledíme „pohledem univerza“, ale ze své vlastní perspektivy.
Jak už jsem ale minule říkal, preferencialismus není dobrou subjektivní teorií welfare. Dnes se na jeho neudržitelnost podíváme z jiné perspektivy. Vyjdeme z poměrně samozřejmého tvrzení, že pokud je nějaké x aspektem welfare subjektu S, potom má S důvod zajistit, aby x nastalo. Bohužel pro preferencialismus, z faktu, že S má nějakou touhu T, aby x, neplyne, že S má důvod zajistit, aby x nastalo. Důkaz tohoto tvrzení však není zrovna snadný.
Musíme nejdříve ukázat, že důvod S k jednání φ, nebo ψ není identický (či neimplikuje), že S má důvod k φ. Proti tomuto klíčovému tvrzení se nabízí jednoduchý protipříklad:
- Má kočka byla mimořádně hodná a proto ji chci odměnit pamlskem (miluje sušené kuřecí maso). V levé i pravé kapse mám stejné množství pamlsku. Mám tedy důvod dát jí pamlsek z levé kapsy (φ), nebo z pravé kapsy (ψ). Jinými slovy, mám důvod k jednání φ, nebo ψ. Neplyne z toho, že můj důvod k jednání φ, nebo ψ implikuje či je identický s důvodem k φ, tj. k tomu, abych dal kočce pamlsek z pravé kapsy?
Proč máme tendenci si myslet, že pokud mám důvod k jednání φ, nebo ψ, mám důvod k jednání φ? Jedno vysvětlení je nasnadě: protože pokud učiním φ, bude důvod k φ, nebo ψ naplněný. Znamená to ale, že mám důvod k φ? Je důvod k φ identický s důvodem k φ, nebo ψ? Odpověď je záporná, neboť důvod k φ, nebo ψ nemá stejné vlastnosti, jako důvod k φ. Důvod k φ, nebo ψ totiž může splnit i ψ, zatímco důvod k φ nemusí. Mohu své kočce dát pamlsek z pravé kapsy a splnit důvod k φ, nebo ψ, což však neznamená, že splním důvod k tomu, dát jí pamlsek z levé kapsy.
Protipříklad s kočkou a pamlsky byl založený na chybné představě, že pokud jednání φ splňuje nějaký důvod (v našem případě φ, nebo ψ), potom musí existovat důvod k φ. Ve skutečnosti se ale důvod φ, nebo ψ indiferentně rozprostírá k φ a ψ, sloučené pod jednou deskripci (odměna hodné kočky): každé z těchto jednání splní důvod k φ, nebo ψ a žádné není pod danou deskripcí výlučné.
Z toho plyne, že z důvodu S k φ, nebo ψ neplyne (a není identické s) důvod k φ.
Nyní si představme, že toužím nedotýkat se psů (jsem prostě přehnaný milovník koček). Označme si nedotýkání se psů jako x. Toužím po x. Plyne z toho, že mám důvod k jednání φ, jež spočívá v tom, že nenastane x? Myslím si, že ne: sousedé mají psa a při návštěvách se hlazení psa nevyhnu. Mám tedy důvod buď k tomu, abych se nedotýkal psů (φ), nebo k tomu, abych se zbavil touhy nedotýkat se psů (ψ). Z toho ale, jak víme, neplyne, že mám důvod nedotýkat se psů. Můj důvod φ, nebo ψ bude indiferentně splněný buď tím, že se psů nebudu dotýkat, nebo tím, že v sobě potlačím touhu nedotýkat se psů. Pokud ale nemám důvod nedotýkat se psů, potom má touha nedotýkat se chlupatých kočičích nepřátel neimplikuje, že mám důvod se jich nedotýkat. A to je v rozporu s tím, že pokud nějaké x je aspektem mého welfare, potom mám důvod zajistit, aby x nastalo.
Jinými slovy, preferencialismus nedává důvody k jednání ve prospěch mého welfare a jako jeho prominentní teorie nemůže být správný.
Mimochodem, pro kočky je řešení jednoduché: podle nich mám důvod dát jim pamlsek z obou kapes.