Při vymáhání náhrad nemajetkových újem, typicky např. dle ustanovení § 2959 občanského zákoníku, v civilním soudním řízení je jednou z velmi zajímavých a rovněž velmi důležitých otázek stanovení výše nahrazovaných nákladů řízení za zastoupení advokátem v případě, že účastník řízení (žalobce) ve věci sice měl úspěch, nicméně mu bylo přisouzeno méně, než kolik v žalobě požadoval.
Lze si představit situaci, a to situaci nikoliv výjimečnou, kdy sekundární oběť zažaluje škůdce, který usmrtil jí blízkou osobu, o peněžitou náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy. V žalobě svoji újmu vyčíslí na 10.000.000 Kč. Soudní poplatek není problematický, jelikož žalobce je v takovém případě od jeho placení osvobozen (viz ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích). Soud žalobci vyhoví, náhradu újmy mu přizná, nicméně nikoliv v plné výši, nýbrž ve výši 100.000 Kč.
Jak poté určit výši odměny advokáta za zastupování takového účastníka v soudním řízení? Vzhledem k ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu je zjevné, že účastník stricto sensu plný úspěch ve věci neměl, soud mu však může přiznat plnou náhradu nákladů řízení, jelikož výše plnění závisela na soudcovském uvážení.
Má být tzv. tarifní hodnotou, tedy výchozí částkou, ze které se vypočítává sazba mimosmluvní odměny (odměna) advokáta, částka původně žalovaná, nebo částka skutečně přisouzená? V nedávném rozhodnutí Nejvyšší soud vyřešil tuto otázku následovně: „Základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 OSŘ není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená.“ (viz Rc 121/2017).
Lze uzavřít, že řešení zastávané Nejvyšší soudem je zjevně rozumné, především zabraňující zneužívání práva na náhradu nákladů řízení, jejíž výše by v opačném případě mohla být extrémně nespravedlivá.