Hédonismus– až na výjimky jakou je Fred Feldman – dnes není příliš populární teorií welfare. Představuje silně subjektivní teorii welfare, neboť ho ztotožňuje s introspektivně poznatelnými mentálními stavy (slast a bolest). Filosofickým spekulacím o dobrém životě a prudenciálních hodnotách dnes dominuje preferencialismus či teorie splněných tužeb. Jeho základní myšlenka je velmi jednoduchá: lidé mají celou řadu přání, tužeb či preferencí a jejich život je dobrý, špatný, lepší či horší v té míře, v níž jsou tyto postoje naplněny. Jednoduše řečeno: jestliže toužím po novém kočičím parťákovi a dostanu ho, je má tužba naplněna a můj život je hned veselejší.
Preferencialismus je slabě subjektivní teorie, neboť do hry nevstupují pouze mentální stavy (tužby), ale také věcné stavy. Nejsem na tom lépe, když toužím po kočce, ale když je pravdivá propozice „David dostal novou kočku“, tj. nastal věcný stav propozicí popisovaný. Teorie splněných tužeb má celou řadu předností, není tedy překvapivé, že se stala mainstreamem. Je subjektivní (třebaže slabě), takže dobře odpovídá na intuici, že welfare je subjekt-relativní (jedná se o můj welfare, nebo o váš). Také docela dobře vymezuje množinu welfare subjektů, tj. bytostí, jejichž život může být lepší či horší (lidé, živočichové, ale ne hmyz či rostliny). A v neposlední řadě je ve shodě se současným liberalismem, jenž klade silný důraz na autonomii a ideu, že své životy bychom si měli utvářet a hodnotově modelovat jen my sami.
Přesto, myslím si, preferencialismus není správnou subjektivní teorií welfare. Zastánci objektivních teorií welfare (např. perfekcionisté) ho odmítnou právě proto, že představuje subjektivní teorii. Měl by ho však odmítnou i zastánce teorií subjektivních. Důvody se točí kolem dvou vlastností tužeb: jsou intencionální a prospektivní.
Nejdříve k té intencionalitě. Řekněme, že toužím po kočce, tj. toužím po tom, aby propozice „já jsem dostal kočku“ byla pravdivá. Dokud pravdivá není, to znamená, dokud nenastal věcný stav popsaný touto propozicí, má tužba naplněná nebude. Představme si, že jsem odjel na dlouhý pobyt do zahraničí a předpokládejme, že nemám možnost komunikovat s domovem. Během mé nepřítomnosti má přítelkyně vybere krásné kotě mainské mývalí kočky a přinese ho domu. Já o tom ale nevím: má tužba přesto byla splněna! Jakým způsobem ale má splněná tužba přispěla k tomu, že je můj život lepší? Evidentně žádným. Někdo by mohl říci, že stačí chvíli počkat. Brzy se domu vrátím a tam mě kromě přítelkyně a dvou britských koček bude čekat i nový přírůstek do naší kočičí rodiny. Má preference bude splněna a navíc obohatí můj život.
To je sice pravda, ale námitku to nijak neodvrací. Můžeme si představit, že během svého pobytu tragicky zahynu a nikdy se tak nedozvím, že objekt mé tužby už dávno spí na mém polštáři. Budu mrtvý, ale má tužba bude splněná. Nebo si představme, že poletím na jednosměrnou cestu za hranice sluneční soustavy bez možnosti komunikace s domovskou planetou. I v tomto případě bude má tužba splněná, aniž by to mohlo jakýmkoli způsobem přispět k mému welfare.
Intencionalita tužeb vnáší do hry jakousi zvláštní formu dualismu: dualismu mezi preferencemi na jedné straně a subjektivním – mým – welfare na straně druhé. Je zvláštní, že by subjektivní teorie měla definovat welfare prostřednictvím splnění preferencí, jež se daného subjektu žádným způsobem nedotýkají.
Zastánci preferencialismu samozřejmě nemusí sklonit hlavu v gestu porážky. Stačí, když svou teorii mírně upraví a doplní jí tak, že její výsledná podoba bude vypadat třeba takto: x činí můj život lepším, pokud i) toužím po x, ii) x se vyplní, iii) vím o tom, že se x vyplnilo. Kotě mainské mývalí tedy pozitivně ovlivní můj welfare, pokud i) toužím po kotěti mainské mývalí, ii) dostanu kotě mainské mývalí, iii) vím o tom, že jsem dostal kotě mainské mývalí.
Preferencialismus ale musí čelit mnohem větší výzvě související s druhou vlastností tužeb: jsou prospektivní. Tužby jsou zaměřené do budoucnosti (tedy samozřejmě ty tužby, jež mají naději na to, aby se splnily), jsou prospektivní. Problém je ale v tom, že když toužím po nějakém x, vytvářím si ex ante představy o x, které se však mohou či nemusejí splnit pouze ex post. Toužím po kotěti manské mývalí, protože si utvářím nějaké představy o tom, jaké to bude mít kotě a dospělou kočku: třeba to, že to bude skvělý kočičí parťák, bude si se mnou hrát, ráda se bude mazlit a bude vzornou součástí naší kočičí smečky. Má tužba je tedy součástí celého balíku předpokladů, přání a očekávání (ex ante). Jednoho dne přijdu domu a k mému velkému překvapení na mě čeká krásné kotě. Mé překvapení ale nekončí tady: časem se ukáže, že nový kočičí parťák moc parťákem není. Nevšímá si mě, s hygienou si moc hlavu neláme, na ostatní kočky je zlý a vůbec, žádný velká radost to s ním opravdu není. Ex post se ukazuje, že splnění mé tužby žádnou velkou výhrou není, protože navzdory očekávání můj welfare ovlivňuje velmi negativně.
Tento příklad ukazuje, že splnění tužby nemusí být postačující podmínkou pro to, aby mi na světě bylo lépe, aby můj welfare získal nějaké kladné body navíc. Nemusí ale být ani podmínkou nutnou. Představme si tentokrát (kontrafaktuálně), že po nové kočce netoužím (dvě mi bohatě stačí). Jednoho dne ale přijdu domů a čeká mě velké překvapení: na mém notebooku se spokojeně rozvaluje nový kočičí přírůstek. Budu z toho mít velkou radost, welfare roste, svět je báječný. Všimneme si ale, že jsem žádnou tužbu po nové kočce neměl, takže nemohla splnit mou preferenci mít novou kočku. Přesto jsem na tom lépe: splnění preferencí není ani nutnou podmínkou pro kladné body pro můj welfare.
Co z toho plyne? Plyne z toho, že preferencialismus je chybnou strategií pro zastánce subjektivních teorií welfare.