Diskuse v Českém rozhlase o eutanazii – Zdravotnické právo a bioetika

15. března jsem se v Českém rozhlase zúčastnil diskuse o legalizaci eutanazie. Hájil jsem stanovisko, že eutanazie by v ČR legalizována být měla, mým oponentem byl Jaromír Matějek. Přiznám se, že i když jsem se snažil, nenašel jsem v jeho argumentaci žádný pádný argument proti mé základní tezi.

Má argumentace ve prospěch legalizace eutanazie byla velmi jednoduchá:

Většina obyvatel ČR si legalizaci eutanazie přeje
Eutanazie je v souladu s principy lékařské etiky.

Podívejme se nejdříve na to, jak se měnily názory obyvatel ČR na legalizaci eutanazie mezi lety 2007-2023. Některé roky výzkum veřejného mínění neproběhl, graf má proto „mezery“.

Z grafu je zřejmé, že mezi občany ČR má legalizace eutanazie poměrně výraznou podporu, která se v čase výrazně nemění. Zajímavé by byly údaje z let 2020-2022, ale ty nejsou k dispozici. V roce 2023 vyjádřilo legalizaci eutanazie podporu 73 % lidí, což je v letech 2007-2023 nejvyšší hodnota.

Můj druhý argument vychází z předpokladu, že lékařská etika se nejčastěji ztotožňuje s tzv. principlismem. Jedná se o etickou teorii, která se opírá o čtyři principy lékařské etiky:

Princip prospívání
Princip neškození
Princip respektu k autonomii
Princip spravedlnosti

Eutanazie – usmrcení pacienta zdravotníkem na základě pacientovy opakované a autonomní žádosti – se může zdát v rozporu s principem neškození. Ten zdravotníkům ukládá povinnost svým jednáním pacientům nepůsobit újmu. Háček se skrývá v pojmu újmy. Jak ji vlastně máme definovat? A je smrt pro pacienty vždy a za všech okolností újmou?

V moderní diskuse se prosazuje názor – který se blíže specifikuje jako deprivační koncepce špatnosti smrti – podle něhož smrt nemusí být vždy újmou. Důležité totiž je, o jaký život pacienta připraví. Pokud by ho připravila o dobrý život, potom by byla špatná, pakliže ho však zbaví života špatného, nelze ji chápat jako újmu. Tato koncepce špatnosti smrti je poměrně intuitivní. Dokážeme si asi všichni představit situace, za nichž je život špatný, dokonce velmi špatný: plný bolesti, utrpení a dalších nefyzických forem strádání. A asi si dokážeme představit i to, že smrt v takovém případě není špatná, ale naopak, můžeme ji chápat jako vysvobození.

Deprivační koncepce špatnosti smrti pouze zpřesňuje tyto intuice.

Existují-li situace, kdy smrt není špatná, nemůže být usmrcení chápáno jako působení újmy. A není-li působením újmy, není v rozporu s principem neškození. Dokonce by se dalo říci, že je v souladu s principem prospívání (smrt je vysvobozením) a principem respektu k pacientově autonomii.

Jednoduše řečeno: existují situace, kdy smrt není újmou a její způsobení je v souladu s principy lékařské etiky. Nebo ještě jinak: existují situace, kdy je eutanazie morálně přípustná. A je-li morálně přípustná a většina lidí si její legalizaci přeje, potom by legalizována být měla.

Celou diskusi je možné si poslechnout zde.

Vážnějším zájemcům o téma eutanazie mohu doporučit naši „eutanatologickou“ tetralogii:

Kuře, Josef. Co je eutanazie. Studie k pojmu dobré smrti. Praha: Academia, 2018.

Doležal, Adam. Eutanazie a rozhodnutí na konci života. Právní aspekty. Praha: Academia, 2017.

Hříbek, Tomáš. Obrana asistované smrti. Filosofické argumenty na podporu eutanazie a sebeusmrcení za pomoci lékaře. Praha: Academia, 2021.

Černý, David. Eutanazie a dobrý život. Praha: Filosofia, 2022.