Předchozí post přiblížil čtenářům problematiku genetického testování v pojetí prof. Juliana Savulescu, podle nějž je morální povinností rodičů počít dítě, které má maximální šanci prožít šťastný život. Tento příspěvek se zaměří na odlišný koncept prezentovaný Jürgenem Habermasem v knize Budoucnost lidské přirozenosti: Na cestě k liberální eugenice (2003). Vyzdvihnuta bude zejména Habermasova argumentace proti manipulaci s genetickým materiálem a zásahům do přirozené podoby člověka.
Habermas pojímá otázku účelové změny podoby člověka z několika úhlů. Hned úvodem se zabývá věčnou filozofickou otázkou žití správného života. Podle něj závisí tento způsob života na určení vlastní identity. Správný život totiž představuje pro každého individuálního jedince něco jiného. K určení vlastního smyslu života si jednotlivec musí zodpovědět otázku, jak má sebe sama chápat, kým je a kým býti chce. Předpokládá se přitom, že biologická identita jednotlivce je dána nahodile a respektuje dědičnou rodovou linii. S ohledem na nové možnosti genetického testování a změn genomu však logicky vyvstává otázka zda je správné do vzniklé nahodilosti zasahovat. Habermas okamžitě dodává, že jde v tomto případě v podstatě o rozhodnutí za jinou osobu a o instrumentalizaci lidského života. Nastiňuje už předem odmítavý postoj k účelovému zlepšování dědičné genetické výbavy, která jde za hranice prevence těžkých onenocnění. Svůj názor pak Habermas dále rozvíjí z různých úhlů.
Habermas uvádí jako jeden z kolektivních cílů společnosti rozvoj „individuálního prostoru svobodného rozhodování“, tj. autonomie jedince a s ním spojené dosažení zdraví a prodloužení vlastního života. Dosažení autonomie však spojuje s porozuměním sebe sama a dodává, že genová manipulace by toto sebeporozumění mohla poškodit. Ptá se, „zda lze ochranu identity nemanipulovaných dědičných vloh zdůvodnit nemožností disponovat biologickým základem osobní identity,“ ale jasnou odpověď hned nepodává. Jako právní ochranu však ihned navrhuje zavedení „práva na genetické dědictví, do kterého nebylo uměle zasahováno“. Poukazuje na Dworkinovu ideu, kdy se lidé ve skutečnosti bojí záměrného projektování dalších lidí, protože takovéto projektování bude výsledkem rozhodnutí odrážejícího existující lidské hodnoty.
Habermas se dál věnuje otázce sebeporozumění z obecné roviny lidství. S ohledem na historicko-kulturní vývoj si člověk vytvořil představu o sobě samém a o svojí podstatě, o tom, co to obecně znamená být člověkem. Genové techniky mají potenciál s tímto chápáním otřást v základech. Podle Habermase by selektivní změny a sebeinstrumentalizace mohly vést až k napadení morálního vědomí a chápání sebe sama jako autora vlastního života. S člověkem by mohlo být zacházeno jako s jakýmsi statkem a nikoli jako s osobou, jíž se jednou existující embryo podrobené genovým zásahům stane.
Další problém vidí Habermas ve vývoji různých druhů nových osob, které se budou od člověka lišit tak, že jediné, co budou mít nakonec společné, bude jejich předek.
Obecně nabádá Habermas k opatrnosti v zacházení s genovými technikami a přiklání se spíše k přirozenému způsobu bytí tak, aby byla maximálně podpořena lidská autonomie a sebeporozumění.