Tuto otázku dostávám poslední dobou čím dal častěji. Frekvence jejího výskytu patrně roste s aktivitami některých společností, které vykupují tyto pohledávky a nové klienty přesvědčují minimálně seznamem těch zdravotnických zařízení, která jim pohledávky již postoupila.
Na tuto otázku zásadně odpovídám: NE! Proč takto odpovídám se dozvíte dále.
Důvodem mé odpovědi je skutečnost, že nezaplacené regulační poplatky nemohou být předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Postoupení pohledávky je institutem soukromého práva. Právní úprava tohoto smluvního typu je zakotvena v § 524 a následujícím občanského zákoníku.
Podle § 488 občanského zákoníku je pohledávka právem na plnění, které má věřitel vůči dlužníkovi a které vzniká z právního vztahu. Jelikož je tato právní úprava zakotvena v občanském zákoníku, může takové právo na plnění vyplývat výlučně ze soukromoprávního vztahu. A o to právě jde.
Povinnost pacienta zaplatit regulační poplatek podle § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění nevyplývá z žádného soukromoprávního vztahu. Není to platba za službu, za zboží či jiné plnění. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona.
Poskytnutí zdravotní péče, ať ambulantní či ústavní, popřípadě výdej léčivého přípravku na recept nejsou plněním, za které se platí regulační poplatek. Jsou to pouze události, se kterými je spojena povinnost platby regulačního poplatku. Jak říká návětí § 16a odst. 1 zákona č. 48/1997: „Pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, je povinen v souvislosti s poskytováním hrazené péče hradit zdravotnickému zařízení, které zdravotní péči uvedenou v písmenech a) až f) poskytlo, …“
Účelem regulačního poplatku není poskytnout platbu za zdravotní péči. Podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění má pojištěnec i po zavedení regulačních poplatků nadále „právo na zdravotní péči bez přímé úhrady, pokud mu byla poskytnuta v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Konec konců Ministerstvo zdravotnictví od počátku zdůrazňovalo, že cílem regulačních poplatků je omezení neúčelného čerpání zdravotní péče pojištěnci, přičemž hlavním cílem těchto poplatků je zajištění efektivního využívání finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Na dokreslení bych připomněl, že v rámci projednávání otázky ústavní konformity regulačních poplatků Ústavním soudem (sp. zn. Pl. ÚS 1/08) odpověděl na otázku soudce Jiřího Nykodýma „Za co se teda vlastně platí zdravotnickému zařízení těch třicet korun, když to je příjem toho zdravotnického zařízení?“ svědek a tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek nejprve „Platí se samozřejmě regulační poplatek. Neplatí se za co. Když se platí poplatek, tak je to poplatek.“ Později zmínil notářský poplatek a následně uvedl: „Poplatek vždycky něco symbolizuje a není přímo něco za něco.“
Všechny tyto poznatky jasně vylučují soukromoprávní charakter povinnosti platby regulačního poplatku, ale jasně svědčí pro její veřejnoprávní povahu. To již opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud.
Nejprve v rozhodnutí NSS, sp. zn. 3 Ads 106/2010, se můžeme dočíst závěr Krajského soudu v Praze, že „[p]lacení regulačních poplatků je veřejnoprávní povinností pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce, která je stanovena zákonem a je součástí systému veřejného zdravotního pojištění.“ O tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že zkonstatoval, že „je v souladu se zákonem a proto kasační stížnost“ proti němu „jako nedůvodnou zamítl“.
V jiném svém rozhodnutí ve věci regulačních poplatků, sp. zn. 3 Ads 152/2010, Nejvyšší správní soud na margo povinnosti platit regulační poplatky prohlásil, že „splnění veřejnoprávní povinnosti nelze převádět soukromoprávní smlouvou na jiný subjekt.“
Rád bych také připomněl, že shodně se k této otázce vyjádřil ve svém na argumenty bohatém textu pražský advokát Pavel Uhl na blogu Jiné právo.
Závěrem
Závěrem lze shrnout, že veřejnoprávní charakter povinnosti platit regulační poplatky vylučuje, aby nezaplacené poplatky byly prodávány jinému subjektu nejen cestou postoupení pohledávky, ale i jakoukoli jinou cestou. To lze pouze v případě soukromoprávních pohledávek.
Znamená to však také to, že nezaplacené regulační poplatky ani nelze vymáhat u civilního soudu. I to jde pouze v případě soukromoprávních pohledávek. Zákon o veřejném zdravotním pojištění, který institut regulačních poplatků zavedl, sám však žádnou proceduru k vymáhání neobsahuje. Což znamená, že zde máme krajně neobvyklý případ, kdy právní předpisy explicitně nenabízí cestu, jak se efektivně domoci úhrady nezaplacené platby, a to navíc veřejnoprávního charakteru.