Americký lékař a bioetik Jay Katz napsal v roce 1984 významnou publikaci pojednávající o „tichém světě mezi lékařem a jeho pacientem“. Katz významně poukázal na paternalismus v historické souvislosti, ale nově zaznamenal, že v novém vztahu lékaře a pacienta, byť je zaručen informovaný souhlas, toto ticho přetrvává. Důvodem jsou formulářový a administrativní charakter informovaného souhlasu, který má pouze charakter obrany lékaře před právním postihem.
Jedním z úkolů vzdělávání se pak stává zejména zaměření na to, aby lékař postupoval v souladu s právními předpisy a nikoliv tak, aby komunikace mezi ním a pacientem mohla vytvořit u pacienta důvěru. Etická dimenze informovaného souhlasu je tak v praxi poněkud přehlížena.
V americké studii z minulého roku se odborníci vyučující na medicínských fakultách pokusili vypočít základní problémy výuky komunikace mezi lékařem a pacientem a upozornit na problémy, které se v praxi vyskytují.
V průzkumu zveřejněném v časopisu JAMA http://jama.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=1787407, dospěli průzkumníci k zajímavému výsledku – při hodnocení komunikace mezi pacientem na sklonku svého života, jeho rodinou a lékařem nemělo žádný vliv to, že lékař podstoupil rozsáhlejší kurz komunikace (8 lekcí). Dokonce se zjistilo, že pacienti takto poučení vyškoleným lékařem mají mírně větší sklon podlehnout depresivním náladám. Problematické se ukázalo, že naučené, mechanické postupy se nemohou jednoduše uplatnit v praxi, až že problém nespočívá jen v samotné formě a obsahu komunikace, ale o empatické vhledu lékaře k pacientovi. Podle některých současných teoretiků je to pak právě empatie, která by měla být předmětem učení lékařů.
http://online.liebertpub.com/doi/abs/10.1089/jpm.1999.2.383
Jen ten, kdo pochopí motivy, cíle druhého může být vhodným průvodcem na cestě v jeho nemoci.