Zamyšlení nad zásahem policie ve vrchlabské nemocnici

By | 05/08/2013

Server www.zdn.cz informoval o tom, že v soukromé Česko-německé horské nemocnici ve Vrchlabí na Trutnovsku v sobotu ráno zasahovala policie, která se zaměřila na zdravotní dokumentaci. Jak uvedl mluvčí policie: „Opatření jsme provedli na základě oznámení fyzické osoby o náhlém úmrtí ve vrchlabské nemocnici“. Bližší informace o rozsahu a způsobu zásahu policie server neinformoval. Vedení nemocnice se proti zásahu ohradilo.

Tento případ je zajímavý zejména zobecníme-li danou problematiku – tj. je přípustné, aby policisté na základě podaného oznámení vnikli do zdravotnického zařízení a manipulovali se zdravotnickou dokumentací? Já jsem přesvědčen, že nikoliv. Předně je nutno poukázat na institut povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků a na zvláštní režim nakládání se zdravotnickou dokumentací. Protože výborný výklad k tomuto problému poskytl již kolega Policar v článku –  Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vs. orgány činné v trestním řízení (dostupném na http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/16 ), odkazuji na něj a vybírám následující podstatné pasáže:

Ad 1 – k informacím z dokumentace (nikoliv manipulaci s dokumentací!!!)

„První cestou, díky níž se orgány činné v trestním řízení mohou od zdravotnických pracovníků dozvědět informace, které jsou předmětem jejich povinnosti mlčenlivosti, je souhlas pacienta.

….. Souhlas pacienta přirozeně nelze získat, jestliže pacient zemře. Pokud se však orgány činné v trestním řízení potřebují dostat k informacím, které jsou předmětem ochrany ve formě povinnosti mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, mohou využít k tomu například pacientovy blízké. Jistě si lze představit situaci, kdy pacient se stane obětí trestného činu a jeho blízcí tedy budou ochotni napomoci vyšetřování tohoto trestného činu tím, že usnadní přístup k potřebným informacím.

Jsou to zpravidla blízcí pacienta, které pacient určuje v souladu s § 67b odst. 12 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu jako ty, kterým jsou zdravotničtí pracovníci oprávněni sdělit informace o zdravotním stavu pacienta a zdravotní péči mu poskytované. Mnohdy jim udělují i právo na nahlížení do zdravotnické dokumentace, stejně jako právo na to nechat si pořídit výpisy, opisy, resp. kopie zdravotnické dokumentace.“

 

„Pokud se orgánům činným v trestním řízení nepodaří získat souhlas pacienta, aby na jeho základě mohli získat od zdravotnického pracovníka potřebné informace, nabízí se další obecný nástroj, jak téhož cíle dosáhnout. Je jím ustanovení § 8 trestního řádu. ….

Nemají-li tedy orgány činné v trestním řízení k dispozici souhlas pacienta, mohou účinně žádat zdravotnické pracovníky o informace, které jsou předmětem povinnosti mlčenlivosti, na základě předchozího souhlasu soudce. Bude-li žádat soudce sám, má mu být vyhověno bez dalšího.“

Ad 2 – k vydání a odnětí dokumentace:

Povinnost k vydání věci, odnětí věci

V praxi občas dochází k nedorozuměním mezi orgány činnými v trestním řízení a zdravotnickými zařízeními, pokud se jedná o vydání či odnětí zdravotnické dokumentace. Nejprve je třeba se krátce věnovat tomu, co to je zdravotnická dokumentace.

Vyjdeme-li z § 67b zákona o péči o zdraví lidu a vezmeme-li v úvahu též definiční § 2 písm. d) zákona o archivnictví a spisové službě[1], dospějeme k závěru, že zdravotnická dokumentace je souborem zaznamenaných informací, které obsahují osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, stejně jako informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Zaznamenané informace mohou mít povahu písemnou, obrazovou, zvukovou nebo jakoukoli jinou myslitelnou. Vyskytují se v podobě analogové či digitální, na tomu odpovídajících nosičích.[2]

Z pohledu zdravotnických zařízení je tedy jimi vedenou zdravotnickou dokumentací každá zaznamenaná informace uvedeného typu, která se nachází na některém z nosičů dat ve vlastnictví či držbě příslušného zdravotnického zařízení.

Nyní pojďme k samotné problematice vydání či odnětí věci. § 78 trestního řádu stanoví každému, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, povinnost na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci či policejnímu orgánu tuto věc. Tato povinnost se však nevztahuje na listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo ke zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti.

Zopakuji, že podle druhého odstavce § 99 trestního řádu nesmí být svědek vyslýchán, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn. Jednou ze státem uložených povinností mlčenlivosti je i povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků podle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu.

Vzhledem k tomuto platí závěr, že nebyl-li zdravotnický pracovník zbaven povinnosti mlčenlivosti, není oprávněn vydat orgánům činným v trestním řízení nosiče obsahující zdravotnickou dokumentaci.

Je v daném případě možno zdravotnickou dokumentaci odejmout? Mám za to, že nikoli. Podle § 79 odst. 1 trestního řádu, pokud nebude věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.

Možnost odnětí věci se však nevztahuje na listiny uvedené v druhém odstavci § 78 trestního řádu. § 79 trestního řádu je totiž exekučním nástrojem použitelným v případě nesplnění ediční povinnosti podle § 78 trestního řádu. Jestliže však některá věc nemůže být předmětem ediční povinnosti, nemůže být tedy ani předmět nuceného odnětí podle § 79 trestního řádu.

Souladně s tímto závěrem Šámal v komentáři k § 79 odst. 1 trestního řádu uvádí, že jedním z předpokladů pro odnětí věci je skutečnost, že „nejde o listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu (srov. § 78 odst. 2…)“.[3]

Shodně uvádí Pipek v učebnici trestního práva procesního mezi předpoklady k odnětí věci též to, že „nejde o listinu, na jejíž obsah se vztahuje zákaz výslechu (§ 78 odst. 2)“.[4]

Také Růžička se Zezulovou uvádějí, že se zpravidla dovozuje, „že dosah úpravy v § 78 odst. 2 tr. ř. je širší a dopadá i na případy odnětí věci (§ 79 tr. ř.), domovní a osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor (§ 82 a násl. tr. ř.), popř. zajištění věci při ohledání (ohledání místa činu).[5]

Nedošlo-li tedy ke zproštění povinnosti mlčenlivosti (pacientem podle zákona o péči o zdraví lidu nebo v důsledku souhlasu soudce podle § 8 odst. 5 trestního řádu), platí, že zdravotnické zařízení není nejen oprávněno vydat zdravotnickou dokumentaci podle § 78 trestního řádu, ale ani orgány činné v trestním řízení ji nejsou oprávněny odejmout podle § 79 trestního řádu.

Byť trestní řád hovoří výslovně o listině, mám za to, že stejně tak by mělo být přistupováno i ke všem ostatním nosičům, na kterých jsou zaznamenány informace. Jinak by nebyl naplněn účel existence ustanovení § 78 odst. 2 trestního řádu.

Již v úvodu této části jsem se záměrně zmínil o tom, že zdravotnická dokumentace může být vedena v podobě jak listinné, tak elektronické, resp. digitální. Zdravotnická zařízení dnes již hojně využívají různé informační systémy, tj. softwary k vedení zdravotnické dokumentace.

Stejný přístup jako k listinám by tak měl být zachován zejména k nosičům typu vnitřní paměti počítačů (ROM, RAM) nebo jejich vnější paměti (pevné disky, diskety, CD, DVD, blue-ray disky, flash disky, záznamové karty, magnetické pásky).

Byť mám za to, že výkladový argument vycházející z účelu právní úpravy je zde silnější než setrvávání u čistě jazykové interpretace, rozhodně by bylo dobré do budoucna změnit formulaci § 78 odst. 2 trestního řádu tak, aby nadále nepřetrvával rozpor mezi gramatickým a teleologickým výkladem.



[1] Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů.

[2] Blíže k této otázce viz Policar, R. Zdravotnická dokumentace v praxi. Praha : Grada Publishing, 2010, s. 16 an. s přihlédnutím ke znění zákona o archivnictví a spisové službě po novelizaci zákonem č. 190/2009 Sb. s účinností od 1. července 2009.

[3] Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 594.

[4] Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 338.

[5] Růžička, M., Zezulová, J. Povinná mlčenlivost ve zdravotnictví a možnosti jejího prolomení v trestním (přípravném) řízení. Státní zastupitelství, 2008, č. 1, s. 6 an., poznámka č. 4.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.