Dne 17. 1. 2014 rozhodl Nejvyšší správní soud v další kauze odpíračů povinného očkování v rozhodnutí č.j. 4 As 2/2013 – 75. Judikatura NSS je tak v těchto případech již téměř konstantní, neboť v roce 2013 rozhodoval Nejvyšší správní soud hned o několika kasačních stížnostech rodičů proti pokutě za neočkování nebo proti nepřijetí nekompletně očkovaného dítěte do MŠ. Ve všech případech se vždy přiklonil k argumentaci Ministerstva zdravotnictví a oprávněnost udělených pokut a vyloučení z MŠ potvrdil. Ve všech kauzách se NSS opřel o usnesení rozšířeného senátu z dubna 2012- č.j. 7 As 88/2011 – 131. Toto rozhodnutí překonalo dosud jediný pro rodiče příznivý verdikt českých soudů z července 2010. Tehdy byla 3. senátem NSS rodině Č. pokuta zrušena s odůvodněním, že úprava povinného očkování vyhláškou je nedostatečná. Jelikož to bylo v rozporu s předchozím rozhodnutím 5. senátu NSS z roku 2006, který pokutu rodičům V. potvrdil, došlo právě k onomu postoupení věci rozšířenému senátu, který měl přístup sjednotit. Přestože sedmičlenný rozšířený senát NSS rozhodl o zachování sankcionovací praxe nejtěsnějším možným rozdílem (4:3), stalo se jeho rozhodnutí vodítkem pro všechny další obdobná řízení.
Podstatné je, že se NSS v tomto posledním rozhodnutí vypořádává i s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 449/06.
Z odůvodnění rozhodnutí NSS:
[20] Stěžovatelé namítali, že se městský soud nezabýval důvody, které je vedly k odmítnutí očkování, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotil materiální stránku přestupku, která nebyla prokázána ani v řízení před správními orgány. Stěžovatelé poukázali na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, z něhož dovozují, že jim neměla být uložena žádná sankce, neboť pravidelné očkování své dcery odmítli z důvodů svého přesvědčení o nejlepším zájmu nezletilé při ochraně jejího zdraví; jednalo se o projev ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí a práva na rodičovskou péči.
[21] Podle § 46 odst. 1 věta první zákona o ochraně veřejného zdraví „fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování.“
[22] Podle odst. 2 téhož ustanovení, ve znění účinném do 31. 3. 2012, „před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech zdravotnické zařízení vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace.“
[23] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[24] Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, publikován pod č. N 10/60 SbNU 97, vyslovil, že „povinné očkování v obecné rovině je ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny“, přičemž však orgán veřejné moci musí „vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky ‚proočkovanosti‘ dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat.“
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že aplikují-li se na nyní projednávanou věc závěry citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, pak nelze něž konstatovat, že správní orgány i městský soud řádně vyhodnotily, že se nejedná o výjimečný případ, kde by byly dány okolnosti pro zachování autonomie stěžovatelů a vyloučení jejich postihu, a správně posoudily rovněž otázku naplnění formální i materiální stránky přestupku.
[26] V nyní projednávané věci nebyla na překážku realizace zákonné povinnosti podrobit se povinnému očkování, resp. na překážku postihu stěžovatelů za přestupek spočívající v odepření povinného očkování jejich nezletilé dcery A., svoboda náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé přitom důvody pro odepření povinného očkování své dcery, spočívající ve svobodě náboženství či víry, ani netvrdili. Jejich argumentace, uplatňovaná v průběhu řízení před správními orgány i městským soudem, byla založena na zásahu do svobody myšlení a svědomí, na přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte, zájmu na ochraně jeho zdraví a péči o něj. Argumentace stěžovatelů obsahově vychází z přesvědčení, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by povinné očkování (realizované v rozmezí 3 až 18 měsíců věku dítěte) mohlo narušit.
[27] Nejvyšší správní soud respektuje přístup stěžovatelů k péči o jejich dceru A., přesto však nemůže než konstatovat, že takto profilovaná obecná názorová orientace stěžovatelů je nemůže vyvázat z plnění povinností, které jsou jim uloženy zákonem v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny, v daném případě povinnosti podrobit jejich nezletilé dítě povinnému očkování v souladu s požadavky § 46 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Postup správních orgánů nelze hodnotit ani jako zásah do jejich svobody náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny, ani jako zásah do jejich práva na svobodu myšlení nebo svědomí (duševní autonomii) podle čl. 15 odst. 1 Listiny; této kategorii nelze podřadit obecný nesouhlas stěžovatelů s povinností podrobit svoji dceru povinnému očkování. Odepření zákonné povinnosti stěžovateli nelze ospravedlnit ani odkazem na právo na rodičovskou péči.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti a podotýká, ž e k vyloučení odpovědnosti za přestupek z titulu ústavního práva na svobodu náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny, popř. práva na svobodu myšlení nebo svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny je třeba přistupovat nanejvýš uvážlivě a podmínky pro takový případný postup interpretovat značně restriktivně. V této souvislosti lze poukázat na odlišné stanovisko k nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, ve kterém soudce Jan Musil vyjádřil přesvědčení, že „takto naznačená cesta ‚výjimečného nesankcionování‘ je z ústavněprávního hlediska velice povážlivá a riskantní. Nejenom v oblasti ‚pravého‘ trestního práva, nýbrž i v oblasti práva přestupkového je nutno respektovat pravidlo ‚nullus delictus, nulla poena sine previa lege‘ (srov. čl. 39 Listiny), které požaduje, aby veškeré podmínky odpovědnosti za delikty byly stanoveny předem zákonem. Toto pravidlo
platí i pro stanovení podmínek beztrestnosti – i ony musí být zákonem stanoveny zásadně obecně, pro všechny případy stejně. Zákonodárce tak činí např. pomocí institutů okolností vylučujících protiprávnost činu (viz např. § 28 až § 32 trestního zákoníku, § 2 odst. 2 přestupkového zákona) nebo upuštění od potrestání (viz např. § 46, § 47 trestního zákoníku, § 11 odst. 3 přestupkového zákona). Pokud by se připustilo, že v konkrétním případě je možno se od těchto obecných pravidel odchýlit a že je pouze věcí volné úvahy soudu či správního orgánu, zda sankce bude či nebude uložena, hrozí porušení ústavního principu rovnosti před zákonem (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny)“ (bod 15). Obdobně se k věci staví i právní nauka, podle níž „zcela problematicky bez dalšího zdůvodnění pak bylo pod čl. 15 odst. 1 podřazeno i přesvědčení o škodlivosti očkování (nález III. ÚS 449/06, část IV/a), a to i se závěrem, že se jedná o přesvědčení náboženské, vykonavatelné ve smyslu čl. 16 odst. 1“ (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. ASPI ID: KO_2_1993CZ, k čl. 15 odst. 1, třináctý odstavec).
[29] Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit, že dcera stěžovatelů je zdravé dítě, které s výjimkou preventivních vyšetření nevyžaduje zvláštní lékařskou péči. Odpadnutí povinnosti podrobit se povinnému očkování totiž zákon nekonstruuje pro případy, kdy se jedná o (jinak) zdravé dítě, nýbrž právě naopak pro případy, kdy je u daného dítěte naplněna hypotéza normy § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy buď a) zjištění imunity vůči infekci anebo b) zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky. V daném případě se však nejednalo o žádný z těchto případů, když ošetřující lékařkou nezletilé, MUDr. Z. A., nebyly takové důvody shledány a ani stěžovatelé žádné takové důvody neuvádějí. Stěžovatelé se omezují na tvrzení, že podmínky pro případné neprovedení očkování měly být zkoumány podrobněji, aniž by však blíže konkretizovali, jaká další vyšetření měla být provedena a zda jejich provedení požadovali, popř. jak bylo na takovou jejich žádost reagováno.
[30] Na povinnosti podrobit se povinnému očkování nemůže nic změnit ani preference homeopatické léčby či nedůvěra stěžovatelů v systém očkování v České republice. Pokud namítají, že lékaři neupozorňují rodiče na všechny možné následky očkování, pak toto tvrzení je třeba označit za neurčité, neboť stěžovatelé neuvádějí, jaké poučení postrádali nad rámec toho, které jim bylo lékaři poskytnuto. Pokud snad mělo být obsahem takového dodatečného poučení upozornění na (do jisté míry) zvýšené riziko autismu u dětí, u nichž bylo v minulosti provedeno povinné očkování, je třeba uvést, že již jen z obsáhlých vyjádření účastníků k této otázce je zřejmé, že takový následek není podložen relevantními zjištěními lékařské vědy, resp. že se jedná o poznatek sporný, který je předmětem disputací a na který se názory odborné veřejnosti liší. Je proto logické, že toto (domnělé) riziko není předmětem obecné poučovací povinnosti lékařů vůči pacientům, resp. jejich rodičům; toto (domnělé) riziko stejně tak nemůže samo o sobě vyústit v oprávnění odepřít povinné očkování, které představuje stěžejní opatření, zabraňující šíření infekčních onemocnění ohrožujících veřejné zdraví.
[31] Nejvyšší správní soud konstatuje, že přesvědčení stěžovatelů o možných negativních následcích povinného očkování nemůže být samo o sobě dostatečným podkladem pro vyvázání se z povinnosti uložené zákonem, a to ani pokud je zastáváno i částí odborné veřejnosti a posíleno profesními zkušenostmi stěžovatelky jako terapeutky pro pomoc dětem a dospělým postiženým autismem. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že v některých (výjimečných) případech se po provedení očkování může projevit prudká alergická reakce v podobě anafylaktického šoku, když stěžovatelé si byli zjevně vědomi jak tohoto rizika, tak i způsobu, jak na případný anafylaktický šok reagovat. Zákonné povinnost podrobit se povinnému očkování se stěžovatelé nemohou zprostit zobecňujícím tvrzením, že jiní pacienti nemusí mít o tomto možném následku povědomost, neboť o něm nejsou ze strany lékařů řádně informováni. V této souvislosti lze podotknout, že povinné očkování, stejně jako velká část lékařských zákroků, může jistě za určitých okolností vést ke způsobení závažné újmy pacientovi. Úkolem lékařů i pacientů je ve vzájemné součinnosti takovým možným negativním následkům předcházet, samo jejich riziko však ještě nemůže být dostatečným důvodem pro neprovedení lékařského zákroku.
[32] Podstatná část argumentace stěžovatelů je věnována porovnání české právní úpravy s právní úpravou vybraných zemí, zejména Německa, Rakouska a Velké Británie, jakož i přesvědčením stěžovatelů o úrovni ochrany veřejného zdraví a práv dětí v těchto zemích. Tato argumentace se přímo netýká posouzení věci správními orgány a městským soudem, nýbrž vyjadřuje nesouhlas s tím, jak je povinné očkování zakotveno v českém právním řádu, a obhajuje změnu právní úpravy do budoucna (de lege ferenda). Polemika s obsahem právních norem, které jsou součástí účinného práva, však pojmově nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Úvahy stěžovatelů by měly být směřovány k debatě mezi lékaři a zástupci navazujících profesí [mj. terapeuty, jakým je i stěžovatelka a)], a nikoli k soudům, které nejsou žádným způsobem povolány k hodnocení odborných otázek o dalším žádoucím vývoji právní úpravy. Rozhodnutí správních orgánů, která vycházela ze (současného) znění zákona a která byla podrobena soudnímu přezkumu v nyní projednávané věci, nelze považovat za nezákonná jen pro odlišný názor stěžovatelů na odbornou problematiku povinného očkování; přesvědčení stěžovatelů o nadbytečnosti povinného očkování nemůže být důvodem pro zproštění odpovědnosti za spáchání přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tedy porušení zákazu nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění.
[33] Na výše uvedeném nemohl nic změnit ani výsledek řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, vedeným pod sp. zn. 7 As 88/2011, neboť rozšířený senát v tomto řízení odmítl přehodnotit právní názor vyslovený ve výše uvedeném usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120. Usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 As 88/2011-131, judikoval, že „pokud je rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena věc, v níž předkládající senát poukazuje na rozpor mezi dvěma právními názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu s tím, že se bez další argumentace přiklání k jednomu z nich, a pokud již rozšířený senát v jiné věci o tomto názorovém rozporu mezi uvedenými rozhodnutími pravomocně rozhodl a dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu sjednotil, nejsou nadále splněny podmínky pro rozhodování rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.“
[34] Co do námitky, týkající se souladu právní úpravy § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví s podmínkami omezení výkonu práv podle čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, v daném případě provedení základní sady povinného očkování bez souhlasu pacienta, resp. jeho zákonného zástupce, pak nezbývá než odkázat na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního, na kterou sami stěžovatelé v řízení opakovaně poukazovali (popř. s ní polemizovali) a v níž byla tato otázka opakovaně analyzována, přičemž nebyl shledán rozpor příslušných ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jakož ani s ústavním pořádkem České republiky.