Může zdravotnické zařízení postoupit pohledávku z nevybraných regulačních poplatků? Argument druhý

By | 10.11.2011

V souladu s vyzněním textu Radka Policara se domnívám, že pohledávky z titulu nezaplaceného regulačního poplatku nelze postoupit. K tomuto výsledku mě však přivedl jiný okruh argumentů.

1. Nejsem si zcela jist, že povinnost pacienta zaplatit regulační poplatek podle § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění má skutečně veřejnoprávní charakter. Jakkoliv to některé aspekty a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citované Radkem Policarem naznačují, argumentace Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 1/08 je poněkud odlišná.

Dovolím si citovat několik pasáží, ze kterých lze vycítit příklon k soukromoprávní povaze regulačních poplatků:

„Jak dokumentuje i příklad poplatků ve smyslu § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, není podstatný název platby, ale především její účel. Ústavní soud vzal v úvahu, že na jedné straně – pokud jde o pojem „poplatek“ – stojí různé definice poplatků, přičemž se připouští, že „pojem poplatků ve finančně vědeckém smyslu se vždy nekryje s pojmem poplatků ve smyslu finančně právním“ (srov. Čakrt, K. Poplatky, in: Slovník veřejného práva československého, III. Brno, 1934, s. 204), na straně druhé se pojmu „poplatek“ používalo a používá i pro označení plateb, jež svojí povahou nejsou platbou veřejnoprávní. …

Ve všech případech regulačních poplatků se obsahově jedná o platbu pacienta zdravotnickému zařízení sui generis podle principu do ut facias. V této souvislosti Ústavní soud vzal v úvahu jistou paralelu mezi lékařstvím a dalšími svobodnými povoláními či uměleckými profesemi a dospěl k závěru, že i lékař, resp. zdravotnické zařízení vykonává související činnosti, bez nichž by se neobešel a bez nichž by nebyl s to lékařskou péči vůbec poskytovat. Takové činnosti, jako např. administrativní práce, právní pomoc, pojištění odpovědnosti, doprava, úklid atp., vyvíjí zdravotnické zařízení pro zajištění svého chodu a připravenosti k tomu, aby mohlo poskytnout zdravotní péči. Nelze přehlédnout, že např. odměňování advokátů vychází tradičně z rozlišení odměny za poskytovanou právní pomoc, náhrady hotových výdajů a režijního paušálu. Ústavní soud neshledal důvodu, proč by nemohl být nastíněný model ústavně konformně použitelný i na případ lékaři – zdravotnická zařízení. Okolnost, že platba je činěna jako plnění do ut facias, pak vyjadřuje i podíl na příspěvku zdravotnickým zařízením na související činnosti podle toho, kdo jejich služeb nejvíce využívá. …“

V neposlední řadě pak konstatuje: „Ústavně konformní shledal Ústavní soud i stanovení sankce zdravotnickému zařízení za nevybírání poplatků a pravomoc zdravotní pojišťovny tuto sankci udělit. Jak již bylo řečeno, zdravotní péče je poskytována v systému zdravotnictví, bez něhož by nemohla být poskytována kvalitně, eventuálně vůbec. Zdravotnické zařízení není nositelem práva ve smyslu čl. 31 Listiny, tím je občan, resp. pacient. Zdravotnické zařízení je jednak poskytovatelem zdravotní péče, jednak subjektem v systému zdravotnictví, který plní i funkce organizační, ekonomické, finanční, zaměstnavatelské, vědecko-výzkumné, osvětové atp. Okolnost, že zdravotnické zařízení nevybírá regulační poplatky, je deliktem, jehož objektem je zájem na fungování systému zdravotnictví a jeho ochrana. Jistou analogii lze shledat v sankcích ukládaných např. za porušování pravidel hospodářské soutěže či v úpravě ochrany spotřebitele. I v těchto oblastech je za porušení povinnosti spočívající v nekalé deformaci soukromoprávního vztahu ukládána veřejnoprávní sankce. Důsledky neplnění povinnosti vybírat regulační poplatek se mohou projevit např. v deformaci přístupu ke zdravotnickému zařízení či na snížení kvality tam, kde by zdravotnické zařízení nevybírající poplatky překračovalo kapacitu pacientů. Ústavní soud dodává, že je na vůli zákonodárce, který subjekt vybaví pravomocí veřejnoprávní sankce, pokud je sankce ukládána jako výsledek řádného správního řízení a rozhodnutí o udělení sankce podléhá soudnímu přezkumu, což je v případě napadené právní úpravy splněno.“

Výslovně se tedy ústavní soud nevyjádřil, nicméně zdá se, že se přiklání k charakteru soukromoprávnímu, což je demonstrováno na klasickém obligačním charakteru právního vztahu platby podle principu do ut facias. Civilní soudy by tak podle mého názoru měly být příslušné k řešení žaloby z výše uvedeného neplnění ze strany pacienta.

Pokud by se totiž jednalo o veřejnoprávní povinnost, nutně by v zákoně vznikla mezera, neboť zákon č. 48/1997 Sb. nestanoví pravomoc žádného orgánu, aby o věci rozhodoval.

I přes výše uvedené se domnívám, že postoupení pohledávky by zřejmě bylo protiprávním jednáním, neboť by došlo k porušení povinné mlčenlivosti ze strany zdravotnického zařízení. Argumentace, že při postoupení pohledávek nejsou vyžadována žádná jiná dat než identifikace pohledávky v rozsahu jméno, příjmení pacienta, adresy a typu regulačního poplatku, což s ohledem na ustanovení § 9 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů jsou citlivé údaje, které je možné zpracovávat, kterou někteří z postupníků uvádějí, je podle mého zcela chybná.

Zmiňované ustanovení uvádí, že citlivé údaje je možné zpracovávat, jen jestliže je zpracování nezbytné pro zajištění a uplatnění právních nároků.

Nicméně speciální úpravou, jak ostatně vyplývá i z § 9 písm. c) zákona č. 101/2000, je v tomto případě úprava v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, která výslovně konstatuje, že zdravotnický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby. Tento souhlas však dozajista v této situaci nemá, taktéž se nejedná o zákonem schválené výjimky k prolomení povinné mlčenlivosti.

Smlouva o postoupení takovéto pohledávky by tak byla neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí  20 Cdo 2662/2003, platnými právními úkony jsou takové projevy vůle34 ObčZ ), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Pokud je zdravotnickým zařízením v případě uzavření  smlouvy o postoupení pohledávky porušena povinná mlčenlivost, což v případě uvedení identifikačních údajů a poskytnutí informace, že se pacient ve zdravotnickém zařízení léčil bezpochyby je, nemůže se jednat o platný právní úkon.

One thought on “Může zdravotnické zařízení postoupit pohledávku z nevybraných regulačních poplatků? Argument druhý

  1. Tomáš Doležal

    Tak mi nezbývá než se vyjádřit rovněž. Nechci dělat zatím kategorické závěry, ale spíš se kloním k závěru, že postoupení je krajně problematické.
    K článku Radka mám jednu připomínku. Když píše : „Právní úprava tohoto smluvního typu je zakotvena v § 524 a následujícím občanského zákoníku.
    Podle § 488 občanského zákoníku je pohledávka právem na plnění, které má věřitel vůči dlužníkovi a které vzniká z právního vztahu. Jelikož je tato právní úprava zakotvena v občanském zákoníku, může takové právo na plnění vyplývat výlučně ze soukromoprávního vztahu. A o to právě jde.
    Povinnost pacienta zaplatit regulační poplatek podle § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění nevyplývá z žádného soukromoprávního vztahu. Není to platba za službu, za zboží či jiné plnění. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona.“, nejsem si jist, že tato argumentace je správná. Úhelným kamenem je samozřejmě domnělá veřejnoprávnost či soukromoprávnost vztahu. Ale argument, že pohledávka nevyplývá z žádného právního vztahu, ale ze zákona a proto je veřejnoprávní, je podle mého názoru chybná. Já jsem přesvědčen, že z právního vztahu vyplývá, a to ze vztahu zdravotnického zařízení a pacienta. Povinnost úhrady poplatku je sice stanovena zákonem, ale podmínkou je existence vztahu lékaře a pacienta a povinnosti jsou subjektům ukládány i v rovině soukromého práva (např. povinnost platit úrok z prodlení).
    K Adamovu příspěvku (tímto ho vítám mezi přispěvatele) bych chtěl dodat, že s jeho argumenty o prolomení povinné mlčenlivosti souhlasím. Zároveň poukazuji na ustanovení zákona o policii : „Policie může pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě žádat od

    b) zdravotní pojišťovny nebo zdravotnického zařízení poskytnutí informací o době a místě poskytnutí zdravotní péče této osobě.“, které stanoví výjimku z povinné mlčenlivosti. Při identifikaci pohledávky pak rovněž dochází k prozrazení doby a místa (a dokonce i druhu péče), aniž by pro tyto účely byla stanovena výjimka. Z toho bych usuzoval,že se jedná o další argument pro nemožnost postoupení pohledávky v souladu s právními předpisy.

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

10 + 18 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.