V minulém týdnu byl v magazínu PLOS Medicine zveřejněn výzkum vědeckého týmu, kterému se podařilo vyvinout systém posuzování vzorků plazmy tak, že jsou u zdravé populace schopni určit míru rizika úmrtí v následujících pěti letech života kontrolované osoby. Výzkum se zakládá na měření určitých biomarkerů nacházejících se v krvi pomocí nukleární magnetické rezonanční spektroskopie. Předpověď rizika úmrtí v krátké době přitom není závislá na dalších faktorech, které přispívají vzniku smrtelných nemocí. Těmito faktory jsou například věk, váha, požívání alkoholu nebo kouření, cholesterol v krvi nebo stávající onemocnění jako např. cukrovka nebo rakovina. Nejspolehlivějším ukazatelem rizika smrti v následujících pěti letech je určitá míra čtyř konkrétních biomarkerů (molekula, která může v těle signalizovat přítomnost nemoci nebo abnormální stav či proces) v krvi. Těmi jsou alfa-1-acid glykoprotein, albumin, citrát a velikost částice lipoproteinu o velmi nízké hustotě. Uvedený výzkum má samozřejmě svá omezení a předpokládá se další zkoumání, ale i tak představuje poměrně přesnou metodu, jak získat informace o potenciálním riziku u zdravých lidí (plný text článku v angličtině viz zde).
Právě představená metoda byla vyvinuta za účelem identifikace skrytých zdravotních problémů a jejich včasnému podchycení a prevence tak, aby u zdánlivě zdravých lidí nedocházelo k
nečekaným úmrtím. Tento účel je samozřejmě v souladu s právem chráněným zájmem ochrany života. Na druhou stranu tato metoda vyvolává z právního a etického hlediska několik otázek.
Právo ze zásady nepočítá s poměrně přesnou znalostí termínu smrti. Pokládá ji však samozřejmě za nevyhnutelnou událost v životě každého člověka a určuje konkrétní právní následky, které po ní nastoupí ve společnosti. Zejména stanoví zánik právní subjektivity a právní nástupnictví v existujících vztazích.
Uvedená metoda přináší novou informační hodnotu založenou na vědeckém přístupu, který je v současné společnosti nejvíce přijímán a respektován. Při použití vědecké předpovědi se může rázem ze zdravého člověka stát „čekatel na smrt“. Těmi jsme sice všichni, ale osoba, u níž byly identifikovány zmiňované biomarkery, pravděpodobně zemře dříve. Nyní je otázkou, zda se na tuto osobu máme dívat jako na nemocnou osobu a hledat v právu analogie, jak s tímto případem naložit. Je možné vůbec analogii uplatnit a pokud ano, do jaké míry? Zpřesňování
informací o světě a o nás samých totiž vede ke konfrontaci s dosavadními pravidly, která operovala s omezeným množstvím údajů a mohla si tak dovolit ignorovat určité případy.
Hlavním problémem, kterého se metoda identifikace rizika smrti v krátké době dotýká, je obecně vyvážení svobody jednotlivce s povinnostmi, jež má vůči společnosti.
První velkou otázkou je, zda má člověk pouze právo seznámit se se svým zdravotním stavem, nebo zda má přímo povinnost se s ním seznámit. Související otázkou je, zda pak má povinnost se léčit a maximalizovat tak svou šanci na přežití. Analogickým srovnáním, i když poněkud drastickým, je přirovnání k sebevraždě. Ta je definována jako „vědomé, úmyslné a dobrovolné
ukončení vlastního života“ (Hendrych a kol. Právnický slovník, 3. vydání, 2009). Sebevražda není trestná. Je tomu však zejména proto, protože mrtvého člověka již není v podstatě možno
potrestat a z hlediska hodnot uznávaných naší společností nelze trestat jiné osoby, které na daném aktu nenesou vinu. Zde by se však dalo s nadsázkou hovořit o velmi pomalé sebevraždě,
které by šlo zabránit. V případě, že se člověk neinformuje dostupným prostředkem o zvýšené pravděpodobnosti své smrti, lze tuto nečinnost považovat za úmyslné ignorování smrtelného
rizika? A nakolik je člověk oprávněn vystavit sebe samotného riziku? Tomuto tématu jsem již dříve věnovala stručný příspěvek Odpovědnost za vlastní zdravotní stav, který dovodil povinnost člověka chránit své zdraví, ale omezil ji odpovědností celé společnosti za faktory zdraví ovlivňující a tvořené právě celou společností (zejména životní prostředí). V tomto případě však rozdíl spočívá v tom, že daný člověk ani nemusí být nemocen a zatížit tak společnost nutnou péčí o něj, ale může zemřít náhle. Faktor zátěže pro společnost tak odpadá. Měl by pak tedy člověk mít právo vyhnout se uvedenému vyšetření?
Druhou velkou otázkou je, zda má člověk právo utajit o sobě danou informaci anebo zda má informační povinnost vůči určitým osobám. Pokud ano, kterým všem subjektům by měl pravděpodobnost svého brzkého úmrtí sdělit? Své rodině a osobám finančně na něm závislých? Svému zaměstnavateli? Svým věřitelům? Státu?
Odpověď všechny výše uvedené otázky je flexibilní v závislosti na tom, jaké hodnoty chrání samo právo. Právo na život je chráněno jako nejvyšší zájem a jsou mu podřízena ostatní základní lidská práva. Otázka s ohledem na danou problematiku ovšem stojí jinak – zde se jedná o souboj povinnosti žít a práva na svobodu vlastní volby. Odlišuje se od oblasti eutanazie, protože se zde nejedná o nemocné a trpící osoby, jimž je v zájmu ochrany jejich důstojnosti a prevence bolesti společensky dovoleno zvolit si odchod na „druhý břeh“.
Podle mého názoru právo jednou uchopí daný problém tak, že se v nějakém kontextu dostane před soud kdekoli ve světě a názor soudce bude následně citován všude po světě. Národní právní systémy si pak podle vlastních hodnot vyberou část argumentace a tu přizpůsobí. Lze tedy jen čekat na nějaký takový případ.
Na závěr bych jen chtěla dodat svůj soukromý názor. Svoboda volby jednotlivce by měla být respektována nade vše. Nejvyšší známkou respektu a lásky k jinému člověku je totiž přát si pro něj to, co si pro sebe přeje on sám. Ve sporných případech o prospěchu zvoleného chování je pak nejvhodnějším řešením poskytnout mu maximální množství informací tak, aby učinil opravdu vědomé a informované, ale vlastní rozhodnutí.