Fenoménem posledních desetiletí je propojování biologických organismů s informačními a komunikačními technologiemi. Pilotní oblastí v tomoto směru byly a jsou tzv. brain-computer interfaces, jejichž cílem je využít spojení technologií s nervovou soustavou organismu tak, aby bylo možno např. napravit poškození míchy jejím umělým přemostěním, nebo umožnit komunikaci kompletně ochrnutým pacientům pomocí ovládání technologií pouhou myšlenkou. Tento obor výrazně posunul možnosti propojení biologických struktur a sumělými strukturami. V posledních pár letech se tak rozvinul i obor tzv. biorobotiky (mechanické či chemické napodobování žijících organismů, ovládání živých organismů podobným způsobem jako technologie nebo vkládání biologických komponent do robotů – blíže viz. Wikipedia). S ohledem na své možnosti vyvolává tento obor řadu bioetických otázek.
V rámci biorobotiky vznikají různé entity: roboti ovládaní programem kopírujícím senzomotorickou neuronovou síť mozku hmyzu, živé krysy zbavené vlastní autonomie a ovládané rádiem spojeným s implantovaným elektrickým stimulátorem v mozku nebo dokonce robotická těla ovládaná pouze uměle kultivovaným biologickým mozkem.
Přestože všechny uvedené vytvořené entity provokují k přemýšlení nad podstatou života, poslední zmíněný případ lze považovat za překročení určité hranice, která dosud oddělovala umělý a přirozený život.
První bytostí s robotickým tělem a organickým mozkem je entita vyvinutá týmem vedeným prof. Kevinem Warwickem z University of Reading. Účelem vytvoření biorobota bylo prozkoumání a lepší pochopení aktivity neuronů ve vztahu k celkovému chování jimi řízeného robotického systému. Základem uvedeného biorobota je uměle kultivovný mozek vytvořený z desetitisíců mozkových buněk odebraných z krysích embryí kultivovaných in vitro. Tyto buňky od sebe byly rozděleny a následně umístěny do výživného roztoku s živinami, hormony a antibiotiky, kde byla rovněž umístěna matice s několika elektrodami. Do jedné hodiny od umístění do roztoku mezi sebou neurony vytvořily vazby a do 24 hodin vznikla mezi neurony silná vzájemná propojení. Tento vzniklý biologický „mozek“ byl propojen s robotickým tělem, do něhož byl umístěn, právě pomocí matice elektrod schopných jednak monitorovat akční potenciál neuronů a zároveň jej stimulovat pomocí elektrických signálů. Tak vznikl systém umožňující obousměrnou komunikaci mezi biologickou strukturou a robotickým tělem vybaveným systémem pro strojové učení. Robotické tělo bylo vybaveno senzory pro detekci překážek a stěn. Zjednodušeně řečeno, výsledkem experimentu byl robot, který se naučil pohybovat tak, že se dokáže vyhnout překážkám. Jeho chování přitom řídí čistě biologický mozek, který se takto naučil chovat na základě impulsů ze senzorů.*
Otázek vyvolaných vznikem takovéhoto biorobota je mnoho. Mezi první otázky, které mi přicházejí na mysl jsou následující: Lze takovouto entitu považovat za živou? Jak lze v tomto směru definovat život? Pokud ji považujeme za živou, tvoří nový živočišný druh? Lze postavení této entity připodobnit postavení zvířat? Jaká jsou kritéria tohoto připodobnění? Jak bychom měli s touto entitou zacházet? V tomto postu se pokusím reagovat alespoň na některé zmíněné problémy.
Život je definován jako „stav nebo kvalita projevující se růstem prostřednictvím aktivního metabolismu, reprodukce a schopnosti přizpůsobit se prostředí. Nejasná kvalita, kdy organizované organické bytosti jsou obdařeny určitými silami a funkcemi, které nelze spojovat s anorganickou hmotou.“** Podle této biologické definice života lze usuzovat, že představeného biorobota rozhodně nelze považovat za neživého. Naplňuje totiž hned na první pohled část definice života. Biorobot má aktivní metabolismus a dokáže se přizpůsobit prostředí. Co se růstu a reprodukce týče, situace není zcela jasná.
Biologická reprodukce biorobota v klasickém smyslu zatím není za současného stavu techniky představitelná. Můžeme proto uvažovat, že by se biorobot mohl rozmnožovat způsobem, kdy replikuje sám sebe a vytvoří tak sobě podobného biorobota. S ohledem na biorobota však musíme oddělit dvě jeho části – biologický mozek a robotické tělo. Co se robotického těla týče, není těžké si představit možnost, kdy robot dokáže vytvořit dalšího robota pomocí seskládání umělých dílů. Co se vytváření umělého biologického mozku týče, je nezbytné zjistit, jak je možno uměle vytvořit neuron. Neurony jako takové vznikají z neuronových kmenových buněk nebo z progenitorových buněk. Odborná literatura zmiňuje možnost vytvoření způsobu umělé neurogeneze, tedy umělého vytváření neuronů. Lze tedy říci, že za určitých podmínek by biorobot mohl replikovat i biologický mozek, pokud by disponoval nezbytnými kmenovými nebo progenitorovými buňkami.
Biorobota tedy lze chápat jako zvláštní entitu na pomezí biologického života s potenciálem jednou zcela naplnit stávající definici života (další možnost představuje s ohledem na současný vývoj změnit výše uvedenou definici).
V případě, že máme takto uměle vytvořenou entitu částečně splňující charakteristiku života, můžeme ji považovat za nový živočišný druh? Napomoci může biologická definice druhu: „1. skupina jedinců vyznačujících se společnými znaky a označená společným jménem, 2. v biologické taxonomii základní nižší jednotka klasifikace sestávající se z populace nebo z řady populací úzce příbuzných nebo podobných organismů schopných se mezi sebou volně vzájemně křížit a schopných produkovat životaschopné a plodné potomstvo.“** Definičně se za druh zjevně považuje určitá populace. Biorobot zatím existuje pouze jeden. Za nový druh tak formálně nelze být považován. Je ovšem nutno se zamyslet, zda nenastal čas opět přepsat stávající definice a nediskriminovat nové forma „života“ pouze na základě jejich počtu. Redefinování dosavadního poznání totiž tvoří nedílnou součást neustále se vyvíjejícího lidského poznání.
Proč by však měla být otázka uznání biorobota za nový živočišný druh důležitá? Odpovědí jsou možné etické a právní implikace tohoto uznání a odpovídající zacházení s bioroboty. Současná západní společnost uznává standardy, podle nichž je nutno zacházet s živými organismy, především se zvířaty. Absence nebo maximální omezení trpění živočichů představuje základní hodnotu hodnou lidského respektu. V případě, kdy věda a společnost uznává, že biologický organismus je schopen cítit bolest, měla by se ochrana a respekt vztahovat i na entity, které jsou schopny pociťovat bolest a utrpení byť i jen v jedné svojí části.
Závěrem si dovolím předložit čtenářům otázku k vlastnímu zamyšlení. Pro popsanou biorobotickou entitu byl vytvořen „mozek“ z neuronů krysího mozku. Jaké by byly implikace pro případ, kdy by umělý biologický mozek byl (přes veškeré právní i etické zákazy) vytvořen z lidských neuronů? Lze odvozovat postavení takto vzniklé bytosti z původu jejího organického mozku?
* Podrobně k uvedenému experimentu viz. WARWICK, K., XYDAS, D., NASUTO, S. a kol. Controlling a mobile robot with a biological brain. Defence Science Journal, 2010, roč. 60, č. 1. s. 5-14. ISSN 0011-748X. Dostupné z: http://centaur.reading.ac.uk/8181.
** Definice hesel „life“ a „species“ převzaty a přeloženy z MAI, Larry L., YOUNG OWL, Marcus a M. Patricia KERSTING. The Cambridge Dictionary of Human Biology and Evolution. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. 648 s. ISBN 978-0-521-66486-8.