Lékařské tajemství a problematika povinné mlčenlivosti jsou jedním z citlivých témat v rámci medicínského práva. Povinná mlčenlivost je pak klíčovým elementem pro budování vztahu důvěry mezi lékařem a pacientem a ochrany soukromí pacienta. Pohromou pak může být, když je institut povinné mlčenlivosti a jejího prolamování vykládán bez patřičných znalostí nebo účelově. A tak se tomu stalo nedávno v jednom soudním rozhodnutí, které bylo jako kazuistika zveřejněno v časopisu Tempus Medicorum 1/2016 na stránce 20 a násl. Ačkoliv k tomuto rozhodnutí zaujali právníci ČLK relativně rezervované stanovisko, je otázkou, proč tuto kazuistiku zveřejnili, když si musí být vědomi nesprávnosti tohoto rozhodnutí a pouze dochází k matení odborné lékařské veřejnosti. Skutkově je věc zcela jednoduchá – v rámci soudního řízení byla ošetřující lékařka právní zástupkyně jedné ze stran požádána o sdělení, zda je tato zástupkyně schopna účastnit se jednání soudu. K tomu ošetřující lékařka soudu sdělila, že dotčená advokátka se soudního jednání zúčastnit může, tj. její zdravotní stav tomu nebrání.
S ošetřující lékařkou bylo následně zahájeno disciplinární řízení o udělení sankce za porušení povinné mlčenlivosti. Proti odsuzujícímu rozhodnutí disciplinární komise ČLK pak ošetřující lékařka podala žalobu k soudu. Soud pak v řízení konstatoval:
„Sporná je v souzené věci právní otázka, zda poskytnutým sdělením krajskému soudu porušila žalobkyně povinnost zachovávat ml- čenlivost ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, či nikoli. Krajský soud zastává názor, že žalobkyně daným sdělením krajskému soudu svou povinnost mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu nijak neporušila, naopak jen splnila svou povinnost dle § 128 o. s. ř., a to i s ohledem na znění § 124 o. s. ř. Ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu ukládá zdravotnickým pracovníkům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sdělují se souhlasem ošetřované osoby, a s výjimkou zde dále uvedených případů, přičemž z povahy věci jde o skutečnosti, které se vztahují k soukromému životu pacienta [tj. zejména k údajům o jeho konkrétním zdravotním stavu (konkrétních chorobách, průběhu léčení atd.), o jeho osobních, rodinných pomě- rech apod.], kdy právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způ- sobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. Předmět práva na osobní soukromí (včetně konkrétního zdravotního stavu) tak tvoří vnitřní intimní sféra života jednotlivce vytvářená skutečnostmi jeho soukromého života. Zdravotní stav fyzické osoby je nepochybně citlivým údajem, kdy i možnost přístupu do zdravotnické dokumentace pacienta má podle zákona o péči o zdraví lidu kromě pacienta samého jen velmi omezený okruh osob zejména z řad lékařů, ze strany moci soudní pak pouze soudní znalec v oboru zdravotnictví. Potřebou soudu přitom obecně není zjišťovat, co je obsahem zdravotnické dokumentace vedené o jednotlivém pacientovi a v daném případě s ohledem na účel dotazu vůbec nebylo účelem krajského soudu zjišťovat konkrétní zdravotní stav stěžovatelky-advokátky (např. její diagnózu), ale pouze to, zda je, nebo není schopna se k jednání tohoto soudu dostavit. Žalobkyně přitom svou odpovědí tento rozsah nepřekročila, neporušila povinnost stanovenou jí § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, resp. § 2 odst. 9 Etického kodexu České lékařské komory. Žalobkyně k dotazu soudu totiž nesdělila žádné skutečnosti, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, tj. především to, jakým vyšetřením byla žalobkyně podrobena, jaká byla nasazena léčba, včetně uvedení konkrétní medikace, a jaká byla stanovena diagnóza. Žalobkyně v daném sdělení neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by se týkaly osobních údajů stěžovatelky- -advokátky, ale pouze to, zda její zdravotní stav umožňuje, aby se dostavila k jednání soudu, a jméno jejího dalšího ošetřujícího lékaře. Žalobkyní sdělené údaje tak nelze považovat za porušení mlčenlivosti ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, protože neinformují o konkrétním zdravotním stavu advokátky, o jejích osobních, rodinných či dalších ryze soukromých poměrech, o nichž by se žalobkyně dozvěděla při výkonu svého povolání lékařky.“
Pro vymezení rozsahu povinné mlčenlivosti je podstatné ustanovení § 51 odst. 1 zákona o zdravotních službách:
Poskytovatel je povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
Za porušení povinné mlčenlivosti se podle odst. 2 téhož paragrafu nepovažuje
a) předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,
b) sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění,
c) sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,
d) sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu.
Rozsah povinné mlčenlivost je tedy definován velmi široce a výjimky z ní jsou jasně stanoveny. Daný případ rozhodně do výjimek z povinné mlčenlivosti nespadá. Proto se soud snažil na celou věc jít jinak a zachovávání povinné mlčenlivosti spojit s informacemi o konkrétním zdravotním stavu nebo o jejích osobních, rodinných či dalších ryze soukromých poměrech a argumentaci spojit s problematikou zásahu do osobnostních práv podle OZ. Zákon o zdravotních službách ale nespojuje povinnou mlčenlivost s osobními nebo citlivými údaji – a navíc i pouhá informace o tom, že osoba navštěvuje určitého lékaře či je schopná či neschopná určité činnosti je spojena s problematikou zdravotního stavu a je informací, o jejímž zveřejnění by si měl rozhodnout pacient. Určitě bychom se velmi divili, kdyby psychiatr zveřejnil jména svých pacientů na webové stránce a následně tvrdil, že tak neinformoval o konkrétním zdravotním stavu jednotlivých pacientů a o jejich osobních, rodinných či dalších ryze soukromých poměrech a tedy neporušil povinnou mlčenlivost (jak tvrdí soud).
To, že i samotná skutečnost, že je někdo pacintem určitého lékaře či jaký je (v globálu) jeho zdravotní stav je předmětem povinné mlčenlivost je zjevné nejen z ustanovení § 51 ZZS, ale i z dalších zákonných ustanovení – a zákonodárce si je šíře povinné mlčenlivosti plně vědom. Proto také § 68 zákona o policii obsahuje zvláštní výjimku
„Policie může pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě žádat od
….
b) zdravotní pojišťovny nebo poskytovatele zdravotních služeb poskytnutí informací o době a místě poskytnutí zdravotních služeb této osobě.“
Zveřejněné rozhodnutí soudu je chybné a odráží neznalost medicínsko-právní problematiky. Horší je však činnost právníků ČLK, kteří tento rozsudek otiskli a zbytečně matou lékaře a vnášejí do jejich činnosti pochybnosti o rozsahu povinné mlčenlivosti.
Rozebírané rozhodnutí soudu se skutečně mýlí v tom, že z povinné mlčenlivosti jakoby vyčleňuje údaje o zdravotním stavu či jiné „osobnostní“ údaje a přikládá jim z hlediska mlčenlivosti určitý vyšší význam. Povinná mlčenlivost je však opravdu dle § 51 ZZS stanovena velmi široce a vztahuje se ve stejném rozsahu na všechny skutečnosti, které se poskytovatel dozví v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, tedy kryje nejenom údaje o samotné péči, soukromí pacienta, ale i všechny další informace či okolnosti, které se poskytovatel v souvislosti s poskytováním péče dozví.
Takto široce nastavený předmět mlčenlivosti však může působit i praktické problémy. Proto je v literatuře výklad, dle něhož pouhé sdělení údaje o hospitalizaci či ošetření na oddělení typu traumatologie, interna aj. ještě není porušením mlčenlivosti. Podobný závěr ale neplatí pro jiné typy péče, např. psychiatrie, onkologie, plastická chirurgie aj., kde by za porušení mlčenlivosti bylo považováno i sdělení samotného faktu, že taková péče je pacientu poskytována. Někteří autoři dokonce při sdělování pouhého údaje o hospitalizaci rozlišují, zda se jedná o hospitalizaci plánovanou či nikoliv, přičemž uvádí, že při neplánované hospitalizaci, lze osobám blízkým na dotaz o hospitalizaci odpovědět. Těžko si lze představit situaci, kdy se příbuzní telefonicky dotazují, zda v nemocnici je hospitalizován jejich člen rodiny po nehodě a dostalo by se jim odpovědi, že údaj sdělit nelze, neboť je kryt mlčenlivostí. V takovém případě je na místě například sdělit, ano, hospitalizován je, podrobnější údaje budou sděleny osobám blízkým při osobní návštěvě.
Při výkladu rozsahu mlčenlivosti je tedy vždy nutné posuzovat konkrétní okolnosti, při sdělování velmi obecných údajů, např. o samotném poskytnutí péče/hospitalizaci, pak i to, jaká péče je poskytována, komu se údaje sdělují, pro jaký účel a za jakých časových okolností.
Ve výše rozebíraném případě dožadující se soud sám věděl (z potvrzení o PN), že stěžovatelka je pacientkou dané lékařky. Problém v namítaném sdělení lékařky však mimo jiné spočívá v tom, že lékařka ve své odpovědi (viz její odpověď citovaná v časopise Tempus Medicorum) zmiňovala i doporučení neurologa (tedy údaj o charakteru zdravotních problémů, byť velmi obecný), což bylo nad rámec dotazu soudu, a tedy i porušením mlčenlivosti. Domnívám se proto, že správný postup lékařky při dotazu civilního soudu měl být skutečně ten, že si nejprve měla vyžádat souhlas pacientky.
P. Uherek
Ahoj Tomáši,
rozhodnutí absurdní není, což si myslím nejen já, ale i řada dalších medicínských právníků. Povinnou mlčenlivost nelze posuzovat izolovaně, ale je třeba zohlednit kolizi s povinností dle § 128 OSŘ a nakonec i s právem účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů ve vztahu k účelovým a nepravdivým omluvám z jednání. Tím jsme u proporcionality, minimalizace zásahu a okolností vylučujících neoprávněnost. To vše ve výsledku rozhodnutí KS v Ostravě splňuje. Věc měla ještě dohru v řízení na ochranu osobnosti, žaloba na lékařku byla KS v Brně zamítnuta (potvrzeno u VS Olomouc). Z odůvodnění:
Neoprávněnost zásahu do osobnostních práv dle § 11 obč. zák. je s ohledem na institut tzv. zákonné licence vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem, s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Výkonem povinnosti stanovené zákonem je i plnění obecné povinnosti součinnosti stanovené § 128 o.s.ř., tj. povinnosti každého sdělit soudu na dotaz skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Žalovaná tak k dotazu soudu v rámci výkonu zákonné licence učinila, aniž by se přitom dopustila excesu spočívajícího v porušení povinné mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zák. o péči o zdraví lidu. Soudu totiž sdělila toliko obecnou informaci o schopnosti žalobkyně zúčastnit se jednání, tj. informaci nikterak se nedotýkající chráněných osobnostních atributů žalobkyně. Nejednalo se současně ani o informaci nepravdivou či nepodloženou, když tento závěr lze učinit přímo s ohledem na faktickou přítomnost žalobkyně u jiného soudního jednání v době bezprostředně související.
Ahoj Michale,
díky za doplnění dalšího vývoje kauzy. V zásadě je rozhodnutí lékařku nesankcionovat správné, ale všechna vysvětlení zastírají jeden prostý fakt – a to, že to měl být primárně soud, který se neměl ptát na věci kryté povinnou mlčenlivostí, pokud k tomu nemá zákonem stanovený důvod. A tím § 128 o.s.ř. rozhodně není. Čímž se ocitáme u komplikovanější debaty (kterou jsem zrovna včera řešil s kolegou Policarem), a to jak reagovat, když orgány veřejné moci vyžadují údaje kryté povinnou mlčenlivostí (bez toho, aby byla naplněna výjimka z dodržování povinné mlčenlivosti) a halí své požadavky do rámce plnění zákonných povinností (jak tomu bylo v tomto případě, jak se tomu běžně děje u OSPOD nebo jak tomu bylo i u požadavku na vydání dokumentace pro účely trestního řízení).
Z mého pohledu tedy to, jak soudy následně postupovaly, byla pouze snaha zakrýt své prvotní pochybení a nikoliv uplatňování principů proporcionality, atd.
Radka pozdravuj:) Nevím, co jste spolu přesně řešili za problém, a vyjádřím se proto jen k problému konkrétnímu. Zde o žádnou snahu krýt vlastní ani cizí pochybení nešlo (právníci obecně jsou oproti jiným profesím skupinou nepříliš solidární). Soud se lékařky zeptal v intencích § 124, 128 OSŘ zcela správně a přiměřeně, směřoval-li dotaz jen na způsobilost advokátky účastnit se jednání a nikoli na detaily zdravotního stavu, postupu léčby atd. Nelze připustit, aby v řízení docházelo k obstrukcím a zneužívání procesních práv (viz i dnešní § 6 OSŘ). Ta kauza je velmi stará, takže obdoba § 6 OSŘ v té době v zákoně nebyla, ale zákaz zneužití procesních práv šlo dovodit nikoli z normy, ale z principu (existovala k tomu nadto – byť nepříliš početná – judikatura). Tvůj přístup de facto otevírá prostor pro obstrukce a zneužívání procesních práv a nezohledňuje kolidující práva a povinnosti. Opačný přístup je naopak vyvažuje. Navíc je ve hře i konkludentní souhlas pacienta s prolomením mlčenlivosti – už podle staré úpravy bylo dovozováno např. to, že podání trestního oznámení je konkludentním souhlasem, nemůže-li být prošetřeno bez posouzení konkrétních zdravotních údajů (viz J. Buriánek: Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace, Linde 2005, s. 15-16. Tj. vnese-li někdo do soudního řízení otázku svého zdravotního stavu jako důvod požadovaného odročení jednání, je posuzovaný obecný dotaz i obecná odpověď na něj reakcí plně adekvátní.
Já samozřejmě chápu argumentaci a využití § 124, 128 OSŘ, ale přijde mi to nesprávné. Obecně se domnívám, že je akceptovatelnější připustit u pár výjimek možnost obstrukce soudního řízení než zasívat nejistotu ohledně rozsahu povinné mlčenlivosti…
Kritika právníků ČLK v příspěvku se mi zdá trochu tvrdá. Obecně by šlo pochopit, že se snaží zviditelňovat právě ta rozhodnutí, která hrají do karet lékařům, nicméně tento článek sepsal tiskový mluvčí.
Bez ohledu na to, zda byl §128 aplikován správně, neměl by lékař (ani jiný občan) nést odpovědnost za to, že pouze vyhoví pokynu orgánu veřejné moci. Osobně mě překvapilo, že revizní komise ČLK použila proti lékařce argumentaci paragrafem 124. Dokazování provádí soud, ne zdravotnický pracovník, který nemá možnost ovlivnit jakým způsobem je dokazování prováděno.
Stále je však nutné brát na zřetel výše v článku zmiňovaný § 51 odst. 2, resp. § 65 odst. 2 zákona o zdravotních službách, které stanoví výjimky z mlčenlivosti, resp. výčet osob oprávněných k přístupu do zdravotnické dokumentace. A civilní soudy zde uvedeny nejsou. Nárok civilních soudů na údaje kryté mlčenlivostí nestanoví ani jiný právní předpis, naopak o.s.ř. v § 124 stanoví, že povinnou
mlčenlivost je třeba respektovat. V oblasti mlčenlivosti se pohybujeme v oblasti veřejnoprávní metody právní úpravy, je proto na místě velká opatrnost při jakémkoliv rozšiřování výjimek z mlčenlivosti, které nejsou výslovně zakotveny v právním předpise.
Ad. MR – Velmi si Vás vážím, ale pár poznámek z reality. Soudy se obecně povinnou mlčenlivostí lékařů nezabývají (pokud o ní vůbec vědí). Mám od lékařů desítky dotazů – přeposlaných žádostí soudů různého typu např. – Žádost – vyjádřete se prosím se k aktuálnímu zdravotnímu stavu – zda má nějaká zdravotní omezení, která by ho limitovala k výběru zaměstnání, pokud ano sdělte jaká. Další : Žádost – sdělte soudu jak dlouho bude pracovní neschopnost trvat a jak má pacient určeny vycházky, pokud ano, v jakém rozsahu atd. Různorodost veliká. O souhlasu pacienta ani tečka (kromě naprostých výjimek) – vždy odkaz na 128 osř.
A lékař ? by měl hodnotit zda ještě sdělí, nebo nesdělí – kolizi zájmů atd. Nebo spolehnout na to, že když se ptá soud (který ovšem toto oprávnění nemá), tak je to v pořádku ?
Konkludentní souhlas v diskutovaném případě podle mne také nesedí, ale budiž – pokud má soud za to, že byl souhlas udělen konkludentně, ať klidně napíše, že souhlas byl udělen a není problém.
Diskuse ale podle mne není o žádajícím subjektu – civilní soud výjimku z mlčenivosti nemá, ale o předmětu a rozsahu mlčenlivosti. Pokud řekneme a – některé údaje získané lékařem při výkonu jeho povolání kryty mlčenlivostí nejsou, pak musíme říci i b – lékař může tyto volně prezentovat komukoli.
S posledním komentářem nelze než souhlasit. Obdobně se i Policie ČR při dotazech vůči lékařům stále v řadě případů odkazuje na § 8 odst. 1 tr. řádu bez ohledu na mlčenlivost.
Ve velmi složité úpravě povinné mlčenlivosti se přitom lékař nemá šanci beze zbytku orientovat, a v řadě případů je pro něj obtížné rozhodnout, který subjekt je k požadovaným informacím ze zákona oprávněný a který už nikoliv, resp. jaké podmínky musejí být splněny, aby povinnost šlo prolomit. Již sama o sobě skutečnost, že příslušná úprava přístupu k údajům je odlišná v civilním a trestním řízení je pro laika často neznámá. Lékařům je proto nutné doporučit při jakýchkoliv pochybnostech o rozsahu mlčenlivosti konzultovat právníka, je-li to prakticky možné.
O roztříštěnosti právní úpravy povinné mlčenlivosti ostatně ve svých pracech z před 30 let hovořil už J. Štepán.
Dle mého skromného názoru některé příspěvky přehlížejí nepochybný fakt, že zejména v oblasti základních práv platí priorita teleologického výkladu před gramatickým. Základním smyslem institutu povinné mlčenlivosti lékaře je ochrana soukromí pacienta a tento smysl nemůže být naplněn, resp. není v tomto rozsahu (sic) dost dobře možné cokoli chránit, pokud pacient sám soudu sdělí, že jeho zdravotní stav brání účasti u soudního jednání. Další kroky soudu k prověření tohoto sdělení jsou jen logickým vyústěním tohoto procesu, pohybují-li se stále v mantinelech prvotního kroku pacienta.
Jako lékaři se mi nelíbí čím dál větší narušování základního etického principu zachovávání mlčenlivosti. Tato mlčenlivost má hluboký smysl, přispívá k důvěře a otevřenosti pacienta k lékaři, která je nutná k správnému porozumění pacientovu problému, diagnostice a léčbě, ochraně zdraví pacienta, popřípadě společnosti. K prolamování mlčenlivosti by mělo docházet jen ve výjimečných a extrémních případech za účelem zabránění velkého nebezpečí, např. vražd, obecného ohrožení apod. Rozhodně by neměl být lékař zneužíván k „monitoraci“ pacienta a jeho pohybu soudem, policií, či procesních věcí. Nehledě na to, že kontakt lékaře s pacientem v uvedeném případě vůbec nemusel sloužit „expertíze“ ke zjištění zdali se je schopen pacient účastnit nějakého soudního řízení, nýbrž za účelem poskytnutí zdravotní služby v rozsahu požadovaném a odsouhlaseném pacientem, tudíž na tuto otázku lékař nemusí znát a dle mého názoru ani nemůže být nucen poskytnout odpověď. Nechť si soud za daným účelem nechá vypracovat nezávislý znalecký posudek. Jako velký problém vidím vůbec střety zájmů v současné společnosti, nerespektování hranic. Jak může kupříkladu registrující praktický lékař nezávisle posuzovat zdravotní způsobilost k řízení či držení zbrojního průkazu pacienta, kterého současně léčí. Tento lékař se nachází ve střetu zájmů, který může na jedné straně poškodit objektivitu posudku, na straně druhé léčebnou alianci a tím zdravotní péči o pacienta. Stát se zde i na mnoha jiných místech snaží na lékaře delegovat různé regulační role, povinnosti podávat hlášení na registr dopravy, plíživým způsobem zavádí možnost nahlížení do registru zbrojních průkazu dříve, než se to stane lékařovou povinností, za jejíž nesplnění bude jistě sankcionován, apod. Také má regulační roli v rozdělování omezených prostředků zdravotnictví, aniž by si toho byli pacienti vědomi atd. Nerespektování jednoduchých etických principů se této společnosti vymstí. Ale co s tím?