Poněkud opožděně zde zveřejňuji prezentace z workshopu Ochrana soukromí pacienta ve zdravotnictví, který proběhl dne 29. 11. 2012. Zároveň níže navazuji na zajímavou debatu na tomto workshopu o možnosti pacienta rozhodovat o způsobu zacházení s jeho osobními údaji a shrnuji základní argumenty.
Nejprve tedy seznam autorů a jejich příspěvků s prezentacemi ke stažení u těch, kteří ji dodali:
- Pavlína Zímová – Etická rovina problematiky ochrany soukromí pacienta ve zdravotnictví
- Radek Policar – Orgány činné v trestním řízení vs. povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků
- Tomáš Doležal – Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků vs. ochrana třetích osob
- Jan Malíř – EULP a ochrana osobnich udaju
- Karel Fuka – EHR(Electronic Health Records) z hlediska soukromí pacitentů – otevřené otázky u nás i ve světě
- Zuzana Candigliota, Kateřina Šrytrová – Neomezený přístup lékařů do elektronických zdravotnických dokumentací v nemocnicích a ochrana soukromí pacienta
- Josef Prokeš – Vybrané aspekty ochrany osobních údajů při poskytování zdravotní péče
- Jan Vobořil – Národní zdravotní registry a jejich ústavněprávní přezkum
Součástí celodenního semináře byla diskuze po každém příspěvku a ta nejvášnivější a nejzajímavější se podle mého mínění strhla na neobvyklé téma – zda pacient může rozhodovat o tom, jakým způsobem se bude nakládat s jeho osobními údaji, resp. se zdravotnickou dokumentací. Diskuze spočívala v odlišném pohledu diskutujících na konflikt mezi informačním sebeurčením pacienta (pokud to tak lze nazvat) a zájmem státu mít pod kontrolou údaje o zdravotním stavu pacienta.
Konkrétně se diskuze začala odvíjet od právní úpravy nakládání se zdravotnickou dokumentací v případě zániku oprávnění poskytovatele k poskytování zdravotních služeb dle § 57 a násl. zákona o zdravotních službách. Právní úprava totiž zakotvuje povinnost předat při zániku poskytovatele zdravotnickou dokumentaci pacientů správnímu orgánu – nejčastěji krajskému úřadu.
Právnička Adéla Hořejší, která zastupuje rodičky a porodní asistentky, poukázala na to, že řada jejích klientek – rodiček má s touto úpravou problém. Ženy si s ohledem na zachování svého soukromí nepřejí, aby se jejich citlivé osobní údaje (např. ohledně domácího porodu) dostaly do rukou úředníků, kteří by je tak mohli zneužít proti porodním asistentkám a porodům doma. Proto Adéla Hořejší otevřela diskuzi nad kogentností či dispozitivností takové úpravy a nad otázkou, zda pacient může odmítnout, aby se jeho dokumentace dostala ke krajskému úřadu, a namísto toho si zvolit například předání dokumentace přímo jemu.
Obavy a nedůvěra rodiček jsou přitom důvodné, když si připomeneme ideologickou zaslepenost a neprofesionalitu některých úředníků při „potírání“ porodů doma. Například vedoucí odboru zdravotnictví Krajského úřadu Středočeského kraje Pavel Kubíček odpověděl v minulém roce na žádost těhotné ženy o seznam porodních asistentek, které mohou asistovat u porodů v domácnosti, takto:
Vážená paní,
jako nemocniční lékař s třiadvacetiletou praxí si Vás úvodem dovoluji informovat, že porod v domácím prostředí je obrovským rizikem jak pro rodičku, tak pro novorozence, který by si tuto variantu – kdyby sám měl možnost rozhodovat – zcela určitě niky nezvolil. Z mého pohledu lékaře tudíž nejde jen o „důkaz hrdinství“ matky, ale především o projev ve 21. století neomluvitelné nezodpovědnosti vůči rodícímu se dítěti.
Pevně doufám, že nedávné úmrtí mladé propagátorky „domácích“ porodů v Austrálii (paradoxně právě na následky porodu doma) většinu rozumných žen od tohoto se životem hazardujícího řešení odradí.
Abych však odpověděl na Váš dotaz: všechny porodní asistentky ve Středočeském kraji získaly registraci s příslušným omezením, takže naštěstí žádná z nich není dle legislativy kompetentní k poskytování péče u porodů v domácím prostředí.
Nevím, jak čtenáři, ale já si pana Kubíčka dokážu až moc živě představit, jak „koketuje“ s myšlenkou nahlédnout do zdravotnických dokumentací po porodní asistentce, která je „podezřelá“ z vedení domácích porodů.
Nicméně vraťme se k tématu. Stručně shrnuto, na straně některých pacientů (a jistě to nejsou jen tzv. domarodičky) existuje nedůvěra k úřadům a považují svoje údaje ve zdravotnické dokumentaci za natolik citlivé, že si nepřejí, aby se jejich dokumentace dostala ze zdravotnického zařízení, které si svobodně zvolili, do rukou úředníků, které si nezvolili a kterým nedůvěřují.
A teď druhá strana mince. Druhý názorový proud zde zase vidí jako prioritní zájem státu na tom, aby byla zachována kontinuita a komplexnost zdravotnické dokumentace a její ochrana před případnou manipulací (ze strany pacienta). Opět zde máme nedůvěru, ale tentokrát k pacientovi, který kdyby dostal dokumentaci do rukou, tak by z ní mohl vytáhnout nějaké nehodící se dokumenty, např. pro posuzování své pracovní způsobilosti nebo pro účely získání nebo udržení si řidičského či jiného oprávnění. Naopak u úředníků je předpokládán zákonný postup a respektování zákazu nahlížení do dokumentace, pokud není prokázán opak. Jinými slovy důvěru k úředníkům je třeba předpokládat, neboť zákon jim stanoví způsob zacházení s dokumentacemi a oni jsou povinni to respektovat a do dokumentace nenahlížet. Předání dokumentace úřadu má být chápáno jako kogentní ustanovení, které nemůže být změněno dohodou mezi pacientem a poskytovatelem.
Domnívám se, že druhý výklad, i když má i něco do sebe, nemůže vždy obstát, a to zejména v ústavněprávní rovině:
Především se domnívám, že smysl úpravy není v ochraně dokumentace proti nedůvěryhodnému pacientovi, který z ní chce vytahovat listy, ale naopak v ochraně soukromí pacienta. Dokumentace se po ukončení činnosti poskytovatele odevzdávají úřadu jednoduše proto, aby se nestalo, že budou ležet někde u popelnice. Smyslem není chránit osobní údaje pacienta před ním samotným.
To ostatně ani nejde, protože pacient, který se z nějakého důvodu chce zbavit své „nežádoucí“ dokumentace, tak může snadno učinit jinak. Stačí, aby si pacient zvolil nového registrujícího lékaře a nesdělil mu (nemá takovou povinnost), kdo byl jeho předchozí lékař. Nový lékař si tak nemůže vyžádat předchozí dokumentaci a bude mít novou prázdnou kartu. Pokud si pacient požádá např. o řidičský průkaz, lékař stejně musí zjistit jeho aktuální zdravotní stav a musí vyloučit nemoci, které vylučují způsobilost k řízení motorových vozidel, a pacient musí vyplnit dotazník ke své zdravotní způsobilosti, za jehož úplnost a správnost nese odpovědnost.
Je ovšem pravda, že existuje zájem například na tom, aby pro účely kontrol ze strany zdravotních pojišťoven zůstala zachována kompletní zdravotnická dokumentace poskytovatele, který měl s pojišťovnou smlouvu. Dokumentace v rukou pacienta by mohla být i neúmyslně ztracena či poškozena a naopak úřad lépe zajistí její zachování. Nicméně pokud poskytovatel své služby nabízel mimo rámec veřejného zdravotního pojištění, jako je tomu typicky v případě soukromých porodních asistentek, není mi znám veřejný zájem, který by převažoval nad informačním sebeurčení pacienta a jeho možností na základě dohody s poskytovatelem vyloučit předání dokumentace úřadu.
Ochrana soukromí pacienta je jeho základním právem zaručeným čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (a podobně i čl. 10 Úmluvy o biomedicíně). Ten zároveň stanoví podmínky pro možné zásahy státu do tohoto práva – musí to být v souladu se zákonem (to je splněno – nucené předávání dokumentací úřadu je upraveno zákonem) a musí to být „nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Tato nezbytnost není podle mého názoru splněna – navíc mezi automatickým a bezvýjimečným přechováváním zdravotnické dokumentace úřadem v rozporu s přáním pacienta a ochranou uvedených zájmů není přímá spojitost.
Podle mého názoru je primární ochrana soukromí pacienta a respektování jeho pojetí ochrany soukromí. I když právo na soukromí pochopitelně není neomezené, jde o to, aby pacient cítil, že jeho citlivé osobní údaje jsou v bezpečí a že se k nim dostane jen ten, komu pacient důvěřuje nebo kdo je zákonem pověřen s dokumentací pracovat. Řada pacientů tento pocit u úřadu nemá a v důsledku toho se mohou cítit v ohroženi. Proto by pacient podle mého názoru měl mít možnost pověřit poskytovatele alespoň při poskytování péče mimo veřejné zdravotní pojištění, aby dokumentaci po skončení své činnosti předal pacientovi nebo jinému poskytovateli a nerespektoval tak např. § 60 zákona o zdravotních službách. To stát by měl a priori věřit svým občanům, nikoliv občané státu a jeho úředníkům, kteří by si důvěru měli zasloužit.
Předávání zdravotnické dokumentace úřadu není jediným příkladem zmíněného konfliktu při ochraně soukromí pacienta. Podobný problém vyvstává i u otázky možnosti pacienta odmítnout vedení své zdravotnické dokumentace v elektronické podobě ve velké nemocnici, kde do ní mohou nahlížet stovky zaměstnanců, resp. odmítnout zpřístupnění své elektronické zdravotnické dokumentace s jinými odděleními nemocnice. O tom byl mimochodem náš příspěvek na tomto velmi zajímavém workshopu, kterého jsem se s potěšením zúčastnila.
Těším se na případnou doplňující diskuzi.