Další nález Ústavního soudu týkající se aktivní legitimace pro uplatnění nároků na náhradu nákladů léčení

By | 30.5.2018

Dne 24. 5. 2018 zveřejnil ÚS na svých stránkách další ze série nálezů týkajících se  aktivní věcné legitimace osob, které poskytují osobní péči poškozeným, při uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na tuto péči. |Jedná se o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 610/18, který se vypořádává s  některými právními závěry  nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 – který se odklonil od závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14.

Poslední rozhodnutí ÚS pak opět akceptuje závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14. Podstatné jsou pak zejména následující pasáže:

 

„15. V právě posuzované věci přitom není sporu o tom, že výklad pojmu „náklady
spojené s léčením“ podle § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
platného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“) prošel vývojem s
tím, že v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu navazující na nález ze dne
16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) a v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. za všechny například rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 31
Cdo 1778/2014) je pod těmito náklady třeba rozumět též náklady nutné k zajištění
základních životních úkonů poškozeného či úkonů nutných k péči o jeho domácnost. Na
tento výklad pak Ústavní soud navázal v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, v němž
zcela převzal východiska nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 o obsahu a rozsahu náhrady nákladů
nutných k zajištění péče, respektive k zajištění základních životních potřeb
poškozeného. Nadto ovšem konstatoval, že není žádoucí, aby bylo na osoby blízké
přeneseno břemeno důsledků újmy na zdraví poškozeného v neúměrném rozsahu, a
škůdce tak byl zcela osvobozen od povinnosti nahradit náklady péče o poškozeného,
pokud byly vynakládány – ve větší, leč nezbytné míře – rodinou poškozeného. Mnohdy
je poškozený v takovém zdravotním stavu, že nemá způsobilost k provedení volby péče
o svou osobu. Je proto na zákonných zástupcích (rodičích nebo opatrovnících) zvolit
způsob péče o poškozeného, tj. osobní výkony, nebo vynakládání peněžních prostředků
na profesionální ošetřovatele apod. Péče osob blízkých o poškozeného bez nároku na
náhradu by často byla nepřiměřeným břemenem. Zdravotní stav poškozeného je tedy
nutno hodnotit i pro účely domáhání se nároku na náhradu újmy na zdraví u soudu.
V daném kontextu pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 výslovně uvedl:
„[Usoudil-li] dovolací soud v napadeném rozsudku (ústavně nonkonformním výkladem
nároku na náhradu nákladů péče o poškozeného osobami blízkými) bez dalšího na
nutnost dovolání se nároku samotným poškozeným s odkazem na náhradu skutečné
škody podle § 442 odst. 1 obč. zák., lze podotknout, že takový postup je fakticky
vyloučen, nemá-li poškozená osoba způsobilost k podání žaloby. Vzhledem k posouzení
sporného nároku podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák., tj. z titulu náhrady nákladů
vynaložených v souvislosti s léčením poškozeného, jsou však jeho rodiče aktivně věcně
legitimováni k podání žaloby ze zákona.“ Podle III. senátu Ústavního soudu tedy lze
závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 shrnout tak, že mimo jiné rodiče poškozeného jsou
nadáni právem domáhat se po osobě, která újmu na zdraví poškozeného vyvolala,
náhrady nákladů vynaložených na péči o jeho osobu.
16. Od těchto východisek se však Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 odklonil.
Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 totiž nelze vyloučit uplatnění nároků samotným
poškozeným jen s odkazem na jeho zdravotní stav a z něj plynoucí nezpůsobilost žalobu
podat; takový postup by totiž odporoval závazkům plynoucím pro Českou republiku
mj. z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kdy smluvní státy mají
povinnost zajistit osobám se zdravotním postižením přístup ke spravedlnosti.
Nepřiznání aktivní žalobní legitimace pečujícím osobám tak podle nálezu
sp. zn. I. ÚS 2224/15 nepředstavuje porušení jejich základních práv. Protože ale
stěžovatelé, jejichž ústavní stížnost vedla k řízení pod sp. zn. I. ÚS 2224/15, byli týmiž
stěžovateli, jako v řízení pod sp. zn. I. ÚS 870/14 a protože obě řízení byla obsahově
obdobná, přikročil Ústavní soud i v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2224/15 ke zrušení
tehdy napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelé mohli podle
Ústavního soudu legitimně očekávat, že rovněž o jejich druhé ústavní stížnosti bude
rozhodnuto na základě stejných východisek, zvláště když sám Ústavní soud hledal
cestu, jíž problematiku náhrady nákladů nutných k zajištění péče o osobu poškozeného
vyložil, velmi dlouho.
17. Jak vidno, ani nález sp. zn. I. ÚS 2224/15 nikterak nerelativizuje judikaturu
Ústavního soudu navazující na nález sp. zn. I. ÚS 46/12. Oproti nálezu
sp. zn. I. ÚS 870/14 ovšem zpochybnil aktivní legitimaci pečujících osob, neboť by se
tím údajně nepřípustně omezovala možnost uplatnění nároků samotným poškozeným.
Takto však podle III. senátu Ústavního soudu nález sp. zn. I. ÚS 870/14 vykládat nelze.
První senát Ústavního soudu ve svém nálezu totiž dovodil, že není-li poškozený
schopen pro svůj zdravotní stav rozhodovat o volbě péče o svoji osobu (srov. bod 31.
odůvodnění naposledy citovaného nálezu) a poskytují-li poškozenému tuto péči osoby
jemu blízké, pak jsou tito blízcí legitimováni žádat náklady za osobní péči po škůdci
(bod 33. odůvodnění). Tím jistě ale není podle III. senátu Ústavního soudu vyloučeno,
aby se v případě, je-li toho poškozený schopen, svých nároků domáhal sám, a to i v
případě, že mu potřebnou péči poskytují osoby blízké. Lze sice na tomto místě namítat,
že poškozený je aktivně legitimován k ochraně svých nároků například v soudním řízení
i tehdy, není-li samostatného jednání schopen, neboť může být například zastoupen
jinou osobou. Takto však – byť jistě formálně správně – lze podle III. senátu Ústavního
soudu uvažovat za situace, kdy je příslušná právní úprava o náhradě nákladů za škodu
na zdraví zcela jasná a poškozený může mít úplnou představu o tom, jakých nároků se
po jeho škůdci může domáhat. Tak tomu však za účinnosti občanského zákoníku z roku
1964 nebylo, což nerozporuje ani sám Nejvyšší soud v nyní ústavní stížností napadeném
usnesení. I v tomto kontextu je ovšem třeba chápat nález sp. zn. I. ÚS 870/14, což je
ostatně výklad zcela odpovídající okolnostem právě posuzované věci.
18. Připustil-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 jistou dichotomii při určení
aktivní žalobní legitimace, učinil tak právě i s ohledem na nejasnost samotného základu
nároku na náhradu nákladů za poskytnutou péči, jakož i s ohledem na to, že za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tyto otázky již
vyvstávat v takové míře nebudou. Sám nález sp. zn. I. ÚS 46/12 přitom vychází mimo
jiné z toho, že nárok na náhradu nákladů za péči o poškozeného je – zjednodušeně
řečeno a v kontextu citované nálezové judikatury – imanentní součástí právního řádu
bez ohledu na to, zda tuto skutečnost (na rozdíl například od zákoníku práce) občanský
zákoník z roku 1964 výslovně zohledňoval, či nikoliv. Ústavní soud pak v nálezu
sp. zn. I. ÚS 870/14 uvedl, že by bylo zjevně nespravedlivé, nebyla-li by v soudním
řízení náhrada nákladů za péči přiznána jen proto, že žalobcem byl například pečující
rodič, a nikoliv – byť s ohledem na svůj zdravotní stav zcela formálně – sám poškozený
(nadto například zastoupený opět svým rodičem).
19. Třetí senát Ústavního soudu uzavírá, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vázán
nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, když tento nález nebyl zákonem
předvídaným způsobem překonán a když – což je podstatné – jeho závěry ani ve svém
důsledku neodporují nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15. Z tohoto hlediska bylo v záhlaví
citovaným usnesením Nejvyššího soudu porušeno legitimní očekávání stěžovatelů a tím
i jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. k tomu též nález
sp. zn. I. ÚS 2937/17 ze dne 12. 3. 2018). Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů
ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání,
neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o
Ústavním soudu). „

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven + 9 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.