Počátkem února letošního rozhodl Nejvyšší soud pod sp. zn. 25 Cdo 2797/2023 případ, který se meritorně týkal problematiky vzniku nároku na úrok z prodlení při náhradě za ztížení společenského uplatnění (ZSU) poskytované jako pojistné plnění.
Skutkově šlo o věc, v níž poškozený požadoval pojistné plnění na náhradu újmy na zdraví způsobené při dopravní nehodě řidičem pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu u žalované pojišťovny. Ta postupně plnila na náhradu za ZSU podle dokladů předložených poškozeným žalobcem, pročež tento bral žalobu postupně zpět a žádal již pouze příslušenství ze žalovanou zaplacených částek. Odvolací soud přiznal žalobci úrok z prodlení ode dne 27. 7. 2018; k ustálení jeho zdravotního stavu došlo dne 16. 9. 2019.
Přípustnou dovolací otázkou se stala otázka vzniku nároku na úrok z prodlení u pojistného plnění na náhradu za ZSU.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze přiznat úroky z prodlení z pojistného plnění na náhradu za ZSU i před okamžikem ustálení zdravotního stavu poškozeného.
Z odůvodnění:
„7. Újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou budou znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 642/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod č. 153/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Uvedené závěry se vztahují sice k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, avšak jsou nadále použitelné, neboť v tomto směru úprava náhrady nemajetkové újmy na zdraví a pojištění odpovědnosti z provozu vozidel nedoznala přijetím nového občanského zákoníku podstatných změn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1711/2022).
8. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv. Tím spíše to platí o pojistném plnění pojišťovny na náhradu ZSU. Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 o. z. vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17).
9. Ze skutkových zjištění, jejichž správnost dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, vyplynulo, že k ustálení zdravotního stavu žalobce umožňujícímu určení výše náhrady za ZSU došlo ke dni 16. 9. 2019 a žalovaná na náhradu ZSU vyplatila dne 25. 6. 2019 částku 3.389.848 Kč, tedy v této části plnila ještě před vznikem nároku a jeho splatností, nemohla se tedy dostat do prodlení. Právní posouzení, jehož důsledkem je přiznání úroku z prodlení z pojistného plnění na náhradu za ZSU i před okamžikem ustálení zdravotního stavu poškozeného neobstojí.“