V poslední době se množí případy, kdy pacienti nespokojení se závěrem znaleckého posudku nebo s průběhem znaleckého dokazování, podávají žaloby na ochranu osobnosti s tím, že závěry posudků jsou nepravdivé, a tím bylo zasaženo do jejich osobnostních práv.
Jednou z takových žalob se byl nucen zabývat i Nejvyšší soud ČR v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 937/2011. V této kauze se žalobce se po žalované (znalci) domáhal omluvy v jednací síni před přítomnou veřejností a novináři ve znění „Upřímně lituji toho, že jsem na Vás napsala nepravdivý znalecký posudek“. Žalobce tvrdil, že žalovaná ho vědomě a úmyslně zesměšnila a společensky znemožnila tím, že o něm před veřejností a před novináři dne 5. 5. 2009 a 26. 5. 2009 v soudní síni prohlásila, že je těžce duševně nemocný agresivní kverulantní blázen, trpící nevyléčitelnou paranoiou s bludy, neschopný zúčastnit se soudního jednání a být ve věci vyslechnut. Novináři s jeho svolením vše otiskli a tato pomluva se donesla k dcerám žalobce a k jejich mamince, na jejichž mínění o něm žalobci velmi záleží. Tím, že žalovaná veřejně pomluvila žalobce, měla hrubě a arogantně a ze zištných důvodů zasáhnout do jeho práva na ochranu osobnosti, jeho dobrého jména, zejména jeho občanské cti, lidské důstojnosti a i do jeho soukromí a rodinného života.
Nejvyšší soud pak k možnosti zasáhnout neoprávněně do osobnostních práv výkonem znalecké činnosti konstatoval:
„Znalecký posudek je jedním z demonstrativně vyjmenovaných důkazních prostředků, kterým lze zjistit skutkový stav věci (§ 125 o. s. ř.). Z ustanovení § 187 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že v řízení o způsobilosti k právním úkonům nebude ke zjištění skutkového stavu stačit pouze písemný znalecký posudek, ale soud bude povinen znalce vyslechnout. Vzhledem k hmotněprávním předpokladům řízení o způsobilosti k právním úkonům vymezených v ustanovení § 10 obč. zák. je osoba znalce v řízení o způsobilosti k právním úkonům nezastupitelná. Úkolem znalce v řízení je odborné posouzení zdravotního stavu vyšetřovaného. Znalec je rovněž oprávněn, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, podat soudu návrh, na jehož základě soud může nařídit vyšetření zdravotního stavu vyšetřovaného ve zdravotnickém zařízení. Zpravidla půjde o případy, kdy je třeba zdravotní stav vyšetřovaného pozorovat za účelem jeho seriózního znaleckého posouzení.
K žalobcem namítané otázce nesprávného právního posouzení – zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti účastníka soudního řízení způsoben podáním znaleckého posudku – se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.
Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučují mimo jiné okolnost, kdy k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o výkon práva kritiky (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), o obecnou svépomoc (§ 6 obč.zák.), o odvracení škody (§ 417 obč. zák.), o nutnou obranu a krajní nouzi (§ 418 odst. 1 obč. zák.), o výkon práv účastníků řízení (v řízení soudním nebo správním před povolanými orgány s rozhodovací mocí), jakož i výkon povinnosti svědecké a znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci), o výkon činnosti advokáta v rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp. klienta, o výkon rozhodovací činnosti státních orgánů (Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana Osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004.“
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Nejvyšší soud v dané kauze rozhodl, že:
„Jestliže v přezkoumávané věci nevyšlo najevo (ze spisu ani z přílohového spisu ve věci 15 Nc 1232/2005 Krajského soudu v Plzni se tak nepodává), že by znalkyně v souvislosti s podáním předmětného znaleckého posudku jakkoliv vybočila z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení, pak – i když žalobcem subjektivně pociťovaný – zásah do osobnostní sféry žalobce chráněné všeobecným osobnostním právem, je odůvodněn zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem (výkonem povinnosti znalce).
Tento závěr, plynoucí z citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, v části pojednávající o vybočení z mezí povinností kladených na osoby zúčastněné v soudním řízení vzal odvolací soud plně v úvahu, dospěl-li k závěru, že takové vybočení žalované v řízení nebylo prokázáno.Pak ovšem je jeho právní závěr o nezpůsobilosti neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce správný.“
Shora uvedená kauza je ovšem podle mého názoru relativně jasná. Složitější situace mohou nastat, když je znalec ustanoven
soudem k podání znaleckého posudku. V rámci znalecké činnosti směřující ke zpracování znaleckého posudku, pak znalec poruší povinnost stanovenou zákonem. Typickým příkladem by mohla být situace, kdy lékař při zpracování znaleckého posudku pro zjištění zdravotního stavu pacienta provede určité vyšetření nebo test, ovšem bez informovaného souhlasu pacienta. Lze v tomto jednání lékaře spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv pacienta nebo lze argumentovat tím, že znalec plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon a jeho postup (provedení bez souhlasu pacienta) je odůvodněn zvláštním veřejným zájmem na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv a na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem?
Domnívám se, že v tomto případě by soudy musely rozhodnout opačně než ve shora uvedené kauze. Poskytnout zdravotní péči bez souhlasu lze pouze ve výjimečných případech, stanovených zákonem. Možnost poskytnout sdravotní službu bez souhlasu v rámci výkonu znalecké činnosti však nikde výslovně upravena není. Proto i v této situaci je nutno vyžadovat informovaný souhlas. Protiprávnost zákroku je v tomto případě bezpochyby dána. Ovšem při dalším hodnocení – zejména ve vztahu k formě nápravy a povaze přiměřeného zadostiučinění, by mělo být vzato v potaz, že k zásahu došlo právě při výkonu znalecké činnosti, tedy při výkonu právních povinností uložených zákonem.